|
|
 |
TEXTY č. 16 (ZIMA 99/00)
PŘEKLAD
Benedikt Jerofejev: Moskva – Pětušky
Carlos Antognazzi: Život bez Pedra
Ion Minulescu
Jevgenij Bačurin
(úryvek z kapitoly Elekrougli – 43. kilometr)
Kniha Benedikta Jerofejeva Moskva - Pětušky nemusí být českému čtenáři
neznámá. Do češtiny byla přeložena dvakrát. Zásadní pasáž této třeskuté
poemy přinášejí Texty jako inspiraci, jak si zpříjemnit poslední dny letošní
zimy a dobře přečkat všechny zimy příští.
Nesmějte se. S mícháním koktejlů mám bohaté zkušenosti. Po celém světě,
od Moskvy po Pětušky, se dodnes pijí koktejly, aniž by někdo znal jejich
autora, pije se Chanaánský balzám, pije se Slza komsomolky, a dobře se
dělá, že se pije. Nemůžeme čekat na milosti přírody. A abychom se jich
dočkali, je třeba, to se ví, znát přesné recepty. Já, jestli chcete, vám
tyto recepty prozradím. Poslouchejte.
Pít jenom vodku, byť i přímo z láhve – na tom nic není, kromě trýzně ducha
a shonu. Smíchat vodku s kolínskou – toť známý rozmar, avšak žádný patos.
A hle, vypijeme sklenku Chanaánského balzámu – dostaví se rozmar, idea,
patos a navíc ještě známka čehosi metafyzického.
Které složky Chanaánského balzámu si ceníme nejvíce? No ovšemže denaturátu.
I když denaturát, onen objekt inspirace, sám žádnou inspiraci neobsahuje.
A čeho si v takovém případě na denaturátu ceníme nejvíce? Ovšemže čistého
chuťového požitku. A ještě více nakažliviny, kterou šíří. Abychom se té
nakažliviny aspoň trochu zbavili, potřebujeme kapku nějaké vůně. Proto
denaturát mícháme
v poměru 1:2:1 s černým pivem, nejlépe ostankinským nebo senátorem, a
čistou politurou.
Nebudu vám připomínat, jak se čistí politura. To přeci zná každé nemluvně.
V Rusku nikdo neví, jak zemřel Puškin, ale jak se čistí politura – to
vědí všichni. A tak si zapište recept Chanaanského balzámu. Žijeme jenom
jednou a musíme žít tak, abychom nedělali chyby v receptech:
denaturát – 1 deci
černé pivo – 2 deci
politura čistá – 1 deci.
Chanaánský balzám, kterému se lidově někdy říká také černohnědá liška,
je černohnědá, nepříliš silná tekutina s výraznou vůní. To snad ani není
vůně, ale hymna. Hymna demokratické mládeže. Zvláště proto, že v tom,
kdo tento koktejl pije, dozrávají vulgárnost a temné síly. Kolikrát už
jsem si toho všimnul!.....
Existují dvě možnosti, abychom zrání těchto temných sil alespoň částečně
zabránili. Za prvé: nepít Chanaánský balzám, a za druhé: pít místo něho
Duch Ženevy.
Není v něm sice ani kapka ušlechtilosti, zato ale voní. Budete se ptát:
v čem spočívá tajemství té vůně? A já vám odpovím: nevím, v čem spočívá
tajemství té vůně. Budete přemýšlet a pak se zeptáte: jaké je tedy rozluštění
té hádanky? Rozluštění? V tom, že Bílý šeřík, nejdůležitější součást Duchu
Ženevy, není možné ničím nahrazovat, ani jasmínem, ani konvalinkami. „Ve
světě komponentů neexistují ekvivalenty,“ pravili staří alchymisté, kteří
věděli, co říkají. To znamená, že Stříbrná konvalinka není Bílý šeřík,
dokonce ani v morální rovině, nemluvě pak o vůních.
Konvalinka například, zneklidňuje mysl, drásá svědomí a upevňuje právní
vědomí. Oproti tomu Bílý šeřík – konejší svědomí a smiřuje člověka s ranami
osudu.....
Vypil jsem například celý flakón Stříbrné kovalinky, sedím a pláču. Proč
pláču? Protože jsem si vzpomněl na mámu, vzpomněl jsem si a nemohu zapomenout.
„Maminko,“ říkám. A pláču. A potom zase: „Maminko!“ říkám, a znovu pláču.
Někdo jiný, hloupější, by seděl a brečel. Ale já? Popadl jsem flakón Šeříku
a celý ho do sebe hodil. Co myslíte? Slzy uschnuly, hloupý smích mne přešel,
a máma? Téměř jsem zapomněl, jak se jmenuje.
