|
|
 |
TEXTY č. 5 (JARO 1997)
RECENZE
Pavel Kotrla: Periodika
René Kočík: Vsetín
ve dvou dílech české poválečné literatury
Mojmír Trávníček: Fejeton o
fejetonu
René Kočík: Dráždivá
nedořečenost v proudu obrazů
Daniela Rywiková:
Graffiti – neumění pro neumění
Pavel Kotrla: PERIODIKA
K přirozenému vývoji literatury patří periodika, na jejichž stranách lze tento
vývoj pozorovat. Jsou období na tyto snahy chudší i bohatší. Ve kterém se nacházíme
my? To nechť posoudí každý sám. Následující příspěvek je pouze malou poznámkou
snažící se zachytit aspoň část ze současného časopiseckého dění na severní Moravě...
KECY
Doposud vyšla dvě čísla tohoto olomouckého občasníku. Vzhledem k potížím a dětským
nemocem, se kterými se potýká snad každý časopis, snažil jsem se být při četbě
prvního čísla tolerantní a plný pochopení. Doufal jsem, že druhé číslo přinese
přinejmenším vzestup kvality nebo větší žánrovou rozmanitost. Ale zmýlil jsem
se. Dvakrát dvacet čtyři strany formátu A6 mi nepřineslo žádné čtenářské potěšení,
jenom nudu a stokrát omletá klišé. Světlejší výjimku představuje pouze próza
Báry Nosálkové z druhého čísla. Snad je to jenom můj pocit, ale hraná ležérnost,
o jakou se Kecy snaží, mne spíše odrazuje. Nehledě na nabubřelost a velikášství.
Redakce Keců se chystá, nebo tak snad již učinila, zažádat o registraci a změnit
se tak v oficiální kulturní periodikum. Nelze to označit jinak než za troufalost.
PAGÁT
Pokud tuším správně, ostravského Pagátu, svázaného především s univerzitním
prostředím, vyšla také dvě čísla, a to už roku 1995. Ale bylo by škoda, kdyby
tento projekt upadl v zapomnění. Sympatický byl už třeba svou pokorou a skromností,
se kterou se stavěl ke slovu, ale i k svým možnostem. Redaktorům Oskaru Mainxovi
a Kamile Podolské se ve dvou číslech podařilo to, o co se jiné časopisy leckdy
snaží marně: najít svou tvář. Ta se částečně nesla v duchu návaznosti na secesi
konce minulého a počátku tohoto století. Pagát byl ojedinělý i coby médium prezentující
názor jedné literární skupiny, což
v současnosti je jev spíše zřídka se vyskytující. Kdeže jsou teď po dvou letech
snahy neosecese? To netuším, ale snahy
o jeho znovuobnovení existují stále. Snad dojdou svého cíle. Dle posledních
zpráv se s tvorbou autorského okruhu Pagátu budeme moci setkat na stranách čtvrtého
čísla Landeku (viz níže).
LANDEK
V současné době v Ostravě vzniká jiné zajímavé periodikum, které snad bude mít
delší život – Landek (časopis pro kulturu
a emoce). Snad jenom malá poznámka na okraj k periodicitě – ta se doposud
jeví jako víceméně náhodná. Vyznačuje se nejenom vysokou grafickou úrovní, ale
taky poměrně vyrovnaným obsahem, přičemž kvalita tří po sobě jdoucích čísel
je stoupající, a tak poslední číslo věnované fenoménu smrti si opravdu zaslouží
pozornost. Autorské zázemí časopisu spočívá převážně na poměrně úzkém okruhu
ostravských autorů. Těžko říct, zda je to chybou či nikoliv, nicméně, podobně
jako zbývající velká města České republiky, i Ostrava má nyní možnost uceleně
prezentovat kulturu na jejím území vznikající, a jak to tak vypadá – i žijící.
