TEXTY č. 30 (LÉTO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

Próza

Antonín Bajaja: Tichá pošta

Lukáš Berný: Čárkový kód

František Šístek: Vzkříšení: první variace

Antonín Bajaja: Tichá pošta

Blízký vztah k pověstem a bájím jsem zdědil. Důkazem je příjmení po meči budící úsměv a otázku: Bajaja, ten princ? Žádný princ. Protože o těch, kteří vyprávěli pamětihodné události, popřípadě je šikovně domýšleli, se kdysi říkalo, že bájajú – některý z mých prapředků byl tedy „takový bájaja“. Vnímám to jako tíživý úděl.

S pověstmi jsem se setkával od dětství. Jezdíval jsem s rodiči do Kněžpole u Uherského Hradiště, odkud Bajajův rod pochází. Občas rodiče můj pobyt na venkově prodloužili, vraceli se do Zlína sami. Otec byl lékař, věděl, co dělá. Věděl, že každý večer, zmožen prací a objevy ulehnu do postele. Že budu hledět k trámovému stropu s letopočtem 1860. Už ležím. Sleduji staříka, který si ke mně přisedl. Podlahu domu čeří dunění. „Co to je?“ ptám se. – „Kobyla v maštali hrabe kopytem, je celá nedočkavá,“ odpovídá stařík a přidává některou ze zkazek na dobrú noc.

Ještě jsem nezapomněl tu o prastaříčkovi, jak sa vraceli (svému otci onikal) cestú necestú z jarošovského pivovaru, kde byli akcionářem, zpátky do Kněžpola. Nastala mrazivá noc zasvěcená svatému Antonínovi poustevníkovi, o němž se traduje, že nemá-li led, vyrobí ho hned. Ale oné noci vyrobil taky vichřicu, která nafúkala ohromné záměti. Chůze prastaříka brzy zmohla. Zabloudil. Nakonec upadl. Už myslel, že umírá, když náhle spatřil světlo. Uprostřed téj metelice v něm tancovaly sněhuleny. Vlasy měly ze střechýlů, ve větru jim vlály a břinkaly. Z hrdla sa děvuchám ozýval chichot a pěsnička: fijú-fijú, eště žijú – fijú-fijú, už nežijú. Ale prastaříček se pomodlil ke svatému Antonínovi. Vtom uslyšel štěkat psa. Tančící svůdnice zmizely, vítr se utišil, přestalo sněžit. Cosi mu olizovalo tvář. Věrný pes Cigán. Za čtvrt hodiny seděl u sálajícího sporáku, nohy ve škopku s horkou vodou. Zvolna mu docházelo, že ho pes našel napůl zmrzlého jen pár metrů za humnem. Stařenka prý dobrodružství svého tchána pokaždé zlehčovala prozíravým epilogem: Kdyby na tých akcionářských hromadách nechlastali, trefili by dóm aj bez Cigána.

Cigán – legenda. Stařence ho darovali Romové, tenkrát se jim říkalo Cikáni. Co rodina, to lehký vůz tažený jiskrnými koňmi. Za městy a vesnicemi měli vykázaný kus obecního pozemku, kde mohli tábořit. Brousili nože, sem tam s něčím vypomohli, sem tam se něco ztratilo. Plníja Boží záměr, krotila prý stařenka štváče, nosívala ci gáňata ke křtu a natruc celé dědině navštěvovala s rancem jídla jejich odlehlý tábor v Čertoryjách. Chodila většinou po klekání. Staříček prý dělával, že spí, ale když se pozdě v noci vracívala s odleskem plamenů v očích, brblal jí; naštěstí ne moc – pokaždé ho čímsi okouzlila a laskali se spolu, dokud pavučiny neztěžkly rosou a tichost dvorů neopanovalo kykyrykání. Mužovy obavy, že kvůli Cigánom nezbude na hůře jediná klobása,odbývala vševědoucím: „Počkej, šak uvidíš.“

