TEXTY č. 11 (PODZIM 98)

[úvodník][próza][poezie][recenze]

RECENZE

Jiří Hrabal: Lévinasova etika odpovědnosti k Druhému

Barbora Nemetz: Žena v krajinách Ivana Wernische

Martin Bret: Ty ďábelské oči starců

Jana Pátková: Intimní zpráva o stavu světa

Jakub Chrobák: „NECHALS NÁS SAMOTNÉ, BOŽE?“

Jiří Hrabal: LIBRI 98

Dalibor Malina: K JEDNÉ VÝSTAVĚ A K JEDNÉ PROMĚNĚ

Jiří Hrabal: RYBA NA CESTĚ... (RYBA NA SUCHU)

Jiří Hrabal: BLECHŮV PATOČKA aneb Toto není recenze

René Kočík: Do Tasova

Jiří Hrabal: Lévinasova etika odpovědnosti k Druhému

(2. část)

Kořeny Lévinasova myšlení

U kteréhokoli badatele můžeme určit jistá východiska, metody či konkrétní osobnosti, které do značné míry ovlivnily a formovaly jeho způsob a předmět uvažování. Pokud je však chceme všechny explicitně vyjmenovat, nutně se utopíme v margináliích. Proto je vždy nutná určitá redukce na ty nejzásadnější. Domnívám se, že Lévinasovo myšlení stojí na třech základních pilířích: judaismu, fenomenologii a dialogickém myšlení zejména Franze Rosenzweiga. Samozřejmě nelze opomenout Lévinasovu znalost Descarta, Kanta, Hegela či dalších filosoficky určujících osobností, vůči některýmž z nich a některým aspektům jejich myšlení se Lévinas vymezil třeba i negativně, což ovšem mělo pozitivní vliv na konstituování jeho etického konceptu.

Lévinasova filosofie je neodmyslitelně prostoupena hebrejskou tradicí, její nedůvěrou k pojmu a teorii. Lévinas se snaží vnést do řeckého pojmového myšlení závan svědectví židovských proroků, řeckou zaujatost pro totalitu bytí kompenzovat touhou po Jiném. Často cituje dlouhé pasáže ze starých židovských textů, ba často svá pojednání staví pouze na komentáři k nim.

K základnímu rysu hebrejského myšlení patří nepředmětné pojetí Boha. Slova Desatera praví: „nezobrazíš si Boha“ (Ex 20.4.). O Bohu člověk nemůže mít žádnou představu, není něčím, co se dá lidským myšlením zachytit. Hebrejské pojetí směřuje k víře bez předmětu a stejně tak Lévinasovo.

Lévinasova etika postavená na odpovědnosti k Druhému není loajální k západní kantovské tradici. Kantova idea odpovědnosti je omezena jen na izolovaný subjekt, na odpovědnost za sebe, za svou volbu a čin. Ačkoli jsem odpovědný před Druhým, je tomu tak jen v mezích mé vlastní svobody. Hebrejské myšlení, a v souladu s ním i Lévinas, má již ve své etymologii zakódováno příbuzenství mezi slovy acharajut, tzn. odpovědnost, a acher, tj. ideou odlišného (Chalierová 1993). Lévinas ve shodě s talmudistickou tradicí předložil odpovědnost k Druhému před svobodu pojímanou jakožto autonomie. Člověk je za ostatní nekonečně odpovědný, aniž se táže po jejich vztahu k němu. Vyvolenost židovského národa tedy podle Lévinase nelze interpretovat jako nějakou výlučnost či elitářskou svrchovanost, nýbrž jako vědomí osobního ručitelství za druhého. Ne nadarmo Lévinas uvádí svou knihu Jinak než být mottem: „Za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe“ (Ez 3. 20.).

Zdůrazňovat podobnosti s fenomenologií považuji téměř za zbytečné a především za dostatečně zjevné. Vždyť s fenomenologickou tradicí (zejména s Heideggerem) spojuje Lévinase výrazně už užívání heideggerovské terminologie a metoda práce, což lze nejlépe dokumentovat na jeho analýzách toho, co nazývá il y a („ono je“), které Lévinas nejdůsledněji rozvedl v knihách Existence a ten, kdo existuje a Čas a jiné. Ač by se však Lévinasovo „ono je“ mohlo zdát shodným či alespoň podobným s Heideggerovým „es gibt“, není tomu tak. „Es gibt“, ve smyslu, jak jej užívá Heidegger a dokonce i Apollinaire, znamená štědrost, radost z existování, kdežto u Lévinase je něčím neosobním, něčím mezi bytím a nicotou, „vyloučeným třetím“; poeticky jej popisuje jako „šumící ticho“. Z tohoto děsivého „ono je“ se lze vymknout jedině sesazením svrchovaného já, navázáním vztahu k Druhému, který však nebude mít povahu lásky, ale odpovědnosti. Přijetím odpovědnosti za Druhého se lze vyprostit z onoho nesmyslného a anonymního šumu bytí, osvobodit se z „ono je“.

