|
|
|
||||
 |
TEXTY č. 12 (ZIMA 98/99)[úvodník][próza][poezie][recenze]PRÓZAJan Kobzáň: Oleksa DovbušVolně podle vyprávění osmdesátiletého Hucula Jevrema Skumatčuka Jouvej, jouvej. Tenkrát, když si malý Oleksa, huculský hoch zpod Černé hory, při odvážném zlézání skal k orlímu hnízdu zlomil nohu, tehdy, věru, nikdo na Verchovině netušil, jaký junák z něj ještě jednou vyroste! S lítostí pohlížívala naň jeho matka, útrpně odvracel oči otec, když přicházel navečer domů z lesa a spatřil Oleksika, jak se pomalu belhá kolem stavení a zápraží. A jak by také ne, vždyť on sám býval vojákem, a věru ne ledajakým. Podle bouřného zvuku jeho bubnu si za pochodů vykračoval celý regiment! Však se to o něm na Beskydě dobře vědělo. Mnoho verchovinských chlopů spolu s ním sloužilo císaři, a tak mu na celé Verchovině neřekli jinak než dovbuš, to jest bubeník. To jméno po něm zdědili i oba jeho synové, Ivan a Oleksa. Jakkoliv u beskydských chlopů, verchovinských horalů, není žádnou nevídaností a ničím podivným noha přeražená stromem nebo skálou, přece vždy znovu zabolel rodiče pohled na kulhající děcko. Nemálo těžce dobytých peněz odplynulo do lačných kapes nejvyhlášenějších horských volchovnic - mastičkářských bab čarodějnic - i do kapes bailů - dědků obeznámených s tajemstvím ranhojičství a lékařství. Ale všechno nadarmo. Oleksova huculská maminka hladívala synkovi před spaním vlásky a zpívala mu horalskou písničku o hloupoučkém selátku za groš, které rozbilo mísu za zlaťák. A při tom přemýšlela o nezaplatitelném daru od Boha, o lidském zdraví a dokonalosti údů, jíž je obdařen každý, i ten nejdrobnější živočich pod sluncem. A želela hořce, že se její Oleksik ve svém dětském nerozumu tak pochroumal. Bývalo trpko i Oleksikovi, zvláště při hrách s ostatními dětmi. Znáte život horalských chlapců z Beskydu? Kterak byste mohli znát! Ani ve snu se vám nemůže přisnít tolik krásy a pestrosti, avšak to už je jiná rozprávka. Bohužel, Oleksik se příliš záhy pustil do kusů junáckých, a proto nyní musel těžce pykat. Nejtrpčí dny Oleksovi nastaly, když dorůstal a vstoupil do služby k bohatému verchovinskému gazdovi Barkaňukovi na Čorném grúni. Jestliže až dosud poznával tíhu vrozeným citem, doléhalo na něj teď utrpení ze skutečného poznání, jak je slabý a zkrácený vedle ostatních silných huculských parobků. Ej, věru, těžko bývalo Oleksikovi, přetěžko! Však si můžete představit, jaký byl asi úděl chudého horalského synka, nevelkého, nesilného, trávícího svůj život ve služně u cizích lidí, častovaného denně ústrkem, úsměšky i posměchem statnějších a štastnějších drsných horalských druhů. V jiskřivém oku Oleksikově vždy pouze šlehl blesk. Ale plamen už pohasl. Hluboké nitro rozvíjející se hrudi pohltí vzdech i udusí hrom hněvu. Hoch ke všemu ponižování povznešeně mlčí. Obrátí se a mlčí. Hory, polana, les - černý mrak, jenž zahaluje temeno Čornohory, a temná i měsíční noc - ty jediné věděly o probdělých nocích, ty jediné znaly jonáka Oleksika. Berani, ovce a voloseňki, bílí čuvači, pastevčtí strážní psi a ve výšce se vznášející orel, ti jediní byli živými svědky žalob, pronášených snad jen leda v