ALUZE
...je dalším nově vzniklým olomouckým časopisem, tentokráte spojeným s katedrou
českého jazyka a literatury Palackého univerzity. V době vzniku tohoto příspěvku
jsou na světě už čtyři čísla tohoto dočasníku. Kladem a přínosem je, že Aluze
se neuzavírá směrem dovnitř, ale nabízí i publikační možnost autorům přicházejícím
zvenku, jak proklamovala na poslední straně svého prvého čísla. Doposud tento
příslib dodržuje, a nutno říci, že ku prospěchu věci. Náplň časopisu tvoří typická
všehochuť jdoucí od filosofie přes literaturu a jazyk až k výtvarnému umění.
Je zajímavým protipólem následujícího časopisu, taky pocházejícího z olomoucké
akademické půdy.
SCRIPTUM
Ze zde uváděných periodik má nejstarší tradici. Dávno se sice nehlásí k univerzitnímu
prostředí, ale svým vzhledem a nevýraznou obálkou je stále připomíná. Pozorovatelná
je spíše svázanost s nakladatelstvím Votobia. Scriptum je nyní u 21. čísla a
svým podtitulem časopis pro literaturu, umění a život připomíná Plamen z let
šedesátých a to i svou žánrovou rozmanitostí. Scriptum se neorientuje pouze
na tuzemskou tvorbu, ale odráží širší dění středoevropské. Na jeho stranách
se setkáváme
s příspěvky a překlady z literatur okolních států, zejména z polštiny, což je
chvályhodné, uvážíme-li všeobecnou orientaci anglosaským směrem. Scriptu lze
přát snad jenom trochu živější grafickou tvář, neboť ta současná pokulhává za
obsahem.
ALTERNATIVA NOVA
Tak, teď se zase vrátíme na sever, tentokrát do Opavy. Tam vychází již třetím
rokem časopis Alternativa nova. Ten měl nejprve novinovou podobu a název o druhé
slovíčko kratší. Musím se přiznat, že právě to druhé slovíčko mne trochu odrazuje,
neboť mi vždy připomene televizní stanici stejnojmenného jména. Naštěstí je
to jinak a tento nedochvilný, neboť se skluzem vycházející měsíčník má zaměření
zcela odlišné a rozhodně ne komerční. Autorským zázemím sice není z nejmladších,
ale rozhodně je čtivější než Literární noviny.
WELES
...je nejenom slovanský bůh stád, ale také název poetického magazínu vycházejícího
s čtvrtletní periodicitou ve Vendryni v redakci Bogdana Trojaka a Vojtěcha Kučery.
Jak podtitul uvádí, magazín je věnován především poezii, která tvoří jeho podstatnou
náplň. Ta zbývající je zpravidla věnována recenzím. Na stránkách Welesu se můžete
potkat nejenom s autory nejmladší generace, ale i s těmi již zavedenými.
A protože Vendryně leží na samotném severu naší republiky, setkáváme se zde
s příspěvky našich polských sousedů. Ale nikoliv v překladech, ale v originálním
znění. Pro někoho klad, pro jiného nikoliv. Nicméně – proč ne?
Úhrnem: to tedy máme celkem tři časopisy z Olomouce, dva z Ostravy (z toho
jeden živant-umrlant), jeden z Opavy a jeden z Vendryně. No, to jsem zvědav,
jak to dopadne a kdopak nám tu dobu kvasu vydrží. Doufejme, že přežijí i Texty,
náš časopis z nejmilejších!
René Kočík:
Vsetín ve dvou dílech české poválečné literatury
Hned dva významní autoři české poválečné prózy – shodou okolností dnes oba
žijící v zahraničí a ve svém vztahu k polistopadovému Česko(Slovensku) značně
ostražití a rezervovaní – položili děj jednoho ze svých příběhů do Vsetína.
Zatímco divadelní hra Milana Kundery z roku 1962 Majitelé klíčů zpracovává téma
německé okupace, novela Oty Filipa Valdštýn a Lukrecie tématicky čerpá přímo
ze vsetínské historie.
