TEXTY č. 13 (JARO 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovory]
[recenze][studie][comics]

PRÓZA

René Kočík: Chilský deník

René Kočík: Chilský deník

Z kečuánštiny, jazyka legendami opředeného indiánského kmene Inků, se prý slovo „chili“ překládalo jako chladný. Když na konci prosince na letišti v Santiagu vystupuji z letadla, šplhá teploměr ke čtyřiceti stipňům ve stínu. V hlavním městě jihoamerického Chile nepršelo od května loňského roku a vedra, která provázejí letošní léto, lámou rekordy staré několik desetiletí. Rád proto přijímám vysvětlení, které nabízí překlad z indiánské aymarštiny. Podle ní jsem se ocitnul na „konci světa“.

Santiago je kouzelné město. Ze všeho nejvíce je ale veselé. Aspoň v lednu, kdy vrcholí léto. Spousta věcí tady útočí na city člověka, pořád se musí za něčím otáčet, než to zmizí v podzemí metra nebo za rohem. Santiago je zelené město, takové až pralesní čtvrti jsou v něm. Ráno, v parné poledne, večer pořád někdo kropí svěží trávníky. Kropič je důležité zaměstnání, v tomto městě je naprosto nepostradatelné. Mně by se například líbilo moc. Mít hadici a malé klíčky od velkého hydrantu, tu hadici tam každé ráno napojit, pořádně utáhnout závity, zkontrolovat, zda v hadici není někde nová díra, tu ihned zalepit nějakou zázračnou vodovzdornou páskou, hadici rozvinout, přísným okem zkušeného kropiče santiagských trávníků obhlédnout svůj úsek, svou plochu trávozelenou, zamžourat do sluníčka a zjistit, že i dnes si ta žlutá koule bude vybírat své výpalné, otočit pákou a vypustit na žíznivou loučku duhový proud vody. Chtěl bych trávníky na Santa Lucii kropit od rána do večera, celé dny, celé měsíce, celá léta..... Milenci by si lehali na místa, kde voda už vsákla, krásně by se převalovali, líbali se, a tráva by šustila, jako šustí mladé listí, jako když pták mává křídly, úžasný opeřenec. Stal bych se mistrem cechu santiagských kropičů a přednášel o kropení městských trávníků v kongresu a na vysoké škole.

xxxxx

Aspoň jeden večer v Santiagu být sám. Projít se horkými ulicemi a čekat na dobrodružství různého druhu a kalibru. To je moje hobby: noční vesnice, města a velkoměsta. Čím méně je znám, tím více mne přitahují, jako hory, jako jedovaté ženy.

Mladí novomanželé, nebo snad jen staří milenci, nejspíš obojí dohromady – Andrés a Carolina – mne vezou od Felipeho domu ve čtvrti Ňuňoa do centra města. Zasypávají mě radami, co mám dělat, co ne, kde se zastavovat a kde nikoli, teda prý se nemám zastavovat vůbec, už vůbec ne tam a tam, tam ani nemám chodit, protože tam to a jinde taky ne, protože ono. Santiago je město vrahů, chápu z toho jejich roztomilého žvatlání. Oba se při tom rytmicky pohybují, tančí na sedadle auta, když z rádia, které Andrés neustále přelaďuje, spustí nějaká latinskoamerická pecka. Jedem zelenou čtvrtí, na každém kroku kropič trávníku, usmívám se na ně a pozoruju jejich umění. Na Bella Vista se loučíme, nezbytný polibek na tvář a vítej horečko této noci! Hned za prvním rohem porušuji dobré rady a odbočuji z hlavní třídy do postranních uliček. Špinavá a unavená ulice je zcela pustá, zastavuji se u domovních vchodů, zkoumám zvonky, hledím do oken. Všude je spousta nepořádku, smetí. Ale bezpečno, i když nějaká neobvyklá příhoda by se mi tu určitě hodila.

Příjemně mne ale mrazí. Santiago je rozlehlé město. Od čtvrti Ňunoa jsme vzdálen asi jen deset kilometrů ulic, přes které je nataženo nejmíň pětapadesát kilometrů kropicích hadic, v nichž se pohybuje armáda kropičů. S nikým se nedomluvím, jen na papírku mám napsanou adresu, na které mne očekávají. Na louce pod Santa Lucií jsem si konečně půjčil vytouženou hadici. Mladík, který trávník kropil, se nechápavě usmívá, naznačuji mu, že mu s tím zeleným hadem nic neprovedu, ani nikam neuteču. Pochopí a rukou obsáhne svůj úsek. Pak mi předává žezlo. Kropíííím. Do středu louky, kde je tráva dobře živená a hustá, malou dávku, na pošlapané okraje více. Nejvíce vody potřebuje květinový záhon, prstem přitlačím na trysku, voda se rozstříkne v několika malých proudech, až lidé na chodníku uskakují. Mladík, co mi hadici půjčil, leží ve stínu a směje se, mačká si uhry a je šťastný, že potkal většího blázna, než je on.

