TEXTY č. 28 (ZIMA 2002-03)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][zavírají nám hospodu!]

Próza

Lukáš Berný: Hymny noci

Jakub Grombíř: Poslední dopis ze Spiegelwaldu

Patrik Linhart: Mirek; Kamarád Honza

Filip Mikuš: Člověk se sám nesežere

Magdalena Frydrychová: Zdravím poutníky...

Lukáš Berný: Hymny noci

Pan Hireš byl majitelem antikvariátu. Jeho obchod stál v okrajové, klidné části Prahy, kde neproudily nekonečné řady cizinců ani aut. Občas, když odešli poslední zákazníci, zavřel, stáhl roletu a jen tak stál mezi svými knihami, nechával do svých smyslů napouštět sílu jejich atmosféry, jejich vůni, jejich historii. Každá měla a skrývala svou životní cestu, pan Hireš neměl rád nové knihy, ty neměly takové kouzlo, byly prázdné, jen slova vytištěná na papíře. Neměly žádnou sílu, neměly ještě zajímavý tvar, byly jako malé děti, které se teprve musejí učit, růst, poznávat svět i lidi, stvořit si svou tvář. Někdy se svých knih pan Hireš jemně dotýkal, bral je do rukou a listoval jimi. Když potom přivoněl ke staré vazbě, představoval si, jakým životem asi kniha prošla. Hodně lidí dokáže vnímat literární svět, který kniha nese, ale už jen málokdo cítí její skutečný život.

Přesto se nestalo, že by litoval kterékoliv prodané knihy. Nikdy v nich neviděl možnost výdělku. Jejich cena je nerozdělovala do kategorií, pro pana Hireše existovaly jako celek jeho antikvariátu, vždy jich bylo dost, nikdy je nemohl všechny prodat. Byl jenom stavidlem, kam se knihy pomalu napouštěly a poté zlehka odplouvaly spolu s loďmi, kterých se rozhodly držet. Ano, občas měl pocit, že si nevybírají zákazníci knihy, ale že knihy se sami rozhodují, kdo si je smí koupit a kdo ne. Zákazníci byli proti jejich síle naprosto bezmocní.

Samozřejmě měl své nejoblíbenější knihy. Za léta, kdy ve svém obchodě prodával, si jich vybral desítky. Vzadu, kam nikdy nikoho nevpustil, za modrým závěsem a malým skladem, měl svou poetickou zahradu, malinkou místnůstku, kde měl uložena veškerá svá božstva, místo, kde se cítil v bezpečí, jistý a nezranitelný. Je-li domov místem takových dojmů, pro pana Hireše byla domovem tato malá komůrka. Bylo to také jediné místo, kde mohl své poklady pročítat. Měl zde kouzelné romantiky, tvrdé realisty, středověké eposy, dávné antické klenoty, arabské i jiné pohádky, starozákonní mýty, byly tu i knihy ze světů zvířat a rostlin. Pan Hireš byl zde v této komůrce tím největším básníkem světa. Zde mohl zářit svou načerpanou silou ze staletých svazků, zde z něj vyvěrala všechna síla krásné literatury a usedala do knih, aby potom znovu přecházela přes jeho smysly, otírala se o jeho fantazii, zpívala mu do duše a nechávala tak sama ze sebe růst nové skvosty, které nikdy neměly spatřit světlo žádného jiného místa na světě. Nikdo nesměl sem a nic nesmělo ven, to byla dohoda pana Hireše s jeho knihami. Ony byly jeho božstvem, ale ke svému nadsmyslovému životu potřebovaly jeho víru. Svět fantazie a víry, svět literatury a reality. Zde se směly prolínat, ale nikdo o tom nesměl vědět, kouzlo by zmizelo jako mraky po bouřce. Snad by jen odplulo jinam, ale možná by se zcela rozplynulo do prostoru, kdo ví.

Ke svým zákazníkům byl pan Hireš vždy velmi milý a ochotný, ke každému nejprve pojal sympatie. Pokud ovšem neubližovali jeho pokladům. Upustil-li někdo knihu na zem, zasáhla rána, kterou kniha při dopadu vydala, pana Hireše přímo v jeho poetické duši. Přinesl-li mu někdo knihy poničené, potrhané, s uvolněnými listy, vždy si takového člověka pozorně prohlédl a jen velmi těžko k němu mohl najít přátelskou cestu. Takový člověk byl pro něj téměř koniášovským barbarem a neznabohem.