Majitelé klíčů Milana Kundery jsou obrazem jediné hodiny jedné letní neděle
roku 1944, ve které se odehraje drama nedostudovaného architekta Jiřího Nečase,
bývalého ilegálního pracovníka, do jehož života zasáhnou opět jeho přátelé z
odboje. Prosí Nečase
o pomoc při přechodu na Slovensko
a on kvůli nim zabije domovníka – donašeče gestapa. Přemlouvá svou ženu Alenu
k útěku – v autě je volné jedno místo – ta však nechce opustit svoje rodiče.
Vyvrcholením hry je Jiřího krutý duševní boj – zemřít s ostatními členy rodiny,
nebo se vrátit k ilegální práci? – který končí jeho odchodem s vědomím, že jeho
svědomí bude zatíženo třemi nevinnými lidskými životy.
Hra, která má působivou jevištní výpravu – divák sleduje zároveň byt Jiřího
rodiny a byt domovníkův – zahájila sérii Kunderovy dramatické tvorby v 60. letech
(1968 – Ptákovina; 1969 – Jakub a jeho pán).
Novela Oty Filipa Valdštýn a Lukrecie je vystavěna na skutečných historických
faktech, odehrává se na počátku 17. století, a prolíná zároveň s nedávnou minulostí.
Mladý vsetínský historik Martin Ország je přímo posedlý obdobím. které ve Vsetíně
strávil Albrecht z Valdštejna, jenž se na příkaz katolické církve oženil s umírající
šlechtičnou Lukrécií Nekšovou z Landeku. Filip upletl dokonalou síť napětí,
politických i náboženských půtek, milostné vášně, touhy po moci a majetku a
strachu ze smrti především. Smrt jako by byla základním mementem doby. Blížící
se smrtí je zahalena postava Valdštýnovy manželky Lukrecie, kterou se Valdštýn
pokusí zachránit nátlakem na Boha pomocí rukojmí – zatkne svého pobočníka, předka
historika Martina Országa, a jeho manželku, svou bývalou milenku, která čeká
Valdštýnovo dítě, a rozkáže, že pokud Lukrecie zemře, budou oba zatčeni a popraveni.
Sám Valdštýn je zajatcem obav ze smrti: má strach z vyplnění horoskopu, který
pro něj sestavil Johannes Kepler. Smrt obchází celým krajem v podobě násilné
rekatolizace.
Není náhodné paralelní sledování životních cest Valdštýna a současného Martina
Országa. Valdštýn, který je úzkostlivě závislý na osudové předpovědi, kterou
pro něj Kepler sestavil, podobá se Országovi v tom, že i jeho osud je předem
určován systémem, v tomto případě komunistickým.
Vsetínského čtenáře zaujme jistě Filipova obšírná znalost tématu a prostředí,
do kterého je příběh zasazen: obraz studeného zámku, chudých chalup, blátivých
cest, rozvodněné řeky či osamělých stínů vlků na okrajích městečka.
Když na podzim roku 1994 na pozvání Masarykovy veřejné knihovny ve Vsetíně
navštívil Ota Filip Vsetín, aby zde pobesedoval se čtenáři, slíbil, že jakmile
se Valdštýn a Lukrecie dočká svého řádného českého vydání, přijede svou knihu
uvést i do Vsetína. Ota Filip prozatím nepřijel a možnost přečíst si jeho novelu
přetrvává stále jen v méně přístupném torontském vydání z roku 1979. Škoda.
Mojmír Trávníček: Fejeton
o fejetonu
Je v povaze fejetonu, že jeho lehký a zábavný sloh a rozmarný tón je nakloněn
přívětivým oblastem života víc než jeho odvrácené straně. Fejeton neskandalizuje,
neuráží, krutostem a hororům se vyhýbá stejně jako necitelnému výsměchu a vůbec
nemá rád extrémní polohy a situace. Má-li přitom být aktuální a pulsovat takříkajíc
v rytmu doby, měl to nepochybně Jan Neruda jednodušší něž dnešní fejetonista
uprostřed převratných dějů - a na stránkách novin s výbušnou náloží denních
zpráv
o násilí a politických komentářů. Zdá se, že navzdory veškeré nesnadnosti fejetonistů
neubývá; a možná právě pro nezbytnou porci pohody a pokojného pohledu na krásy
i nepravosti světa je fejeton nepřestajně oblíbený a vyhledávaný.
