TEXTY č. 23 (PODZIM 2001)

[úvodník][M. T.][poezie][překlad][comics][recenze]

M. T.: 70. LET

MOJMÍR TRÁVNÍČEK: LISTOVÁNÍ

Libor Magdoň: Dobře si to pan Trávníček zařídil

Jakub Chrobák: „Kromě běžných pravopisných úprav (přičemž ovšem byla šetřena básníkova osobitá náznaková interpunkce a psaní majuskulí) nebyly v textech prováděny žádné úpravy."

Vladimír Novotný: Jak jsme ctěnému jubilantovi neudělili státní cenu

Jan Matušů: Několik vět o Mojmíru Trávníčkovi

Libor Rösner: Čepova povídka Domek

Jan Zatloukal: Čepovy první exilové eseje

Jan Čep: Trpět jako ostatní?

Petr Hora: Kdo se v Lublani skrýval za Z?

MOJMÍR TRÁVNÍČEK: LISTOVÁNÍ

Jednoho dne nastane v domě situace jako vystřižená z po-hádky Hrnečku vař: papíry začínají přetékat ze skříní, regálů, šuplíků a krabic a zaplavují byt. Nastoluje se klasikova otázka Kam s tím? Na stůl se rozpačitě skládá fascikl za fasciklem, nejprve korespondence uzavřená – neboť ta postupně nabyla převahu. Je třeba ji prolistovat a radikálně řešit další úděl písemností: co na oheň, co do sběru, co uchovat. Listování a namátková četba vyvolávají rozmanité vzpomínky, ale především víc a víc skličují: bolest, stáří, nemoc, pohřby…

„Na den Sv. Mikuláše 1975" píše básník Ladislav Dvořák: „S Vokolkem jsme se viděli na Emanově (= Fryntově) pohřbu a skoro od té doby jsem ležel. Dostal jsem záchvat v Klementinu, nikdy jsem dosud nic takového neprožil; pracovali jsme tam za strašlivé zimy, protože hospodářská správa opomněla opravit topení. Ozval se tím pádem můj rodový reumatismus a jiné neduhy, takže jsem ležel tři týdny jako Lazar."

A slovenský básník Janko Silan, tehdy ještě ne sedmdesátník, ale téměř slepý, píše velikými literami: „Omluvíte ma: cesty a robota a trápenie. Ťažké je to, všetko mosím robiť sám od varenia počnúc až po písanie adries. Zle je na farárov." A na dalším lístku už takřka to jediné: „Strašne som ustatý."

V září 1982, dva měsíce před smrtí, mi píše Stanislav Vodička, „přítel motýlů", jeden z nejjemnějších prozaiků, věrný dědic Jakuba Demla: „Byl jsem trochu přiveden do finančních potíží se svojí nemocí. Měli jsme doma zedníky a peníze nebyly. – Ani nevíte, jak těžko se mi marodilo – a zvláště s prostatou, kdy člověk musí chodit s katetrem a je naprosto bezmocný, kdy má jenom vzpomínky na domov a několik přátel, kteří jsou všichni tolik vzdáleni. Vidíte, i rukopis mám rozsypaný. Budu se muset učit i psát. Zatím nepíšu nic. Bojím se cokoliv psát, i když jsem bohatší o utrpení."

O málo pozdější je dopis Lubomíra Nakládala, krmiče býků v JZD Olšany u Prostějova, autora čepovských venkovských povídek: „Já těžko mohu, či spíše nemohu soustavně pracovat. Bohužel nemohu delší dobu sedět, tak trávím čas většinou poleháváním na lůžku a k tomu maličko chůze. Teď jsem už několik týdnů v olomoucké nemocnici. Je mi o něco lépe." – Jeho utrpení trvalo ještě téměř rok, zemřel 17. 2. 1986, krátce před šedesátinami.

Uvědomuji si, že jsem začal s listováním nešťastně – odzadu. Ale to už mám v rukou veselejší kartu: „Veselé Velikonoce" přeje na pohlednici prof. Vladimír Pravda a dodává: „Čekám Tě tedy ve středu 29. t. m., těším se na shledanou. Ostatní ústně." – Na návštěvu jsem přijel, a 30. března 1978, v noci po ní, prof. Pravda náhle zemřel.

Pokračuji tedy v dalších složkách od samého začátku, od prvních uložených dopisů. 25. dubna 1949 – to jsem měl rok do maturity – píše mi František Křelina: „Tuhle jsem jel vlakem a Botič (= román Na březích Botiče; poslední před autorovým uvězněním) četla jedna dívka, jenže jsem nenašel tolik odvahy, abych se k ní přihlásil." – Ale dále následují úvahy o tom, jak je spolu s přáteli umlčován, a že nepomýšlí na emigraci. Brzy nato nastal mnohaletý přeryv v korespondenci…

Kam se vytratily radostné zprávy a potěšující dopisy? Namátkou sahám do fasciklu Aloyse Skoumala, nijak zvlášť obsáhlého, a v novoročním blahopřání čtu: „Do včerejška jsem byl na klinice – operace šedého zákalu." Ještěže zdařilá, neboť v dalších dopisech mohu číst: „Projížděl jsem na Slovensko Novým Hrozenkovem, trochu zklamán krajinou, představoval jsem si ji romantičtější." Ano, ale to by ji nesměl vyhlížet jen okýnkem automobilu, které moc romantiky nepropustí, jak jsme si vysvětlili při návštěvě.

Vždycky vyrovnaný a rozvážný O. F. Babler mi posílá k cyklostilovanému namnožení svazeček svých aforismů. Jsou mezi nimi i texty o trpělivosti – žádný z nich však tak názorný, jako zmínka v průvodním psaní: „V trpělivosti už jsem vycvičen, když jsem například na vydání Románu o lišákovi čekal bez tří měsíců deset roků a když také Román o růži už šestý rok leží v nakladatelství."