Antikvariát měl svá zákaznická pravidla. Lidé, kteří bydleli v okolí, sem buď chodili, někteří často, jiní méně, nebo nechodili. Jen ojediněle se v krámku objevil člověk zcela cizí, sem takoví lidé většinou nezabloudili. Přesto muž, který důstojnou chůzí aristokrata vešel, nikdy ještě v obchodě nebyl, tím si byl pan Hireš zcela jist. Byl to starší muž, ale dokonalá upravenost, zcela čistý a nažehlený oblek černé barvy se zlatým řetízkem kapesních hodinek z něj dělaly muže velmi úctyhodného. Na hlavě měl malý cylindr, jeho tváře zdobily šedivé vousy, které měl bezchybně zastřižené ve tvaru, jaký tak proslavil císař František Josef. Oči byly živé, vnímavé, jakoby v kontrastu s vážným vzezřením jeho obleku i stylu chůze. Nosil hůlku, jejíž hlavu zdobila ve zlatě vytvarovaná hlava šelmy. Zprvu pana Hireše napadlo, že se snad v okolí natáčí film z počátku století a muž je jeden z herců, který se v kostýmu prochází po okolí.

Když tehdy přišel do antikvariátu, položil na pult velice starý tisk, který chtěl prodat. Kniha byla ve výborném stavu, a ačkoliv pan Hireš neviděl na její titul, cítil, že musí být alespoň dvě stě let stará. Jeho duše začala vibrovat poezií literatury, bál se, že takový skvost ani nebude moci vykoupit. Tiše, ale nikoli ostýchavě muž řekl: ‘Chtěl bych za ni dvacet pět korun,’ a přisunul knihu před majitele antikvariátu. Ten se jí velice pomalu a s neskrývanou úctou dotkl. Okamžitě poznal, že ho přijala, že on na ni smí sáhnout, smí k ní přivonět, smí ji vpustit do svého světa. Titul říkal „Hymnen an die Nacht". Pan Hireš byl dojat, prsty se mu rozechvěly, ale listy knihy jej uklidňovaly. Když starý tisk položil zpět na stůl a pohladil vazbu, nebylo jasné, zda pohladil on ji nebo kniha jeho. Už se chystal starému pánovi zaplatit, když si teprve uvědomil, jakou cenu za tento vzácný tisk muž navrhoval. Ruka zůstala ležet na potištěné bankovce s obrazem krále Přemysla Otakara I. a pan Hireš se překvapeně podíval na muže z jiného století. Chtěl si být jist a optal se tedy znovu, kolik by za ni chtěl dostat. Starý pán opakoval částku dvaceti pěti korun. ‘To přeci není možné,’ řekl knihkupec, který byl mnohem větším milovníkem literatury než obchodníkem. Ujistil muže, že tisk má mnohem větší cenu. ‘Já chci jen dvacet pět korun, prosím.’ Pan Hireš byl zmaten, viděl zmatenost všech knih tiše stojících v regálech, slyšel šum svých Knih vzadu, v tiché komoře svých vyvolených. Ne, to nesmí přijmout, zklamal by veškerý svůj cit. Je mu lhostejné, za kolik peněz své knihy prodává, ale připadal by si jako zloděj, kdyby měl vykoupit nádherný klenot tak hluboko pod jeho hodnotou. ‘Promiňte,’ omluvil se starému muži, za takovou cenu knihu nevykoupí.

Muž byl překvapen, nebylo mu jasné, když má kniha mnohem větší cenu, proč ji tedy nechce odkoupit. ‘Ne, pane, nemohu, odpusťte.’ Starý pán půjde tedy do jiného antikvariátu, může mu pan Hireš nějaký blízký doporučit? Nové zděšení dopadlo na knihkupce, představa, kam kniha poputuje, do jakých necitelných rukou, do jakých obchodnických, vypočítavých spárů zapadne, to přeci nesmí dopustit. Tolik by si přál dílo mistra mezi světovými romantiky odkoupit, jak nevýslovně šťasten by byl v okamžiku, kdy by jej zařadil do své zahrady bohů, hned vedle skvostu Heinricha von Ofterdingena, kam by nejlépe patřilo. ‘Snad by pán mohl chviličku počkat, podívám se, jak bych vám mohl pomoci,’ řekl a bez ohledu na obchod šel do své tajné zahrady.