A uviděl, stalo se to v poledne. Bylo srpnové dusno, od Buchlova se hnaly mraky, nad Velehradem se křižovaly blesky a stařík se stařenkou (taky se křižovala) a s nejstarším synem Václavem spěchali domů. Vezli fůru ječmene. Stařík měl co dělat, aby udržel koně, žebřiňák rachotil potemnělou dědinou, za okny ženské zapalovaly hromničky a vtom – sotva dopadla do trávy první krápě – jako by nastala potopa: …otvory nebeské se otevřely a pršelo…vody potopní počaly se rozlévati po zemi…(Genesis) a krupobití rozbíjelo střechy, zdusávalo pole, ničilo sady, ale vrata Bajajovy usedlosti byla otevřená; čekala, až jimi projedou koně s fůrou a zastaví se uprostřed dvora, aby se hned na způsob strážných křídel sama zavřela a oddělila běsnící svět od pohody domova. Neboť pod křídly bylo ticho, pouze ve větvích moruše zpíval kos a obloha se chvěla bělavým světlem, jež vnikalo do přítmí kůlny, kde, opřená o šrotovník firmy Wichterle-Kovařík, stála Cikánka. Všichni na ni zírali. Pohledem se postupně zabodávala do lidí, koňů obilních snopů… načež pootočila obličej k hnojišti, odkud stoupala pára. Včetla se do ní, zkoumala záměry bohů. Posílena jistotou, odebrala se pak ke stařence a pravila: „Te aven bachta i, kirvije.“ Humnem, které řinčelo souhlasem lučních koníků, odešla do Čertoryjí. Přivolala k Bajajům blahobyt.

Některé pověsti končí sentimentálně. Já dávám přednost těm rozumnějším, například o tom, jak strýc Václav se staříčkem zachránili hrušku. Stalo se to, když v Kněžpoli vznikalo JZD a straničtí funkcionáři nařídili likvidaci ovocných stromů na návsi. Nikdo (ani pověst) neví proč. Snad kvůli socialistickému závazku. Strýc si dal údajně ruky v bok, nadmul sedlácké břicho, posměšně si soudruhy změřil a zeptal se: „Místo tých stromů zasadíte nástěnky?“ – „Do toho ti nic není, náves je všech,“ pronesl jeden. – „Tož to prrr!“ odpověděl strýc. „Náves ano, hruška né. Tá je odjakživa naša, sadil ju tata mojého taty,“ a za zády se mu objevil staříček s bičem v ruce. „Hrušky sa ani netknete,“ pravil. – „Slyšeli ste?“ doplnil ho syn a směrem k nejvyššímu hodnostáři vyslovil proroctví: „Fraňo, do roka a do dne tu táto hruška bude stát, ale tebe budú v chladnéj zemi červi žrat.“ Proroctví se splnilo, stará hruška v Dolním kútě roste dodnes a rodí snivé plody.

Ale prameniště mých pověstí je rozsáhlejší než Moravské Slovácko, hlavně díky maminčinu otci – Johnu Knapkovi. Narodil se v Juřince u Valašského Meziříčí, dávno tam nikdo z příbuzných nežije, všichni zmizeli, pradědeček byl Žid. To málo, co mi o svém rodišti děda pověděl, by se dalo zhustit do jediné věty: Juřinka je vlaštovčí hnízdo přilepené ke kopci nad Bečvou. Podobně mi v uších doznívají i další slova, jimž sluší pojmenování tajnosnubná – a tady musím připomenout hru na tichou poštu, kterou jsme hrávali se spolužáky. Sedíce v řadě (vlaštovky na drátě?), předávali jsme si šeptem od ucha k uchu různá poselství, každý v nich záměrně nebo z nedoslýchavosti něco zkomolil, zamlčel, přibásnil… a výsledky bývaly překvapující. Některým poslům došlo, že pravda o světě je nezřetelná, prchlivá, parádivá, málokdy jednobuněčná. Vida!

