TEXTY č. 9 (JARO 1998)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]
[manifest]

RECENZE

Jana Pátková: Osamocený člověk v krajině slov

Mojmír Trávníček: Chvála literární teorie

Jiří Hrabal: NARCISTICKÁ SPOLEČNOST

Jana Pátková: Osamocený člověk v krajině slov

“Niekedy je človek najmenej
osamelý, keď je sám.”

(Identita v kríze, str. 17)

Když vstoupil do literatury Ján Johanides, mluvilo se o výrazné osobnosti, kterou vydala tzv. generace 56. S odstupem času lze právem pochybovat o opodstatněnosti jednotícího názvu „generace“. Především Johanidesovy prózy dokazují nesourodost literárních východisek a existenciální zkušenosti těchto mladých absolventů bratislavské filozofické fakulty (vedle Jána Johanidese také Anton Hykisch, Jaroslava Blažková...).
     Cesta, kterou Johanides urazil – od prvotiny Súkromie /1963/ až po knihu příznačně nazvanou Identita v kríze /1996/ – přesvědčuje čtenáře o tom, že autor patří k spisovatelům píšícím po celý život jednu knihu. Ostatně už jeho prvotina je poznamenána silným prožitkem existenciální nejistoty a krizí vlastní totožnosti.
     „Identita v kríze“ představuje soubor dosud knižně nepublikovaných esejí a rozhovorů z let 1992 až 1996. Johanides je zde poprvé kompaktněji prezentován jako teoretik dějin umění a estetiky. Byl by však omyl považovat Johanidesovy teoretické úvahy za další rozměr jeho spisovatelské činnosti. Do jeho esejistiky (jak dokazuje především esej Rembrandt a zázračné Aladinove lampy) proniká fabulující rukopis zkušeného prozaika; jeho povídky a novely jsou zase prosyceny dominantním motivem očí, tedy pohledem teoretika dějin umění. Nemusím zřejmě připomínat, že daný přístup autorovi umožňuje přibližovat se k látce z několika zorných úhlů pohledu a pronikat až k detailu.
Z fiktivního světa téměř všech Johanidesových próz vystupuje postava osamělého člověka hledajícího blízkou osobu, jež by mu pomohla vyprostit se
z vlastní samoty. Prožitek osamocení mezi lidmi a neschopnost komunikovat se staly v Johanidesových textech zdrojem existenciálního odcizení. Návrat
k sobě samému vede tedy zákonitě, nikoli paradoxně, skrze samotu ticha. K tomuto závěru dochází nejen Johanides–prozaik, ale i Johanides–teoretik: „Bojím sa príšerne jednej veci: že náš spisovateľ stratí pre seba svoju kocku ticha, mnohosten ticha, ktorý musí byť okolo neho, aby mohol meditovať, aby mohol problémy preberať z viacerých uhlov, aby mohol nájsť ohnisko názorov.“ (Identita v kríze, str. 19 - 20).
Čtenáři se ovšem nemusí obávat toho, že by Ján Johanides ztratil prostor této tvůrčí samoty. Naopak můžeme věřit v Johanidesovu schopnost neustále proměňovat „mnohosten ticha“ v komunikaci se čtenářem.