Navíc Lévinas svou zaujatost fenomenologií, zpočátku zejména filosofií „otce“ fenomenologie Edmunda Husserla, prokázal i tím, že svou knihou La théorie de l’intuition dans la phénoménologie de Husserl vydanou roku 1930 a mnohými překlady vlastně obeznámil Francii s Husserlovou fenomenologií. Pozitivní vliv Husserla na Emmanuela Lévinase se však odehrál především díky Husserlovým rannějším spisům, zejména díky Logickým zkoumáním. S Lévinasovým pochopením se Husserl již nemohl setkat, jakmile začal ve svém bádání usilovat o tzv. zření podstat (Wesenschau), jakmile si husserlovská fenomenologie vědomí začala utvářet nároky na přímé a bezprostřední uchopení významu a rovněž Husserlovo pojetí intencionality, která dochází naplnění ve svém předmětu, nemohlo koincidovat s Lévinasovým pojetím vztahu k jinému jako neintencionální vztaženosti obou členů vztahu, jejichž separace není tímto vztahem narušena.

Vliv Martina Heideggera (zejména jeho spisu Sein und Zeit) na Lévinase narůstá ruku v ruce s oslabováním Husserlova vlivu. Pro náš záměr bude však produktivnější, všimneme-li si spíše než podobností mezi myšlením Heideggera a Lévinase jejich zásadních rozdílů, které budou mít důsledky pro Lévinasův etický koncept.

Heideggerovská ontologie, která preferuje vztah k bytí nad vztahem
k jsoucímu se podle Lévinase stává filosofií moci. Bytí jsoucího je u Heideggera předurčeno být médiem pravdy. Jedinec se však nemůže vyvázat ze společenských vztahů, které předcházejí a řídí pochopení bytí. Heideggerův ontologický „imperialismus“, jak jej Lévinas nazývá, vyžadující onen horizont pravdy, jenž náleží svobodě, odmítá závazky vůči Druhému, vůči jsoucnu par excellence, a potvrzuje tak prvenství svobody nad spravedlností a etikou. Co však znamená heideggerovská svoboda? Znamená svobodnou volbu? Lévinas ji popsal takto: „...stát na svém proti jinému, nehledě na vztah k jinému zajistit svébytnost nějakého já“. Tato ontologie bez mravnosti pak ve svých důsledcích vede do „nenásilné totality, aniž by se obrnila proti násilí, z něhož tato nenásilnost žije“. Člověk tedy nehospodaří se svobodou, nýbrž svoboda s člověkem. Heidegger tedy podle Lévinase ulpěl, přes veškeré výtky (zapomenutost na bytí, směřování k technické moci apod.), na západní filosofické tradici, která předpokládá pohyb uvnitř Téhož před závazkem k Druhému. Ontologie (jakožto obejmutí bytí) nesmí vládnout nad vztahem k Druhému.

Snad můžeme říci, aniž bychom pochybili, že Lévinas je prvním fenomenologem, který založil svou filosofii eticky.

K inspiraci myšlením Franze Rosenzweiga se Lévinas explicitně přihlásil v úvodu Totality a nekonečna, kde napsal, že Rosenzweigova Hvězda vykoupení je v jeho díle přítomna tak často, že nemá smysl, aby ji ci-toval.

U Franze Rosenzweiga se Lévinas poprvé setkal s radikální kritikou myšlenky totality zamýšlenou vlastně jako polemiku s Hegelem. Rosenzweig vytýká dosavadní západní filosofii, že neoprávněně převáděla vše na Jednotu, aniž by respektovala individuální diference, které se v násilné Jednotě ztrácejí. Předpokládá oddělenost bytí člověka, světa a boha a jejich vzájemnou nepřevoditelnost, kterou je třeba vštípit do základní ontologické konstrukce. Z oddělenosti bytí pak Rosenzweig vyvozuje pojetí pravdy, která je vždy „pravdou pro někoho“; je tudíž mnohotvárná a spíše než aby byla tím, co „je“ pravé, je tím, co se jako pravé chce „osvědčit“. Na pojmu „osvědčení“ pravdy pak žádá vybudovat novou teorii poznání.

(pokračování příště)

Barbora Nemetz: Žena v krajinách Ivana Wernische

V textech Ivana Wernische je žena zcela ojedinělou postavou, jejíž obraz na pozadí krajin zřetelně vystupuje. Je velice zvláštní, jak nám ji autor popisuje. Dává jí všechny možné podoby, ale nikdy to není obyčejná, normální žena v pozitivním slova smyslu. Je jakousi osudovou ránou, před kterou je potřeba se bránit.

