TEXTY č. 26 (LÉTO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[dopis][recenze][comics]

ROZHOVOR

Jakub Chrobák: Rozhovor s dr. Martinem Sawyerem

Jen pro ten dnešní den stojí za to žít…

Rozhovor s londýnským bohemistou dr. Martinem Sawyerem

Rozhovor sice vedeme v angličtině (aby se nevytratily jazykové nuance), ale nutno uznat, že umíte obstojně česky. Jakpak jste k tomu přišel?

V dětství jsem na tom byl s češtinou lépe, protože moje máma byla hrozně upovídaná Češka z Podkrkonoší. Táta bylsudetský Němec z Hohenelbe (Vrchlabí), ale česky uměl taky. Máme docela zamotanou rodinnou historii, ale třeba vás to bude zajímat. On se táta vlastně jmenoval Theo Sauer a jeho strýc Franta se proslavil pašováním cukerínu a tím, že všechny vydělané peníze propíjel s Jaroslavem Haškem. Po válce nás Češi odsunuli, ale tátovi se do Německa nechtělo a vydal se za svým „americkým snem“a za teplem na jih USA. Založil si obchůdek a poameričtil si příjmení na Sawyer. Jeden z přítoků Mississippi se ale jednou na jaře rozvodnil a odnesl většinu našeho majetku do Mexického zálivu. Tak se táta naštval na celou slavnou Ameriku a přestěhovali jsme se do hor v severním Walesu. Tam se táta skromně živil stříháním oveček a naučil se dlouhatánské keltské písně, které nám po večerech zpíval za doprovodu mandolíny. Myslím, že se mu ale po Krkonoších nikdy nepřestalo stýskat.

To zní jako téma na román…

Možná ho někdy napíšu, ale poslední dobou musím tvrdě vydělávat na alimenty, tak si to časově nemohu dovolit. Ale o tátovi Sauerovi to ještě není všechno. Z Walesu jsme se kvůli práci přestěhovali do londýnské čtvrti West Hampstead, kde žije hodně Irů a je tam také prima česká hospůdka, kde se vaří vepřo-zelo-knedlo a čepuje Gambrinus. Tam se jednou táta přiopil se svým poslancem Seamusem Finnem, MP. Nabulíkoval mu, že by se čeština měla vyučovat na britských školách jako cizí jazyk, jenž má velkou perspektivu. Mr. Finn asi neměl moc rád Angličany, protože ten návrh skutečně přednesl v Dolní sněmovně. Doufám, že zapadl. Češtinu bych Britům opravdu nepřál! Možná ta epizodka vypadá jako vtip, ale britská parlamentní demokracie takové situace umožňuje.

V českých veřejných a (až na čestné výjimky) ani v odborných kruzích nejste příliš znám. Kde se o vás můžeme něco dozvědět?

Moc toho není. Bohemistická pracoviště v Londýně, Oxfordu a Glasgow jsou personálně zajištěná, a tak se protloukám různě, beru překlady, redakční úpravy, prostě co se namane. Českou literaturu mám jednak v genech, jednak je to můj koníček. Do českého povědomí jsem se dostal vlastně náhodou. Někdy na začátku 90. let se konal zájezd Obce spisovatelů do Londýna a tam jsem se seznámil s ostravskýmamerikanistou a básníkem Stanislavem Kolářem, který mě požádal o rozhovor, jenž byl poté otištěn v Moravskoslezském dni. Tak se o mně dozvěděl Kolářův univerzitní kolega Martin Pilař. Začali jsme si dopisovat a on mé názory na postmodernu ocitoval v recenzi publikované v pražském literárním časopise Iniciály (č. 34, 1993). Úryvek mého dopisu se dokonce dostal do letos vydané knihy Literární bludiště od Lubomíra Machaly. Vůbec jsem nepočítal, že se stanu součástí české literární historie, ale bez mučení přiznávám, že mne to těší.

Není divu… Vyprávíte hrozně zajímavě, ale pojďme se trochu konkrétněji zabývat literaturou. Co se vám opravdu podařilo, na co jste hrdý?

Na objevení dvou neznámých básní Karla Maryska. Ale to je také spojené s docela zajímavou příhodou. To jsem se jednou v Edinburghu procházel po Royal Mile, když tu náhle přišel prudký déšť a promočil mi čerstvě zakoupený kilt. Zašel jsem si ho usušit k jedné krásné emigrantce, ale nebylo z toho nic, protože záhy dorazil její zmoklý manžel. Stačila mi však povyprávět, jak byl Karel Marysko s orchestrem Národníhodivadla v Edinburghu. Prý jí vyjedl celou ledničku, strávil s ní vášnivou noc a za týden jí z Londýna poslal dopis se dvěma básněmi. Opsal jsem si je a myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy Marysko napsal. (Pozn.: Obě byly přetištěny v Hostu č. 4, 1997.) Mimochodem, první z nich je výbornou parodií na Seiferta.

