TEXTY č. 2 (LÉTO 1996)

[próza][poezie][recenze]

RECENZE

Dalibor Malina: Milan Kundera v Čechách chybí

Pavel Kotrla: Poetický nářez

Ladislav Štěpánek: Archeologové, archeologie a současnost

Tomáš Mikuláštík: Pozapomenutý Miloš Boria

Dalibor Malina: Milan Kundera v Čechách chybí

Už se musíme smíří s tím, že kontext psaní a uvažování Milana Kundery je více francouzský, evropský a světový než národní - český či česko - slovenský. Někdejší pachuť komplexů malého národa jako stín překrývající projevy spisovatelů Kunderovy generace zcela vyprchala a sám Milan Kundera je tady jako autor, o němž se ví a mluví, autor, který spoluvytváří stále přitažlivé literární prostředí Paříže. Má potřebný nadhled, nechybí mu velkorysost, je vybaven věděním a moudrostí, což mu dovoluje stát stranou diskusí mimo věci podstatné a pro spisovatelovu práci klíčové. Velkým tématem je mu román, zvláště pak román evropský.
Kunderovo myšlení o románu shrnují eseje vydané v Umění románu (Paříž, Gallimard 1986) a Zrazených testamentech (tamtéž, 1993). Obě knížky esejů vyšly znovu v r. 1995 v Gallimardově sympatické řadě Folio. Autorův příslovečný důraz na významovou a jazykovou přesnost, na pečlivou autorizaci překladů odsuzuje francouzštiny neznalé zájemce o jeho tvorbu do rolí možná už doživotních čekatelů. Myšlenky Kunderových esejů, s výjimkou dvou úplných textů, které zveřejnily Literární noviny, sporadicky zaznívají v textech našich kritiků, recenzentů a literárních vědců.
Zcela mimořádné místo má v Umění románu text nazvaný Sedmdesát tři slova, esej, resp. slovník slov-klíčů k románům Milana Kundery. Vznikl z nápadu, touhy po hře, kterou inspiroval, jak autor v předmluvě připomíná, Pierre Nora, přítel, ředitel revue Le Debat. Chtěl tak zklidnit Kunderovo rozčarování nad prvními výsledky překladů jeho románů do cizích jazyků, včetně francouzštiny. Slovník je rezulátem významné oblasti Kunderova života, kterou motivovala potřeba "udělat konečně pořádek v cizích vydáních mých knih". Hesla jako Smích, Zapomnění, Pomalost, Domov (srov. názvy románů: Žert, Kniha smíchu a zapomnění, Život je jinde, Pomalost), ale i Československo a Sovětský tvoří rastr zakládající neobyčejnou konzistenci Kunderova myšlení o románu, ale zejména duchovní esenci jeho románové tvorby. Jsou to zcela nezbytné informace pro ty, kteří o Kunderovi chtějí uvažovat a jeho myšlení rozumět. Navíc, vynikající čtenářský zážitek. Co zbývá? Konstatovat, že Kundera české literatuře a českému myšlení o literatuře velmi,velmi chybí.

Pavel Kotrla: Poetický nářez

Ewald Murrer: SITUACE

V pořadí čtvrtou básnickou knihu Ewalda Murrera, s názvem Situace, vydalo ke konci roku 1995 Krásné nakladatelství. Sbírka je rozdělena do čtyř oddílů: Únava a snění, Spánek a sen, Usnutí a probuzení, Sny a skutečnost. V názvech všech těchto oddílů se vyskytuje slovo sen. A není tam jistě náhodou, protože opar snu jako lehký závoj, který vše přikrývá, aby smazal ostré hrany a znejasnil souvztažnosti, nás doprovází po celou dobu čtení.
Murrer se zde představuje jako autor drobných lyrických útvarů, v jejichž prostoru je nucen k co nejúspornějšímu a  nejpřesnějšímu jazykovému vyjádření. V mnohém se přibližuje poezii Jana Skácela nebo Oldřicha Mikuláška, kterého vzdáleně připomene Murrerův cyklus čtyř rozhovorů v závěrečném oddílu sbírky.
I v tomto cyklu, tak jako v celé sbírce, vstupují do vzájemných vztahů sen a skutečnost, nebo chcete-li: možné a neskutečné. Ale konflikt mezi těmito dvěma skutečnostmi  nevede ke kontrastu, jeho výsledkem je vzájemná symbióza
Snové vidění umožňuje Murrerovi zastavit běh básně v jednom jediném okamžiku a nechat tak vše ustrnout v bodě, ve kterém je obraz nejživější a nejpřitažlivější. A to proto, že jeho tajemství zůstává nedopovězeno a neodhaleno.
 
