TEXTY č. 12 (ZIMA 98/99)

[úvodník][próza][poezie][recenze]

RECENZE

Jiří Hrabal: Lévinasova etika odpovědnosti k Druhému

Mojmír Trávníček: Po padesáti letech

Pavel Kotrla: Tam, kde slyšet je sípavý dech

Dalibor Malina: Popis zápasu s nejistým závěrem

Jiří Hrabal: Lévinasova etika odpovědnosti k Druhému

(3. část)

Identita Já

Chceme-li umožnit jinakost v bytí, musí existovat nějaké Já, nějaké cogito. Principem individuace není podle Lévinase látka, ale psychika. Lidská bytost je bytost separovaná a vyděluje se svým egoismem, slastí a štěstím, přičemž individualita jedince nespočívá v tom, že by byl jediným druhem určitého rodu, ale v tom, že existuje mimo nějaký rod, mimo rozlišování individuálního a obecného.

Konstituce interiority Já spočívá v pobývání a ve ztotožňování. Člověk se ve světě zařizuje tak, že svou stejnost ustavuje a rozšiřuje poznáním a vlastněním a ukotvuje bydlením. Potřeby podle Lévinase neznamenají nedostatek, nezotročují člověka, protože je slastně prožívá a konstituují jej jakožto Stejného. Pouze nastane-li mezní případ, kdy potřeba převládne nad slastí, hovoří Lévinas o Geworenheit, o absurdním světě vrženosti, a uvádí jako příklad situaci proletáře odsouzeného k prokleté práci.

Potřeby člověka vyživují. Jinakost vstupuje do živin Stejného vlastněním a prací. Nelze mluvit o panství či naopak o závislosti, ale o „panství v této závislosti“. Potřeba přináší uspokojení asimilací jiného. Milan Kundera to výrazně demonstruje na postavě Laury ve svém románu Nesmrtelnost. Vlastnění však neutralizuje bytí věci: „věc jakožto majetek je jsoucno, které ztratilo své bytí“ (Totalita a nekonečno). Majetek, obydlí, tělo... to vše je k Já pouze formální jinakost. To, co se zprvu dává jako jiné, se vlastněním redukuje na Stejné.

Ve světě však existuje jsoucno, které se uchopit nedá - Druhý. Jakým způsobem však může navázat vztah Stejný s Jiným, tedy dvě lidské bytosti, jestliže to jsou bytosti egoistické, bez toho, aby se navzájem připravili o svou jinakost? Jakou má tento vztah povahu?

Vztah mezi Stejným a Jiným, který může nastat jen u dvou oddělených bytostí, se nezakládá na potřebě, ale na Touze, jež není totéž, co neuspokojená potřeba, neboť stojí mimo uspokojení či neuspokojení. „Intence metafyzické touhy je jiná: touží po tom, co přesahuje všechno, co by ji mohlo naplnit.“ (TaN) Základem touhy tedy není potřeba, protože kdyby tomu tak bylo, nevěděla by, co je skutečně jiné.

Stejně jako k Druhému může člověk jako bytost konečná a bez-božná navázat vztah k Nekonečnu, k bohu, protože idea dokonalého, tj. Nekonečna, není redukovatelná na popření nedokonalého; negativita postrádá transcendenci. A-theismus jako absolutní nezávislost Já je tedy prvním krokem na cestě k bohu.

Vztah k Druhému

Druhý, tedy absolutně jiný, tedy Cizinec je ten, nad nímž nemohu mít moc, ten, který se vymyká mému uchopení. Jistě mohu zacházet s Druhým jako s předmětem, to však znamená, že jej zabíjím, jak ukázal Sartre v Bytí a nicotě. Podle Sartra je to ale jediná možnost, jak s Druhým zacházet, chce-li si Stejný uchovat svoji svobodu. S tím však Lévinas, jak uvidíme dále, nemůže souhlasit.