Vida, v mozku se mi s dozníváním tajnosnubných slov rozblikal biograf: děda mého dětství, vážený zlínský občan a majitel realit John Knapek se proměnil v bosého mládence opřeného o roubení sušárny. Je zahleděný vzhůru, kde nevoní jen křížaly. Neboť nebem táhnou ovce, andělé, kohouti, milenci, kostely, kytice, ryby, muzikanti, madony, rabíni, svícny, děvuchy… a pod oblačným baldachýnem se vznáší ruský bratranec Marc Chagall, který volá: Poleť se mnou, Janku, a Janek, ten zbrkloň s ním letí. Uchvácen výškou, naslouchá novinkám z Vitebska a Petrohradu, zanedlouho však Marka očarovala Paříž, blíženci se rozloučili, větroplach z Juřinky plyne sám. Přeletěl Atlantik, za svítání přistál v Pensylvánii, kolem se plouží nákladní vlak. Z vagonu mává nějaký trucker, přiskakuje k němu. Cestuje dál. S mnoha dalšími truckery, s těmi tuláky po železnicích procestoval celé United States.

Až se jednou přihodilo, že v Nebrasce uprostřed noci seděl s kamarády u ohně. Pili kořalku, vyprávěli si, a protože každý pocházel odjinud, protkávali anglickou osnovu strakatou mateřštinou a jejich historky nabývaly rozličných podob, rozvíjených a vytých šakalí poštou po tiché prérii. Už mluvil Polák ze Lvova, rakouský Maďar z Burgenlandu, černoch z Arkansasu,Číňan ze San Francisca a Ir. Na řadě byl Janek, ale v šerém ústraní spatřil Siouxe. Kde se vzal, tu se vzal. Vzpřímeně shlížel na podroušené cizince, ti pobudové mu nestáli ani za výraz v obličeji. Náhle přiložil k ústům dýmku a vyfoukl dým. Pohnul se k odchodu, naznačil Jankovi, aby ho následoval. Kráčeli dlouho, cestou vdechovali opojný kouř. Před rozbřeskem zaslechli tlukot srdce, byli hluboko v prérii. Sioux pronesl zaklínadlo, vtělil se do bisona a tančil tak náruživě, až mu pod paznehty duněla zem a drny odletovaly k obloze, kde mohutněla záře. Potom sklonil hlavu. Zaryl rohy do hlíny, vytryskl záblesk. Nad obzorem svitlo slunce a býk se proměnil zpět v muže. Podal mládenci pecen zlata a mlčky, jen silou vnuknutí ho poučil, jak má s pokladem naložit. V paprscích se vypařil.

Janek skočil na vagon a odjel do New Yorku. Oženil se s děvčetem jménem Rozálie a stal se Johnem Knapkem, neboť jeho choť, moje babička, rodačka z Pršného byla velmi cílevědomá dáma. Tvrdě pracovali, na jedné évni v Yonkers si zařídili prosperující koloniál, narodily se jim dcery Olga a Vlasta. Vlasta, protože snili o vlasti, o té staré kántry. Odpluli tam parníkem Aquitania (nikoli v oblacích). Na zlínském náměstí koupili hotel, jemuž slušel název Balkán, neboť v tamní restauraci s hudebním salonem se již v časech mocnářství scházeli volnomyšlenkáři, zednáři, horkokrevní jihoslované… a koneckonců i Valaši, kteří přišli na Moravu z Balkánu. Rozálie a John Knapkovi však zvolili Zlín hlavně pro jeho americký půdorys, pod nímž – navzdory ekonomickému boomu – ještě přetrvávaly pověsti. Babička je znala. Vyprávěla mi o rytíři Milošovi, o turecké vojně, o čarodějnici, co chodila kolem Dřevnice, trhala kvítka, házela je nalevo aj napravo a blekotala: Toto bože tobě, toto bože mně… a pokračovala povídáním o tajných chodbách a skrýších. Do jedné, zabudované hluboko pod Balkánem, prý Knapek (jinak svému muži neřekla) zakopal poklad. Kdysi jsem ho přemlouval, abychom si pro něj zašli, s kamennou tváří však pravil: „Pro ten si jednou přijedou na koních Indiáni, aby na světě zavedli lepší pořádky, až se zbavíme našich ruďochů.“ Myslel komunistů, kteří dědu „znárodnili“ a vyhnali i s babičkou ze Zlína. Poklad je v balkánském podzemí padesát metrů od zlínské radnice dodnes.