Vy nemáte rád Seifertovu poezii?

Vůbec ne! Je to buď sentimentální rýmování, nebo stařecké naříkání. Nobelovka by mnohem lépe slušela Miroslavu Holubovi nebo Ivanu Divišovi. Ti byli čímsi výjimeční, prostě byli sami sebou. Takových básníků jako Seifert chodí po světě stovky. Nenacházím v jeho verších nic víc než kultivované řemeslo.

No, řada českých čtenářek s vámi asi nebude souhlasit, ale já vám to vyvracet nebudu. Nicméně jsme se dostali k rozdílnostem v chápání literatury v Británii a v Čechách. V tom bychom mohli pokračovat.

Kámen úrazu vidím ve způsobu vzdělávání. Poměry na českých univerzitách znám jen ze svědectví mnoha českých studentů, ale snad mne to aspoň trochu opravňuje ke srovnávání. Sám jsem nějakou dobu studoval v Oxfordu a v Londýně a stáloto za to. U vás se prý moc nezměnilo v tom ohledu, že student pořád chodí do nějaké výuky, skoro nic v průběhu studia nepíše a je zkoušen jen ústně z toho, co si zapamatoval ze skript. To u nás se musí pořád něco číst, pořád se píšou nějaké eseje, ale není to špatné, protože se člověk naučí třídit fakta, samostatně uvažovat, formulovat své názory a podepírat je argumenty. Českému studentovi, který chce psát, prý nezbývá nic jiného než si najít vzor a ten napodobovat. Ale s tím souvisí příliš velké poklonkování autoritám. To nepovažuji za zdravé!

Nezdá se Vám, že je bohemistika v české kotlině stále příliš zahleděná do svého geniálního, ale také jediného dítěte, do pražského strukturalismu?

Jasně! To ale souvisí s tím, co jsem právě říkal o nezdravém a nekritickém poklonkování. V 30. letech byl strukturalismus směrem světového významu. Pak se mu v Čechách stalo to nejhorší, co ho mohlo potkat. V 50. A 70. letech byl zakázán, a tím došlo k jeho mytizaci a přeceňování. Neustálé návraty k zakazovanému strukturalismu paradoxně vedly k tomu, že české literárněvědné myšlení ustrnulo a ztratilo kontakt se světem.

To vám říkali v Oxfordu?

Ne úplně doslova, ale svým způsobem ano. Chodil jsem tam na přednášky Ann Jeffersonové, což je vyhlášená znalkyně českého a francouzského strukturalismu. Probírala to s námi velmi poctivě, ale jako záležitost minulosti. Mnohem více jí seděl širší kulturologický záběr Umberta Eca i jeho esejistický styl. Kunderovo Umění románu Jeffersonová považuje za významné vědecké dílo. Pro vás Čechy je to „jen“ soubor esejů, protože úctyhodné vědecké dílo musí být psáno pořádně zamotaným intelektuálským metajazykem.

Ještě bych se rád zeptal, jak vlastně funguje literární život na ostrovech?

Úplně jinak, ale něco srovnatelného by se snad našlo. Walesané a Skoti prožívají národní obrození, a proto si hodně opečovávají literaturu a stále organizují nějaké festivaly a setkání spisovatelů, kde se stejně nic nevyřeší. Ale aspoň se navzájem pořádně pochválí a potom se hezky najedí a napijí za cizí peníze. Angličané mají obrození dávno za sebou, a tak se jen pobaveně dívají, co to ti Keltové vyvádějí. Mimochodem si myslím, že Čechům se daří pozůstatky obrozenského přeceňování literatury překonávat. V tom vám držím palce. V Anglii se moc nepěstují literární časopisy a nikomu to nechybí. Ale vy to máte v tradici, tak se vám jesnad podaří uchovat. Na vašich Textech se mi moc líbí, že mají papírovou i internetovou podobu. A vůbec - moc rád jsem si s vámi popovídal.

Já s vámi také. Na závěr ještě jedna netradiční otázka: Co plánujete do budoucna?

Nic. Nemám rád plánování. Jak zpívá klasik: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít.“ No ale večer si asi vytáhnu tátovu mandolínu a zazpívám si pár hezkých velšských nebo valašských písní.

(ptal se Jakub Chrobák, přeložil Martin Pilař)