Stejný nemůže omezit Jiného, neboť jsou navzájem odděleni, nemají společnou hranici. Kdyby zde nebyla tato distance bez společné hranice, kdyby si Stejný a Jiný nebyli navzájem transcendentní, nebyli by Stejným a Jiným, ale Týmž, tvořili by totalitu. Je třeba poznamenat, že Stejný a Jiný nejsou ani ve vztahu antithetickém, neboť teze a antiteze tvoří v syntéze totalitu, ani nejde o logiku sporu, kde Jiný vzhledem ke Stejnému je Ne-stejný, Druhý není popíráním Já. Jsou ve vztahu metafyzickém, který je dezinteresovaný, neintencionální a je prost každé participace. Tento vztah se realizuje prostřednictvím jazyka v rozmluvě, neboť skrz jazyk zůstává Jiný vůči Stejnému trans-cendentní. Skutečné spojení není v syntéze, ale tváří v tvář.

Má-li být zachována mnohost, nesmí být tento vztah nahlédnutelný z vnější perspektivy, neboť by se jednotlivá individua jevila jako participující na totalitě, ale musí jít od jednoho k druhému a musí být silnější než formální význam konjunkce, která může vztah mezi Stejným a Jiným degradovat. „Pluralismus není numerická mnohost... Pluralismus předpokládá radikální jinakost jiného, jehož jednoduše nepojímám ve vztahu k sobě, nýbrž se s ním střetávám na základě svého egoismu. Jinakost bližního je v něm, a nikoli ve vztahu ke mně, odhaluje se, avšak přistupuji k ní ze sebe, a nikoli nějakým srovnáváním sebe s Jiným.“ (TaN)

Lévinas se svým přesvědčením, že je možné žít v pluralitě jsoucen, staví proti odkazu Parmenidovu. Totalizující pojetí universa se snaží rozbít zavedením pojmu nekonečna.

Idea nekonečna

V pojetí nekonečna navazuje Lévinas na Descarta, podle něhož má člověk jakožto bytost konečná v mysli přítomnu ideu nekonečna, která do něj musela být vložena jinou bytostí přinejmenším však nekonečnou, neboť jak píše Cartesius ve svých Úvahách o první filosofii: „V působící příčině musí být nejméně tolik reality, kolik je jí v účinku této příčiny“.

Lévinas tvrdí ve shodě s Descartem, že lidský subjekt není původcem ideje nekonečna, a proto Tentýž, obsahující ideu nekonečna, musí být schopen obsáhnout více, než je možné obsáhnout. Stejně tak Druhý (ideatum) nekonečně přesahuje mou ideu Druhého. Tímto způsobem pak Stejný přijímá na vlastním území Jiného.

Řeč

Současná filosofie jazyka dostatečně prokázala nesprávnost teze, že slovo je závislé na rozumu. Za běžné se již pokládá hluboká propojenost jazyka a myšlení. Lévinas neopomíjí informativní funkci řeči, ale jako primární spatřuje etickou dimenzi, kterou v sobě rozmluva zahrnuje: „Vždycky jsem odlišoval řeč od řečeného. Že řeč musí obsahovat řečené, to je nutnost stejného řádu jako nutnost, kterou s sebou nese společnost se svými zákony, institucemi a společenskými vztahy. Ale řeč, to je skutečnost, že před tváří nezůstávám prostě jen tak, abych ji pozoroval, ale že jí odpovídám“ (Etika a nekonečno).

Řeč uvádí do vztahu já a Druhého. Já i Druhý však zůstávají plně ve své absolutní transcendenci, neboť rozmluva vycházející z absolutní diference, která je nepochopitelná pro pojmy formální logiky, zachovává mezi nimi distanci. K rozmluvě dochází, jestliže mezi členy vztahu schází určitá společná rovina, určitá obecnost. Řeč je ke mně vyslána od druhého a uvnitř vědomí se problematizuje. Pouze Cizinec mě může o něčem poučit. Sókratova domněnka, že člověk nepřijímá od Druhého nic, co by už v něm nebylo obsaženo, je pro Lévinase nepřijatelná, neboť vede k neutralizaci Jiného, který se tímto stává předmětem, je redukován na Stejné, čímž kapituluje ve své jinakosti.