A konečně se setkávám s utěšeným psaním na starodávný způsob, kdy se ještě nespěchalo a kdy jako by se nic moc nedělo; také rukopis je takřka kaligrafický: František Lazecký psával rád perem a krasopisně. „Já teď na jaře s dosti velkou námahou táhnu za sebou nohy," píše 27. 3. 1983. „Stáří se přece jenom hlásí. Ale nechci si naříkat, přece to ještě jenom jde." A hned se hlásí o slovo lyrik s pěknou vzpomínkou: „Ta jeřabina z Vašeho dopisu probouzí ve mně vzpomínky na studentská léta, kdy jsem každý týden s pecenkem chleba v tlumoku rázoval k Opavě. Za Tískem až k Výškovicím, je to asi 3 km, tenkrát se ještě táhla jeřabinová alej hodně už prořídlých a olámaných stromů (větrem i lidmi). Jedna taková statná jeřabina byla u našeho pole na Dálném hned u silnice. Jako děti jsme si tenkrát z ní nosili domů po žních rudé kytice jeřabinových plodů a tam jsme je navlékali na nit a dělali si z nich náhrdelníky, náramky a růžence. Kde jsou ty časy! Dnes jeřabiny podél té silnice semtam vystřídaly slívy a švestky. Zato mezi Výškovicemi a Hrabstvím podél silnice vedoucí černým smrkovým lesem se táhne alej vzrostlých jeřabin. Les je vyhnal značně vysoko, jak s ním zápasily o slunce. Když jsem tam vloni na podzim jel autobusem do Opavy, jejich bobule už přezrávaly. Slunce ještě svítilo a chomáče těch bobulí hořely v modré obloze a v zeleni lesa jako nejzářivější granáty. Pod takovými slavobránami jsem dosud neprojížděl. Snad jsem se Vám už někdy o tom stromořadí v dopise zmínil. Ještě dnes jsem z té krásy zmámený. Tak, že jsem o těch jeřabinách onehdy napsal i pár veršů."

Samostatnou krabici, z níž táhne pach vlhkosti a plísně, mají dopisy, které mi odevzdala paní Hana, vdova po starém příteli Antonínu Navrátilovi. S umanutostí archiváře uchovával vše, dávné dopisy z gymnaziálních let, i průklepy svých odpovědí. Listuji ve svých vlastních křečovitých psaních, užvaněnějších, než se mi jevily v učesaných vzpomínkách. Proč jen to nesežraly myši ve sklepě Tondova mlýna v Hracholuskách? Konečně něco k vyhození! Ale přece jen jakýsi objev „k dokreslení vlastního profilu": čtu vlastní rukou přepsané verše Štefana Žáryho: „Až budeš páchnuť / až budeš páchnuť / jako ryba na tretí deň / potom ti namaľujem / potom ti namaľujem / na nos zelené eso". Že bych se tehdy zhlédl nejen v dekadenci, jak mě podezírala prof. Dudkevičová, ale i v nadrealismu? A přece! K dopisu je přiložen elaborát – a už se nedovím, byla – li ta báseň míněna vážně, nebo jsem ji napsal jako parodii. V paměti je to dokonale vymazáno, ale na papíře trvá černé na bílém s nadpisem Vesta ochrnutého básníka následující text: „Zapíná se / Na tři knoflíky / Zaručeně každý jiný / První / Ze sloně / Ručně řezaný dosti nedbale / Je upevněn černou nití / Drží pevně // Druhý / Ze zlata / Ochytaný nemytými prsty zlodějů / Básník ho má v nemilosti / Dělá potíže / Při zapínání / Asi se brzo utrhne / Není kdo by ho přišil // Třetí / Z plechu / Rezavý a zprohýbaný / Na ten se už vesta ani nezapíná / Klátí se tedy sem a tam / Na střídmé stříbrné nitce pavučince / A nikterak / Se mu nechce upadnout // Vesta sama / Jest starého střihu / Za své nepraktické lživé / A věčně prázdné / Kapsičky / Se už léta létoucí / Neumí stydět // Levá je umazána / Fialovým inkoustem / Pravá / Zeleným"

Asi jsem se opravdu nevyhnul ani surrealismusu. (Tak, skloňoval prof. Pravda, když upozorňoval, že neštěstím literatury nejsou – ismy, nýbrž – musy; měl ovšem na mysli hlavně ten jediný všeobsáhlý MUS, který hubil nejen literaturu.)

Otázka kam s tím a co s tím zůstala bez odpovědi, řešení se odkládá.

LIBOR MAGDOŇ: DOBŘE SI TO PAN TRÁVNÍČEK ZAŘÍDIL

Na počátku srpna koupil jsem si ve spřátelené cizině knihu rozhovorů s tamním klasikem. Rozhovory se odehrály v 80. letech, kdy byl klasik v nemilosti. Zemřel, aniž se dočkal změny poměrů a mohl poskytnout další interview. Tedy kniha cenná i jako dokument. Klasik, u nás dost známý, v ní rozmlouvá se sobě blízkou Češkou, a proto neustále naráží na českou literaturu a české poměry. To pochopitelně atraktivitu knihy může jen zvyšovat, ale při průběžném nahlížení do poznámek se moje víra v dokumentační hodnotu knihy začala otřásat. U několika českých autorů chybí datum byť už poměrně vzdáleného úmrtí, chybně datováno je první vydání knížky Jiřího Pištory Mezery v paměti a není uvedeno, že jde o vydání exilové, Otokar Březina je ve vlastním textu i v poznámkách vytrvale psán jako Otakar atd. Znovu jsem si silně uvědomil, že kniha má více autorů, než kolik jich je možno číst na obálce.