písni, za zvuků strun bandury, jakéhosi starobylého hudebního nástroje vyrobeného z kobylí lebky. Tehdy ještě vlk, medvěd nebo rys, věru, draze platívali svými kůžemi, když se opovážili k ohradě nebo stádu! A jak v žáru utrpení a bolesti umíralo všecko vzdorné z Oleksikovy povahy, rodila se v jeho srdci nová - jak říkají horalé - Vysoká Mysel. Z hocha, silou srdce, stával se muž. Nebylo Oleksikovi zatěžko být stále se stádem na poloninách. Spíše měl za nespravedlivé a pokořující, že jediný on z celé čeládky byl gazdou i ostatními nucen, aby v nepohodě, ve dne i v noci vykonával všechny hrubé práce, nosil těžké oboně, bekliky a gelety, aby těžké náklady sýra snášel dolů do osady pod horami, aby zůstával v dešti na noc daleko od koliby, v zimě, ve větru a plískanici, zatímco jiní z chasy seděli u ohňů nebo se uchýlili aspoň někam pod skálu. Ke všemu i nevrlý gazda s bačou a ostatními valachy navykli si obořovat se často zhurta na Oleksika jako na nejtrpělivějšího, ale zato nejslabšího. Tak to na světě chodí, že širokému každý v cestě stojí. Parobci svalovali vinu na Oleksika při každé příležitosti a na jeho účet tropívali nejrůznější nezbednosti, taškařiny a poťouchlosti. Ale osud a štěstí se od Oleksika neodvrátily zcela. Jednou, když zase Oleksik pásl své berany a kozy na Černé hoře, přihnal se od západu prudký liják s divokou bouří. Blesky se křižovaly, hrom řádil, nad mraky rachotilo. Berani se shlukli hlavami k sobě a ani psi, ani Oleksik s nimi nemohli pohnout z místa. Po horkém a parném dni, který déšť příjemně ochladil, chtěla se zvířata pást. Oleksik stál bezradně s puškou v ruce u stáda, zatímco psi je obíhali dokola a kousáním do nohou pobízeli berany z deště do sucha koliby na salaši. Ale vše marno. Oleksik chvíli bezradně stojí, než si všimne, že blesk opodál bije do skály - pořád do jednoho místa. Oleksik si pomyslí: „Co ten blesk tam pořád bije, co tam má?“ Popojde blíž a vidí: Ze skály, zpod velkých balvanů vystoupil veliký černý kocour, obloukovitě napnul hřbet, stočil hlavu a úkosem pohlížel na černý mrak na nebi. Z mraku se spustí klikatý blesk, než ale stačí dopadnout - míří rovnou na lukovitě ohnutý kocourův hřbet - kocour mrštně uskočí a schová se zpátky mezi balvany. Tam mu blesk nemůže nijak uškodit ani ublížit. Ale tu kocour znovu vyskakuje na skálu a znova nastavuje hřbet proti nebi. Blesk zase sjíždí, marně. A obrázek se stále opakuje. Oleksik chvíli sleduje kocourovu hru i marné úsilí blesku. Tuší v kocourovi nepřítele nebes a křesťanského člověka. Oleksik v kocourovi tuší Nedobrého Ducha hor. Příliš se nerozmýšlí a obezřetně se schová za skálu. Potichu z ramene sejme starou hajdamačku, perletí a stříbrem vykládanou předovku, kterou zdědil po dědovi, nasype na pánvičku střelný prach a když kocour opět vysune své hadovitě štíhlé tělo ze skály, namíří na něho a odvážně vystřelí. Také blesk z nebe už znovu sjíždí, aby se pokusil kocoura zasáhnout. Ale Oleksik jej předešel - trefil se hned napoprvé! Kocour se nečekanou ranou vymrští a jako zkosený položí se na skálu. Blesk přeletěl oblohou, zazářil a zapadl s rachotem za hory, jako když padá