Ačkoli na sebe jeden z účastníků dialogu může vzít statut tématu, jeho přítomnost se tímto nevyčerpává. Druhého není možno prostřednictvím řeči obsáhnout. Divergence mezi Druhým jakožto mým tématem a Druhým jakožto mým partnerem brání pohlcení Druhého mou kognitivní totalizací. Etická nedotknutelnost Druhého je tak zajišťována již formální strukturou řeči.

Pravda se podle Lévinase tvoří právě v dialogu s Jiným, s nímž já netvoří žádný systém, totalitu. „Zdá se...jako kdyby absolutní pravda potřebovala ke svému naplnění množství osob, jako kdyby každý člověk ve své jedinečnosti garantoval odhalení určitého jedinečného aspektu pravdy.“ (EaN)

(dokončení v příštím čísle)

Mojmír Trávníček: Po padesáti letech

Prozaik František Křelina přispíval v letech 1939 - 1942 svými texty do brněnského Akordu, který řídil básník Jan Zahradníček, a ten publikoval o jeho díle porozumivé studie Bedřicha Fučíka. K bližšímu osobnímu seznámení však došlo až po válce, a hlavní zásluhu na tom měla společná účast na vinobraní v jihomoravských Starovičkách na podzim 1948. Toto setkání mělo být oběma osudné: Stb vykonstruovala z družného posezení, o kterém podal zprávu nasazený fízl, konspirační protistátní schůzku. Křelina i Zahradníček se ocitli na lavici obžalovaných a byli vězněni až do amnestie v květnu 1960.

(Křelinova vzpomínka na letmé setkání s básníkem po letech na Mírově inspirovala Vladimíra Vokolka k baladické básni Za Janem Zahradníčkem, kterou lze číst v nedávno vydaném svazku Spisů V. V. Mezi ohněm a vodou: „...s rukama nazad, vězeň mezi vězni / jdeš po nádvoří, na kterém leží sníh / Přes noc tam o Vánocích napadl jak zjevení / a ty žasneš: I sem sněží?“)

Před lety jsem od Františka Křeliny získal dopis, který mu Jan Zahradníček napsal po osudovém vinobraní:

Vážený a milý příteli,
přes nejlepší předsevzetí mi trvá tak dlouho, než se dostávám k tomu, abych Vám napsal a poděkoval za poslání „Botiče“ s milým věnováním. Nedaří se teď jaksi korespondování, když člověk ani neví, jak nejlíp naložit s došlou korespondencí, aby nikomu neuškodil. Váš román „Na březích Botiče“ jsem si přečetl hned, jak jsem jej dostal, jako vůbec Vám chci při této příležitosti prozradit, že Vy patříte k těm několika málo, zcela málo českým prozaikům (na prstech jedné ruky by je spočítal), které čtu s opravdovým soukromým zájmem a ne jako povinné pensum. Nechci tomu přičítat nějakou důležitost, stačilo by mi, kdybyste mi uvěřil, že nepředstírám, protože k tomu nemám důvodu, jako nemám důvodu k tomu, abych četl Řezáče nebo Pujmanovou. Myslím si, že tím o nic nepřijdu, zatímco u Vás po přečtení nové věci mám vždycky pocit, že bych přišel o mnoho, kdyby se mi nebyla dostala do rukou. S „Botičem“ je to zrovna tak. Není to četba snadná. Člověk ji musí pořádně rozžvýkat, aby si přišel na své. Může se přitom stát, že sem tam přijde ještě na místa, která nebyla dost promísena a propečena, což je docela možné, uvážíme-li spěch, s jakým jste musel ty efemernosti cpát do střev věčnosti, dřív než se to rozuteče a vyprchá. Vždyť jak docela jinak to vypadá na březích Botiče dneska, tak krátký čásek po pohřbu té Vaší milé učitelky Sylvy! Ze Škalouda je už přinejmenším odborový přednosta a ostatní, učitelé i žáci jsou neméně zvalchováni. Neříkám to jako výtku, to o těch nepropečených místech, spíše se obdivuji Vašemu rozmachu, který se neleká překážek a bude jednou jistě a dokonale odměněn dílem nezadatelné krásy, ke kterému zrajeme my i čas.
Vzpomínám si na Starovičky, na tu hojnost slunce a vína, třebaže jsem byl tenkrát špatně disponován a deprimovalo mě, že jsem narazil na jednu z hranic svých fysických možností, k čemuž stačily dva tři kilometry rychlejší chůze. Ale quisque suum! Napadá mě také úkol, který jste mi kladl na srdce. Náš Kubík však není dosud vhodným inspiračním zdrojem, má zatím potřeby a sklony zcela animální. Ale přesto myslím na ty věci a těším se, že se zase někdy sejdeme k přátelskému pobesedování. Děkuji Vám ještě jednou a pozdravuji přátelsky