Wernisch ji kdesi mezi řádky potkal, a jedinou obranou proti ní byla obřadná vražda v textu. Proto bylo třeba vymyslet důvod, najít vladaře či boha, který takovou oběť přijme. I její obraz musel být přemalován, do holky se špičatými koleny, je potřeba sladce jí zpívat, aby se našlo její slabé místo, kvůli kterému ji pak nazve ničemnicí a nevěrnicí, připodobnit ji sochám a zvířatům, aby smrt byla řádně mystická.

Na jistou dobu je to řešení účinné. Ale jen na jistou dobu. Textoví mrtví se vracejí častěji než ti skuteční a jejich prolínání s živými se vyznačuje obluzujícím zpěvem, touhou zničit. Pokus o další obranu je tedy novým přepisováním podob, z femme se stává medvěd, děvka, věc.

Wernisch se vždycky bál přemíry poetična. Snad jen kdesi v paleolitu jeho světa jsme mohli potkat děvčátko v rozpuku mládí a krásy, plné citu a dychtivosti po nových věcech, dívenku, která je jednou z pampelišek, rozkvetlá. Když „ze světlíku čiší,“ když se oknem prodírá vítr a obléká ji do záclon, chvěje se zimou a touhou „přijď k nám“ (O Neapoli, Kam letí nebe). Wernisch se ještě umí podívat na svět jejíma očima, dokáže se přiblížit její naivitě. Dokáže jí darovat milou metaforu, a v odpověď se mu dostává zdrobnělinek. Co na tom, že je nezachytitelná a chodí se s ní hezky akorát do kavárny. Ještě stojí za to hledat slovník, v němž se nalézá to správné slovo, snad slovo láska?

To, co se na začátku sbírky Těšení zdá být pokračováním touhy přiblížit se a porozumět, je jen vábením do sítí. Chce si ji přivlastnit, flauta Helena nikdy nevypluje na moře, bude bez užitku odpočívat v lešení, uvězněná v přístavu. Když o ní teď hovoří, promítá se mu do slov druhá metaforika, metaforika brutálnější:

Svými nečekanými kontrastními obrazy vytváří tajemnou atmosféru. Jezerní holka je spojována s úzkostí a zoufáním, z děvčátka se stává přízrak, siréna, bludička, do jejíchž sítí padnouti nebezpečno. V koutku srdce snad touží ještě po přiblížení, ale slovo hodná zahrnuje tolika ne-dobrými věcmi, že toto jedno slovíčko nepřečteme. V jakémsi podivném kultu neznámého boha, který vládne jeho zahradám, ji chce obětovat, podřezat místo berana, kterého odnesl vlk. Jeho krátký a intenzivní zpěv na lásku je jenom šálením, aby si ji udobřil, protože od ní odchází do svých zahrad a nepustí ji tam, protože je zlá:

Tento fakt jako by ospravedlňoval požadavek krutovládce, který v Zimohrádku touží po hlavě veselé Jezábel.

Snad aby ji uchránil před zákonem, který sám vytyčil, nechává Wernisch zdánlivě přeměnit role, jako by ona byla chlapec, ta, která nesmí mít koně se ženským sedlem, ta, která uvádí do tajů lásky. Ale vzápětí ji za to odsuzuje, je z ní nevěrnice, dáma, která si ho vzala, najala pokoj, oblékla ho za svého... jak se takovým dámám říká? Ničemnice, není ze šťastných, není jí dovoleno vstoupit, není tou vyvolenou. Ničemnice, která je příbuzná s vranami, která má „obličej /jako vyřezávaný z rohu obludy“, ničemnice, jejíž sestra si hřebelcuje vlasy, ničemnice, která má v sobě cosi živočišného. Ničemnice, která se až podezřele často pohybuje kolem vody.

V Dutém břehu už tedy bydlí dívka utonulá. Dlouho, předlouho ležela v rákosí a má nakousnutá ústa, vlasy jí puchří, co s takovou? Proto jí také může slibovat tak nepříjemné věci jako krysy a mouchy, a neodpustí si provokativní „miláčku“, které přece mrtvolkám nemá cenu říkat. O Pelagiji, která se objevuje v jednom dlouhém snu, také není jisté, zda je rodu lidského, každopádně jí určitě nesluší, když se přetrhne v prsou. A to už se vrací paní, paní z červolože, paní ze hřbitova, pod kápí má niněru a kost, brnká a obluzuje, je to přízrak, který zavede do bažin a nechá utonout. Když se ve Stínovém divadle mihne osoba ženského rodu, která by mohla být živá, z masa a kostí, je to milá, která sedí u díže s těstem a mlaská. Ale i z té živé je v Loutkách děvenka poskvrněná, která si zaslouží trest. Ženy, které se objevují v ruských příbězích, jsou pouhá jména, autor o nich neříká nic, používá je jenom jako předměty, kterými ten starobylý svět zaplňuje, aby mu dodal správnou atmosféru.

V samizdatových sbírkách se žena stává krvežíznivým stvořením, které se uplatní jako výčepní či jako děvka (děvek je zde však nepoměrně více) nebo jako předmět, který lze vlastnit, využívat, zneužívat, případně osedlat, vyhnat či zabít, pokud nemá ty správné kvality (neumí vařit kaši).