Chce se mi zvolat: Poprvé všechno stvořil Stvořitel, podruhé Člověk, když to obdařil pověstmi.

(Zkrácená předmluva ke knize Pověsti a balady z Valašska, Hané a Slovácka, která nedávno vyšla v edici Zlínský kraj.)

Lukáš Berný: Čárkový kód

Byl jsem čárkovým kódem v supermarketu. Byl jsem zapomenutým kódem na stropní zářivce, takže jsem měl krásný rozhled po celém obchodě. Málokdo ví, že obchodní dům je živý organismus. Stavba je jeho tělem, regály jeho kostmi, prodavači orgány, zboží zásobními látkami a zákazníci potřebnými živinami, bez kterých by tento živočich nemohl existovat. Já jsem patřil k důležité genetické informaci, všechny čárkové kódy byly genetickými informacemi, protože každý z nich obsahoval číslo, cenu – a bez cen by nebylo ani zboží, ani obchodního domu, nebylo by mě a nebylo by vlastně ani lidí, protože, když by nevěděli, kolik co stojí, zešíleli by a umřeli.

Byl jsem čárkovým kódem v supermarketu. Měl jsem rozhled po celém obchodě. Občas jsem se nudil, ale jenom málokdy. Důležité bylo, že jsem věděl, co je mým smyslem života. Byla to cena, smyslem života každého čárkového kódu je cena. Vidíte, o kolik jsme chytřejší než lidé, ti se po svých životních smyslech pídí celý život a stejně je nenajdou. My to víme, my jsme chytřejší. Mým smyslem života je cena jedné zářivky. Jsem rád, že mám takovou cenu, jsem na ni hrdý.

Byl jsem čárkovým kódem v supermarketu, kde si zpočátku všechno zboží bylo rovné. Vládl zde soulad a harmonie, všichni se respektovali, všichni od drahých exotických nápojů až po malé krabičky sirek, dokonce i kódované zboží respektovalo nekódované, jako rohlíky či zeleninu. Potom se ovšem začaly projevovat rozdíly. Kódované zboží si začalo připadat vznešenější a důležitější. Brzy začala vítězit potřeba jakési hierarchie, začalo být důležité, kdo má jak vysoký smysl života, jinými slovy, jakou má kdo v kódu uloženou cenu. Rozpory šly tak daleko, že v křídle potravin, kde jsem byl já čárkovým kódem, se už naprosto nesnesly například alkoholické nápoje s obyčejnými nealkoholickými. Obchodní dům se snažil věc urovnat částečným zvyšováním cen levných výrobků, ale nestačilo to. Brzy měla začít revoluce.

Byl jsem čárkovým kódem v obchodě, který umřel. Byl jsem nahoře na zářivce a všechno jsem viděl. Jeho umírání začalo vzpourou. Najednou všichni chtěli být jako čárkové kódy s vysokým smyslem života, celý organismus se začal bořit, všechny konzervy, ledové zmrzliny, slané pochoutky, sýry, uzeniny, malé bonbóny, tropické ovoce, dobré vody, všichni chtěli žít stejně, všichni chtěli mít tak krásný život jako my, drahé čárkové kódy. Slané tyčinky se vysypaly z pytlíků a na zemi se seřadily do tvaru kódu. Malé bonbóny uprchly ze svých sáčků a udělaly totéž. Párky a rohlíky, pro které byly čárkové kódy doposud zcela zapovězeny, se ve svých přihrádkách poskládaly tak, že z výšky vypadaly také jako kódy. Nakonec se i regály se zbožím k sobě více přimáčkly a z mého pohledu vytvářely další a další kódy. Byl jsem čárkový kód, a proto jsem to viděl a poznal. Obchodní dům je živočich a může si dělat sám se sebou, co chce. Zákazníci, kteří mu patřili, začali proto chodit v zástupech, aby vypadali jako my. U vchodu stál virus, který každého, kdo vstoupil, označil vzorovým kódem na levou ruku.