hvězdička, jako když pastýř práskne bičem nad hlavou. Oleksik se rozběhl podívat pod skálu, koho to vlastně zastřelil. Po skále se však roztéká už jen hromádka škvařící se smoly, kterou smývá déšť. Oleksik se zaraženě zastavil před skálou. Déšť a bouře naráz ustaly. Mraky se trhají, prosvitne modrá obloha - nebe se otevře a před Oleksou Dovbušem stojí nádherný nebeský rytíř, sám archanděl Michael. Právě takový, jak ho Oleksik zná z huculských obrázků malovaných na skle a prodávaných o pouti v jeho rodné vesnici Jasině. Všecko se na archandělově vzezření třpytí zlatem, stříbrem, jasem. Rytíř praví:“ Oleksiku, Otec nebeský mne posílá, aby sis zvolil, co si na světě nejvíc přeješ - všecko se ti okamžitě splní odměnou za to, že jsi zahubil kocoura na skále.“ A milý archanděl Michael Oleksikovi vypravuje, jak kocour na skále už sedm roků Otce pokoušel a jak jej Parom nemohl nikdy svým bleskem zasáhnout. Povídá archanděl: “Oleksiku, řekni si, co za svůj statečný kousek žádáš!“ Oleksik zaváhal. Opřel líce o pušku, starou hajdamačku, a hluboce se zamyslil. Vzpomněl si mladý pastýř na všecek svůj trpký úděl, na celý svůj mládenecký a pacholí věk - jak jím všichni pohrdali, opovrhovali jím, jak mu křivdili a ode všech sklízel jen posměch a urážky. I hladu se mu mnohdy dostalo a ran ještě více. Naráz se Oleksik rozhodl. Pohlédl archandělu do tváře a zvolal: “Jakkoliv Hospodin Všemohoucí shlédl nade mnou, nežádám sobě ani bohatství, ani slávu, ani moc. Nic nechci, ničeho nežádám a ničeho nečekám. Jsem rád, že jsem mohl Hospodinu posloužit.“ Archanděl vzlétl na křídlech a odlétal zpátky do otevřeného nebe. Oleksik se pomalu vracel ke svému stádu..... Valašský autor Jan Kobzáň miloval Karpaty a Podkarpatskou Rus Spíše v kontextu regionální literatury na Valašsku je dnes známé jméno malíře a spisovatele Jana Kobzáně (1901 až 1959), rodáka z Liptálu u Vsetína. V tvorbě autora stovek kreseb, maleb a dřevorytů či sgrafit se odráží jeho celoživotní láska a zájem: zbojnictví a obraz salašnického života v Karpatech. Ne nadarmo mu spolužáci během studií na pražské UMPRUM přezdívali Janek Zbojník. Originální vyprávění valašských staříčků Kobzáň poprvé zaznamenal v roce 1927 v knize O zbojníkoch a pokla-doch. Knihou, kterou Kobzáň doplnil čtyřicítkou vlastních originálních dřevorytů s motivy života karpatských zbojníků, byl okouzlen Jiří Mahen, jenž až do smrti udržoval s rázovitým valašským autorem pevné přátelství. Ukázky z rukopisu druhé Kobzáňovy knihy, jež nakonec vyšla v roce 1984 v ostravském Profilu pod názvem U počátku vod, uchvátily na počátku války Vladislava Vančuru, jenž v rukopise spatřoval „knihu, jež bude přijímána jako dílo prvního řádu.