Ve sbírce Cesta do Ašchabadu už se ženy nevyskytují skoro vůbec, svět vojáků je světem mužským, jen několik zvědavých žen se přiblíží k vojenskému táboru. Že by konečně Wernisch dokázal to, o co se tak dlouho pokoušel? Vypsat ženu ze svého světa:

Martin Bret: Ty ďábelské oči starců

Václav Černý, Ivan Jelínek, Ivan Diviš, Zdeněk Urbánek... Mužové silní a stateční a ve všech směrech výrazní, takřka výjimeční. Jen těžko si lze představit českou romanistiku bez Václava Černého, českou poezii bez Jelínka a Diviše, českého Shakespeara a české divadelnictví bez Urbánka. A přece. S posledními texty těchto osobností (i s posledními texty Václava Černého uveřejňovanými in memoriam) vstupuje na stránky převážně literárních časopisů prapodivný duch deprimující skepse. A protože to není skepse metodická, tlačí čtenáře do tíživých krajin, kde se zpočátku boty obalují blátem, krok znejistí a tělo se postupně začíná potápět v dusivém sebeodevzdávání. Konec je na dohled.

Zatímco vedou tito mužové suverénně kvalifikovaný diskurs o čase jako principiální kategorii v literatuře, protne-li čas jejich individuální osudy v kontextu každodennosti s reálnými lidmi a jejich starostmi, s jejich dějinnými břemeny, s reálnými knihami i reálnými omyly v oblasti politické, společenské i kulturní, stahují se do více či méně ex post utvářených duchovních krystalických struktur, ve kterých není místo pro toleranci, nadhled a pokoru. I perspektiva tohoto světa je prabídná. Vize a systémy se hroutí, chybí záchytné body, s rozpadem hodnot mizí i možnost upnout se k potřebnému transcendentnu. Rozmanité etické konstrukce jsou ozařovány blikavým světlem vlastní skutečností ospravedlňovaných pravd. Kontury společnosti se rozplývají, osobnosti už nejsou osobnostmi, jsou mediálně rozmělňovány a čas je nespojitý.

Proč jsou oči starců upřeny někam nad obzor a proč je tento pohled z opačné strany zřítelnic neustále zaplavován temnými vlnami? Je na to těžké odpovědět. Pravda je, že proměna našeho světa v posledním desetiletí je natolik zásadní, že jí nezůstává ušetřen ani intelektuál po celý život vědomě či nevědomě budující vlastní konzistentní svět. Také díky světu intelektuála vystoupala vzhůru svoboda a v osvobodivém Delacroixově gestu ironicky přehlédla duchovní pole nám tak drahé. Zrelativizovala mnohé, mezi tím i práci a někdejší výsadní postavení intelektuála. Za jistých okolností se intelektuál může stát mediální příšerou, za jiných pak trapným anachronismem. Má-li to být jinak, je třeba přijít s novým druhem odvahy a statečnosti. Znovu se odhodlat přistoupit k realitě jako mysteriózní záležitosti, tentokrát s vyloučením jakýchkoliv tendencí k jejímu spoutávání, znovu v ní nalézt nádherný motiv pro plnohodnotný život člověka a otevřené, dialogické umění. Možná znovu najít odvahu odhlédnout při složité reflexi současného světa od pokusů jeho myšlenkového strukturování v komplikovaných a sebevědomých vazbách na osobní, individuální vnímání a zaujatě interpretovanou osobní zkušenost a na vlastní zjitřenou senzibilitu vyvolanou přesvědčením, že dějiny světa procházejí právě naší kuchyní. Možná najít odvahu říci s Janem Skácelem: Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost – nevím.

Jana Pátková: Intimní zpráva o stavu světa

„...každý z nás má nejakého
toho svojho Fedora...“
deň za dňom, str. 88/

Veškeré úvahy o existenci tzv. ženské literatury obvykle končí zarputilým obhajováním na straně jedné a jednohlasným zamítnutím na druhé straně. Texty Etely Farkašové rozhodně nepatří k těm, které by zaoblovaly ostré hrany protichůdných názorů. Naopak jejich programová jednoznačnost je podporována autorčinou vědeckou činností v oblasti feministické filozofie.

Etela Farkašová ve stylizovaném deníkovém záznamu deň za dňom /l997/ nijak výrazně nevybočuje z tematických dominant, které můžeme vysledovat v tvorbě těch autorek, jež usilují o terminologizaci tzv. ženské literatury. Naštěstí problematické téma rodinného života a mezilidských (respektive mezipartnerských) vztahů je oslabováno matčinými (sebe)reflektivními úvahami o mentálně postiženém synovi.