Mojmír Trávníček: Chvála literární teorie

Psal jsem v recenzních črtách pro Texty naposled o pohádkách, předtím
o překladech básní i o překladech básní
i o básnickém díle, o fejetonech... Dnes mám na stole knížku nebeletristickou, dokonce teoretickou: literární vědec František Všetička vydal v olomoucké Votobii soubor studií Podoby prózy. Titul je neutrální, ale vymezující podtitul říká natruc požadavkům komerční přitažlivosti zřetelně už na obálce: „O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století“. To zní skoro jako varování pro nezasvěceného bezelstného čtenáře, jako odrazující signál pro onoho legendárního „prostého čtenáře“, o němž každý ví, kdekdo s jeho existencí kalkuluje, ale nikdy ho nikdo neviděl. A který podle obecného mínění nemiluje teorii.
Všechny Všetičkovy knížky o kompozici literárních děl – je jich celá řada, např. Stavby prózy, 1992; Stavba básně, 1994 – řadím ve svém soukromém třídění mezi literaturu dobrodružnou. Jde totiž vždy o dobrodružství, umožní-li či usnadní někdo poodhalit taje umělecké tvorby, dokáže-li abstrahovat z textu zákonitosti, které spoluvytvářejí jeho kouzlo a specifickou sugesci. Dobrodružství přece spočívá v ohrožení tajemstvím (nebo tajemným) a v jeho překonání. Nezkušený čtenář (onen pomyslný nepřítel teoretizování) by se mohl obávat, že jde o počínání riskantní, jako by dobrodružné hledání řádu tvorby ohrožovalo její tajemství. Naopak: znalost receptury přece nelikviduje chuť pokrmu. Ale nejen to: dráždivé tajemství umění i úspěšnému analytikovi uniká do hlubších a hlubších sfér a odolává sebekrutější vivisekci – je-li opravdu uměním. (A na mršinu neumění není zapotřebí nástrojů analýzy.)
Je sympatická umanutost, s jakou Fr. Všetička znovu a znovu prosazuje pozornost svému oboru; jak houževnatě zdůrazňuje význam kompoziční výstavby v celkové struktuře všech prvků vytvářejících text uměleckého díla. Jeho průzkumné práce jsou průkopnické a podstatně přispívají v propracování tohoto zanedbávaného úseku poetiky. Ve výkladech v hodinách literatury na středních školách se kompozici literárního díla věnovala zpravidla jen povrchní a okrajová pozornost, ačkoliv není pochyb, že by několik živých a názorných příkladů bylo s to vznítit větší zájem o poezii, prózu i drama, než stereotypní výklady odiózních „básnických ozdob“, které musely přetrpět generace studentů. Dobývala se zpravidla odpověď na otázku, co chtěl básník říci; méně se zaměřovala pozornost ke zkoumání toho, jak to řekl a proč. Ve Všetičkových kapitolách si tyto mezery školní výuky můžeme doplnit nejen prospěšně, nýbrž i zajímavě a poutavě.
V rozborech kompoziční výstavby nejrůznějších žánrů (od novinového sloupku a fejetonu přes romaneta, prózu pro děti, soudničky, reportáže, povídky až po románovou epopej) se mimochodem lze něco dovědět i o tom, jak se mění smysl a význam oněch pověstných „básnických ozdob“ jejich kompozičním začleněním v textu. A autoři, o jejichž dílech se pojednává, nejsou ledajací: B. Benešová, Čapkové, K. Horký, A. Jirásek, L. Klíma, F. Langer, R. Těsnohlídek, V. Vančura ad.
Všetička vykonal v literární teorii hodně pro utřídění a ujasnění pojmosloví svého předmětu. Každému souboru studií předesílá obsáhlou kapitolu s výkladem odborné terminologie, kterou namnoze sám vytvořil, či vymezil. Celý jeho přehledný systém si přirozeně osvojí jen odborníci, ale autor má na paměti i pohodlí méně kvalifikovaného čtenáře; i teoretický pojmoslovný výklad je obecně srozumitelný a přístupný – nepoužívá strnule vědecké hantýrky nesrozumitelné laickému čtenáři – a samy analýzy jednotlivých děl jsou při vší strohé věcnosti komponovány se zřetelem na nejširší okruh zájemců. Jsou-li často polemicky zaměřeny proti některým tradovaným názorům (jen namátkou: T. Vodička a O. Králík ve vztahu ke K. Čapkovi, Benjamin Jedlička a kompozice Koptova románu, atd.), jde už více než jen a jen o kompoziční výstavbu. Přesah do oblastí literární kritiky a historie vnáší do Všetičkových kapitol nový rozměr a rozšiřuje jejich perspektivu; i když je polemika vedena až pedanticky věcně a bez osobního zahrocení, je samosebou osvěžujícím prvkem.
Trocha teorie nikoho nezabije; a ujišťuji, že čtenář, kterého neodradí teoretické vymezení obsahu a terminologie zpočátku neznámá, potěší se stejně jako nad knihou Všetičkových fejetonů nebo nad jeho arbesovským románem.

Jiří Hrabal: NARCISTICKÁ SPOLEČNOST (podle G. Lipovetského)