Nikdy do ní nechodil během pracovní doby, ale potřeboval radu a jen Knihy mu teď mohly pomoci. Jaké bylo však jeho překvapení - i Ony byly zděšené, nedokázaly mu poradit, tajnou místnost plnil pouze jejich nervózní šum. Ani nevěděl, jak dlouho ve své komůrce byl. Když se nešťastný a nerozhodnutý vracel do krámu, byla venku již tma a obchod byl prázdný. Jen na stole ležel zažloutlý kousek papíru se vzkazem, aby se pan Hireš nezlobil, ale pán již musel odejít. Zcela jistě se zastaví zítra, snad mu pan knihkupec laskavě pomůže. Úhledné litery byly spíše vykreslené než napsané, černý inkoust byl již dlouho zaschlý. Pohledem na nástěnné hodiny pan Hireš zjistil, že byl pryč skoro dvě hodiny.

Již dávno byl čas zavřít obchod, což knihkupec nervózně udělal. Zítra. Snad laskavě pomůže. Knihy byly dnes tiché, zato on hlučně přecházel z jednoho rohu do druhého. Tu noc nešel domů, usnul ve své komůrce, kde měl veliké křeslo, které ho nakonec svou měkkostí alespoň na noc utišilo a dovolilo mu usnout.

Neoholen, neklidný otevíral druhého dne svůj obchod. K zákazníkům se choval nejistě, nedokázal se soustředit na jejich přání a dotazy. Muž s hůlkou svým důstojným krokem vešel až chvíli před zavřením. Položil knihu na stůl a znovu řekl, že by za ni chtěl dvacet pět korun. Knihkupec se tentokrát neodvážil výtisku vůbec dotknout. Ke stolu ve stejném okamžiku přistoupil jiný zákazník, který si chtěl koupit jedno z děl uznávaného francouzského realisty. Pan Hireš muže s hůlkou požádal o strpení, druhou knihu zabalil a přijal peníze. Chtěl tím získat drahocenné sekundy rozhodování, na které nestačil celý den. Ani nevěděl, jakou knihu právě prodal.

Starý muž se mezitím rozhlížel po krámě a jeho pozornost zaujala pohlednice Malé Strany z třicátých let. Zadíval se na jeden exemplář, kterého si i pan Hireš velice cenil. Sám již mnohokrát váhal, zda si jej nepřenést dozadu ke svým milovaným knižním skvostům. Z obavy před zloději k ní raději nepsal cenu, protože měla hodnotu až několika set korun. Muž nyní sejmul fotografii z plata ostatních (jinému člověku by to knihkupec nikdy nedovolil) a se zaujetím si ji prohlížel. Jemně ji otočil v prstech a začetl se do dávného textu na druhé straně. Pan Hireš v duchu zanaříkal, viděl obrovskou úctu, s jakou tento muž držel vzácnou pohlednici v rukou, ačkoliv zcela jistě neznal její cenu. Jak jen může on chtít prodat svou Knihu za dvacet pět korun? Starý pán se textem nechal unést do minulosti, viděl to pan Hireš a poznaly to všechny knihy v obchodě. Milostné psaní, kterým kdysi zamilovaný muž vyznával lásku své vyvolené. Přijala tato slečna odvážné vyznání, či snad jen s úsměvem pohled založila a shodou náhodných cest se dostal až k panu Hirešovi do obchodu? Stal se začátkem lásky, či jejím koncem? Smrt, život, rodina, děti, k čemu asi takový jeden dojemný pohled vedl. Muž přemýšlel jinak. Skutečně neznal sběratelskou hodnotu pohledu, dávné vyznání lásky jej oslovilo něčím jiným. ‘Kolik by stál tento exemplář?’ optal se. Knihkupec už chtěl říci pravou hodnotu pohlednice, ale včas zaslechl šeptání svých Knih. ‘Dvacet pět korun,’ odvětil. Muž se usmál, znovu otočil psaní ve svých rukou a zadíval se na bledý text. Nechá tu tedy za ni svou knihu, ano? Pan Hireš dokázal pouze přikývnout a s největší opatrností vložit pohlednici do bílé obálky. ‘Děkuji převelice, budete vždy vítán...’

Poprvé za celá léta, kdy pracoval ve svém antikvariátu, zavřel dříve. Stáhl roletu, zhasl světla, dnes se neprocházel mezi regály, dnes šel rovnou do své komůrky, kam s největší opatrností přenesl nový klenot. Knihy byly nadmíru spokojené, a také z pana Hireše zářilo spokojení.

Jakub Grombíř: Poslední dopis ze Spiegelwaldu

Duše moje,

chtěla jsi, abych Ti napsal, co nového ve Špíglvaldu; dlouho jsem váhal, jestli Tě toho raději nemám ušetřit, ale nakonec tedy dobrá.