xxxxx

(...) CHILE. Vzdálenost z Lisabonu do Moskvy, tedy asi 4300 km, by musel překonat ten, kdo by chtěl sedmou největší zemi Latinské Ameriky projet od severu na jih, od západu na východ je Chile naopak úzká nudle, pouhých 300 kilometrů dělí v nejširším bodě Tichý oceán od hranic s Argentinou. Ostrov na pevnině – tak se při zběžném pohledu na mapu jeví země, do níž by se malá Česká republika vešla zhruba desetkrát. Od severu chrání Chile atakamská poušť, na jihu ledovce, na západě Tichý oceán a na východě mohutná hradba druhého největšího pohoří světa – And. Možná i díky této „izolaci“ je Chile bezesporu nejevropštější zemí z celé Latinské Ameriky (...)

xxxxx

Někdy večer jsem si ve vesnické hospodě, obtočené věncem adských vrcholků, koupil pivo a sedl si venku pod třímetrový kaktus nebo na prázdnou verandu. Seděl jsem a díval se na hory okolo, jak se s postupujícím večerem barví a tmavnou. Na čele mi usychal celodenní pot, celkově jsem chládl a čekal, až se nad obzorem objeví Jižní kříž, to souhvězdí z legend, které já vidím taky. No to je věc! To jim Na Kosárni budu vyprávět, třeba. Hory byly černé, na prašné cestě večerní vichr vířil prach, pak utichl ten průvan a noc zemi rozchladila. Celý večer jsem tak na zápraží venkovské hospody, ze které hlučely hlasy a žhavé písně, vydržel hodiny sedět, dívat se na polorozpadlou bílou zeď přes ulici, na seschlého hnědého starce, co u ní na povaleném hrubém kmeni pod malou stříškou z jakéhosi pomačkaného plechu vysedával, mhouřil oči, něco si pro sebe povídal a dřímal. Dědova přítomnost na tom tichém místě, strom, na kterém právě začaly zrát citróny, nakyslá vůně sraženého mléka, pohublý kulhající pes s očima mudrce, velký kaktus, kterého o jeho ostny připravily nájezdy vesnických spratků, a plachá dívka v šatečkách po starší sestře naplňovali mne pocitem těžké svobody, těhotněl jsem poznáním, že už nic nechci, chci klid, houpací křeslo. Rozlehlý dvůr plný starého harampádí a mezi tím příležitostný kdákot slepic. Chci roubovat jabloně, chodit sadem a střílet špačky, ve vysoké trávě jejich nehybná tělíčka sbírat a s pietou je pohřbívat na špaččím hřbitově v rohu zahrady. Chci dýmat z fajfky a nechat si narůst dlouhý vous. Večer pod secesní lampou listovat svým oblíbeným časopisem Celní deklarant a snít: o černých vlasech, o černých očích, o mandlové příchuti nevinných rtů. Usmívat se lehce a jen tak si pískat, drahou zubní protézu na noc ponořit do výživné lázně, spát celé dopoledne po probdělé noci, kterou krásně rušil křik jakéhosi ptáka, rytí kanců pod dubem na rozcestí. S bezzubými starci chci se chlípně šklebit nad hanbatými obrázky, ztřískat se borovičkou v hospodě na mýtince, cestou domů v lese do vykotlaného dutého pařezu nablít. Chci volat sláva a hurá a mávat jako blázen procesím, co ve jménu lepších zítřků čas od času tarasí ulice.

Mnoho cítit, málo mluvit – toť prérijní Indián, můj vzor. Nic necítit, mnoho mluvit, a navíc to i psát, co hůř, dobře to psát, a tedy sám nic necítit a druhým působit bolest – toť literát, můj nepřítel. (I. Diviš, 8.4. 1975)

Andrea roznáší pivo a kořalku hostům v malé hospodě na křižovatce na okraji vesnice La Punta asi dvacet tisíc kilometrů odtud.

xxxxx

Poslední večer jsem přišel a lehce ji políbil na tvář. Dívali jsme se jeden druhému do očí a věděli jsme, že je to naposledy, že se už neuvidíme. Ne týden, měsíc, rok, už nikdy, i kdybychom žili staletí. Byl to úsměv lehký a zoufalý zároveň, takový bezradný. Běžel po tváři a celou ji prosvětloval, vléval do ní světlo, naději, život. Naše osudy se setkaly jen náhodou a jen jedinkrát. Zůstal drobný záděr v tvrdnoucí duši. Když toto píšu v zamrzlé Praze, běží mi stejný úsměv po celé tváři, směju se a pláču přes půlku světa.

Kde je studna s dobrou vodou, která křísí? Kde jsou prohrané chvíle prvních decibelů dáncemjúsik? Kdo mi vysvětlí, proč zrovna tato země, hrozné Česko, kde teď musela vzniknout na nejposranějším kusu planety? Takový pech. Helmute, sebereme ranec a vyrazíme, třeba za Indrou, třeba kamkoliv. Nejdřív na Bezděz.

„Un recuerdo para un gran amigo Rene de su amiga Andrea que lo quiere mucho. Y lo voy aechar mucho demenos. Nunca avia encontrado una persona tan simpatica i respetuoso osavas que nuca. Cambies se despide Andrea.
Fono 62-52-35.“

© Texty