“ Zbojnictví nebyl Kobzáňův zájem, byl to jeho život. Za náměty kreseb a vyprávění vyrážel po karpatském oblouku přes Slovensko, Podkarpatskou Rus až do Rumunska. Byla třicátá léta. V roce 1935 v dnes již prakticky nedostupném vydání vydal Kobzáň u vsetínského nakladatele Žalmánka horalskou mozaiku ze Západních Karpat Zbojnický destament. (ten poté vyšel ještě jednou: v roce Kobzáňovy smrti v tehdejším Krajském nakladatelství v Gottwaldově). V této výpravné básni, jíž Kobzáň vyzdobil překrásnými dřevoryty, se valašský autor nejvíce vzdaluje rodnému nářečí. Zbojnický destament je vskutku mozaikou, v níž jeho jazyk přijímá vlivy slovenštiny, rusínštiny i rumunštiny. Podkarpatská Rus se v odrazila i Kobzáňově výtvarném díle. Maloval například okolo Jasiny. V korespondenci, kterou vedl s Jiřím Mahenem, uvažuje i o možnosti jít na Podkarpatskou Rus dělat učitele. Dílo Jana Kobzáně se uzavřelo předčasně. V říjnu 1959 podlehl ve své chalupě na valašském „Olympu“ - vrchu Soláni srdeční slabosti. (reé) Díky pochopení dcery Jana Kobzáně Jany Dočkalové - Kobzáňové můžeme dnes přinést vyprávění o Oleksu Dovbušovi, jež během svého putovaní Verchovinou Jan Kobzáň zaznamenal. Rukopis, jenž není datován, pochází z literární pozůstalosti Jana Kobzáně a obsahuje celkem osm stran malého sešitového formátu s dodatečnými opravami autora. Náčrt, jenž dosud nebyl publikován, je psán spisovnou češtinou. k vydání připravil René Kočík. Gergely Péterfy: Strana ABMladý maďarský básník a prozaik Gergely Péterfy napsal částečně autobiografický román Strana AB (maď. AB oldal) v barokních periodách. Jednu z těchto period měli za úkol přeložit účastníci letního překladatelského tábora v maďarské Mátře. Česky zní takhle: Naše milování uspokojovalo spíš moji nenasytnost, než Anniny zájmy nebo touhy, ráno stejně jako dopoledne, dopoledne stejně jako odpoledne a večer, jak se vyjádřil König, pár roků jsem Anně nevylezl z kundy, ale to, co v Königově podání vypadalo jako brutální atak, pro mě, kterému se v mužských záležitostech nedostalo nikdy poučení, zato tím více milostné literatury, to byl složitý systém plný protikladů, moje vlastní žádostivost byla samé výčitky svědomí a sebe samého jsem považoval za nechutného a nijak do sebe nechtěly zapadat tyhle dva souřadnicové systémy, ve kterých a) poslušen svých pudů a poháněn touhou objevovat druhé tělo, představoval jsem si Annu výlučně jako sexuální objekt a zároveň b) rozhodně vycházeje z matčina kultu lásky jsem si myslel, že bych se měl zabývat i Anniným duševním životem, přičemž i já vedu výlučně duševní život, v důsledku čehož jsem nežil ani duševně ani tělesně, ale to už v podstatě jen vycházelo z logiky, což bylo Königovo výsostné území, jenž byl náramně pyšný na své filozofické vzdělání, se zálibou bombardoval složité a křehké linie mého duševního života těžkým dělostřelectvem logiky, když jsem například na jeho otázku, jak jsem si s Annou ráno zamrdal, jenom krčil rameny a bručel, zeptal se, proč teda vlastně Annu mrdám, když to není fajn, načež jsem odpověděl, ne, že by to nebylo fajn, jenom o tom nějak nemůžu mluvit, načež řekl, že o čem nelze hovořit, o tom je třeba mlčet, načež jsem řekl, že bych mohl mluvit, jenom na to nemám nějak náladu, načež řekl, že o čem neumím mluvit, to ani není, ať teda s Annou nemrdám, a na to jsem řekl, že se o tom prostě stydím mluvit, načež řekl, něco takového jako stud neexistuje, jedině jako nějaká duševní rakovina, a jestli (na základě toho) nejsme už takoví kamarádi, abych mu o tom vyprávěl a odložil a překonal tak rakovinu, tak ať jdu