Připadá mi směšný ten, kdo při míchání koktejlu Duch Ženevy přidává do
porostředku proti pocení nohou Stříbrnou konvalinku!
Poslechněte si přesný recept:
Bílý šeřík – O,5 deci
prostředek proti pocení nohou – O,5 deci
žigulevské pivo – 2 deci
lak lihový –1,5 deci.
Ale pokud nechcete zbytečně šlapat po vesmíru, pošlete ke všem čertům
Chanaánský balzám i Duch Ženevy. Místo toho si sedněte ke stolu a připravte
Slzu komsomolky. Voňavý a zvláštní je tento koktejl. Proč voňavý, to se
dozvíte později. Nejdříve vám vysvětlím, v čem je zvláštní.
Člověk pijící čistou vodku si uchovává zdravý rozum i pevnou paměť, nebo
naopak ztrácí obojí najednou. V případě Slzy komsomolky je to prostě směšné:
vypiješ deci, té slzy, - paměť je pevná, zdravého rozumu máš jako nikdy
předtím. Vypiješ další deci - divíš se sám sobě: kde se vzalo tolik zdravého
rozumu? a kam se poděla pevná paměť?.....
Dokonce i samotný recept Slzy je lihovonný. Z hotového koktejlu, z jeho
vůně, je možné během jediné minuty ztratit smysly i vědomí. Já, například,
jsem ztratil.
levandule - O,15 deci
verbena - 0,15 deci
kolínská „Lesní voda“ - O,3 deci
lak na nehty - 0,02 deci
zubní voda - 1,5 deci
limonáda - 1,5 deci.
Takto připravenou směs mícháme dvacet minut větvičkou zimolezu. Někteří
se sice snaží tvrdit, že v případě nutnosti je zimolez možné nahradit
kokoticí. To je ale nesprávné a trestuhodné. Řežte mne, třeba mne i čtvrťte,
avšak míchat Slzu komsomolky kokoticí namísto zimolezu mne nedonutíte.
Vždycky pukám smíchem, když vidím, jak někdo místo zimolezu míchá Slzu
komsomolky kokoticí.
Ale dost o Slze. Nyní vám nabídnu poslední a nejlepší recept. Zkrátka
– nabízím vám Čubčí střeva, nápoj, který zatemňuje vše. To už není nápoj,
ale hudba sfér. Co je nejkrásnější na světě? Boj za osvobození lidstva!
A ještě krásnější? Pište si:
žigulevské pivo – 1 deci
šampón „Saďko – bohatý host“ – 0,3 deci
Rezol – přípravek proti lupům – O,7 deci
lepidlo BF – 0,12 deci
brzdová kapalina – 0,35 deci
prostředek k hubení drobného hmyzu – O,2 deci.
Vše jeden týden louhujeme v tabákovém nálevu a pak – směle podáváme.....
Dostával jsem dopisy, ve kterých zahálčiví čtenáři radili výsledný extrakt
ještě mrsknout na cedník. To znamená – mrsknout na cedník a jít spát.
Čertví, co to mělo znamenat a zda všechny tyto úpravy pocházely od ochablosti
fantazie či od nedostatku rozletu mysli, kde se vůbec vzaly ty hloupé
úvahy.....
Čubčí střeva máme na stole. Pijte je mohutnými hlty v okamžiku, kdy se
na večerním nebi objeví první hvězda. Už po dvou sklenkách tohoto koktejlu
je člověk natolik mimo, že je možné mu ze vzdálenosti půldruhého metru
celou půlhodinu plivat do ksichtu, aniž by vám něco řekl.
(Benedikt Jerofejev: Moskva - Pětušky. Poema. Vydal Vagrius. Moskva
1999)
z ruštiny přeložil René Kočík
Carlos O. Antognazzi se narodil 14. května 1963 v
argentinském Santa Fe. Spisovatel, esejista, novinář. Držitel několika
prestižních literárních cen. Nyní publikuje v denících La Capital (Rosario)
a La Voz del Interior (Córdoba). Od roku 1996 spolupracuje s venezuelskou
Revista de Literatura Hispanoamericana. Jeho povídky byly přeloženy do
italštiny, angličtiny, jsou obsaženy v antologiích vydávaných ve Španělsku,
Itálii, Mexiku, Spojených státech amerických, Argentině. Povídka pochází
z knihy Mare nostrum (1997).
Jednoho dne nebyl. Zmizel, vypařil se, odešel. Bez jediného
slova, gesta, beze všech svých věcí. Nechal zde své knihy, šaty, boty,
odešel jen tak, jak vyšel z domu.
