TEXTY č. 2 (LÉTO 1996)

[próza][poezie][recenze]

Mlhoš Jasný: Styk na čtverý způsob

Jakub Chrobák: Ojíněn

Michal Kotrla

Pavel Kotrla: Příběhy

MLHOŠ JASNÝ: STYK NA ČTVERÝ ZPŮSOB

Fyzikální styk

Když jí spadla kapka na špičku nosu, znehybněla. Udělá-li další krok, voda sklouzne po mastném make-upu a dopadne na levou botu (nos směřuje mírně doleva) nebo ještě hůř, na levou nohavici. Rychlostí světla uchopila slunce za paprsek a poznamenala: Ty si snad myslíš, že jsem úplně blbá.
Je-li mezi dvěma událostmi světelný interval, mohou být propojeny pouze světelným signálem, žádným jiným způsobem se nemohou navzájem ovlivnit.

Poživačný autostyk

Nacházím zalíbení v přeslazených záhybech hasicí pěny, když rvu do huby zelí a tlačenku a sledě a piškoty a borůvkový pudink a kávu s příchutí kaučuku. Taky hlava mi občas propadne krkem, vlasy mě dřou mezi plícemi, až konečně vklouzne do krajiny žaludeční. Pak se můžu konečně svobodně vyjádřit.
Co vznikne kombinací blechy a prasete? No přece klíště.

Klasický styk
Když mrakodrap vyráží zpod zastaralých barabizen
probíjí se pysky mraků Bohu do oken
Společně projíždíme výtahem v objetí květinových blizen
spolu svíjíme a vypotíme vteřinový sen

Tvá pěna života si krátí chvíli četbou
prachových písmen a slepé
pohlaví stiženo intelektuální kletbou
do rytmu sloulu tepe

Krátký styk
Dál tříská hrom a buben a mlátí větve stromů
o střešní tašky
padá padá hysterické šílenství když stíny vybíhají z domů
pod údery větrů, vichrů,
vanoucích z membrán reproduktorů
a dál už nic.
Jen písek.
Pudr v kleštích žhnoucího Spotřebitele.

JAKUB CHROBÁK: OJÍNĚN

Vystoupil z lokálu, malého, zakouřeného, za barem ukrytého lokálu. Ještě ani nestihl zapnout zip, který se mu rozjížděl, a už jej zarazil nepoznaný pocit. Myslím nepoznaný na teritoriu toho města. Šel v doprovodu lidí, kteří se teprve stávali jeho přáteli. Byli tam vedle něj. Cítil jejich blízkost jako něco mile důležitého a pro onen pocit zcela nezbytného. Byli tam s NÍM. ON, trochu silnější a někdy jemu velmi legrační hoch. S brýlemi, za kterými se skrývaly dvě očka. Věčně gestikulující spolužák. A ONA. Pohledná dívka s jazykem propracovaným až do melodičnosti. Šli vedle něj a nevěděli, ale ani nemohli vědět, že se v něm něco láme.
A vzduch byl najednou čistý. A kratkozobacy najednou nebyly. Ani rozdílu mezi jeho malinkým, kopečkovým městem a velikou továrnou nebylo. Byl jen vzduch, který přišel, vytáhl ruku z těžkého modrého kabátu a řekl: “Jsi tu jako doma.” A on hleděl na cinkající a svítící tramvaje, na lesk kolejnic, na světla hospod a nevěřil ještě.

Ležel na posteli a převaloval touhu s potřebou spánku. Pak najednou vstal a rychle rožnul lampičku malého kolejního pokojíku. Z vedlejšího pokoje hrála z kazeťáku trubka. Najednou si vzpomínal na absinth, který mu spálil ruku. Najednou věděl, že ti dva lidé jsou jeho přátelé. Johanka, jeho bývalá přítelkyně, byla s ním alespoň na fotografii, i když už věděl, že už je pro něj dávno mrtvá. Ještě si dokázal vydýchat na sklo zamrzajícího okna kolečko a podívat se ven. Za oknem bylo jeho město. Jěště poklidně nedělní, ale už oddychující, chystající se na porod nového týdne. A on. Tak dlouho se přemáhal vylézt z postele. Najednou tlak v hlavě ustupoval silnému uspokojení. Vrátil se zpět na onu ulici, do onoho města:
“Půjdeme na víno?” dolehlo na něj odněkud z dálky. S překvapením zjistil, že ta slova jsou pro něho. “Já bych jo.” “A ty, Marti?” “Mhmm,” zazvučelo. Usedli k dřevěnému stolu a v rozhovorech se jim ztrácelo víno. Když skončili, byla láhev vypitá a on ojíněn. Koupil si cigaretu a zapálil si. Usedl do baru. Za kouřovou clonou se rodil nový den.

Nesl si svůj pocit do války se zemí, kterou tolik miloval. Válčil s nocí, s láskou, s tíhou, s radostí, která jej zaplňovala víc, než si sám dokázal představit. Dopil, vstal, zaplatil.
Nasedl do první tramvaje a jel. Ale to už je jiný příběh. Jiná noc a jiný psací stroj. Jiná snaha člověka, který nemá na práci nic jiného než psát.