Váš J. Zahradníček

Po padesáti letech potřebuje dopis několik věcných vysvětlení, ač vypovídá zřetelně a výmluvně o dobové atmosféře několik měsíců po únorovém zvratu (je datován v Brně 24. listopadu 1948). Křelinův román Na březích Botiče (čerpající ze školského prostředí na pražské periférii v poválečném období) je dnes obtížně dostupný, ač vyšel poměrně vysokým nákladem v sešitovém vydání Knihovny Svobodných novin: poslední sešit byl vydán dne 25. února 1948! Šíření však bylo záhy znemožněno a v novém vydání kniha dosud není k dispozici. Má v Křelinově díle zvláštní postavení co se týče vývoje textu. Byl vydán vlastně první náčrt, text z první vody, přímo z autorova stolu a bez dalšího přepracování; bez úprav a změn, pro Křelinův obvyklý pracovní postup typických, šel do tiskárny. Marie Pujmanová totiž nedodala smluvně zajištěný rukopis pokračování své románové trilogie, a aby nebyla narušena plynulost vydávání knižnice, byl jako náhradní přijat Křelinův román, dopisovaný takřka přímo do rotačky. Zahradníček citlivě postihl jistou nepropracovanost některých partií („nepropečená místa“), ale stejně citlivě ocenil svědeckou platnost takto bezprostřední reflexe převratné doby.

K „přátelskému pobesedování“ se ti dva sešli na krátký čas na Pankráci, když nějakou dobu pobývali na společné cele o desítkách lůžek; a pak už jen na Mírově. Dovětkem setkání, ozvěnou našeho dopisu, byl poslední nezměrně teskný pozdrav Křelinovi, napsaný na svobodě maličko před básnikovou smrtí; v onom posledním listu už mu muklovsky a přátelsky tykal.

„Úkol, který jste mi kladl na srdce“, Zahradníček nakonec splnil. Křelina ho vyzýval k psaní veršů pro děti. Zahradníček stačil ještě před uvězněním napsat – a v žaláři doplnit – kouzelný cyklus legend pro děti Ježíškova košilka. – A „náš Kubík“, Jan Jakub Zahradníček, je po padesáti letech senátorem.

Pavel Kotrla: Tam, kde slyšet je sípavý dech

Jsou knížky, o kterých se příliš nepíše, neboť nezapadají do předem připravených přihrádek a předchystaných hodnocení. A tak se okolo nich většinou rozprostírá zdvořilé a opatrné ticho. Ne pro jejich přednosti, ne pro jejich nedostatky, ale trochu z opatrnosti. K takovým knihám patří i básnická sbírka Milana Dežinského Kašel mé milenky. Vyšla v nakladatelství Host už v roce 1997, a tak s krátkým časovým odstupem lze sledovat, jakého sousedství se jí v edici Poesie dostalo. Bohužel ji budete patrně už marně hledat v knihkupectvích.