První dny po jeho odchodu byly naplněny lítostí. Nevím proč, nikdo z nás
se s ním nepohádal, nebylo tedy proč litovat, ale jeho nevysvětlitelné
zmizení s sebou neslo tuto možnost, zplodilo v nás přetrvávající pocit
viny.
– Pedro odešel – řekla nepřítomně první Anna.
– Pedro tu už není – potvrdil její slova s hořkostí den poté Carlos.
– Pedro se nevrátí – přidala se zarmouceným hlasem třetího dne Claudia.
A čtvrtého dne se objevil ten pocit viny. Vyhýbali jsme se jakýmkoliv
slovům o Pedrovi i vzájemným pohledům, jakoby byl každý z nás zodpovědný
za jeho odchod.
Vysedával jsem potichu v patiu pod nehřejícími paprsky podzimního slunce
a přemýšlel o Pedrovi, kam asi odešel, co teď dělá, jestli si taky užívá
těhle škodlivých paprsků, které zaplavují svět. Za chvíli se mi ale zase
vracel ten pocit viny a já se snažil myslet na jiné věci, které by mne
donutily zapomenout na ten přátelský úsměv, černé vlasy a ty jeho jiskřivé
oči. Ale nedařilo se to. Čím víc jsem se snažil zapomenout, tím víc se
mi v hlavě vynořovala jeho podoba. Tak jsem zíral upřeně do slunce, bez
mrknutí, až se paleta barev smísila s mými slzami a já mohl plakat volně,
bez cizích vin.
První dny ubíhaly pomalu a já myslím, že to bylo kvůli tomu tichu. Nikdo
nemluvil, ani se nesmál a ačkoliv to nikdo neřekl, všichni jsme věděli,
že je to kvůli Pedrovi, kvůli jeho smíchu, vtipům, jeho špatné náladě.
Celý dům prostoupila jeho nepřítomnost. Jako by tu bylo víc prostoru,
stropy se vzdálily od podlah, chodba i galerie se prodloužily. Po Pedrově
odchodu jsem musel udělat o dva nebo tři kroky navíc, abych se dostal
do patia. Pak jsem se vrátil a dům mě obklopil průhlednými závoji a novým
tichem. Předtím, když tu byl Pedro, dům žil svými zvuky, hlasy, smíchem,
hádkami, hudbou. Pedro byl duší celého domu, alespoň nám to tak připadalo,
protože s jeho nepřítomností se dům začal měnit. Už i mě, který jsem dřív
nikdy nebrečel, vyhrkly slzy pokaždé, když jsem se po jídle podíval na
Pedrovo prázdné místo. Cítil jsem obrovský stesk. V nás všech zakořenil
pocit osiřelosti. A také pocit nemohoucnosti, protože jsme tomu nedovedli
zabránit. Ale kdo mohl vědět, že Pedro jednoho dne odejde? Koho z nás
alespoň někdy napadlo, že by to mohl udělat? Zvykli jsme si na Pedra a
je-ho úsměv tak, že brzy po jeho odchodu se začalo všechno neuvěřitelným
způsobem měnit.
Jednoho rána Anna ještě zívajíc prohlásila, že se jde zeptat Pedra jestli
nechce jít na piknik k řece. Vystrašeně jsme se na sebe mlčky podívali
a nikdo ani nehlesl. Anna si umyla obličej a když se vracela a viděla
nás, jak ležíme v peřinách ještě napůl na cestě ze sna k bdělosti, zopakovala
nám znova svůj úmysl; a teprve teď si to uvědomila a s pláčem utekla do
kuchyně. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy, ačkoliv jsem ve stínu
a nedívám se do slunce, a rozeběhl jsem se za ní. Ostatní také. Anna seděla
u stolu a plakala a my jsme ji začali utěšovat. Konečně po chvíli mezi
vzlyky prohlásila, že Pedro by dnes, kdy je při pohledu z okna vidět tak
zářící slunce, určitě chtěl jít na piknik.
– Mohli bychom jít všichni – řekl tehdy Carlos a utíral si uslzené oči.
– A předstírat, jako by tam byl s námi – přidala se Claudia. Měla zastřený
hlas jako vždycky, když byla smutná.
– A mohli bychom myslet na to, jak je mu dobře a jak na nás taky určitě
myslí – dodal jsem nakonec já, když jsem už přestal brečet.