Výlučně ženskou optikou (vnímání času jako před a po narození Fedora; výčitky vůči manželově touze po rozkoši, namísto prožitku utrpení...) se prolínají filozofující záznamy o odlišnosti Fedorova vnitřního světa. Autorčina erudovanost dovoluje prožívat Fedora jako kruhové nekonečno, tomu je podřízena motivická (neustále se opakující Fedorovo čekání na matku, Fedorovy hry, dialogy s matkou...) i výrazová stránka textu. Příběh totiž nezačíná ani nekončí: v úvodu a závěru knihy se objevuje cyklický leitmotiv Fedorova čekání na matku; a čárka na jejím konci zase naznačuje pokračování (vlastně nekonečné opakování). Proto ani plynoucí dny nejsou usouvztažněny v konkrétním čase.

Matčino závěrečné poznání vlastní dvojidentity „Ja-s- Fedorom“ ústí nejen v nalezení sama sebe, ale skrze Fedora i v poznání okolního světa: „...chorý Fedor v inak chorom svete, chorý svet a môj na iný spôsob chorý syn...“ /str. 45/. Rovněž podřízením vlastní lékařské kariéry rodinnému životu se autorka přibližuje feministickým východiskům. Ani tato intimní zpráva z chorého světa - přes svoji nespornou schopnost zjemňovat zavedená schémata - však nemůže přesvědčit čtenáře o nemožném: o existenci jakéhosi univerzálního ženského pohledu na svět.

Jakub Chrobák: „NECHALS NÁS SAMOTNÉ, BOŽE?“

Je sice klíčová otázka druhé básnické knížky Pavla Kolmačky Viděl jsi, že jsi (Petrov, Brno 1998). Ale!

Ta otázka přicházívá v krajině, v krajině z tohoto světa: cestou mezi poli, stejně jako po milování.

Odpověď nikdy není jednoznačná:

Jsou chvíle, kdy (jako by): „ticho, co rozléhá se / nad domem, nebylo drtivé.“ (str. 13). To jsou okamžiky, kdy je dáno zapomínat. Často se tak děje za pomocí malého Tobiáše. Obecně: dítěte, pokračování života.

Jindy ale: „Vítr, pojednou tak chladný, / rve za ploty igelitové chýše,“ (str. 30). To zas, je-li lyrický subjekt sám, když: „V noci se budím, / bojím se, že umřu.“ (str. 10).

Kolmačkova poezie totiž není jen otázkou po situaci člověka vzhledem k Bohu, je daleko spíše shlukem zastávek a zastavení, přičemž nejde jen o člověka. Krajina sama, obzory, staré studně, stejně jako cesty, nádraží, to všechno jsou JEVY tak nabité významy, že jsou schopny zobrazit ... život.

Proto se blázen může stát vtělením Boha (Ezechiel v parku), stejně jako může být: „snad věčností, snad peklem uhranut.“ (str. 17)

Proto může Kolmačka psát tříveršové básně stejně jako epické, několikastránkové celky a přitom nepřidávat nic, co by bylo navíc. Protože „filtr“ je uvnitř, nic tu není jen tak, protože platí.

(str. 87)

A toho je nám velmi třeba, alespoň v poezii.

Jiří Hrabal: LIBRI 98

Již několik let v hanácké metropoli každoročně probíhá knižní veletrh LIBRI. Každý, kdo jej pravidelně navštěvuje, musí cítit, že se stává svědkem jeho postupného úpadku. Původní idea představit jednotlivá nakladatelství a jejich produkci, jak se zdá, vzala definitivně za své (nemluvě o tom, že periodicita konání veletrhu byla kdysi dvojnásobná). Kde je někdejší půvabná rozmanitost malých stánků tlačících se tělo na tělo, kde jsou vlasaté máničky z Volvox Globator či nerudný nakladatel-filosof Petr Rezek? Letošní LIBRI (22. – 24. října) postrádaly hrdost stavu nakladatelského. Krčila se kdesi pod tíhou prázdného prostoru. Veškerenstvu (rozuměj olomouckému výstavišti) vládl obrovský všepozřivší „megastánek-otesánek“ zvaný Kolportér (tedy distribuce), v jehož útrobách se vedle sebe těsnaly: Torst, Host, Argo, Petrov, Dauphin, Atlantis a další a další. Jen pár nakladatelství si zachovalo autonomii (Votobia, Mladá fronta...) a víru (Karmelitánské nakladatelství, Vyšehrad,...). U olomouckého parku tak aspoň na tři dny vyrostlo knihkupectví, jež srovnávat se velikostí mohlo s tím, k němuž svatý Václav na koni cválá...

Proč by jezdil Mohammed (knihkupec) k hoře (nakladateli), když hora nestojí, kde má stát? Knihkupci už tolik nejezdí. Ani od Malinů nikdo nebyl. A proč by, když distribuce dosáhne svými chapadly až do krajů tak zapadlých, jakým Valašsko je?