Dežinského poezie jde úkrokem a stranou od nejsilnějšího z proudu současné „mladé“ poezie, kterou můžeme vytýčit jmény Trojak, Stöhr, popřípadě jinými kmenovými autory z okruhu časopisů Host a Weles. Má v sobě více provokativnosti, méně pokornosti. Je znepokojivá a do jisté míry do sebe více vstřebává realitu světa, který často obdarováváme přízviskem chladný. Svět Dežinského je světem zanikajících věcí, horečnatých myšlenek a obrazů, jako příklad ať nám slouží už sám o sobě znepokojující emblematický obraz pokašlávající milenky v záhlaví sbírky nebo v textu jinak přítomné ženy. Snad u žádného z Dežinského vrstevníků se nesetkáváme s tak kontastními obrazy. Autor stvořil prostor, který vyniká osobní poetikou jakéhosi ochrnutí, nebo dokonce strnulosti v okamžiku rozpadání, přeměny. Je však nutno podotnout, že se nejedná o žádnou poetiku dekadentnosti, jak by se možná mohlo zdát z předchozích řádků, ani o lacině nasazenou masku chlapácké otrlosti. To, v čem se Dežinský odlišuje od svých vrstevníků spočívá v něčem jiném, a to v absenci nemístného a zastírajícího poetična, které se v mnoha případech snaží, a samozřejmě, že se musí snažit, zastřít nedostatek osobní zkušenosti.

Co však těmto veršům škodí, je zbytečný sklon k gestu, které v danou chvíli v textu ani nemá opodstatnění, a spolu s tím související sklon k patetičnosti. Pokud se však Dežinskému podaří tato úskalí překonat, bude jistě do budoucna zajímavé sledovat jeho další tvůrčí cestu, neboť od své prvotiny Černá hodinka po ní dokázal ujít značný kus kupředu.

Dalibor Malina: Popis zápasu s nejistým závěrem

Provozování galerie je navenek činnost elegantní. Myslím, že je tak zakódována u většiny lidí, kteří s uměním měli či mají co do činění. Ve skutečnosti je to však ďábelská záležitost, v níž vítězí ten, který zapomene, že je to činnost elegantní, zůstane trpělivý, připomene si, kde žije (je-li to v malém městě, pak pro případ, že by zapomněl, raději písemně), a má-li odkud, prokope malý pramínek pro putování prostředků odjinud právě do galerie, protože ta je zvláště v malém městě nevýdělečná. Toto všechno galerista většinou ví, a když neví, pak na to zcela jistě velmi rychle přijde. Pak je tu ale soubor okolností daleko subtilnějších, ale neméně významných: koho a co vystavovat v době, kdy autoři nezajištěni uajímavými a víceméně pravidelnými zakázkami vedou daleko přísněji svá účetnictví, koho vystavovat v době, kdy si zákazník daleko hlasitěji vymáhá věci, které zapadají do jeho stereotypů vnímání a přijímání uměleckých děl a do jeho většinou úplně nekvalifikovaného způsobu oceňování nesouměřitelných hodnot (časopis Playboy si koupí za 100,- Kč, ale za grafický list je ochoten dát 50,- Kč; pomíjivý plesový večer stál za to: utratili jsme 2 000,- Kč, dát ale 3 000,- Kč za grafický list renomovaného autora, i dyž se mi líbí, je příliš). Galerista, protínán těmito tendencemi a novodobými schématy novodobého životního stylu, , tady stojí v rozpacích a neví, zda se má pokusit získat předčasný důchod nebo změnit kvalifikaci na prodejce levného textilního zboží. Naštěstí ví, že pod místy okoralou slupkou všobecného hemžení a zjitřené touhy po penězích a úspěchu, něco už po dlouhá léta pracuje. Soustavně a neomylně. Je to odvěká touha člověka pochopit sama sebe, vtěsnat se do vztahů, které hýbou světem a pokusit se své dojmy a svá poznání vyjádřit jednou z nejprůkaznějších forem – uměním. A to zavedenému i začínajícímu galeristovi stojí vždycky za to připomínat. Závěr, zda bude vyslyšen, je však nejistý.