Augustin SKÝPALA: MĚSTO MŮJ GETSEMANSKÝ SAD

Výbor z poezie valašského rodáka z Jarcové, který k jeho 75. výročí narození vydalo nakladatelství Sfinga, přináší veskrze tradiční verše. Nikoho neurazí, nikoho nepobouří. Zde malá ukázka.

JÍZDA NA OSLU

To myslíte že vás s ním někam pustí
pokřikuje sousedka
když mne ráno vidí odjíždět
do práce na oslu

Jak jste naivní
odpovídám nedvojsmyslně
když se domníváte
že by do úřadu nepustili osla
 
 

Petr Hruška: OBÝVACÍ NEPOKOJE

Výrazná prvotina ostravského básníka, kterou taktéž vydalo nakladatelství Sfinga, dokonce za podpory ministerstva kultury.
Chcete-li se pokochat dokonalými záznamy z života mezi velkoměstskými zdmi, je to kniha pro vás! Strohý jazyk, neotřelá invence. Není divu, že se Hruškova poezie líbí i Ivanu Wernischovi. A ten bývá málokdy spokojen se stavem současné poezie!

Věra Jirousová: CO JE TU, CO TU NENÍ

Tato méně známá autorka se kdysi hlásila k undergroundu. Zda je tomu tak i dnes, nevím. Ale talentu Jirousové si povšiml i profesor Václav Černý.
Ve výboru z více než třicetileté tvorby (nakl. TORST) se máte možnost seznámit se skrytou tváří undergroundu. Jeho spirituálnost a návaznost na tradice znovuobjevované Reynkovy poezie vás možná překvapí.

Lubor Kasal: Hlodavci hladovci

Máte rádi erotiku v poezii? Pak neváhejte, šéfredaktor  obtýdeníku Tvar Lubor Kasal taky.

Božena Správcová: VÝMLUVA

Koupili jste si Kasala a Správcovou, ne? Potom o mnoho přicházíte. To nevíte, že ti dva jsou redakční kolegové? Honem se vraťte a buď ji odcizte nebo přinejhorším kupte. Když ne kvůli obsahu, tak kvůli typografické úpravě nové ediční řady poezie Českého spisovatele, kde vyšla.

SLOVENSKÉ OKÉNKO

 Návaznost na Borghese, Cortázara, Londonova Tuláka po hvězdách, magický realismus, nečekané zvraty, neobjasněná tajemství, záhady: to je to co čeká na čtenáře v osmnácti krátkých povídkách prvotiny Pavola Rankova S odstupom času.
 Ale nudy se bát nemusíte, čeká vás zábava živená fantazií autora, která místy přejde v černý humor, v hru s časem, v líčení podivných vášní číhajících v každém z nás nebo v narcismus silnější než touha po přežití. Pavol Rankov vás zcela jistě zaujme svou  nápaditostí. Zcela jistě nikomu přečtení této knihy neublíží, i když se vám může stát, že zakusíte pocit: tohle jsem už někde četl. Ale když je to napsáno tak čtivě.

Ladislav Štěpánek: ARCHEOLOGOVÉ, ARCHEOLOGIE A SOUČASNOST

"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové."