Kdysi se nakladatelé snažili dovést do Olomouce knihu ještě teplou, novinku přímo z tiskařských strojů. Knihkupcům se oko rozjasnilo, čtenářům kapsa zchudla, nakladatelům dmula se hruď... Zašlé časy. Nuž, prostý čtenář ušetřil, neb nakladatel mu nic nového nenabídl a z ceny starého příliš neslevil, zadarmo poslední tři čísla Literárních novin pobral, by své okázalé kulturnosti dostál, alespoň kávu vypil, když už vstupné zaplatil, halasně si zahartusil a šel...

Dost však naříkání! Návštěvníkům se pořadatel za jejich přítomnost odvděčil jinak. Bohatý doprovodný program uspořádal. Mimo jiné: představil charismatického šéfredaktora prestižních polských novin Gazeta Wyborcza Adama Michnika a ten svou knihu Sókratův stín. Kavárna A.F.F.A. si připravila vystoupení hudební i poetické. Moderátor Lubomír Machala slovenské nakladatele a spisovatele (samí příjemní lidé to byli) přivítal, jak tradice již velí, a dal tak posluchačům nahlédnout za hranice českého literárního mikrosvěta do mikrosvěta jiného. Ambiciózně znělo téma další besedy: „Kultura v médiích a média v kultuře“. V roli mudrlantů byli paní Kantůrková, zlobivý Martin C. Putna (moc nemluvil, jen se vědoucně(?) usmíval), nepovedený literát Fendrych, pan šéfredaktor Literárních novin Karfík a jiní. Kdo si myslí, že jejich řeči byly plané, neplete se. V aule univerzity se pak odehrála beseda toho dne poslední na téma politické. O střední Evropě mluvili kromě Čechů hosté z Polska, Maďarska, Slovenska i Slovinska. Pana profesora Klause tu nikdo nechválil.

Pořadatelé se dušují, že se jim podaří LIBRI znovu oživit. Ačkoli bych to ze srdce přál jim i návštěvníkům, moc optimistické výhledy je zřejmě nečekají. Neumím si představit, čím by bylo možno nakladatele do Olomouce znovu nalákat. Kéž bych byl falešným prorokem!

Dalibor Malina: K JEDNÉ VÝSTAVĚ A K JEDNÉ PROMĚNĚ

Životní osudy dnes třiašedesátiletého akademického malíře z Karolinky – Ilji Hartingera, jsou na Valašsku poměrně dobře známy. Malíř pravidelně vystavuje a představuje tak kontinuálně vlastní dílo s většími či menšími proměnami a navíc velmi intenzivně zasahuje do kulturního, ale i společenského dění v prostředí, ve kterém žije.

Jistě není ještě zdaleka čas na nějaké bilancování tvorby tohoto výrazného představitele valašské krajinomalby, přesto si ale připomeňme: umělec zakládá vlastní výtvarný projev na dobře zvládnuté kresbě, což byl vůbec předpoklad ucházet se o studia v ateliéru u profesora Antonína Strnadla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze; je generačně zakotven na rodném Valašsku a niterně spjat s jednou z nejpřitažlivějších valašských profesí – sklářstvím; má v sobě potřebnou pokoru, která mu umožňuje akceptovat to, co na Valašsku bylo ve výtvarném umění vytvořeno a vstřebat pozitivní rysy někdy implicitně přijímaných vlivů do vlastního malířského rukopisu; má potřebnou odvahu vyzkoušet a ověřit si řadu výtvarných technik, které mu umožňují uplatnit precizní školení v oboru grafiky a vytvořit tak monumentální práce v oblasti architektury; poměrně rychle se dopracovává k pojetí umění, které jde mimo výlučnost a přibližuje je každodennímu životu a potřebě člověka žít či přijímat estetický rozměr skutečnosti v neztajených a nezakamuflovaných podobách.

Tyto znaky a charakteristiky jsou zjevné a lze je poměrně snadno vyčíst z malířova rozsáhlého díla (případně je doplnit o další). Jsou však okolnosti či příčiny, které Hartingerovo dílo silně ovlivnily a které zdaleka nejsou tak samozřejmě a nenáleží k příčinám, jež lze hledat v samotném okruhu bezprostředních znaků a podnětů, jimiž se napájí a z nichž vychází umělecký projev. V Hartingerově případě je tady navíc situační a dobový kontext. Především: Valašsko je fotogenický, vyzývavý kraj s bohatými tradicemi a se stále živými projevy lidí a bohatým lidovým uměním. Kraj, který působí velmi sugestivně a svádí mnohdy k idyličnosti, zavádějící do projevu jistý prvek deformace osobního prožitku a někdy, nebojme se říci i kýčovitosti. Ubalancovat umělecký výraz na hraně, za níž už jen stěží lze hovořit o umění, je velmi obtížné, zvláště když tlak veřejnosti je těmito znaky prostoupen. Navzdory těmto rizikům má tento kraj pro umělce silnou přitažlivost. Na Valašsku bylo umělců vždycky dost, pravda, ne vždy takových, aby jeho bohatství rozhojnili.