Neustále tady prší, nebe se tváří, jako by už s námi nechtělo mít nic společného. Když mám volno, bloudím lesem mezi vlhce šedými skalami a zpod spletených vlhkých kořenů naslouchám vzdáleným dávným hovorům, zpěvu a cinkání korbelů dávných obyvatel. Ty smrkové kořeny jako slizké kloubnaté prsty, lesknoucí se deštěm, mi dávají najevo, že jsem nevítaný host.

Jenom taková epizoda: dnes ráno jsem z rádia zaslechl radu, že proti nadměrnému pocení nohou lze podstoupit operativní zákrok, při němž se odstraní jakási zakončení na chodidlech. Jaký už jsem, hned jsem si to představil a příšerně mě chodidla rozbolela, ještě teď kulhám. Důkaz toho, že některé informace je nejlépe vůbec neposlouchat, uzavřít si uši. Kdyby to jenom opravdu šlo...

Tak tady žiju v tom Špíglvaldu, s nikým nemluvím a nikdo nemluví se mnou. Jenom pořád ten déšť, ale jeho sdělení rozluštit nedokážu. Je to tu jakési divné - za poslední měsíc přijeli havrani už pro tři nájemníky. Chodím do školy, učím budoucí paparazzi a prostitutky a říkám si někdy, že čím míň jich toho naučím, tím míň budou v dospělosti nebezpeční. Naštěstí mě stejně moc nevnímají, občas po nich musím házet klíči, aby se probrali. Už ani nedokážu nahlížet do těch tváří, které tady míjím na cestě mezi panelovými sídlišti a rozpadajícími se paláci v centru města. Děsí mě ta prázdnota v jejich očích, když se prodírají po své stanovené trase jako mravenci mezi zdechlinou a mraveništěm. Jen občas se mě pokusí oslovit nějaký bezdomovec, hlásající pestrými reklamními igelitkami úspěšný rozvoj tržní společnosti.

Co bych dal za to, abych už nemusel poslouchat každý den písně z filmu Rebelové, abych nemusel snášet ty kuplířské titulky v novinách, abych nebyl na každém kroku vystavován asertivitě svých bližních. Duše moje, nechci se nechat prostoupit tou slizkostí. Prší do kaluží a pod okny mi porazili starou lípu: sbírali před Vánoci jmelí a nechtělo se jim lézt do koruny. Ten strom byl svědkem mnoha mých nadrženě probdělých nocí a vlastně jsem ho považoval za jedinou blízkou bytost v celém Špíglvaldu. Už nemůžu dál, ta únava je hrozná. A nic, jen smutek z tolika nenaplněných možností. „Neplač, příteli, že mám tmavý pokoj s tvrdou postelí – nikdy člověk nespal v lepší posteli."

Tak sbohem…

Patrik Linhart

Mirek

Ani sem si nemyslela, že tam pudu, ale Jana mě to vysvětlila. Stalo se to v bytě kluka, co mu je dvacet šest. Měl vlastní byt a byl pohodovej. Minulej tejden sem koupila náramek pro Jardu. Jenže Jarda nepřišel. Čekala sem na něj pět hodin a druhej den taky. No tak sem si řekla – je blbej a šla na party do toho bytu a seznámila se s Mirkem. Byl tam i brácha. Ale by tam hodně lidí. Hafo. Prostě strašně moc. Dyť znáš Martinu a jejího bráchu, ne? No a voni maj eště ségru a ta chodí s klukem, kterej tam pozval eště svýho bráchu a jeho holku. Ale Mirek byl super, vůbec mu to nevadilo, a když někdo chtěl, tak si něco vzal v ledničce nebo si šel zašukat do ložnice. Pokecali sme si úplně skvěle a on mi řek´, jestli bych s nim zejtra nešla kupovat dárky pro rodiče a pro jednu holku a takový ty kecičky a já se ptala, co je to za holku, jestli jako to není ségra, ale myslela sem si svý a von mi řek´, že nemá ségru a se žádnou holkou nechodí a že ať du s nim, že budu překvapená, protože von si myslí, že vyberu ten nejlepší dárek pro tu holku a jestli bych s nim nechtěla chodit a ostatní vypili v pěti osm litrů vodek včetně mýho bráchy, kterej ve dveřích normálně zvracel, ale Mirek byl super, vůbec se nezlobil, voni sou totiž kámoši z vojny a brácha ho normálně zná i hafo lidí a já s nimi zejtra pudu kupovat ty dárky a pak ti řeknu, jak to dopadlo a co mi koupil.