Jména editorů nebývají slavná. Paradoxně zvláště těch dobrých, protože, když je s knihou všechno v pořádku, veškeré uznání sklízí ten autor z obálky. Jména jako třeba Rudolf Havel zná málokdo. Ani já, nemít pochybnosti, nezačal bych nad editorem uvažovat. Editor klasikovy knihy nešel přehlédnout, protože nebyl schopen vpravit se do své role. Např. když rozředil poznámku, jakýsi minimedailónek, o Boženě Němcové frázovitou a nic neříkající charakteristikou pýcha českého národa, evidentně podléhal Klasikovi a přejímal jeho patetickou rétoriku. V jiném případě však šla veškerá úcta vůči klasikovi stranou. Klasik zrovna vzpomíná svého vrstevníka, který v mladém věku spáchal sebevraždu a výslovně zdůrazňuje: nechci tu prozradit jeho jméno. Klasik si může chtít co chce, editor hned přidal do poznámkového aparátu, že podle všeho jde o… a následovalo konkrétní jméno.

Editorství je služba. Mám na mysli význam služby, jenž nemá nic společného s poníženým služebníčkováním nebo kultem. Taková služba dovoluje svému nositeli uznávat autoritu a zároveň si udržovat kritický odstup. Jeho pozice, samozřejmě pokud je dobře zvládnutá, s sebou nese přinejmenším dvě nezpochybnitelná práva. Prvním je právo přece jen promluvit, byť prostřednictvím vydavatelské poznámky či doslovu, někdy i recenze. Může ten hlas připadat málo výrazný, ale u dobrých editorů je opřen o důvěrnou zkušenost s dílem i kontextem a je tedy svým způsobem hlasem přednostním. Přinejmenším chytří knihkupečtí zákazníci jej nepomíjejí. Tak se stane, že editoři, včetně zmíněného Rudolfa Havla, zase tak úplně neznámí nejsou a někteří jako Mojmír Trávníček už mají i slovníková hesla. Druhé právo je neméně významné. Dobře ho ilustruje Trávníčkova věta uzavírající doslov k prvnímu svazku Demlových Šlépějí: Ale jsme jisti, že laskavý čtenář chce číst Demla, nikoli komentáře. Druhým právem je tedy právo se odmlčet. Recenzenti z donucení, mnozí řešitelé grantů a jiní zaměstnanci v literatuře musí závidět tu možnost alespoň občas si odpustit analýzu, necpat se dopředu a zůstat v ústraní ztichlým obdivovatelem. Dobře si to pan Trávníček zařídil.

JAKUB CHROBÁK: „KROMĚ BĚŽNÝCH PRAVOPISNÝCH ÚPRAV (PŘIČEMŽ OVŠEM BYLA ŠETŘENA BÁSNÍKOVA OSOBITÁ NÁZNAKOVÁ INTERPUNKCE A PSANÍ MAJUSKULÍ) NEBYLY V TEXTECH PROVÁDĚNY ŽÁDNÉ ÚPRAVY."

Vždy, když už si myslím, že jsem selhal, když si zase říkám, proč něco slibuju a neplním, zkrátka: když po x-tém špatném pokusu zase papír s článkem pro Texty opisuje oblouk směr koš, stane se zázrak; jako tentokrát: naštvaný, ale připravený odpočívat otevřel jsem si soubor tří básnických sbírek Jana Zahradníčka (Rouška Veroničina, La Saletta, Znamení moci) a když už mi ospalostí knížka málem vyletěla z ruky, v takovém tom posledním zákmitu bdělosti, jsem ji zachytil a zas jsem to uviděl: Doslov, Mojmír Trávníček, Ediční poznámka, M. T.

A tu to máte a tím bych mohl skončit. Kolik dnes je těch, kteří mohou říct ano, cosi jsem pro tuto literaturu i vykonal? Já, ani mnoho jiných, které znám, to v kontrastu k onomu poslednímu pohledu před usnutím být nemohou. Oni ovšem, na rozdíl od tebe, pana Trávníčka znají (a tuto je mi to slovo objasnit: vědí, jak vypadá, jak mluví, kdy přijde do knihkupectví a jestli vůbec, kde bydlí atp. Vědí to aktivně.) Ty ho jenom znáš (jako chlapík, co vystudoval FF OU znáš editora Jana Čepa a autora jediné monografie o něm, ale i editora dalších autorů, ať už jde o zmiňovaného Jana Zahradníčka, nebo třeba Jakuba Demla, z hesla Slovníku českých spisovatelů M – Ž i víš, kde bydlí a jaksi ti i dochází, že z chaty je to kúsek, jen to víš pasivně).

Ale co teď s tím? Inu, nic. Nechme, jak bylo: prostě vám, pane Malina, Juro a Pavle, a vůbec všeckým, co pana Trávníčka znáte, závidím. Já ale mám cosi, co zas nemáte vy. Pro vás jde o samozřejmost, ale já ho tady v Ostravě možu kultit. A tak to dělám; chodím, roztrubuju, nekdy aj zalžu, ale docílil jsem toho, že Mojmíra Trávníčka jako významného editora znají i štamgasti studentského baru ve dvoře FF OU, kteří studují třeba geografii, nebo taky nic, heč!

Víc neumím, a snad ani víc nechcu, enom tak eště vědět, proč jsem nepsal o nečem jiném a lepší.

Pozn.: Název pochází ze vzpomínaného souboru Jana Zahradníčka. Je to poslední odstavec ediční poznámky.