MICHAL KOTRLA

NECO KOLEM STREDY

Jednoho dne se tam objevil a tak nevahal a tocil. Po chvili zacal pozorovat krajinu. Z niceho nic vedle neho spadl drat napajen elektrickou energii. Lekl se. Rozbehl se tak velkym tempem, ze mu zacinaly doutnat podrazky na botech. Kdyz jiz byl z nebezpeci venku, zastavil, ale to nemel delat, jelikoz si nevsiml, ze se ocitl uprostred velke louze. A v te louzi se nachazela velika ryba, ta ho spolkla, netusic, ze ho zachranuje. Jak se tak nachazel v utrobach rozkosne rybky, zjistil, ze mela asi hlad, jelikoz tam mel mnoho mista. Nutno dodat, ze tento jedinec mel velmi vyvinute plice, nejen ty, protoze mu nevadilo jestli dycha kyslik nebo jedovate plyny. Po delsi dobe, kdyz uz se ohral, vytahl z kapsy zapalovac a vznitil jej, vedel co dela. Ryba praskla smichem ve svech a on letel vzduchem...dopadl na zem.
Ani to ho nevyvdlo z klidu a pokracoval v tom, v cem prestal. Jakmile byl u konce, byl konec.

POHYB
V klidu jsem zase jednou kracel betonovou planinou, rusenou jen svitem svatojanskych musek, letajicich z jednoho panelu na druhy a tizivym zvukem, ktery vyluzoval jejich rychly pohyb. A tak jsem chodil kolem velkych panelovych sten a placal musky po zadech. Nejspis mely vyrazeny dech, protoze byly na stejnem miste a vubec nic nerikaly.

PAVEL KOTRLA: PŘÍBĚHY

Příběh I.
MORS ULTIMA LINEA RERUM

Vše započalo na malém palouku, kde na střeše stáje seděla obrovská želva a okusovala býčí hlavu. Všude kolem ní ležely a na stromech visely vnitřnosti a kusy hovězích těl. Byla zima, sníh byl krvavý.

Příběh II.

Tak jsme se spolu naposledy vyspali a nestálo to za moc. Víc než kdy jindy z ní byl cítit pach cizích mužů. Doprovodil jsem ji na nádraží a na rozloučenou dostal polibek suchých rtů, který letmo a jenom zdráhavě zavadil o mé. Díval jsem se, jak nastupuje do vlaku a ani náznakem nedá najevo, že venku stojí někdo, koho znala několik let. Už jsme si byli cizí. A stihli jsme to za pár minut.

Příběh III. - SOB

Epizoda I.

V měkce padajícím a napadaném sněhu se objevují stopy. Nejprve z jedné strany přichází lidské a končí uprostřed pláně tam, kde strnule stojí Dáša. Pak, když už Dášu pokrývá tenká vrstva ledu a je tak uzavřena v jakési dutině, se objevují druhé. Přicházejí od severu. Jsou čtyři a nesou mohutné sobí tělo s kouřící párou u nozder. Sob se zastaví u Dáši. Pysky jemně odtrhává lišejník, který jí raší na levé paži, v místě protineštovicového vpichu. Mlčky přežvykuje, jeho kroky vedou jinam, proto odchází a ponechává Dášu jejímu osudu a ledové dutině.

Epizoda II.

Po létech se sob vrací zpět. Zastavuje se u ní, okusuje lišejník. Pro jeho neobyčejně hojné trsy už Dášu není vidět. Jenom v jednom místě se ozývá tlukot srdce. Není zarážející, že po takové době?

Příběh IV.

Dva muže pozvala přítelkyně na snídani, dříve nežli všichni půjdou do práce. Milí chlapci nechtějí přijít s prázdnýma rukama. Zastaví se v květinářství a vybírají vhodnou kytku. Nemohou se rozhodnout mezi fialovými karafiáty a chryzantémami. Nakonec se rozhodnou pro chryzantémy. Jdou po ulici. Najednou se přižene vítr a déšť. Obloha potemní. Vše vypadá jako scéna z laciného barvotiskového filmu. Sílící vítr mužům odnáší klobouky a otrhává jim květy. Déšť jim zalepuje oči. Konečně jsou u cíle. Zvoní. Otevřou se dveře a platinová blondýnka s úsměvem radostného překvapení na rudých rtech zvolá: "Růže! A pro mne". Potom pozve je dál.

Příběh V. - SCARBO

Scarbo stál s nohama na pokraji útesu. Avšak země mu odplouvala pod nohama. Vše temně zmodralo, když míjel vraky zkamenělých lodí. Kdosi z nich na něj volal a k šupinám draků ústa přikládal.
S rty plnými zlata do ruky mu vtiskli to světlo tak mdle průsvitné, jak oči mechem zelené. S úsměvem, aniž kdy chtěli by ho zpět.

Příběh VI.

Viděli jsme vodu, jak přichází k nám a roste, až zastírá hvězdy. Každodenní sny byly tu. Zprvu nás zahltily prázdnem, snad nekonečným.
Ta smutná svoboda!, když jsme se tajně vraceli k břehům a volali smrt v dlouhém nepohnutí. Ošidit tak naši touhu prahnoucí po kousku země jsme chtěli, ale smrt byla nemilosrdná. Pravděpodobně odešla jinou cestou.
Jenom později jsme viděli její rozmazané obrysy, které se v dálce mihly nad hřbety vln.

© Texty