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

 Médiem archeologického zkoumání není písmo jako v historii: archeolog se ptá věcí. Minulost odhalovaná hmotnými prameny ještě donedávna neexistovala. Archeologie dodává tradiční historii zcela novou dimenzi. Materiální kultura vypovídá nejen o životě elity, ale také o širokých vrstvách obyvatelstva. V tomto aspektu je archeologie “kunsthistorií všedního dne”. Tento přístup umožňuje vhled do procesů, o kterých psaná historie mlčí. Archeologie tak má co říci - díky důrazu - i v období písemných zpráv.
 Než archeolog sáhne po štětečku, aby na své dlani nechal promluvit dávno zasuté vzpomínky, musí odstranit často celé kopce hlinitého příkrovu času. Z té dlaně se znovu rozbíhají silokřivky a on v jejich ohybech nachází své vlastní utváření. Z nepatrných stop po odštěpcích na  těle kamenného nástroje sleduje směr a intenzitu úderů dávno minulých. Od rekonstrukce technologie výroby vede cesta k myšlenkám skrytým v artefaktu. Pravěké hroby, způsob pohřbu, jejich výbava - milodary jsou nejen základním pramenem pro postižení duchovního života tehdejších rodů. Jehlice - jejich poloha v určitých místech hrobu - jsou jediným dokladem šatu, který kdysi spínaly. O jeho barvách se můžeme nepřímo poučit z barevného pojetí předmětů z trvanlivějších materiálů - “archeologie nenalezeného”. Tvarování hlavice jehlice, kterou může jemnější výzdoba tektonicky podtrhnout anebo nevázaně překročit; takové prvky, jež mají spolu s ostatními současně užívanými artefakty společné rysy, svědčí o stylu skupiny lidí žijících v témže čase a prostoru. Stejně jako pozdější “velké” styly historického období jsou výrazem vidění světa - prožívání skutečnosti.
 Keramické nádoby byly a jsou křehkým zbožím. Snadno se rozbijí, ale mají tu důležitou vlastnost, že ve střepu jsou jedním z nejtrvanlivějších materiálů. Neustálá potřeba opakované výroby vtiskla do tvarů a výzdoby “informace” o vývoji a změnách. Keramika je z těchto důvodů jakýmsi“Brailovým písmem archeologie”.Keltská zlatá mince uchovala svět neznámého umělce. A přece tak blízkého, jako by k nám pozvedal dlaň se svou mincí. Kolik očí vnímalo pohlazením sdělení jejího autora? Který muž viděl ve tváři a pohybu hlavy keltské ženy radost ze šperku směněného za tuto minci? Dnešní archeologie hledá svou tvář. Konstituuje se obor, jež se v  jednom směru inspiruje původním posláním vědy jako nástroje lidské orientace ve světě. Má-li se člověk vyznat ve své situaci, vědět, s čím může počítat, musí být věda především srozumitelná a vyjasňovat problémy, jejichž řešená má pro člověka životní význam. Lidé v každé době směřovali do minulosti otázky, které byly důležité pro jejich současnost. Dnes už je zřejmé, že zachycení věci v době jejího zrodu, proměn, jejího stávání se je pouze jednou z mnoha možných tváří skutečnosti - jednou z jazykových her, řečeno s Wittgensteinem. Nikoli tedy jedinou, totalizující, jak si nárokuje historismus, snažící se univerzálně zahrnout do svého metapříběhu - v horším případě i násilně - všechny rozmanité, bezejmenné příběhy.
 Co mohou říci data získaná z archeologických pramenů současnému člověku postrádajícímu orientaci ve světě rozkolísaných hodnot? Jistě nemá smysl zdůrazňovat, jakou část historie lidstva odhaluje archeologie a co vše se během této doby odehrálo. Příběh archeologie - příběh člověka odkrývaný archeologickými prameny - tříbí lidský smysl pro hloubku času, proporce, pohyb, organicitu, lidské směřování, ale nechce mlčet též o nejednoznačných proměnách, přetržkách, prázdných místech. Dává možnost nahlédnout jednu z perspektiv, z níž se nazírá současnost, neboť plošné vidění skutečnosti, člověka znamená nevidět nic - být člunem bezmocně zmítaným vlnami.
 Archeolog očistěním střípku rekonstruované mozaiky pravěkých událostí tvoří svůj příběh.  Archeologie opakováním našeho příběhu spoluvytváří horizont našich možností; osudy dávných kultur nastavují současnému člověku zrcadlo, v němž má možnost sledovat své vlastní pohyby, počínání. Možnost vykročit z horizontu zkušeností bez slz dětských očí. Archeolog se ptá věcí a doplňme - hledá člověka.

