TEXTY č. 2 (LÉTO 1996)

[próza][poezie][recenze]

POEZIE

Hana Kocourková: Básně

René Kočík

Jakub Chrobák

HANA KOCOURKOVÁ: BÁSNĚ

***
Děcka si staví
z popela hrady
a do větru pískají.
Všechno, co potřebují,
mají v kýblíku:
vrchovatě důvěřivosti
a novou lopatku.

***
A na nebi můj dvojník;
bledá bytost s lidskou tváří.
Není větší samoty
než posedět s přítelem

***
Na větrné hoře dřevěný kříž;
jen jako opora planým růžím
a zvídavému větru
   na posměch.
Kdo jde kolem
myslí na sena
   a brambory,
aby se vydařily...
Na šípkové hoře dvě divoké růže,
Ale jenom jedna z nich
   je smrtelná.

***
Země nám nestačila;
proto vymřeli andělé.
Je mnoho způsobů,
jak se zbavit viny:
třeba ji svalit do kamene
nebo zapít blízko vody.
Ale nejlepší je
na ni zapomenout.

RENÉ KOČÍK

René Kočík ze Vsetína je studentem pražské žurnalistiky, píše básně, prózu, přispívá do novin, vydává s přáteli zajímavou edici pod názvem Kosice, podílí se na rekonstrukci a rozšíření Olbrachtova muzea v Koločavě na Podkarpatské Rusi, byl a zůstal věrný Junáku 2. junáckému oddílu ve Vsetíně).
René Kočíka zaujali ruští a ukrajinští básníci 19. století. Překládá Feta, Ševčenka, A.K. Tolstého, Ťutčeva. Melodická, zpěvná poezie pozastřená typickou ruskou nostalgií s námětovou preferencí přírodních a milostných motivů, která vychází ze sugestivních požadavků “čistého umění”, je pro překladatele svou “bezobsažností” jen zdánlivě snadnou záležitostí. Tato poezie však, zvláště pak oblíbená lyrická miniatura, je vycizelovanýcm formálním klenotem, v němž verš zprostředkovává totální, obtížně slovně vyjádřitelný autorský zážitek konkrétní prchavé chvíle. Renému se převedení do češtiny většinou daří, dobře cítí, že všechno je potřeba podřídit transferu záblesku, zažehnutí, které otevřou cestu ke splynutí s duší básně. Senzitivita mladého překladatele mu dovoluje kráčet podél básníkovy inspirace, aniž by byla narušena její křehkost.
Dalibor Malina

Afanasij Afanasijevič Fet

I.
Jaký zázrak - v mojí dlani
leží tvoje dlaň.....

II.
Jsi krajina překrásná
- a já to vím
Jsi planina bělostná
- ve svitu měsíčním.

V tvém odlesku nebe
- sníh třpytivý spí
Tón samoty zebe
- před sáněmi zní.
(1842)
III.
V měsíční záři

Rád v naději
toulám se krajinou
ač mlčení tíživé kalí můj smích
při toulání ve dvou, snad chmury se rozplynou,
naleznem jiné dny v měsíčních paprscích.

A asi jen díky,
zoufale tajemná, nahořklá dáli,
je neslyšná láska podobna mýtu?
Říčka i rybník se oparem halí,
lesknou se perly v měsíčním třpytu.

Je vůbec možno
můj stesk s láskou skloubit?
- co povíš mi asi, líbezná tváři?
pojď, půjdeme spolu noční tmou bloudit
toulat se tiše v měsíční záři.
(1885)

FJODOR IMANOVIČ ŤUTČEV

A cit v očích tvých postrádám
a pro lži tvé se nehádám
a nitro tvé je hrozba.

Vzmuž se, srdce, do konce:
i dílo žije bez tvůrce
a nesmyslná je prosba.
(1836)

TARAS ŠEVČENKO

Teď rozbité své srdce
jedem hojím
- a nepláču
- a nezpívám
jen tiše úpím
sténám hlasem sovím.
(1836)

JAKUB CHROBÁK

Něco (mi) chybí
Opilý chlap Zardoušený pláč
Nádraží, kde každých pět minut
jezdí vlak

Duša moja...

A křik Okradený smích
Skrz zamlžené brýle oken
padá sníh

Duša tvoja...

Třetí nástupiště Poslední vagón
Špinavou nocí jak pouliční kočka
vleče se strach
18. 3. 1996

Stahování dřeva
Vodě v cestě stojí
jak altány Slunci
Kusy dřeva, co voní
jak slivovice. Aby oněměla
Tu bolest

A vůně koní
Řeči jen tak
Stromy bez větví
A smích je ukryt v nás

Puklým ledem zvoní smutky
a kousky kůry
Slunce pálí
Ve vzduchu se mísí hořká lenost
chlapské vzdechy a pot.
22. 4. 1996

Vzpomínka
Tiché zvuky dětství
kdy nosili pláč v ošatkách
a káva byla drsná
mi nocí nosí chlad.

Dopisy bílé po másle
co v máselnicích zpívalo
mi ptačí poštou a se svou dýmkou
nocí nosí chlap

Chce se vzít za ruku
a dát narůst loňské trávě
listí, které setleno

A noc je lichotník
pouští nás do lesů
kde potkáváme svá “jsou”
29. 8. 1995

***
Není
Není jen jaro, léto
podzim, zima
Je Slunce pčíkací, ubrečené
Studené a není

A zbytek ztuhlé hlíny
hledá si místo v podrážce

Je ale zima Ani tam
si kousek země neschovám

***
O smíchu, který nosí jaro
Jařenka dnes prvně
mrkla
Zpod díry v cestě
kde Slunce s vodou vykreslili oči

Nebude mi líto tmavých sněhů

A těším se Na náměstích
kočičí hlavy zas budou šedé

A do opilých nocí k ránu
s veselou se vrátí zpěv