do piči.z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut Leonid RubenkoMilovaná žena Řekněte mi, proč bůh stvořil ženu? Řekněte mi aspoň jeden důvod, proč bych se jim měl ze všech sil snažit porozumět, usmívat se jejich hloupým žertům, snažit se nevnímat jejich primitivní schopnosti, proč bych měl zavírat oči? Aby fantazie, špatná paměť a živočišné pudy zaplnily mou mysl myšlenkami na ně? Originalita průměru Nazýváme je génii, pouze když je chápeme. Ale když je nechápeme, nazýváme je neschopnými. Nazýváme je neschopnými, když je chápeme. Nazýváme je génii, když je chápeme a když jsou originální. Když nejsou originální, nazýváme je neschopnými. Jestliže nechápeme, znamená to, že jsou génii, ale v tomto čase neschopní. Jak tedy můžeme pochopit, co je originální, když originalita a její vnímání jsou v tak diametrálním protikladu? Jak laciným se stává život bez talentu. Velmi zřetelně cítím neschopnost v sobě, ale v poslední době k ní přistupují náznaky šílenství, nebo svobodného rozletu mysli, což je v konečném důsledku jedno a totéž. z ruštiny přeložil Pavel Kotrla Jan Kholl: BarbarNabídneš jen několik prstů těm potvorám a sežerou ti celou ruku. Tahají ji po kleci – tvou ruku tahají po kleci! a slintají z mordy. Sliny se poslušně mísí s krví nebo červenými chuchvalci, vzduchem, krásnou izokosmou, poletuje pápěří něžně stupňované agrese. Tvá rozcupovaná ruka, tvůj strach. Kolem té něhy a kolem krve obchází exotický zaříkávač a truchlí a mlčí a vyhazuje z pytle svinuté hady. Jsou jich tisíce: rozlézají se, ale nikdy nepřestanou svými počátky ujídat ze svých konců... Petr S. před Musée d´Orsay ve čtvrti Faubourg St-Germain pouze obdivoval znovunalezenou vzpomínku na krásu patnáctiletých dívek. Přimykal se k ní všemi pohledy vnitřního zraku, válcoval ji a hrubě aktualizoval. Jeho smysly, plně orientované k budově obrazárny, vznášely se v svěžím opojení nad útržkem telefonního seznamu. MUSÉE GUIMET, MUSÉE JACQUEMART ANDRÉ, MUSÉE MICKIEWICZ ADAM, MUSÉE MINERALOGIE... Kdykoliv sestupoval po schodech od Trokadera a slunce mu šisovalo mysl, kdykoliv
zdrceně obešel všechny černé perkusy, zaslechl jejich výkřiky do kůže, kdykoliv
se vzňal jako zápalka a olympijsky vyšel vstříct pařížskému rozhledu, věděl,
že ani náhodou nebude to nový obrázek, nýbrž obrázek, který je celistvý, prastarý
a známý, v jemných obměnách se opakující... Plápolající... Věděl to, a tušil
a očekával veliký cyklus před sebou. Závodní dráhu. Byl obyčejný letní den,
měl vyděláno, byl sytý, mírně opilý, mžoural po civilizované krajině jako parazit
nejhoršího řádu. Nebe kamsi nese na rozbor mé startky. (Stane se, když
vydechneš kouř, že se ti v mozku u brány vědomí zjeví stará příhoda: ty jí hodíš
klacek jako psíkovi, se kterým se procházíváš. – Jsou slyšet jeho kroky. Duní
od Trokadera dolů, napakovaný stolním vínem kráčí Petr S. dolů, a psík mu útočí
na nohy, omezuje jeho kroky, jde dolů Sedl si na lavičku v parku a jal se Co v této jámě, co v žumpě, do které se pochováváš? Nabídneš svou ruku Hledá v Paříži přítele. MUSÉE GUIMET, MUSÉE JACQUEMART ANDRÉ, MUSÉE MICKIEWICZ ADAM, MUSEÉ MINERALOGIE...