Ilja Hartinger se vrací na Valašsko, do rodné Karolinky, v první polovině šedesátých let, kdy nad rozeklaným obzorem valašských kopců září opravdové hvězdy: nedávno zemřelý Alois Schneiderka, malíř robustního mužného projevu, vynikající krajinář, František Podešva, skoro legendární postava meziválečného pražského aristokratického prostředí, krajinář a figuralista, Karel Hofman, vynikající krajinář a portrétista udivující i skvělými litografiemi. Do tohoto prostředí přichází mladý absolvent vysokého uměleckého školství a pokouší se prolomit už zafixovaný obraz o kvalitách a charakteru valašského výtvarného umění. Zůstává mu jediné: nevnímat příliš stereotypy v náhledech na to, jak by se mělo malovat a každý nápad dovést ke konkrétnímu závěru, byť by byl jakkoliv technický obtížný, jinak řečeno, nedovolit si luxus pohrdání jakoukoliv možností předvést řemeslné dovednosti a schopnosti a vlastní malířskou invenci. A tak je Ilja Hartinger podepsán pod krajinomalbami – kvaši, kvaš-akvarely (či pastely), oleji, pod ilustračními motivy řady knížek, grafickými listy, vitrážemi a mozaikami. Nakonec i pod velkými panoramatickými pohledy na velká města a valašskou krajinu. A prozatím i pod abstraktními motivy a uvolněnými malbami zachycujícími v nové podobě typické rysy valašské tradice v náznacích, symbolech a atmosféře umně zachycované strhující barevností.

A jsme u závěru: Ilja Hartinger odkryl další z linií své práce. Od tvorby stavějící na vizuálních zážitcích se dostává do meditativnější polohy. To neznamená odklon od intenzivního prožívání krajinných proměn. Je pouze posílením racionální složky tvorby, pomocí níž se dostává za jevovou stránku věcí a sděluje nám více o věcech samotných, o vztazích mezi nimi, mezi nimi a člověkem, o složitostech a problémech uchopit je v jejich časoprostorovém začlenění. Sděluje nám více i o rozpacích výtvarného sebevědomí zmocnit se všeho s následným doprovodem slov. Jeho kvaše Máchova noc, Ofélie, Samota či Bačův sen jsou, existují, stojí před divákem v pravěké pochybnosti o tom, že člověk může a zmůže vše. I Ilja Hartinger se dopracovává ve svých posledních obrazech, které byly v říjnu a listopadu vystaveny v galerii „V poschodí“ ve Vsetíně, k hlubším filosofickým základům tvorby, která má svou nepochybnou přesvědčivost a velmi silnou výpovědní hodnotu.

Jiří Hrabal: RYBA NA CESTĚ... (RYBA NA SUCHU)

Nakladatelství Petrov v letošním roce „obohatilo“ svou ediční řadu New line o osmnáctý svazek. Je jím text Oscara Ryby Žiju si jako Rybouac, který svým titulem nutně volá po připodobnění k americké beat generation. Po jeho přečtení však zjistíme, že se jedná o podobnost autorem sice plánovitě zamýšlenou, avšak neuskutečněnou. Rybův text (neodvažuji se nazvat jej jinak než textem) spojuje s dnes již věhlasným Kerouacovým dílem velmi pramálo: cestování a snad autorův pocit nesouladu s „normální“ a v Rybově případě navíc s „normalizovanou“ společností.

Ze čtrnácti ne příliš rozsáhlých částí autor vytvořil celek sjednocením záznamů zážitků z cest po českých zemích. Jejich uspořádání není určeno úsilím o promyšlenou kompozici, jde pouze o prosté řazení vedle sebe, v němž pořadí jednotlivin může být libovolně přeskupeno (snad až na závěr) a celek nijak neutrpí. Autor v textu pracuje se jmény, která označují reálně existující osoby (mnohdy literárně činné: Václav Kahuda, Luděk Marks), a rovněž užívá pojmenování odkazující k místopisu převážně z českého prostředí.

Autorovo suchopárné pravděpodobně autobiografické a autodiegetické vyprávění vygraduje velmi brzy zobrazením scény odehrávající se při jednom z autostopů, v níž autor-vypravěč jako „mlčící svědek na zadním sedadle“ sleduje brutální usmrcení poraněné slepice rozlíceným řidičem. Pokus o vylíčení vtipné příhody o záměně olomouckého arcibiskupa za kouzelníka je nutně umenšen již jejím představením jako nejlepší z „hitparády“ restaurace Na staré kovárně, která prý byla místem, kde se scházeli „prvoligový“ vypravěči, jež museli při poslechu řečníka „padat smíchy přes opěradlo židle, jinak vás roztrhali v zubech a hodili lvům“. Nejsem si zcela jist, zdali onen příběh naruší statiku alespoň jednoho ze čtenářů.