Ačkoliv jde o literárně publicistický útvar, který snese bezmála bezbřehý tematický
záběr a je mu vlastní prolínání a spojování nejodlehlejších témat v jediném
celku, charakterizuje výrazného fejetonistu zpravidla vybraný nevelký tematický
okruh, v němž dosahuje suverénní virtuozity. Platí to i u tak vyhraněných klasiků
novodobého českého fejetonu, jako je např. žijící Ludvík Vaculík nebo nedávno
zemřelý František Nepil.
A můžeme to demonstrovat i na dvou zcela čerstvých svazcích fejetonů, které
svou odlišností dokládají širokou škálu možností žánru a patří
k tomu nejlepšímu. (Ostatně platí téměř jako pravidlo, že nakladatelství jsou
ochotna obezřetně vydat jen texty prověřené čtenáři při prvotní publikaci.)
František Všetička, docent české literatury na pedag. fakultě olomoucké univerzity,
shromáždil v knize Vnitřní vitráže kopu (přesně: 62) textů z let 1992-1996 „o
lidech ze světa umění
a vědy“. Tento podtitul vymezuje téma jen částečně. Fejetony vypovídají nejen
o lidech, ale se zvláštní pozorností
i o krajinách a okolním světě. Autor při svých setkáních s živými lidmi nebo
památkami po zemřelých doma i v zahraničí ověřuje, nakolik nese jejich dílo
stopy místa a prostředí, a jaké stopy v něm sami do dneška zanechali. Exaktně
přesné informace, pro běžného čtenáře nejednou nové, až překvapivé, jsou proniknuty
úvahami a komentáři, leckdy jemně ironickými. Šedesát osudů a jejich iradiace
poskytuje dostatečně rozlehlý prostor pro nejrůznější konfrontace a aktuální
zamyšlení a závěry.
S uměřenou střízlivostí vědce, oživenou suchým humorem, kontrastují fejetony
Věroslava Mertla Právě mě napadá. S náruživostí robustního epika
a filozofujícího lyrika v jedné osobě se noří do všedních dějů a každodennosti
prostých lidí a přemítá o řádu života, civilizací různě deformovaného. Bohatě
odstíněným barvitým jazykem a košatým výrazem jako by Mertl rozšiřoval soustředěnější
úvahy a aforismy svého deníku Kruhy pod očima (1950-1993). Tematicky se blíží
základnímu fondu klasického fejetonu: příroda a její koloběh, sláva i bída všedního
lidského života, moudrost odvěké zkušenosti člověka v budování prostoru svobody.
Převládá meditativní tón a prohlubující se nostalgie stárnoucího tvůrce, který
v drsném omezení totalitního režimu našel ve fejetonu šťastný ventil a možnost
komunikace, a dokonce i ohlas čtenářů, kteří porozuměli jeho šifrám
i v době represe a deprese. To vidím na Mertlových textech jako nejpozoruhodnější:
bez ohledu na datum vzniku (od sedmdesátých let do dneška) jsou napájeny ze
stejných zdrojů prosté lidské zkušenosti a hluboké spirituality a nadlehčovány
nepřemožitelnou vnitřní radostí a láskou.