Patnáctileté dívky chodí kolem a hovoří francouzsky. Petr S. močí u stromu jako
směšná fontánka a snídat chodí do misie. MUSÉE GUIMET... Sestupuje dolů od Trokadera
Pak rozhrne větvičky keřů a spatří na trávníku přítele, jak si v tureckém sedu přešívá kšíry u batohu; je nad nebe jasné, že je to jeho přítel. Skoro se polekal, vzhlédl kalnýma očima, i Petr S. měl kalný pohled, zela v něm špetka alkoholu, nikotinu a prachu z cest, spíš špetka asfaltu a výfukových plynů, ale žádný strach, praví, oči nám vydezinfikuje svět výkladních skříní, oči nám vyčistí chlad a skřípění brzd v metu, oči nám vypulíruje radost s polevou cizí čokolády, erotické trepky černých mamá a černá noc. Všechny ráje sečtené a podtržené. Už v Praze na Smíchovském nádraží, útěku vlakem krásný! Ale jen naoko, stýská se po opivění. Jako se stýskalo na poljaně pod hvězdami, při noclehu v horách. Ten plášť pivní dnes nezaslechnou. A co kopeček s kapličkou? Jedna druhá třetí čtvrtá pátá kolonie...? Ona. Má pod čelistí opium žvýkačky. Šustí ve vypůjčených hadrech, courá po ulicích, komediantka, nafintěná poberta. Opěvují tě, ničivě škrábe v paměti na všechna orosená okna. Proto se koulí vybíleným časem, přítel a on; hledá přítele. Vykřičenou ulicí našlapuje v neznámém katastru. Nadhodí batoh s nákupem a pokračuje v cestě. Přítel je malířem. Tito lidé vidí kaple a oltáře jinak než obyčejní jinověrci. A nejdůležitějším dílem je přece jejich mládí, seškrabané z reliéfu, poslané v obálce do Říma. Přivleklé z nočních ulic, marnotratně spící. Kavárna San Lorenzo ve Florencii, píše adresu: byla v tom ta pizdička, jejíhož ksindla jsem předtím zabavoval, abys Ty měl prostor pro hučení do ouška? Pošle jí zprávu? Polechtá ušní boltec: Pošle jí zprávu do bubínku? Maluje na kůži svatého Bartoloměje. Na obloze kráká kafilerie. Cítí odcházet myšlenky, jednotlivé cárky jejich kabátu. Zvoní jí v uších, zrychlený film. Pijeme, vstáváme, uleháme. MUSÉE GUIMET, MUSÉE JACQUEMART ANDRÉ, MUSÉE MICKIEWICZ ADAM, MUSÉE MINERALOGIE... Abundance šelem nejhoršího řádu je v Paříži. Patnáctileté dívky se na ně dívají, obstarožní kvetoucí dámičky a buržousti. Sedí ve stínu buržoustů a pijou víno. Spí a žijí pod Eiffelovkou – Maďaři, Židé, Poláci, Italové, Češi a Slováci. Rusové, kteří tančí a chlubí se jizvami z Afghanistanu. Černý veterán z francouzské legie. Němka Indra, ke své inteligenci neúměrně krásná. Spí a žijí a kradou...
Petr S. se vymočil v křoví, pak se válel na Martových polích a spal, tak jako všichni. Probudil se, aby si zapálil cigaretu, a pohlédl, aby zvážil sálavé progredience slunečního žáru, opravdu si zapálil retko a opravdu se podíval vzhůru, ale zásoby tabáku se povážlivě tenčily a slunce zabodnuté do špice Eiffelovky ho tudíž spíše zmrazilo. Bylo odpoledne a v metru chodili samí švorcoví lidé. Za půl hodiny vydělaný ubohý pětifrank strčil jen do kapsy, když kráčel po mostě přes Seinu. Sedl si trochu stranou a díval se po nějaké zábavě. Záhy jej přepadl šilhavý kluk z České Lípy: „Půjdeme na Eiffelovku?“ „Nemám peníze.“ MUSÉE GUIMET, MUSÉE JACQUEMART ANDRÉ, MUSÉE MICKIEWICZ ADAM, MUSÉE MINERALOGIE... „Peníze nepotřebuješ.“ Zvedl se. Šel za šilhavým až k úpatí rozhledny. Vyškrábali se na jeden z pilířů a dál lezli po konstrukci. V prvním patře věděl šilhavý kluk o triedru, kterým bylo možné zadarmo pozorovat Paříž. Její život, její jednotlivosti, z kterých byla složena. Zdeněk MitáčekSámKdyž byl v pokoji konečně sám, ulehčeně si oddechl. Když byl v pokoji konečně sám, jedna jeho ruka se dotkla druhé, lehce pokrčil prsty. Dotkl se svého obličeje. Začal se dotýkat svého obličeje. Prober se, prober se, nespi. Bral se za čelo, za bradu, za rty, bral se za kůži svého obličeje, prsty rozhrnoval ztuhlou kůži. Netrvalo to dlouho, a když pak pokládal ruce na stůl, zapomněl na to dříve, než se dotkly hladkého, studeného umakartu. Větroně Na střeše Jiná párty Večer v Brně (Z Mamutí knihy prosaických cvičení, 1990,1992 atd.) © Texty |
|
||
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
