TEXTY č. 11 (PODZIM 98)

[úvodník][próza][poezie][recenze]

PRÓZA

Vladimír Polách: POPRVÉ

Mirek Urubek: VISELEC

Vladimír Polách: POPRVÉ

Ještě se pomalu pohybovala, snad ze setrvačnosti, snad z touhy po prodloužení: skončilo náhlou smrtí; sesula se vedle mě, ruce nechala neuspořádaně dopadnout na skrčené prostěradlo a zhluboka dýchala.

V prvním okamžiku jsem ji chtěl ze sebe setřást, prostě sebou zatřepat, otočit se na břicho a přinutit ji, aby opustila moje tělo. Neudělal jsem to - vždyť to s ní vlastně nebylo vúbec špatné. Trošku jsem se zastyděl. Trošku. Stejně jsem byl už duchem nepřítomný, ležící bez hlesu se zavřenýma očima: věděl jsem, že za chvíli ze mě sleze sama a pújde do koupelny (pokud ovšem nemá pod polštářem schovaný ručník), a pak si lehne paralelně vedle mne. Bude se mě mírně dotýkat: snad dlaní, snad hřbetem předloktí, možná taky kolenem. Jen trochu, protože intimita už vyvrcholila a teď má každý z nás právo na trochu soukromí - ale zase dost na to, aby dala najevo, že jí ještě patřím, že máme něco společného, externě i uvnitř.

Udělala to, stejně jako už mnohokrát; věděl jsem, že to udělá. Do koupelny nešla, snad ten ručník: nezkoumal jsem to, raději jsem svíral víčka v drobounké křeči. Cítil jsem, jak se kolem mě natáhla: bylo to ramenem a klouby prstú na pravé ruce. Neodpověděl jsem, nereagoval: naštěstí nevyžadovala protiúčast.

Najednou jsem dostal strašnou chuť na cigaretu. Jen jednu. Jen jedna malá, klidně slabá nebo naopak bez filtru kdyby byla po ruce, přál jsem si zoufale. Jenže ta nejbližší je v předsíni v náprsní kapse starého zděděného kabátu, to jsem věděl určitě. A tam se mi nechtělo; vlastně jsem ani nemohl, nechtěl-li jsem narušit posvátnou krávu divně tradovaného postsexuálního klidu ložnice. A tak jsem se snažil myslet na něco jiného, úplně jiného: z jiné doby, místa, zpúsobu...

Dařilo se mi to, usínal jsem. Sám jsem to nezpozoroval - ostatně byl to rušný den - a i ona byla naštěstí klidná. Miluju tenhle stav, kdy člověk ještě nespí, ale už se mu nechce vracet do reality; když je na cestě do snu, ale ještě se drápkem škrábe do boku, aby neztratil vědomí - teď nechci umřít. Vždycky, když se mi podařilo tuhle chvíli navodit (a nebylo to zase tak často), přál jsem si, aby se protahovala a protahovala; klidně bych ji vyměnil za polovinu své dovolené. Za celou.

Nejprve jsem si představil sám sebe. Někde, nepřesné určení. Někdy v noci. Anebo snad jen ve tmě. V jednu chvíli jsem se cítil jak sova - roztáhl jsem křídla, potichu plachtil mezi nočními stromy, sledoval běžící postavu pod sebou. Svou postavu, prchající pod vlastními/sovími křídly dál a dál. Pak se na okamžik vrátilo moje technické myšlení a došlo mi, že sova je jen reinkarnovaný kameraman, hříčka techniky, která mě snímá ze vzduchu. Mě - běžícího ve snu; utíkal jsem a věděl, že mě někdo pronásleduje. Pár mužú. Snad. V černém - anebo v Plášti Noci. Měli zbraně, pušky. Snad. Sám jsem držel něco v ruce. Utíkal jsem v tom snu a logika smrti/pán zasnění mi říkal, že ten honěný nejsem já sám. Tušil jsem to: spadl jsem doprostřed děje, snažil jsem se usnout příliš rychle a tohle je jiný příběh: múj dnešní sen měl přijít až po odeznění titulkú. Ale zoufale se mi nechtělo vracet se k našim tělúm, vstávat, i když to vlastně znamenalo jen otevřít oči. Raději než udělat tohle, vtrhl jsem do cizího snu, který se mi odehrával v promítacím sálu zatmění mozku, promítl se do temné postavy s nejasnou minulostí a úkolem a rozhodl se hrát její roli, roli běžce s kanónem v ruce.