VLADIMÍR NOVOTNÝ: JAK JSME CTĚNÉMU JUBILANTOVI NEUDĚLILI STÁTNÍ CENU

Psal se rok 1999 a nastalo první zasedání poroty, jmenované ministrem kultury, aby vybrala po zralé úvaze spisovatele, jemuž bude v předvečer 28. října udělena každoroční státní cena za literaturu. Ministr nám popřál hodně zdaru, přesto však vyslovil notnou pochybnost, zda jsou porotci opravdu schopni přečíst všechno, co vyšlo nebo ještě vyjde v období, které se mělo vyhodnotit. Vůči sobě pak maximalisticky určitě nevystupoval, nicméně nám vyslovil podporu – a my mohli jít zasedat. Hned v prvním kole začala padat první jména, neboť jsme vesměs věděli, co vyšlo dobrého, a mnozí jsme četli rukopisy knih, které teprve měly vyjít. Nejprve jsme však zvolili předsedu poroty, jímž se stal Zeno Kaprál: byl to jediný Nepražan a navíc šlo o zaručeně nejvyššího moravského básníka. Pak jsme na doporučení ministerstva pozměnili statut státní ceny: dosud vždy šlo o nově vydané dílo, nyní jsme mohli brát ohled na autorův význam pro českou literaturu, byť s přihlédnutím k jeho nové knize.

Při této příležitosti jsem se rozpomněl na slib daný dávnému spolužákovi ze studií, tč. pardubickému bohemistovi Pavlu Studničkovi: ten mě vyzval, abych se v porotě alespoň zmínil o takové osobnosti naší kultury, jakou je Mojmír Trávníček. To mi nikterak nebylo proti mysli, ba naopak – a když jsem tak učinil, zazněl s jeho kandidaturou souhlas: dokonce mě překvapilo, že ho znají i ti porotci, u nichž se to nedalo příliš předpokládat. Zpočátku Trávníček figuroval v širší nominaci, když jsme se však sešli podruhé, postupoval dál, až se dostal mezi poslední čtyři. To už bylo jasné, že žádná další kandidatura nepřipadá v úvahu. Tehdy se ale řeklo, že bychom měli dát přednost vlastním tvůrcům, zvláště když předtím triumfovali vědci Milan Jankovič a Vladimír Macura – a že by to ministr kultury nemusel podepsat s poukazem na to, že má převážně jít o ocenění krásné literatury. Nakonec ve finále zvítězil v tajném hlasování Josef Škvorecký nad Karlem Šiktancem, třetí byl Ivan Magor Jirous, kterého vehementně prosazoval M. C. Putna, a když neuspěl, už se nedostavil. Mojmír Trávníček skončil na čtvrtém místě. Stejně však šlo o velké uznání díla editora a literárního badatele. Kdyby se ustavila kategorie literární věda a editorství, dostal by v ní státní cenu. Kdo také jiný?

JAN MATUŠŮ: NĚKOLIK VĚT O MOJMÍRU TRÁVNÍČKOVI

S Mojmírem jsme se prvně viděli téměř před šedesáti lety, když jsme jako jedenáctiletí usilovali o přijetí na vsetínské gymnázium. Jako primánci jsme usedli do lavic tohoto ústavu a osm let chodili do stejné třídy. Spíše dojížděli, on bylnickou tratí „z Liča" (z Horního Lidče – pozn. red.), já karlovským expresem z Hovězí. Oběma spojům jsme vděčili za každé zpoždění a pozdní příchody do vyučování. Všichni jsme však záviděli Trávovi, který zmeškal více hodin, než jich poctivě absolvoval. Snad po vzoru Jiřího Wolkra vymyslel si nemoc, která nebolí, a od kvarty se objevoval ve třídě sporadicky. Oktávu pak sledoval na dálku z pohodlí tatranského sanatoria a vrátil se až k maturitě...

Brzy třída rozpoznala jeho literární schopnosti a rozhodla se jich plně využít. Organizovali jsme mu tedy léčbu prací, záleželo nám, aby se nenudil. Psal jednak pro mnohé domácí úkoly z češtiny, vybraným jednotlivcům přímo do sešitu, jednak referáty a rozbory uměleckých děl. Jednou dokonce z hecu sepsal domácí slohové cvičení skoro celé třídě. Na sebe však zapomněl. Nemusím jistě připomínat, že byl vyvolán mezi prvními. Jeho parádním vystoupením bývalo, když žák přečetl jeho vlastní práci, a on pak jako jediný diskutující vystoupil s drtivou kritikou. Paní profesorka pak začala práci hájit, následovalo setření Trávy, že závidí spolužákům jejich kvalitní práce a kritizuje je z nicotných důvodů. Žák pak obdržel výbornou známku a my jsme se dobře bavili.

Tady vzešly základy Trávníčkova spisovatelství na objednávku. Tuto živnost, která mu přinášela snad jen trochu uznání a popularity, provozoval ještě mnoho let. Říkal tomu „zakázkové spisovatelství" a jistě by mohl sám dlouho vypovídat o tom, jak se uplatnil v různých vědeckých oborech, když psal a vylepšoval pro mnohé diplomové práce.

Naše cesty se rozešly po maturitě jen na málo let. Jakmile jsem se vrátil do rodiště, a zvláště, když se mým nedobrovolným působištěm stal Nový Hrozenkov, jeho bydliště, ze spolužáka se stal nejlepší přítel. Kontakty se obnovily, prohlubovaly. Časem srostl s psacím strojem, dnes i s počítačem, ale pořád jaksi víc v oboru zakázkového spisovatelství.

O jeho úžasné píli svědčí článek Ludvíka Kundery „Němě žasna aneb písař M. T.". A jak nežasnout! Výčet opsaných 20.228 stránek (většinou pro samizdatová vydání – pozn. red.) mluví za vše. Jen ti nejbližší věděli, že tají hodně věcí z vlastní tvorby v šuplících.