René Kočík:
Dráždivá nedořečenost v proudu obrazů
Není jisté, zda G. García Márquez zamýšlel svou knihou přimět čtenáře
k tomu, aby svou vlastní představivostí dokončoval jeho příběhy. Jako tropická
tramontana uvrhne Márquez čtenáře do proudu magického vyprávění, vtrhne do jeho
mysli a jeho oči naučí „proměňovat světlo ve vodu“. Nechá jej pak putovat oním
magickým proudem, střetávat se s pozoruhodnými lidskými osudy, které však Márquez
jako by jen načrtával, udával jim tempo, aby je po nějakém čase předal svému
čtenáři, jehož touha po dopovězení příběhu je natolik silná, že magický náboj,
kterým Márquez čtenáře nakazil, bude vždy zužitkován.
Márquez vykreslil dvanáct poutí, které jsou uvozeny společným motivem smrti
v různých podobách. Zatímco starý prezident je jistotou smrti bičován
k větší aktivitě, pro stárnoucí prostitutku Maríu je pouhý sen s námětem smrti
důvodem k tomu, aby se na odchod
z tohoto světa počala systematicky připravovat. Mrtvá sedmiletá dcera Margarity
Duarteho, která ani po 22 letech nepodlehla rozkladu, je příkladem smrti zázračné.
Krásná Nena Dacontová umírá napříč svému bohatství. Sedmnáct Angličanů otrávených
ústřicovou polévkou či teplou krví nasáklá postel Ludovicova prokletého lože
už jako by jen okrajově dokreslovali jeden z významů slova poutník v této knize
– člověk a jeho život porůznu spletený a přerušitelný v kterémkoliv bodě pouti
vedli ke zjištění, že v „městečku Cadaquez“ se nedá utéct skokem do propasti
„ve snaze uniknout neodvratné smrti“, kterou tuší mladík z povídky Tramontana.
Smrt se tady zdá být synonymem pro jistotu. Avšak není to pouze strach, že pouť
kdesi skončí? Čeho se Márquez bojí, je nejistota: „Prohlédl si svůj osud v kávové
sedlině a pocítil náhlé zamrazení: i tam našel nejistotu.“ (Šťastnou cestu,
pane prezidente).
Promítá Márquez do některých osudů sám sebe? Má strach z nenávratnosti dějů?
Děsí ho souhry nevysvětlitelných náhod? Vede souboj s časem? Jen jedno zdá se
být jisté: věta, kterou autor vložil do úst jedné ze svých postav: „největším
vítězstvím mého života bylo, že jsem dokázal, aby se na mě zapomnělo“, nenabyde
v jeho případě ještě velmi dlouho platnosti.
García Márquez, Gabriel
1996 Dvanáct povídek o poutnících
(Praha: Hynek)
Daniela Rywiková:
Graffiti – neumění pro neumění
„Graffito“ znamená v italštině vryp nebo škrábanec. „Graffiti“ pak kresby a
obrazy ryté či kreslené do povrchu zdí na ulicích a domech (odtud technika sgrafita).
V podobném smyslu jsou graffiti doložena už ve starém Egyptě
a Římě, odkud se i některé dochovaly. V moderním umění vzrostl zájem o graffiti
art po druhé světové válce a věnovala se mu řada výrazných uměleckých osobností.
Za všechny lze uvést alespoň Jacksona Pollocka (jeho „graffiti-kaligrafie“)
nebo Jeana Dubuffeta.
Vlastní hnutí graffiti je spjato s New Yorkem na přelomu 70. a 80. let, a to
s érou sprejové techniky. Původně šlo o zápas gangů portorikánských teenagerů
žijících v Bronxu a Brooklynu, kteří svá dobytá území označovali značkami a
slogany. Později se boje přesunuly z ulic do podzemí – do newyorského metra,
kde se soutěžilo o co největší počet pomalovaných vagonů označovaných tzv. tags
– značkami
a symboly doprovázenými obrazovými výjevy. Zájem o toto hnutí, které se stalo
pro mnohé umělce inspirativní svou bezprostředností
a sociální výpovědí, se posléze přenesl i do výstavních síní. Řada umělců odcházela
ze svých ateliérů malovat do newyorských ulic (jako např. Keith Haring se svými
křídovými kresbami nemluvňat a štěkajících psů na reklamních tabulích v metru,
provedených v „hieroglyfickém stylu“, označovaném jako „New Wave Aztec“). Z
anarchistického hnutí se stalo graffiti art, v němž estetický prvek zatlačil
prvotní sociální roli, charakter „lidového“ umění a graffiti se tak nakonec
„povýšilo“ do sféry zkomercionalizovaného umění, jak se tomu dnes obvykle děje.