Byl jsem čárkovým kódem v obchodě. Když chtěli všichni být kódy, nevěděli, že nestačilo tak jenom vypadat. Čárkový kód je nádherný kód, který má složitou vnitřní strukturu, je krásný, je vznešený, umělecký a nelze ho napodobit. Přesto se o to všichni snažili. Byl jsem nahoře na zářivce a celý ten zmatek, který zachvátil organismus našeho obchodního domu, jsem viděl. Potom obchodní dům umřel. Jeho kód se rozsypal na jednotlivé linky. Najednou si zase byli všichni rovni, ale tak už se nedalo žít. Naše civilizace se rozpadla na střípky, na malé čárky, které kdysi tolik znamenaly. Nikdo je nedokázal poskládat zpátky dohromady. Lidé by si takové skládání určitě představovali jako jednoduché puzzle, ale ono by to bylo stejné jako operace genetického kódu. Velice těžké, nikdo ještě čárkové kódy neumíme uzdravit, ale jednou se to naučíme a budeme ještě dokonalejší a vznešenější.

Byl jsem čárkovým kódem v obchodním domě, a proto to všecko vím.

František Šístek: Vzkříšení: první variace

„Vypadá, jako by spal,“ řekl Zeko v posledním návalu naděje.

Doktor zavrtěl hlavou. „Bohužel. Božo je mrtvý.“

Do prázdné kavárny nahlíželo z ulice stále více zvědavců. Zeko odvrátil zrak od klidné, skoro spokojené tváře mrtvého přítele, který ležel na svém oblíbeném gauči v rohu místnosti. Musí tu smutnou a nečekanou zprávu sdělit Božově rodině. Dřív, než se to jeho žena a syn dozví od někoho z těch zevlounů, kteří celý den korzují po městě sem tam a čekají, kde se co semele. Je to jeho povinnost.

Bylo pozdní odpoledne. Nad asfaltem hlavní ulice se tetelil horký vzduch. Asi to vedro, myslel si Zeko. To vedro ho dostalo. Měl přece vysoký tlak. Stále však nemohl uvěřit tomu, že Božo je mrtvý. Znali se vlastně celý život. Sjezdili celou Evropu, nakupovali džíny v Terstu, pašovali cigarety z Albánie a digitálky do Československa, oba seděli v Dánsku, chodili na ryby, lovili vlky, společně zaútočili na Dubrovník a společně pak za pár dní z fronty utekli. Spolu také již několik let vlastnili kavárnu na lipami vroubené ulici ospalého, pomalu se drolícího, ale stále hrdého městečka, kdysi hlavního města malého horského království.

Ještě v poledne spolu popili kávu. Zeko odešel spát domů, Božo se však rozhodl strávit siestu v kavárně. „Musím se podívat na účty“ - to bylo to poslední, co Božo řekl Zekovi a nejspíš také to poslední, co řekl v  životě vůbec. Když se Zeko do kavárny vrátil odpoledne, byla stále ještě zamčená. Uvnitř bylo dusno a ticho. Božo ležel na zádech na gauči, na stole srovnané účty, krabička cigaret, zapalovač, klíčky od volkswagenu, v zásuvce nabíječka a mobil. Zeko ho nebudil, myslel si, že se Božo probere sám, až ho uslyší, jak pouští vodu z kohoutku, rovná židle a cinká šálky a sklenkami za barem. Zacloumal jím, teprve když ho nevzbudil ani vodopád italského popu, valící se z reprobedny nad jeho hlavou. „Vypadá to na infarkt,“ řekl pak doktor.

Kavárna zůstala zavřená. Zeko ji odemkl až dopoledne v den Božova pohřbu. Vše bylo na svém místě, jen gauč byl prázdný. Zeko do sebe obrátil sklenku rakije, vzal těch pár věcí, které tu Božo nechal ležet a vydal se do nebožtíkova domu.