Jeho publikační činnost se především rozvinula po roce 1990, kdy se stává editorem a literárním kritikem. S jeho články se setkáváme v různých literárních časopisech. Mojmír skromně uvádí, že hlavním literárním žánrem se mu stal dopis. To si jistě připomíná dobu samizdatu, kdy byl se svými literárními spolupracovníky víceméně jen ve styku písemném.

Je příliš skromný a kritický k sobě. A tak mu nadále zůstává „zakázkové spisovatelství". Na objednávku píše recenze, medailony, glosy, kritiky a studie. Na objednávku po velkém přemlouvání napsal monografii o Janu Čepovi a Václavu Renčovi. A ještě po větším přemlování zaznamenává svá vypravování o prožitcích v mládí a svých přátelích.

Za něho pak prosím. Obracejte se na jeho zakázkové spisovatelství. Ať hoch píše, má v hlavě, srdci i šuplících spoustu věcí, kterými nás může potěšit a obohatit. Vždyť je mu teprve s e d m d e s á t! Mojmíre, blahopřeji!

Mgr. Jan Matušů (nar. 1931), někdejší zást. ředitele Základní školy v Hovězí (po r. 1969 byl zbaven funkce a přeložen) patří k nejbližším přátelům Mojmíra Trávníčka a do okruhu spolužáků, kteří se pravidelně scházejí u p. Jindřišky Vyškovské ve Vsetíně Na Kopečku č. p. 149. Tam hovoří o literatuře, malířství a utíkajících letech. A pak zasahují do věcí uměleckých, kulturních a společenských ve všech oborech a mnoha směrech. Lze je na Valašsku stále vidět a slyšet. Možná jednou přijdeme na to, v čem byla skryta magie vsetínského gymnazia.

–red–

Pozn.: Narážka J.Matušů na „ještě větší přemlouvání" se týká pamětí Mojmíra Trávníčka, které pod názvem Skryté letokruhy právě vycházejí v nakladatelství Dalibora Maliny ve Vsetíně. Ke knížce se Texty vrátí v následujícím čísle.

–red–

LIBOR RÖSNER: ČEPOVA POVÍDKA DOMEK

V první povídce Čepovy prvotiny zastihneme čtveřici dětí, které si na zahradě stavějí „domek" pro své skotačivé hry. Plny zápalu a fantazie se oddávají této své činnosti, ale je mezi nimi jeden – Jeník, který se k nadšení kamarádů nepřipojí, ale pohrouží se do samoty. Má už v sobě cosi z jiného dětského hrdiny, z Frantíka z juvenilie Úpění v samotě. Ten se sice her ostatních dětí účastní, i v tomto případě stavění domku na zahradě, ale „odcházíval od domečku neuspokojen a s pocitem prázdnoty" (Milovický 1924: č. 47: 5). Vždy měl v srdci něco navíc oproti ostatním, přál si splynout s tajemstvím, které svět domku ukrývá, „cítit se na chvilku vládcem v podivném drobném světě…? Jak by to bylo krásné, ale … jak je to nemožné… .Konečně – nač to všecko? K čemu to je?" (5) Nenachází smysl v tomto počínání, dítě ve své hře, nedokáže se pro ni nadchnout s vervou a opravdovostí, cítí pouze „nicotu a zbytečnost všech věcí". Neumí se z ničeho těšit, je raněn zvláštní zkušeností, kterou touží zachytit.

Jeník, jak už bylo řečeno, taktéž zanechává hry na domek, ale ne snad jen proto, že by byl nešikovný, jak to bývá mnohdy interpretováno. Zbylé děti se o něj nestarají, budují si přístřešek pro své hry a z tohoto světa doléhají k Jeníkovi i jejich odpovědi. Ten však ví, že tento svět má pro něj připraven pouze „pocit prázdnoty". Jal se tedy procházet po zahradě a kroky ho zavedly do míst, kde se mu zničehonic zachtělo zůstat napořád. Prostoupen zvláštní tesknotou náhle zjistil, že „venku je svět, a o tom by pak nic nevěděl" (Čep 1991: 12). Spolu s objevením pěšinek pro brouky, jež mu zůstanou zapovězeny, neznámy, malý svět stvořený pro sebe, jemuž chtěl Frantík vládnout, je tu jen pouhou předehrou k zásadnímu konfliktu, kterého se záhy stane účastníkem.

Poté, co znovu projde netknut sousedstvím her kamarádů, zastaví se u vysoké hrušky a pohlédne na oblohu. „Bože, jak je možno jít pořád dál a dál, a nikdy nedojít až na konec? Jak je to hrozné, žádný konec!" (13) Dosud znal jen zahradu a nanejvýš cestu do školy, najednou se mu svět roztáhl do neskutečné šíře. Nejprve se nevěřícně ptá a pak s hrůzou poznání konstatuje: „žádný konec". Čepovi nestačí jen otázka, Jeníkovo zděšení akcentuje vnitřní řečí chlapce. Bez ní by mělo zjištění bezhraničnosti formu obyčejného získání nového poznatku, byť intenzivně prožitého. Ani Frantík nedošel tak daleko, protože to, „to, co mu kdysi svítívalo do života jako naděje a slib, jako by zmizelo za těžkou skalní oponou, zřítivší se právě v okamžiku, nežli Frantík stanul na nejzazším konci světa…" (5). Přes všechen nedostatek zapálení pro hru v něm ještě žily dětské představy o světě, který někde má svůj konec.