Tomáš Mikuláštík: Pozapomenutý Miloš Boria

 Před sto lety, 4. dubna 1896, se v Uherském Hradišti narodil v rodině obuvníka a městského sluhy Františka Borii syn, v pořadí šesté dítě, a byl pokřtěn Miloslav Fortunát. Už o dva roky dříve zemřel jeho devatenáctiletý bratr na tuberkulózu a roli otcovského přítele a důvěrníka, opory v životních úzkostech i finančních těžkostech, zastával pak po celý život o patnáct let starší bratr Antonín. Snad jen vytušil, že onen zasněný chlapec, vyrůstající mezi dospělými, sourozenci a starými rodiči, zvolí časem tak pochybnou a obtížnou životní dráhu. Nebyl úspěšný na gymnáziu, nedařilo se mu příliš ani na obchodní škole, kam později přešel. To už se však schylovalo k válce, která změnila svět i Milošův osud. V prosinci 1915 byl povolán do vojenské služby a po krátkém výcviku byl v dubnu následujícího roku odvelen na ruskou frontu. Měl relativně štěstí - byl pouze raněn a padl do zajetí. Po zotavení se dostal na Kavkaz a byl přijat do rodiny knížete Nadarešvilliho. S jeho synem byl dokonce krátkou dobu na charkovském  uměleckém učilišti.
 Po návratu domů se dozvěděl, že mu v roce 1917 zemřel otec (matka zesnula již před válkou). Vydal se tedy do Prahy, téměř bez prostředků, jen se skromnou podporou svého bratra Antonína, aby studoval malířství. Od ledna do září 1919 navštěvoval soukromé malířské ateliéry, od října 1919 do února 1922 studoval na Akademii výtvarných umění. Navštěvoval ateliér Jana Zrzavého, studoval díla sterých mistrů a byl zasažen i tvorbou Josefa Čapka. Se svým přítelem, srbským malířem Milanem Konjovičem, navštívil v březnu a dubnu 1922 Vídeň, v létě pak spolu malovali v Uherském Hradišti (bydleli v Mařaticích) a další léto (1923) pak společně strávili v nekončících diskuzích ve Vsetíně. Další dva měsíce pak maloval na Slovensku (září a říjen strávil na Oravě), od listopadu toho roku se již trvale usadil na Vsetínsku. Významný byl pro něj pobyt v Paříži v květnu a červnu 1927. Mimo jiné se zde osobně poznal s P. Picassem, ale na jeho tvorbu to nemělo bezprostřední vliv.
 V srpnu 1931 uzavřel po několikaleté známosti sňatek s učitelkou Drahomírou Hlavinkovou, která mu byla obětavou pomocnicí a po jeho smrti také ochránkyní jeho uměleckého odkazu. Miloš Boria zemřel ve Vsetíně na tuberkulózu plic, ale vlastně na následky seloživotního strádání., 16. července 1937 ve věku čtyřiceti jedna let. A tak už navždy zůstal mezi horami, které ho kdysi tak okouzlily, které mu však příliš štěstí nedopřály.
 Tvorbu Miloše Borii lze, byť poněkud nepřesně, rozdělit do tří etap. Pomíjíme tím ovšem jeho malířské pokusy z doby před válkou, v nichž můžeme pozorovat vliv tvorby Joži Uprky a Hanuše Schwaigra. V první etapě se postupně vymanil z vlivu Akademie a při plném respektování motivu usiloval o malířsky úsporný výraz. Ve snaze o dosažení jasného výtvarného řádu dospěl k vrcholu své neoklasicisní periody v krajinách a zátiších z roku 1926.
 Po návratu z Paříže došlo k uvolnění a dynamizaci jeho malířského rukopisu, radikálnější závěry ze svých poznatků však vyvodil až v roce 1928, kdy se začal zabývat problematikou geometrické abstrakce a v kompozicích používat prvků formálně vycházejících z kubistického tvarosloví, které byly transformovány poetikou soudobé české kultury.
 V třetí priodě své tvorby se Miloš Boria přiklonil k surrealistické estetice, i když mu jeho racionální povaha nedovolila akceptovat psychický automatismus surrealistických dogmatiků. jeho kompozice z barev a tvarů, nezřídka v přesně definovaných formách, ukazují, že jde o nový kvalitativní stupeň jeho tvorby.
 Přejít do další etapy mu už nebylo dopřáno. Snaha o syntézu, o překonání vlastního uměleckého vývoje a vakroční novým směrem, je doložena vlastně jen jedním obrzem (Akt v ateliéru), který však už nestačil dokončit.
 I když čas již uhladil rozpor mezi Boriovým osobitě novátorským výtvarným názorem a soudobou estetikou, působí dosud, šest desetiletí po umělcově smrti, překvapivě moderně. S obtížemi by se prosazoval v metropoli, avšak v provinčních podmínkách, v nichž vládla estetika generace Národního divadla, nemohl nalézt ádné pochopení. Navíc je většina jeho díla v soukromé sbírce a kromě několika jeho prací ve stálých expozicích hodonínské a zlínské galerie lze komorní soubor Boriových obrazů a kreseb vidět ve vsetínském zámku.

© Texty