Kamarád Honza

Ne, že bych neměl zájem, ale stačí, že mi chce hubu rozbít Cvrk. Rozumíš, právě jsem se spálil a cítím se osamělý. Dokonce luštím křížovky. Všechno, co se týká techniky luštím s lehkostí, ale se zbytkem nehnu. Myslím si, že Jazyk se k tobě nehodí. Je to suchar a ty jsi plná života. Když jsem chodil s Margitou, řekla mi, že se s Cvrkem rozejde. Najednou stál přede mnou. Jestli na Margitu sáhnu, sáhne on na mě. Nevím, co ti o mně Margita řekla, ale není to pravda. Leda, že by řekla něco, co pravda je, ale to ty nepoznáš. Kašlu na to, i kdyby se proti mně Cvrk a Jazyk spojili. Pojeď se mnou na Cínovec. Brácha dělá na celnici. A potom Sachsen, Brandenburger Tor a tradá do Warnemünde. V patnácti jsem utek´ do Wroclawi. Měl jsem s sebou jenom kulmu. Fakt, pojeď na lyže a Kurfürstendamm.

Filip Mikuš: ČLOVĚK SE SÁM NESEŽERE

Úvod do problematiky jako takové (a žádné jiné)

Jak jistě víte, některým tématům jest radno se pro jejich přílišnou záhadnost vyhýbati. To ovšem (jsem poučen empiricky, chozením kolem horké kaše) nemůže trvati věčně. Problém, který před námi leží – dosud zcela nedotčen – si pro začátek formulujme jako otázku: Může se člověk reálně pozřít svépomocí?

Historie vykazuje mnohá svědectví o jevu, kdy Homo sapiens - ač vyburcován hladem - opovrhne chutným a výživným masem lesní zvířeny, aby raději zkonzumoval jedince stejného druhu. Lidojedové tito vyskytují se v krajinách exotických, kde nacházejí vyžití v kolektivu, tuženém jednotou gastronomického řádu. Postupem času se kolektiv úží. Střípky kanibalského folkloru lze najít na Tahiti ještě kolem roku 1920, coby alternativní metody lékařské, kdy se - podle dobrého zvyku - životní funkce raněného ověřovaly mocným zakousnutím do lebky řečeného. (Nejde však o určení diagnózy, alébrž o její potvrzení.) Lidojedství, coby zájmová činnost jistých minorit, je tedy causou obecně známou. O prvcích autokanibalismu, jenž nás nyní zajímá, není však žádných zpráv. Nasnadě jest tedy otázka, z jakého zdroje čerpáme domnění reálné existence sebekonzumační tendence. Tedy především z mysteriózního případu, před veřejností dosud přísně utajovaného, soudně řešeného, avšak justici matoucího, násilného pokusu o sebesežrání, označovaného jako Causa Tutožut. Tato pak jest neklamným důkazem existence diskutovaného fenoménu. Dále se opírám o tvrzení svých kolegů (kteří se k nezměrné škodě společnosti dosud nenašli), že totiž neklamným důkazem výskytu sebejedství jest sám nedostatek důkazu.

Definice sebežrací tendence

Abychom se mohli s celou problematikou komplexně obeznámit a při našem bádání informace tyto aplikovat, přistupme k samé definici sebežrací tendence.

V literatuře se setkáváme s termínem SAMOŽER, který označuje člověka, jenž má sám sebe až chorobně rád. To tedy souhlasí. Ovšem pouze zdánlivě! Přihlédněme k slovnímu obratu dopáleného jedince: „To mě žere, něco mě dožralo." Zamysleme se, copak značí tolik neurčité TO či ještě méně informující NĚCO? Není tohle snad zástěrka, alibizující klapky na vlastní oči, sloužící k tomu, abychom měli pocit, že našimi útrapami jest vinen někdo jiný? Odpovídám směle - je! Vše, co nás může sklíčit, zapuzujeme či podporujeme jen a jen vlastní myslí. „Něco mě užírá," říká se dále a my již víme co dotyčný sám! Na základě předloženého se tedy domnívám, že potřeba SAMOŽRANÍ není toliko záležitostí svérázného gurmánství jako především neobvyklou formou sebemrskačství. Postižený trpí silným pocitem méněcennosti, a to do té míry, že by nejraději nebyl. Zde nepomůže tologická sebevražda, poněvadž tou by se jeho existenční problém nevyřešil: stale by BYL – mrtev – ale BYL. S vědomím tohoto přistupuje řečený k jedení sebe samého s ulehčující vidinou sebekajícné ne-existence.