Představa konečnosti světa na něj působila tísnivě, tušil, že je něco nadto, ale popření konečnosti chlapci rozlet nepřineslo, naopak, jako by ztratil pevný bod, útočiště. Svět bet hranic je světem bez středu, konce či začátku. Není z čeho a kam vyjít, ztrácí pevnou půdu pod nohama, ztrácí bezstarostnost, radost a důvěřivost, tedy to, co zdobí každé dítě. Není náhodou, že tuto náhlou úzkost z mohutnosti prostoru, z modré hloubky oblohy, z drtivé nesmírnosti pociťuje malý hoch. Jeho zděšení má mnohem působivější vyznění, než kdyby k tomu jako prvního připustil Čep dospělého z jeho zkušenostmi. Bezradné a bezbranné dítě, jež je postaveno do této situace, se může ptát rodičů, jímž ještě důvěřuje, a tak se i Jeník svěřuje své matce se svými pocity a žádá po ní jejich odůvodnění.

„Jeníčku, věř, nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme" (14), zní matčina odpověď. V jejích slovech se zračí víra v existenci Boha, který se má tak jako jí stát i chlapci oním hledaným středem, v němž není nic nadarmo. Nemohl-li být Jeník, resp. Frantík vládcem v tom malém světě dětského domku na zahradě, nemohlo tomu tak být ani v do dálek rozmáchnutých končinách světa opravdového. Útočiště, které v něm ztratil, musí hledat jinde, v tom, co je ještě většího a lepšího než svět. Matčin „příklad důvěry" mu má být vzorem.

Literatura

JAN ZATLOUKAL: ČEPOVY PRVNÍ EXILOVÉ ESEJE

Životní osudy Jana Čepa v emigraci jsou dosud zahaleny mnoha nejasnostmi. Podobně není dopodrobna zmapována ani jeho literární tvorba po roce 1948. Přestože většina Čepových úvah a meditací byla publikována už v exilu zásluhou zejména Křesťanské akademie v Římě, je patrné, že řada esejů zůstává českému čtenáři stále neznámá, skryta ve francouzských periodikách či v archivech Radia Svobodná Evropa. Mezi tyto dosud „neobjevené" eseje patří i trojice článků, které vyšly v roce 1948 v jednom z nejčtenějších francouzských deníků Le Monde pod souhrnným názvem „Úvahy emigranta". Sám Čep zmiňuje tyto texty na stránkách Sestry úzkosti: „Když jsem přijel do Paříže, napsal jsem v září – říjnu 1948 v nuzném hotelovém pokojíku v rue de l´Ecole de Médicine řadu článků pro časopis Le Monde (…)" (215)

„Úvahy emigranta" jsou vůbec první Čepovou literární tvorbou v emigraci. Byly napsány jednak z důvodů existenčních, jednak – a to především – z niterné potřeby vyjádřit se k tomu, co se dělo v poúnorovém Československu. Čep se snaží osvětlit francouzskému publiku, které bylo z velké části prokomunisticky naladěné, skutečné dění v jeho vlasti, představit mu tamní realitu odlišně od záměrně deformovaných zpráv vládních orgánů.

Všechny tři eseje v zásadě variují jediné téma: kritiku a odsouzení komunistické společnosti založené na ideologii marxistického materialismu, která ve své teorii svět redukuje na materii, degradujíc tak člověka v bezduchý mechanismus, v praxi potom ve svých důsledcích vede k perzekuci a okleštění základních lidských svobod. Proti marxistickému pojetí světa staví Čep koncepci křesťanskou, která je podle něj schopna transcendovat schémata, která si člověk o realitě sám konstruuje a která připouští zásahy Prozřetelnosti nejen v individuálních lidských osudech, ale i v celkovém naplňování dějin. Proti brutálním praktikám, jimiž představitelé komunistické moci likvidují veškerý nesouhlas a každý odlišný názor, se Čep dovolává zbraní vyplývajících z autentického života, z víry: modlitby, evangelních ctností naděje, věrnosti a lásky a v nejvyšším případě i svědectví krve mučedníků.

První úvaha nazvaná Trpět jako ostatní? je úvahou nejosobnější. V jejím závěru se Čep zamýšlí nad úlohou křesťana v totalitní společnosti, zejména nad možností a legitimností emigrace. Svůj odchod z vlasti ospravedlňuje nadějí, „že bude moci přispět k vytvoření bratrského a opravdu svobodného společenství na celém světě". Právě tento esej osobnějšího charakteru otiskujeme v českém překladu v tomto čísle Textů.

V druhé úvaze Hledání ztracené jednoty Čep konfrontuje vynucenou jednotu komunistické společnosti s křesťanským středověkem, „první velkou realizací, byť sebevíc nedokonalou, univerzálního společenství, v němž útisk byl kompenzován svobodami dnes neznámými". Zatímco v komunisti-ckém státě je jediným sjednocujícím elementem všudypřítomný strach a nejistota, středověká společnost je sjednocena vírou v Boha a respektem k Jeho řádu, jež jsou samozřejmé pro všechny stavy.

V poslední úvaze Křesťanství a komunismus Čep demonstruje neslučitelnost těchto dvou životních světonázorů. Na konkrétních příkladech (slavnostní Te Deum u příležitosti zvolení Klementa Gottwalda prezidentem Republiky, systematická kampaň proti arcibiskupu Beranovi, kauza „Plojhar") odhaluje intrikánství komunistické vlády a její podlé praktiky při snaze o podřízení církve státu.

Z předešlého je zřejmé, že „Úvahy emigranta" patří do kategorie úvah „časových", poznamenaných dobou svého vzniku. Pro člověka stojícího na počátku 21. stol. před zcela jinými problémy (klonování, boj proti terorismu, AIDS, etnické konflikty atd.), se nemusejí zdát tudíž příliš aktuální. Přesto nezůstávají pouhým dokumentem doby a mementem následných hrůz let padesátých, ale i dnes mohou napomáhat hodnotové orientaci v nepřehledné postmoderní situaci zbavené všech jistot. Jsou snad oněmi Zápisky z mrtvého domu, k jejichž napsání povzbuzuje Čep Bedřicha Fučíka v jednom z posledních dopisů před záchvatem mrtvice: „Musí zůstat toto svědectví. Jinak zůstane díra v budoucnosti všech ostatních." (srov. Trávníček: 1996: 160).