Utíkal jsem, skočil přes nějaký příkop - napadlo mě, že takové příkopy ve skutečnosti neexistují: dlouhý přímočarý vryp na tváři Země, vyplněný ostny - takové příkopy jsou jen ve snech a filmech. Ale byl tam a na mojí noze zanechaly jeho trny ostré a bolestivé škrábance; cár kúže, který sjel po lýtku dolú, mě zneklidnil a přinutil zvednout pistoli blíže k očím, zpomalit a zkontrolovat zásobník. Jeden - nejméně jeden náboj na mě civěl z komory. V tom snu, v tom cizím scénáři mi blesklo hlavou, že bude pro mě: přinejhorším. Uviděl jsem několik stromú, byly jak obrovské pokroucené lžíce v jemném mechu, a v realitě svého druhého já jsem se usmál: dál už nepoběžím.

„Kdys to dělal poprvé?“

Ta otázka byla hlasitá, přišla zvenku a agresivně se promítla i do mého snu. Klečel jsem mezi stromy, před sebou několik nábojú, které jsem našel v kapse, pistoli zaklesnutou o spodní větev, aby při střelbě necukala. Čekal jsem; slyšel dupot a sípot těch za sebou, běželi mi přímo do rány. Vúbec jsem si neuvědomoval smysl dotazu, ale jeho intenzita mnou proběhla, prošla a probila se celým tělem, spálila moje nervy jak kulový blesk a trhnutím mi otevřela oči.

„Cože?“

„Ptám se, kdy jsi to dělal poprvé...?!“

„Cože,“ pořád jsem nedokázal uvěřit svému vjemu.

„Cože, cože: seš hluchej? Ptám se, kdy jsi to nějaký holce poprvé udělal?“ Po chvilce ticha dodala: „Nebo ona tobě?“

„Doprdele, co je to za otázku?“

Nadzdvihla se na posteli, tělo podepřené loktem a tím pohybem mě přinutila pootočit hlavou a pohlédnout na ni: viděl jsem, že má nepřirozenou polohou zdeformovaná ňadra a na kúži se jí dělají záhyby. V duchu jsem se otřásl - asi vnitřní křeč po přechodu ze sna zpět. Pořád jsem ještě nevěřil, že mi opravdu kladla takovou otázku. Kvúli tomuhle, kvúli takové ptákovině mě vytrhla ze snění.

V jediném okamžiku jsem celý ztuhl, tělesná teplota zmizela pod postelí. Znovu jsem se otřásl, tentokrát celým tělem. Snad si toho všimla, nedala na sobě nic znát. Zavřel jsem oči a snažil se vrátit zpět, ke stromúm, ke své číhající osmatřicítce (nebo co to bylo za ráži), k přibližujícímu se konfliktu. Pomalu, říkal jsem si, neuspěchej to.

„Hej, nespi!“ Zatřásla mým ramenem.

Viděl jsem stromy, příkop, z mlhy se vynořující postavy.

„Tak co bude, slyšíš? Tak se nestyď.“

„Doprdele!!!“ Zařval jsem a prudce se posadil.

Neznámí s sebou trhli. Někteří z nich okamžitě padli k zemi, jeden odskočil na stranu a dva bez míření vystřelili.

Zavřel jsem oči: cítil jsem krev prýštící z boku; něco jiného, valícího se po vnitřní straně stehen. Zmáčkl jsem spoušť, kulka prorazila listoví a odletěla ke hvězdám.

Zasípal jsem; posadila se, peřinu si vytáhla nad prsa a udiveně, polekaně se na mě podívala.

Ještě jednou jsem vystřelil, tentokrát klopil hlaveň níž. Vedle jednoho ležícího muže vyskočila sprška hlíny. Zapotácel jsem se a musel opřít o strom, pistole ztěžkla tak, že jsem spustil paži podél těla a jen s námahou zbraň udržel v dlani. Střely, které nebyly moje; horké, zatímco krev skoro studila.

Odešli.