Seznámení se svérázností sebesežrání

Rekonstrukcí procesu sebesnědení však nutně musíme dojít k závěru, že provedení samotného aktu není reálné. Ani z hlediska filosofického, neřku-li exaktního.

Filosofický rozbor nemožnosti sebesežrání

Filosofické vysvětlení je následující. Pakliže člověk začíná sebe jísti, začíná s největší pravděpodobnosí u končetin od úst nejvzdálenějších. Od nohou postupuje výše, až se orální orgán pojídající dostane k sobě samému, ovšem již jako pojídanému. Jestliže tedy uložil tělo do sebe, tak při pojedení úst sebou samými zůstává existence celku zachována, ovšem přetočena naruby – s vyhřezlými vnitřnostmi vně a pokožkou uvnitř. Vrátit zoufalý čin zpět by bylo jest marné, neboť to by vedlo již jen k dalším deformacím.

Exaktní rozbor nemožnosti sebesežrání

Z hlediska vědeckého je vysvětlení nemožnosti sebepozření ještě jednodušší. Při postupu od nohou výše, musel by řečený pojíst životně důležité orgány, následkem čehož by zemřel zhruba v půli zamýšleného projektu. Zbylo by tak žalostné torzo, jež svou pouhou existencí vylučuje možnost naplnění sebekonzumačního plánu.

Katarze

Tímto filosoficko-vědeckým rozborem byla, doufám, potřena dlouze nad námi visící teze o možnosti sebepozření svépomocí. Dokavad nebudou známy nové závažné informace, které by snad mohly závěry této studie vyvrátit, lze snad s již klidnější myslí konstatovat, že ČLOVĚK SE SÁM NESEŽERE.

Magdalena Frydrychová: Zdravím poutníky na potopených ostrovech a opuštěných cestách smáčených deštěm.

Schylovalo se k večeru a vše trvalo věčnost. Jen věžičky cizích paláců předstíraly nezájem. A v nich duchaplní mudrci, na které všichni už dávno zapomněli.

Možná konečně procitnu, věřila jsem. Někde hluboko v mozku, kam se nikdo nikdy nepodívá, hnízdil smutek. Okatý a břichatý vetřelec v mém těle. V mé duši. Snad jsem ho nenáviděla. Jako ty, co za nic nemůžou.

Bloumala jsem a toužila se vrátit. Nebylo kam. Nebylo ke komu. V uších pořád to samé. Nesmysly, které může vymyslet jenom člověk. Z levého ucha do pravého. A zase zpátky.

Potupný den!

Už dávno nepršelo. Sem tam jsem se rozběhla a vší silou skočila do kaluže. A najednou HO uviděla. Stál tam. Šli jsme spolu na čaj. Neznala jsem to tam. Dnes bych tam určitě netrefila. Na stěnách fotografie námořníků. Žádné stoly ani křesla. Do čela mi padaly vlasy.

Dám si nějaký bylinkový.

Podal mi šálek, třásla se mu ruka.

„Proč jsi dnes sama?" zeptal se.

„Zapomněli na mně." Politovala jsem se, napila čaje a rozplakala se. Usmál se a já nevěděla, jestli mi rozumí. Rychle jsem přestala a otřela si oči.

Byli jsme vysoko, výhled oknem mířil k nebi.

„Znáš ty námořníky?" zajímalo mě, ale ne zas tak moc.

„Ne." Pak chvíli mlčel. „Byl jsem jednou u moře."

„U kterého?"

„Hrozně velkého…tam, kde končí pevnina.

Všimla jsem si, že se hodně setmělo. Všiml si taky a zapálil svíce.

„A našel jsem, co jsem vůbec nehledal."

Z ničeho nic se zase ozval ten ukrutný vetřelec v mé hlavě.

„Budu muset jít, oznámila jsem, je už pozdě.

„Na co?"

Teď jsem se usmála já. „Co jsi našel?"

„Samotu."

Chvěla jsem se a uvnitř cítila jenom bylinkové teplo.

Zná mě?

Nikdy dřív jsem tě neviděl.

A přece mě znal. Skákali jsme do stejných kaluží a v uších nám občas zněly stejné nesmysly.

A cestou domů jsem mu naposledy zamávala do jedné z těch tajemných věžiček.