JAN ČEP: TRPĚT JAKO OSTATNÍ?

Mnoho Francouzů se diví – a to je ještě slabé slovo – když vidí, jak se tolik lidí ze střední Evropy rozhoduje opustit svou vlast, aby si zvolili nejistý osud emigrantů. Až doposud nebyly v těchto zemích ani zavírání ani masové popravy, myslí si. Cizinec, který se tam vydá s pasem v pořádku, pod ochranou své vlastní vlády a který tam stráví několik uspěchaných dnů, konstatuje, že tu lidé žijí přiměřeným životem a že ruské uniformy se v ulicích nehemží. Lidé, se kterými tito návštěvníci přicházejí do styku, a kteří jsou povětšinou velmi blízko ministerstvu zahraničí nebo ministerstvu informací, je ujišťují, že fámy, které se šíří o nedostatku osobní svobody a svobody slova od nastolení komunistického režimu, jsou naprosto neopodstatněné. Tito uspěchaní cestovatelé se často vracejí domů s přesvědčením, že vše je v naprostém pořádku a všem, kdo jsou ochotni jim naslouchat, opakují informace, které se jim u nás pospíchali našeptat. Náchylní předem považovat emigranty za přitěžující, nepohodlný a pochybný element, jsou hotovi uvěřit tomu, co se jim tam řeklo: že lidé, kteří opouštějí zemi, jsou buď kapitalisté, kteří se nechtějí přizpůsobit novému řádu, nebo kompromitovaní a nepoctiví politici anebo jednoduše podezřelá individua, ne-li zločinci.

Je třeba přiznat – a ti, kteří mají zkušenost s uprchlickými tábory v Německu to nemohou popřít – že se mezi emigranty nacházejí osoby tohoto druhu; ale bylo by nesprávné a proti pravdě tvrdit, že představují úplný výčet těch, kteří vzdorují, kteří jsou s režimem v neshodě. Francouzi, kteří přece žili po nějaký čas pod cizí nadvládou, by mohli lépe porozumět tomu, co to je tato atmosféra nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti.

Je pravda, že policejní metody, techniky určené ke spoutání svobody myšlení a vyjadřování, byly obdivuhodně zdokonaleny od poslední války. Jestliže jedna politická strana má již dva roky v moci ministerstvo vnitra a informací, rozhlas, tisk, národní školství, vydavatelství, jestliže je pánem policie, odborů s jejich milicemi, jestliže návdavkem zatíží zemi hrozbou zásahu sousední totalitní mocnosti, může snadno provést revoluci téměř nebo úplně bez prolití krve; může se jí dokonce podařit dát této revoluci bez rizika zdání ústavního procesu, zdání, na kterém tolik lpí proto, aby oklamala světové veřejné mínění.

To, co zbývá udělat potom, je relativně snadné. Ponechá se iluzorní existence různým politickým stranám, které jsou pečlivě očištěny od pochybných živlů a oklestěny právě před volbami – kterých je zapotřebí – na směšnou reprezentaci, aby drtivá převaha hlavní strany byla zajištěna; úředníci, profesoři, známé osobnosti veřejného života jsou nuceni pod hrozbou ztráty zaměstnání nebo i uvěznění k tomu, aby se stali členy strany. Nezlomní jsou odvoláni. Jsou zachovány názvy hlavních tiskových orgánů bývalých stran, ale je jim dovoleno publikovat jen informace dodané státními agenturami a komentáře psané v duchu těchto informací. Jsou potlačena periodika a publikace vyjadřující jinou představu světa než je představa marxistická; rovněž i veřejný dialog s marxistickou ideologií se stává nemožný. Do pohybu je uveden velmi účinný a důmyslný aparát k ovlivňování veřejného mínění a mas. Doktrína dialektického materialismu je povinná na všech vyučovacích stupních počínajíc základní školou. Po dokončení střední školy jsou osmnáctiletí mladí lidé podrobeni přísnému politickému třídění, a ti, kteří jsou posouzeni jako nedostatečně „uvědomělí" v tomto směru, nejsou přijati na vysokou školu a jsou dáni k dispozici úřadům práce.

V knihkupectvích už nenajdeme zahraniční knihy; mezi novinami se pravidelně dostane na pultech jen L´Humanité, Ce soir, Daily Worker a Pravda. Víza se udělují pouze komunistům a jejich sympatizantům; korespondence se zahraničím je kontrolována; lidé jsou odříznuti od zbytku světa, odsouzeni k tomu, aby se navenek či vnitřně podřídili nebo se pomalu zadusili v atmosféře otrávené lžemi a polopravdami.

Oficiální propaganda vám bez přestání plní uši svou monotónní frazeologií. Ustanoví se náboženství vůle lidu a liturgie práce. A lid, který je teoreticky posazen na trůn a vyzván k uctívání svého vlastního obrazu, nemá ve skutečnosti žádný hlas v kapitule. Dělníci už nemají žádné právo hlásit se o své požadavky. Jsou pohoršeni, když vidí, jak se ti, kteří se prezentují jako jejich spolubojovníci, uskutečňovatelé jejich vůle, vozí v luxusních autech, jak pro sebe zabírají vily a zámky, zkrátka jak podávají důkaz toho nejvulgárnějšího snobismu. Potichu nadávají, když cítí, že se šroub utahuje a že nynější břemena jsou ještě těžší než bývalá. Nejpoctivějším někdy vadí, když vidí, že jejich nadřízení používají k dosažení cíle nečistých prostředků, zjevných lží, špinavých praktik. Když jim však na odborářské nebo stranické schůzi některý z vůdců předčítá prohlášení, které je jim předkládáno jako usnesení vyjadřující jejich vůli, a když nadejde okamžik hlasování, všichni zvednou ruku, neboť nezdvihnout ji by bylo příliš viditelné a mělo by to jisté následky… Někteří si možná vzpomínají, že už viděli něco podobného, a není tomu dávno, v době nacistické poroby, kdy jim stejně jako dnes lichotili projevy, dávajíce jim rány pěstí.