Většina příběhů je vskutku velmi banálních. Zdá se, jako by autor spíše hromadil slova a věty, aniž by tušil, proč je předkládá čtenáři. Kdyby vypravované příběhy, jež postrádají hlubší reflexi, byly ozvláštněny alespoň lehkostí autorova pera, vtipem, osobitým stylem, nevšedním vnímáním krajiny, imaginací... Při četbě se nelze zbavit dojmu jakési nucenosti, jež vedla k zaznamenání prožitků na papír.

„Necestuji kvůli legraci, chci hluboko poznávat a vítám, když se mi to daří. Zavrtat se pod kůži a podobně“, sděluje autor. Škoda jen, že ono hluboké poznání nedokáže čtenáři předat takovým způsobem, aby se „hlubokost“ kamsi nevytratila...

Jiří Hrabal: BLECHŮV PATOČKA aneb Toto není recenze

Psát recenzi na knihu, jež má povahu sekundární literatury, je dvojnásob obtížné. Recenzent by měl znát „dokonale“ předmět, o němž autor v knize pojednává, v našem případě život a dílo Jana Patočky, a dokázat k němu zaujmout určité, pokud možno vlastní, stanovisko. Poté by je měl ještě navíc konfrontovat s postojem autora k onomu předmětu.

Vzhledem k tomu, že není splněna ani jedna ze dvou podmínek (necudná poznámka: autor tohoto příspěvku zřejmě nezná „dokonale“ ani život ani dílo Jana Patočky; autor tohoto příspěvku je v současné době nesmělým studentem autora knihy, o níž se mluví), zdá se, že tento příspěvek se právě chýlí ke konci, neboť jeho autor je zbaven oprávněnosti psát recenzi na knihu Jan Patočka (Votobia, 1997), jejímž autorem je Ivan Blecha, filosof a pedagog působící na FF UP v Olomouci.

Avšak autor, který není oprávněn psát recenzi, udělá neočekávaně záludný úkrok a převtělí se v autora pouhé upoutávky na knihu, čímž náhle získává legitimitu pro další psaní.

Výše uvedené řádky snad dostatečně vysvětlují podtitul „Toto není recenze“. Čtenáři, jenž byl uveden v omyl, domníval-li se, že podtitul je aluzí na krátký Foucaultův spis „Toto není dýmka“, se autor pouhé upoutávky na knihu omlouvá.

Ivanu Blechovi se v monografii o Janu Patočkovi podařilo harmonicky skloubit výklad Patočkova myšlenkového světa i světa, v němž byl nucen žít. Vylíčil životní osudy jednoho z nejvýznamnějších českých filosofů s jeho poutavým vypravěčským nasazením, neopomněl připojit anekdotu (i když poněkud tradiční: filosof je pasován do role nemotory v situaci, která vyžaduje „praktickou“ zručnost), ale především dokázal vyložit povahu Patočkova uvažování dostatečně srozumitelným způsobem i pro čtenáře „ne-filosofa“. Přesto však, smíme-li soudit, Patočkův ideový odkaz nezploštil, což umožňuje zařadit tuto monografii mezi vhodné příručky pro úvod do Patočkovy filosofie, za niž by se nemusel stydět ani některý z Patočkových přímých žáků. Blechův Jan Patočka svým charakterem i kvalitou připomíná knihu, jež se objevila před několika lety na knihkupeckých pultech pod stručným názvem Martin Heidegger (autorem je německý fenomenolog Walter Biemel).

Věnováno recenzentům...

René Kočík: Do Tasova

20. srpna 1998

Město jest 350 m nad mořem a protéká jím řeka od jihu na sever. Může se jít do něj ze všech stran. Je v něm hodně hezkého teď! Jen v řece je letos málo vody a tůňky trochu páchnou. Až večer slunko zachodí, nad vyhřátý břeh stahují se malé mušky a lepí se na ksicht. Nahřáté kamení na okraji pole svítí. Když léto mezi prsty proteče, zůstanou stráňky pod lesem modré, takové naše olivové háje. Už je prázdná sláma a ve stohu vzdechy. Téměř sytý Měsíc zasypal dolinu bílým světlem a noc hýří vůněmi, náladou a teplem. Od ohně hučí řvavé písně. Čas, ten vodník dušičkový, sladce si ukrajuje z černého kaviáru noci. Nad ránem pak kdosi krade jetel. Proto ať v neděli neleze do kostela! Před chvíli obtáhl oblohu mrak a až se roztrhne, z děravého nadhlaví zas vyhřeznou zlaté sluneční cecky. Zůstaly kapky na karmínových slzičkách Panny Marie a studený kov se zaklesl do prsou země, jež nenaříká. Suchý vítr a bílá sádra sněhových vloček za pár týdnů zhojí úrodné rány. Kraj volá, křičí jeho řeka, lesy, mlkot šedých kamenů je hlasem. Krajina je kniha. Už se vyrojili její věční opisovači. A do vět poskládají cestu úvozem mezi zahradami, jež jsou tak vysoko, moc vysoko.....

© Texty