Božo ležel v rakvi ve svém nejlepším obleku, v blyštivém saku z Milána, parádních černých kalhotách a vyleštěných botách z Paříže, se zlatým řetězem na krku, stříbrnými hodinkami na zápěstí a napomádovanými vlasy. Pořád vypadá, jako by spal, opravdu, jako živý, myslel si Zeko. Raději to však neřekl nahlas, aby zbytečně nedráždil city příbuzných. Božův syn stál u otcovy rakve. „Tohle nechal v kavárně. Vzpomněl jsem si na to až dnes. Na,“ řekl mu Zeko. Božův syn mlčky přebral pozůstalost. Klíčky od auta si zastrčil do kapsy. Se zbytkem chvíli bezradně stál. Podíval se na Zeka. Zeko přikývl. Božův syn vložil Marlbora, zapalovač a mobil do rakve k  mrtvému. Brzy poté se smuteční průvod vydal na cestu. Nad otevřeným hrobem vyzdvihl řečník Božovu dobrotu, obětavost, péči o rodinu, ryzí charakter a vlastenectví, pop cosi zamumlal, rakev zavřeli a zatloukli, nářek žen zesílil, nějaký příbuzný z vesnice vystřelil do vzduchu, pak rakev spustili a začali zahazovat hlínou promíšenou s kameny. Bylo po všem.

Večer se v kavárně sešli Božovi nejvěrnější druhové. Na gauč, kde skonal, položil někdo růži. Chvíle ponurého mlčení střídaly hromadné přípitky za spásu a pokoj nebožtíkovy duše a vyprávění historek, v nichž hrál Božo úlohu hlavního junáka. Objevovaly se i tendence uctít nějakým trvalým způsobem jeho památku.

„Co po něm pojmenovat kavárnu? ‚U Boža‘ – to přeci nezní špatně,“ navrhl někdo.

„To ne. On by to určitě nechtěl.“

„To je pravda. A bylo by to morbidní. Vždyť právě tady umřel.“

„Ale pověsíme sem jeho fotku. Pořádnou, velkou.“

„Už jsem na to také myslel,“ přisvědčil Zeko.

„A kam s ní? Nad gauč?“

„Neser s gaučem. Stejně uvažuju, že ho vyhodím. Kdo si teď na něj sedne? A kdo se má na něj vůbec pořád koukat?“ řekl Zeko.

„Já bych ji dal nad bar. Ať visí hned vedle krále Nikoly,“ řekl Miro a ukázal na vybledlý portrét posledního monarchy. Proti takovému čestnému místu nikdo nic nenamítal.

„Zvětším tu fotku z minulého roku, jak jsme byli na lovu u jezera. Jak je tam Božo s tím kancem. Tam vypadá dobře,“ řekl Bogdan.

„Proč jenom s kancem? Toho zastřelil každý. Mnohem lepší bude ta, kde je Božo s medvědem!“

„Máš pravdu, k Božovi se víc hodí medvěd,“ souhlasil Zeko.

„Jenže ta fotka je nejmíň dvacet let stará,“ oponoval Miro.

„No a co, tak je stará. Nebylo nám tehdy líp?“ ozval se Momo.

„Nejde o to, jak bylo. Jde o tu fotku. A ta není dobrá. Je moc černobílá,“ vysvětlil Miro. Rozhostilo se souhlasné mlčení. Miro měl zase pravdu. Božo si zaslouží fotku barevnou.

Pomalu se přiblížila půlnoc. O uctění Božovy památky bylo rozhodnuto, těch deset hlavních historek, v nichž zazářil nejvíc, zaznělo už několikrát, stejně jako pár jeho oblíbených bonmotů. Nikdo neodcházel, ale jeden po druhém utichali. Teprve teď jim začalo docházet, že takhle už to bude pořád. Božo už nikdy nevejde do dveří. Božo je mrtvý. A to, co po něm zbylo, jeho obraz, se bude pomalu vytrácet a blednout tak, jako portrét krále Nikoly.

„Božo už nikdy nezavolá,“ řekl melancholicky Momo, který si pohrával s mobilním telefonem.

„Také jsem na to myslel,“ přisvědčil Bogdan, „říkal jsem si zrovna, jestli vůbec budu mít tu sílu vymazat jeho číslo z adresáře. Pořád ho tam mám, podívej.“

„Božo-mob 069055006“, zasvítil displej.