Sociální filosof a brilantní esejista Gilles Lipovetsky vynikl svými výstižnými analýzami éry, která bývá nazývána jako doba postmoderní. Jeho diagnóza západoevropské společnosti sedmdesátých let by mohla být v mnohém a s úspěchem aplikována na českou společnost teprve nadcházejících dní.
Lipovetsky ohlašuje novou etapu v historii západního individualismu, hovoří o „globální sociologické mutaci“. Ve společnosti se objevují nové cíle, postoje a hodnoty. Hledá se nový směr, nové modality sociálního uspořádání. Do popředí se dostává seberealizace jedince, rozvíjení a zároveň respektování jeho zvláštností a osobitostí. Člověk začíná bořit pevná pravidla, vymykat se ustáleným zvyklostem, přestává dodržovat „závazné“ mravní imperativy. Individuální zájmy se již nadále nemají podřizovat „racionálním” nárokům kolektivu. Dochází k významné expanzi soukromého prostoru na úkor velkých sociálních idejí, mizí zaujetí pro sféru politickou ve prospěch hledání vlastní identity, sebezaujetí a vyznávání hédonistických hodnot.
Socializace postavená na disciplině a univerzalitě ustupuje socializaci založené na minimálním omezování jedince. Vzniká flexibilní společnost (vyznačující se uvolněností mravů, nadměrnou informovaností, nezávaznou sexualitou), která boří veškerá tabu, odmítá idoly, rozvolňuje normy umění a kritéria pravdy. Je to doba bez manifestů a revolucí, nechce dobývat ve jménu Rozumu a Pokroku, oprostila se od vědeckého optimismu. Sama sobě se nejeví nikterak samospasitelná. Vládne v ní dojem neustálého stereotypu, „přešlapování na místě“, prázdnoty, masové lhostejnosti. Není však ani nijak apokalyptická, dokonce se vytrácí pocity existenciální úzkosti, počet sebevražd statisticky klesá. Svět je bez Boha, ale „všem je to fuk“.
Tento proces, jímž se utváří nová společnost s novými vztahy a vazbami, nazývá Lipovetsky procesem personalizace. Je jím odstraňováno vše transcendentní ve prospěch aktuálního, subjektivního, postrádajícího cíle a smyslu. „Procesem personalizace se individualismus mění v to, co po vzoru amerických sociologů nazývám narcismem“, píše Lipovetsky ve své Éře prázdnoty (Prostor 1998).
Symbolem postmoderní společnosti se tak stává bájná postava Narcise. Narcismus se vyznačuje přehlížením věcí veřejných, příklonem k čistě subjektivním problémům. Velmi výstižně zachytil tuto epochu ve svých filmech Woody Allen, jak uvádí Lipovetsky. Narcismus je vyprovokován psychoanalytickou inflací. Psychoanalýza se stává novým masovým étosem. Nebývale se rozmáhají různé transcendentní meditace, jóga, zen aj.  Poznat sebe sama je důležitější než uznat druhého. Hned po odhlédnutí od rozlišení na Já a Jiný se však objevuje další jinakost: vědomí a podvědomí. Lipovetsky se domnívá, že je zřejmě třeba nějakého rozlišení, má-li docházet k socializaci. Naopak protiklad duše a těla vymizel. Tělo už není vnímáno jako něco zavrženíhodného ani jako res extensa, ale jako jednota vnímajícího a vnímaného (podle Merleau-Pontyho). O tělo je pečováno s nadměrnou pozorností a úzkostlivostí o zdraví a dobrý vzhled.
Člověk svým neustálým sebeanalyzováním a sebeinterpretováním zapříčiňuje ztrátu své vlastní identity. Společenské role již nejsou tak jasně definované, sociální jinakosti se rozplývají. Není snadno vymezitelné postavení civilizovaného člověka, barbara, blázna, ženy... Namísto vnější determinace se v uspořádání společenského života uplatňuje proces personalizace.
Výhoda člověka - narcise spočívá
v jeho obtížné masové mobilizaci. Je natolik zaujat sám sebou a natolik apatický, že jen těžko podlehne svůdné myšlence jakéhokoli ideologického vůdce či náboženského fundamentalisty.
Své sociální vztahy omezuje jen na kontakty s velmi úzce profilovanými zájmovými mikroskupinami (sdružení bulimiků apod.), touží sdílet jen stejné starosti, které trápí jeho samého. Formují se tak vlastně malá společenství lidí, kteří se vzájemně podobají a vzniká tak cosi jako kolektivní narcismus. V souvislosti s postmoderním „mizením podstat“ bychom mohli hovořit o potřebě komunikace mezi lidmi spíše pro pocit sounáležitosti a pro vytváření sociálních vazeb než pro samotné předání informací.
„Současný narcismus vznikl za pozoruhodného nedostatku tragického nihilismu“, tvrdí Lipovetsky. Navzdory např. ekologickému katastrofismu člověk zůstává apatickým. Jeho povrchní citlivost smíšenou s hlubokou lhostejností ke světu Lipovetsky vysvětluje „nadprahovou“ informovaností a obrovskou rychlostí a proměnlivostí různorodých sdělení, jimiž je člověk (redukován na “televizního diváka” - je současně vzrušený i lhostejný) zahlcen, což emoční prožívání nutně nemůže absorbovat.
Bude zajisté velmi zajímavé sledovat, zdali se diagnóza Gillese Lipovetského naplní i v našem středoevropském prostoru. Nepochybně jisté tendence se dají vypozorovat již nyní.

© Texty