TEXTY č. 30 (LÉTO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

Úvodník

Michal Jareš

Michal Jareš

Nesnáším léto.

Nesnáším ani jaro, a když se to vezme kolem a kolem, kromě období od konce října do začátku prosince (pak jsou děsné Vánoce, ó bóže!) nesnáším vlastně celý rok. Vše má ale svá opodstatnění a to letní je opravdu palčivé. Moji nenávist k létu má totiž na svědomí kamarád Ahoj. Asi ho znáte, máte kamaráda Ahoje všichni. Je to člověk, kterého jste několikrát viděli při různých akcích různého druhu, nikdy jste se nebavili, nikdo vás vzájemně nepředstavil a ani jste neměli pořádně chuť se s ním víc sbližovat. Ale po patnáctém setkání vám už je pitomé ho alespoň nepozdravit. Tak mu řeknete ahoj, on odpoví (je na tom s vámi úplně stejně jako vy s ním, chudák!) a tak už to zůstane napořád. Stane se z něj kamarád Ahoj, totálně neznámý člověk.

Jednu pustou letní neděli ve městě, protože neděle ve městech jsou vždy pusté a depresivní, jsem chodil mezi rozpálenými zdmi starých baráků a za půl dne jsem nebyl schopen najít cestu k něčemu normálnímu, srozumitelnému. Když ne k něčemu činnému, tak alespoň k trpnému. Všichni byli někde jinde, než jsem byl já. U vody (hnusí se mi koupání a válení u rybníka). Na výletech. Doma. A já, osamělý ve městě, poutník mezi zdmi mrtvého organismu, bloudím a něco hledám. Jaká pošetilost, pánové! Všude na těch místech padala na mne strašlivá tíseň z tepla (je mi odporné to pálící slunce, které z člověka udělá mátožnou kreaturu).

Město je v létě neskutečně zlé, bolestné, existenciální, přináší s sebou rozpálenou touhu nebýt. Jak v něm chybí život, všechno se stává monstróznější, neskutečné. Pohyb ustrnul, ani ptáci nezpívají, ani vítr nezafouká. Nic, nicota, bezbřehá vyprahlost z vnitřku i zvenčí. V těchto okamžicích se bojuje o přežití daleko víc než kdy jindy, v těchto vzácných chvílích se propadáme do sebe a jsme zděšeni i vlastní vyprahlostí, prázdnotou a pustinou. V tomhle rozpoložení a bloudění jsem zůstal uprostřed prázdného města s myšlenkami na sebevraždu nebo na návštěvu cukrárny (poloha mezi indiánkem a věnečkem, páchnoucí káva, zvířecí zvuky stroje na zmrzlinu, bolavá existence cukrářky). Myšlenky černější než nehty uhlíře. Jak jsem tedy chodil městem a hledal někoho, najednou jsem se přitočil k jedné z uliček, kterými je město protkáno jako dřevo letokruhy. Najednou pohyb – z uličky vycházel člověk!

Samozřejmě, že to byl on.

Tak jsme si s mírnými rozpaky řekli to, co se od nás obou čekalo a slušelo: „Ahoj.“

Nenávidím léto.