„Však já ho taky nikdy nevymažu,“ vzdechl Momo.

„Ani já ne,“ souhlasil Miro.

„On ho pořád má,“ řekl pak Zeko.

„Kdo co má?“

„Božo. Božo má mobil.“

„Jak může mít mobil? Vždyť je mrtvý.“

„Dali jsme mu ho do rakve. A taky cigára.“

„No ale stejně už mu asi nefunguje,“ řekl Momo.

„Ten bude fungovat nejmíň dva dny. Dneska ráno se tu ještě dobíjel,“ řekl Zeko a ukázal na zásuvku. Nabíječka v ní stále byla.

„Nevypnuli jste ho?“

„Ne. Je zapnutý.“

„Ale stejně je to na nic. Vždyť je dva metry pod zemí a ještě k tomu v rakvi. Určitě tam není signál,“ řekl Miro.

„Dva metry, to nic není. Tam podle mně signál bude. Mně taky funguje ve sklepě,“ řekl Bogdan.

„To je blbost. Hrob není sklep,“ řekl Miro.

„Přece se nebudeme sázet,“ řekl Bogdan vyzývavě.

„Proboha, tady nejde o sázení. Snad nechcete rušit klid mrtvého!“ ozval se Momo.

V kavárně se rozhostilo ticho. Všichni se dívali na zem nebo do stolu, vyhýbavě, stydlivě. Miro, Bogdan i Zeko si, vědomě nebo ne, pohrávali s mobily.

„Tak kdo to zkusí?“ řekl nakonec Bogdan.

„Já,“ řekl Zeko po chvíli. Opřel se zády o bar a vyhledal Božovo číslo v seznamu.

„Nemysli na to. Vytoč to jako vždycky. O nic nejde,“ povzbuzoval ho Bogdan.

Zeko zmáčkl tlačítko s obrázkem sluchátka. Volal Božovi. Naposled.

Ozval se vyzváněcí tón. „Zvoní!,“ vykřikl Zeko.

„Tak vidíš! Já to říkal, že tam má signál,“ řekl Bogdan.

„Ticho! Vzal to!!!“ zvolal Zeko. „Halo, halo! Božo? Božo?! Jsi tam?!“ křičel Zeko na celou kavárnu.

Ve sluchátku bylo nejdřív ticho. „Halo....halo...kdo je tam?“, ozvalo se potom.

„Tady Zeko! Jsi v pořádku, Božo? Božo, jsi tam?!“

Ozvalo se nějaké zasípání, prasknutí, pak ještě jednou „halo“ a hovor náhle skončil.

„Božo! To byl Božo! Byl to on! Božo to vzal! Božo žije!“ řval Zeko.

„Nezdálo se ti to?“, řekl opatrně Momo, ale Zeko ho udeřil. „Nezdálo se mi nic! Božo to vzal! Poznal jsem ho! Mluvil potichu, ale je to on!“

„Aby nemluvil potichu, vždyť byl tři dny mrtvý! Rychle na hřbitov, než se v rakvi udusí!“, vykřikl Miro.

Muži vyběhli z kavárny. „Bogdane, sežeň lopaty! A ty, Momo, dojdi pro doktora! Skoč k Božovi domů, Miro!“ nařizoval Zeko, „já běžím rovnou na hřbitov!“

Zeko utíkal půlnočním korzem toho neskutečného města velkých hrdinů, drobných gangsterů, umělců, kavárníků a bohoslovců, utíkal ke hřbitovu a burcoval poslední chodce a návštěvníky zavírajících kaváren. Tak přece! Božo žije! Proto vypadal, jako by jenom spal! Doktor uvidí! Bude pykat!

Zpráva o tom, že Božo vstal z mrtvých se usínajícím městečkem rozšířila rychlostí blesku. Někdo ji uvěřil, někdo ne, ale všichni spěchali na hřbitov. Na Božovo noční zmrtvýchvstání přišlo snad ještě víc lidí, než o pár hodin dříve na jeho pohřeb. Všichni se tlačili kolem čerstvě zasypaného hrobu. Bogdan, Miro, Momo a Božův syn zuřivě kopali. Zeko pobíhal kolem a vydával pokyny: kam posvítit baterkou, kdo má přijít blíž, kdo zase vypadnout. Doktor v bílém pyžamu, jak ho Momo vytáhl z postele, vypadal jako duch.