V 80. letech přišlo graffiti do Evropy, kde dobře zapadlo do tehdejší atmosféry
punku a breakdance jako revolta proti oficiální kultuře (známá jsou např. graffiti
Berlínské zdi). V českém umění o graffiti v původním americkém smyslu hovořit
nelze. Veřejně se začalo na ulicích objevovat až po roce 1989, zejména v Praze
na zdích Kampy a Těšnova a stalo se tak dalším importovaným nesmyslem americké
kultury vedle McDonald’s a tasemnicových televizních seriálů.
I když o pouličním graffiti podle mne nelze mluvit jako o umění ve vlastním
slova smyslu, natož pak o uměleckém stylu, je jistě zajímavou výpovědí a reakcí
na dobu a místo svého vzniku. Je vizuálním odrazem myšlení určité věkové a sociální
skupiny (u nás ani to ne)
a jako takové je možno je akceptovat a chápat. Toť vše. Je to moc nebo málo?
V dnešní době, kdy umění už ztratilo svůj morální apel a krása nemusí být jeho
atributem, může to leckomu připadat dostačující. Zbývá tedy otázka, co graffiti
vůbec je? Když v 50. letech maďarský teoretik umění Arnold Hauser popíral existenci
lidového umění v městském prostředí, graffiti ne-existovalo. Nyní je ho plno,
a je zajímavé pozorovat některé jeho společné rysy právě s lidovým uměním, i
když je to srovnání poněkud odvážné, např. naprostá bezprostřednost, nepřítomnost
jakékoli prudérnosti a hlavně jeho vysloveně kolektivní charakter. Co naopak
zcela záměrně popírá, je návaznost na jakoukoli tradici s odvoláním na naprostou
jedinečnost a originalitu, čímž však nedělá nic jiného, než recituje tradiční
požadavky moderny „klasické“ i současné, které však není schopno vyjádřit jinak
než devastováním veřejného majetku (viz milionové náklady na mytí vagónů neweorského
a nyní také pražského metra). Domnívám se, že je tomu tak proto, že graffiti
žádné umělecké ambice nikdy nemělo, žádná umělecká stanoviska nezaujímalo a
do roviny umělecké tvorby se je snažilo dostrkat pár novinářů a galeristů. O
schopnosti komunikace zde nemůže být vůbec řeči, pokud za ni nepovažujeme monolog.
Pro nezasvěceného vnímatele je mnohdy naprosto nerozluštitelné, a např. tzv.
„Wild Style“ (divoký styl) o to přímo usiluje. Graffiti totiž mnohdy zcela v
duchu současného postmoderního ovzduší komunikuje jen se svou vlastní „filosofií“
a svou vlastní řečí – house, hip-hop či hard coreovou hudbou. Krom toho je ale
určitě také oživeným archetypálním cítěním a právě tím se stává opravdu zajímavým.
Řečeno slovy americké kritičky Suzi Gablikové: Tak jako u jistých kanibalských
kmenů Nové Guineje slouží lebky na tyčích coby varování, že jde o teritorium,
které již bylo vymezeno a někomu patří, tak i umělci graffiti (nebo „writers“,
jak se sami nazývají) označují svými značkami nárok na území v tomto mechanizovaném,
pozdně-industriálním Podsvětí. „Graffiti“ je podivným produktem velkoměsta,
stejně jako jejich autoři. Je jakýmsi trilobitem, neschopným vyvíjet se jakýmkoli
směrem nebo „šíleným, pologramotným poselstvím, opičími drápanci na zdech“ –
neuměním pro neumění.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