Dobře chápu, že nějaký zahraniční občan může emigrantovi namítnout: „Ano tohle všechno je jistě svízelné…, ale co chcete, je třeba to snášet a působit na místě, aby se dosáhlo změny." Mám za to, že na prvém místě musí křesťan vlastnit a vlastní duchovní zdroje, které ho podporují a vyživují; že musí být připraven čelit jakémukoliv nátlaku, dokonce i smrti, když jeho víra a církev jsou v sázce. Neodvážil bych se nic namítat ani v případě, kdy se jedná o intelektuála nebo spisovatele, který věří, že má za úkol uskutečnit své dílo; vím že literatura a umění nestojí na nejvyšším stupni žebříčku lidských a duchovních hodnot. V podstatě musí trpět jako ostatní, zemřít jako ostatní jeho bratři křesťané, je-li toho zapotřebí; má snad dokonce povinnost být jim příkladem. Jestliže nemůže přistoupit na to, že by se měl nechat začlenit do rozsáhlého plánu „převýchovy" lidu, jehož ducha ani metody neschvaluje, jestliže se mu stalo nemožným svobodně se postavit před realitu a vyjádřit svobodně vizi, kterou o ní má, tehdy ať rezignuje, ať se odmlčí; a když se o něj náhodou zajímá policie, ať očekává to, co bude následovat s trpělivostí, protože to nejhorší ještě nepřišlo.

Chápu dobře tento postoj vůči emigrantovi. Nemyslím si, že utéci ze své vlasti, protože se tam špatně dýchá, je hrdinský čin; připouštím, že to lidé mohou považovat spíše za akt slabosti, i když byl útěk provázen rizikem a možná rizikem dosti značným a že bylo třeba jisté odvahy je podstoupit.

Ale tato slabost – jestliže to slabost je – je vcelku přijatelná. Byla vyvolána potřebou a vizí svobody, přitažlivostí přátelské a milované země. Neustoupila před perspektivou života pravděpodobně dosti nesnadného; cítila se ospravedlněna nadějí, že bude moci přispět k vytvoření bratrského a opravdu svobodného společenství na celém světě. Dej Bůh, aby tato naděje nebyla planou iluzí.

Z Le Monde (28. října 1948) přeložil Jan Zatloukal

PETR HORA: KDO SE V LUBLANI SKRÝVAL ZA Z?

Vydání sborníku Jaroslav Durych. Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm (Atlantis – Barvič a Novotný, spol. s r. o., Brno 2000) vzbudilo zaslouženou pozornost. Svědčí o tom referáty, které se sice tu a tam v hodnocení jednotlivých oddílů rozcházejí, což však neplatí o nejobsáhlejším ze zařazených příspěvků, Soupisu díla Jaroslava Durycha a literatury o něm Věry Vladykové. Ten je jednomyslně pokládán za nejcennější. Je koncipován široce, nejen vzhledem k dílu Jaroslava Durycha, nýbrž i k reflexi četných přímých i nepřímých dobových souvislostí, jež tak vypovídají o recepci tohoto autora a jeho díla v čase. Postup, který jeho autorka zvolila, je velmi náročný a ona si toho také byla dobře vědoma. Primární i sekundární literatura tématu je bezbřehá a podat její definitivní výčet snad ani není v lidských silách.

Jestliže Michal Bauer ve své recenzi pod titulem Objemný durychovský svazek (Tvar 11, č.17/2000, s. 20 - 21) vyšel bibliografčině žádosti vstříc a obratem navrhl několik doplňků údajů především z předúnorových a poúnorových kulturně – politických diskusí , v nichž se objevuje přímo či nepřímo Durychovo jméno, prakticky tím vyhověl jejímu ujištění, že bude v tomto směru „vřele uvítáno každé upozornění z řad veřejnosti" (s. 353). Následováníhodný příklad.

Na s. 581 pod poř. č. +237a stojí údaj o „stručné recenzi čes. vyd." Bloudění v lublaňském časopise Slovenec, podepsané šifrou Z, přetištěné později v Kuncířových novinách. Lublaňská šifra Z se leckomu jistě může zdát zcela nezajímavá, ale to je skutečně pouhé zdání. Z = Vladimir Zorzut (1910 - 1986) není sdělení, nad kterým by se jen tak mohlo mávnout rukou. Jak v dosud jediné kocourkovské monografii Průvodce životem a dílem Josefa Kocourka (Profil, Ostrava 1984) uvádí její autor Jiří Skalička, literáta a překladatele Vladimira Zorzuta na Jaroslava Durycha upozornil totiž ve své korespondenci právě talentovaný mladý spisovatel Josef Kocourek (1909 – 1934), a to nejpozději v listopadu r. 1928 (s. 29 – 30). Týž zdroj uvádí i „Zorzutovy pokusy o překlad Durychovy Sedmikrásky, Tří troníčků i Tří dukátů" (s. 125), jakož i to, že je mladý překladatel nakonec neprovedl. A třebaže životní cesta Vladimira Zorzuta se velmi brzy právě po Kocourkově smrti odchýlila od literatury, jeho nedlouhá, ale intenzívní účast v česko - slovinských literárních stycích, náleží k dědictví živému.

© Texty