„Ted tě budeme ještě potřebovat. Možná bude trochu přidušený. Ale potom uvidíš! Já říkal, že jenom spí! A ty pořád ‚bohužel, bohužel, infarkt, infarkt!‘. Ty nejsi doktor! Ty jsi vrah!“

Doktor se rozklepal. Přišel i pop. „Co čumíš, pope! Dělej! Dělej!“ poroučel mu Zeko. Pop pomalu vykročil ke hrobu a ohlížel se po volné lopatě.

„Snad nechceš kopat? Dělej, co umíš! Modli se! Pořádně! No tak, pořádně, mám ti pomoct, klekni si a modli se, tak dělej, dělej pope, modli se ať už je Božo venku!“ Pop uposlechl a modlil se tak, aby to bylo vidět i potmě.

„Božo, už jsme tu, vydrž, už jen chvíli, slyšíš nás?,“ zvolal občas někdo.

Ano, byli i tací, kteří si pomysleli, že Zeko příliš pil nebo mu žalem přeskočilo. Stačilo se však na něj podívat a každý si rozmyslel říct něco podobného nahlas. Zeko udílel deset pokynů ve stejnou chvíli, byl na pěti místech najednou, jednomu hrozil, druhému přitom něco šeptal. Občasný proud světla z baterky nebo záblesk zapalovače, který přejel po jeho tváři, odhaloval davu fanatické rysy Božova nejvěrnějšího apoštola. Ne, tady nebylo místo pro námitky.

Konečně se vynořil kousek rakve. Už jen chvilku. Hlasy, skandující Božovo jméno, byly stále početnější a silnější. Všichni se tlačili blíž k otevřenému hrobu. Nastala vřava. Pokud se přidušený Božo z rakve ozýval, nemohl ho stejně nikdo slyšet.

„Rychle. Musíme vypáčit víko!“ poroučel Zeko, když rakev vyzvedli z  jámy.

„Jde to úplně samo!“ zvolal Božův syn a odklopil víko bez velké námahy.

Ve tmě se rýsovaly obrysy Božova těla. Posvítili na něj.

„Božo vstal z mrtvých!“ vykřikl někdo hystericky.

„Panebože!“ zvolal Zeko hromovým hlasem.

Nemohl věřit svým očím. Božo ležel v rakvi skoro nahý, jenom ve spodkách. Jeho prvotřídní sako, kalhoty, naleštěné boty, zlatý řetěz, hodinky i mobil – všechno bylo pryč. Zeko lapal po dechu a díval se do Božovy tváře. Od rána se změnila. Už nevypadal, jako by spal. Byl vážně mrtvý.

„Okradli ho! Oloupili mrtvého!“

„Jak se to proboha mohlo stát?“

„Někdo ho musel ještě večer vykopat!“

„Tvrdil jsi, žes ho poznal,“ vyčítal Momo Zekovi.

„Jak mě mohlo napadnout, že to není on?!“, bránil se Zeko. Pak znovu vytočil Božovo číslo.

„Dobili ste govornu poštu,“ ozval se profesionální ženský hlas ze záznamu.

„Vypnuli to, je tam hlasová schránka,“ řekl Zeko.

„Nech jim aspoň vzkaz!“

„Vy svině! Vy hyeny! Ať jste kdo jste, ať jste kdekoli, já si vás najdu, já vás zabiju, najdu si vás třeba v Austrálii, zabiju vás, hajzlové!,“ vychrlil Zeko do mobilu a zavěsil.

„Vodu, vodu, doneste honem vodu,“ volal pop. Všichni se k němu nahrnuli – doktor úlevou omdlel.

„Hele, zapomněli tu cigarety,“ řekl vítězoslavně Zeko. Nikdo ho neslyšel. Zbyl u rakve sám.