„Doprdele,“ zachroptěl jsem potřetí. Klekl si na posteli a vrazil jí facku: s bolestným výkřikem se zhroutila na postel a přetáhla si oranžově povlečenou peřinu přes hlavu.

Poslední pokus: pod víčky jen tma. Ani ty stromy už nebylo vidět.

Nevšímal jsem si zvukú zpod duchny, odešel do předsíně a zapálil si Marlboro. Lightku.

Mirek Urubek: VISELEC

Visím tady už hezkou chvíli a nic. Prostě nic se neděje. Pravda, provaz trochu drhne (příště vyzkouším jinou značku, jestliže se dožiju), ale jinak pohoda. Lidé procházejí kolem a občas si někdo všimne. Jako například ráno. Nějaký ospalý tatínek táhl svého potomka do školky. „Tatínku, támhle se někdo houpe. Pojďme taky,“ žadonil u svého otce o hru synáček. Tatínek, aniž by se ohlédl, zavrčel na svého dědice něco jako: „Ve školce se můžeš houpat celý den“.

Teď dopoledne je už kolem mne celkem pěkný hlouček zvědavců. O něčem mezi sebou vzrušeně diskutují. Jakási stará paní si roztáhla svačinku a začala svými erárními zoubky chroupat rohlíky. Přišel dokonce nějaký fotograf a požádal mne, zda by si nemohl udělat foto. Neříkám nic. Těžko se mi něco říká, když mám kolem krku zadrhnutou smyčku.

Vůbec jsem si to představoval úplně jinak. Něco jako na způsob tmy, nebo něco takového a zatím si mě tady někdo fotí... „Fotky vám pošlu,“ volá na mě při odchodu.

Shluku kolem si všiml nějaký příslušník. „Občanský průkaz pane,“ mračí se orgán. Snažím se pokrčit rameny, ale moc mi to nejde.

„Má na to povolení?“ ptá se nějaká slečna v kostýmku (zřejmě pracovnice finančního úřadu). „Tak můžete se mi nějak prokázat?„ doráží znovu příslušník.

„Puste mě, jsem lékař,“ volá muž v obleku a dere se přímo pode mě. „U které jste pojišťovny?“ naléhá Mudr.

„Neumíte mluvit?“ Příslušník začíná ztrácet trpělivost. Je stejně zajímavé, jak naši příslušníci mají slabé nervy (přitom prý dělají velmi složité psychologické testy), zřejmě je to podmínkou přijetí.

„Já ti takovú jednu střihnu, že uvidíš,“ skřehotá nějaká stařena a dloubá do mne svou opotřebovanou hůlkou. „Okamžitě slez, nebo ti pomůžu,“ jektá holými dásněmi a slina ji kane na levnou bižuterii.

„To je teda prouda,“ prohodí někdo
z hloučku teenagerů. „Musíme to dnes taky oprudit,“ volá ze stejného koutu další hlas a je slyšet cinkot prázdných lahví.

„Špatný příklad je též příkladem,“ deklamuje důstojným hlasem penzionovaný pedagog a odchází.

Nyní ke mě přistupuje nějaký pán v černém. „Mohl bych vás požádat o laskavost?“ ptá se vážným hlasem s podtónem hlubokého soucítění. Snažím se přikývnout, i když mi už trne za krkem. Asi pochopil. „Jsem zřízenec pohřební služby. Mohla by se naše firma v případě vašeho očekávaného skonu ujmout vašich ostatků?“ Snažím se na něj usmát coby důkaz mého souhlasu. Je mi totiž celkem jedno, kterému hrobníkovi stojím na lopatě.

Muž se smutnýma očima děkuje a sbírá několik důkazných podpisů, prý kvůli konkurenci.

Začíná se pomalu stmívat. Lidé se rozcházejí a nějaká slečna mi dokonce zamávala a povzbudivě se na mě usmála... Opět jsem sám.

Přichází noční hlídač. „Pane, nezlobte se prosím, ale musím vás sundat. Mějte ohled. To víte, povinnost,“ říká. Zkouším něco říct. Zřejmě to zní dost hloupě. Zřízenec se na mě soucitně dívá a říká: „Zkuste to zítra. Třeba budete mít víc štěstí.“

© Texty