Anna souhlasila a řekla, že jde připravit věci. My ostatní jsme se vrátili
do ložnice, kde jsme se oblékli a taky ustlali po sobě postele, abychom
Anně nepřidávali práci, protože už tak toho po Pedrově odchodu měla na
starosti víc než dost. Pak jsme se myli ledovou vodou, která tekla z vodovodního
kohoutku. Už víckrát mě napadlo, že jednou díky své ledovosti zmrzne a
až ráno otočíme jednou kohoutkem, nepoteče nic nebo se objeví zmrzlá voda
ve tvaru vodovodní trubky. Ale voda ještě nikdy úplně nezamrzla, ani při
těch nejkrutějších mrazech, kdy rostliny venku zhnědly a půda rozpukala.
Voda tekla a já si rychle myl obličej, protože když jsem to prodlužoval,
začaly mne bolet ruce a čelo. Kdysi jsem se s tím svěřil Pedrovi a ten
mi řekl, že se mám mýt a sušit rychle, že mne ruce a obličej bolí proto,
že je voda moc ledová, ale že mi to nijak neublíží. Tenkrát jsem se jej
zeptal, jestli ho to taky bolí a on řekl, že ne, protože si už zvykl.
Kvůli tomu a taky kvůli jiným věcem jsem si myslel, že Pedro ví všechno
na světě a na všechno zná odpověď. Proto mne nikdy nenapadlo, že jednoho
dne odejde bez rozloučení.
– Rozzlobilo jej něco? – ptal jsem se, když jsme šli k řece.
Nikdo mi neodpověděl.
– Ptám se, protože odešel bez rozloučení. Možná jsme mu udělali něco špatného
– naléhal jsem, zarmoucený tím tichem.
– Nevím – řekla konečně Anna, která nesla batoh s jídlem a velkou láhev
s vodou.
Když jsme dorazili k řece, bylo něco málo před polednem. Foukal mírný
větřík od severovýchodu a Claudii zářily vlasy. Sedli jsme si do stínu
eukalyptů. Řeka, tam dole pod strží, se pomalu sunula
k severu. Byla to směska bahna a kalné vody, ze které čouhala nafouklá
břicha mrtvých ryb. Při pohledu na ně už nikdo z nás neměl chuť jít a
potápět se. Zůstali jsme sedět mezi stromy. Často jsme tam chodívali s
Pedrem a bavili se tím, že jsme se honili po březích a schovávali mezi
stromy nebo hledali v trávě ještěrky. To byla věc, která nás moc bavila,
protože když se ještěrky polekaly, nechávaly své ocásky na místě a rychle
utíkaly pryč a my jsme si pak s těmi ocásky hráli až do chvíle, kdy už
jsme byli unaveni a šli jinam, nebo se začalo smrákat a my se vraceli
domů. Ale teď s námi Pedro nebyl a ačkoliv jsme se chovali, jako by nás
doprovázel jako vždycky, ve skutečnosti tu nebyl a nikdo neměl chuť běhat
a schovávat se, ani hledat ještěrčí ocásky.
V tichosti jsme pojedli a Anna znovu začala plakat.
– Je mi tak líto, že jsme tady a on není s námi – vzlykala.
Myslím, že ostatním, stejně jako mně, začaly vlhnout oči.
Když jsme dojedli sendviče, zůstali jsme sedět bez hnutí. Za chvíli jsem
zavřel oči a ponořil jsem se do hlubokého spánku.
Dole se pomalu sunula řeka. Bílá nafouklá břicha ryb plula po hladině
a občas některou zachytila větev nebo nějaká vodní rostlina. S hnědou
barvou řeky mi na mysli vytanula oloupaná barva chodby, která vede k patiu,
a která je čím dál delší. Bývaly časy, kdy jsem trávil odpoledne pozorováním
vlhkých skvrn, škrábanců v malbě a tvarů, které se na stěně jako nějakým
kouzlem ze dne na den objevovaly. Řeka vypadala taky sloupaně, pomalu
se ztrácela sama v sobě. Jako by ji opustila veškerá síla, jako by ji
ta voda, tekoucí k moři, vyčerpávala a ona zůstávala vyschlá. Ptal jsem
se sám sebe jestli snad ryby umřely kvůli tomu. Vzpomněl jsem si, že v
dobách Pedra byly okraje řeky zarostlé, zelené a v řece bylo víc vody.
Teď to bylo jasné. Řeka umírala a my jsme umírali s ní, i když jsme seděli
doma a ne tady nad roklí. Bude umírat také dům, chodby, pokoje, rostliny
a plevel v zahradě? Všechno postupně zmizí pod tlakem nějaké cizí ničivé
síly?
– Proč už se nevrátíme? – přerušila naše myšlenky po chvíli Claudia.
Nebyla to otázka, ale návrh.
– Ještě není večer – oponovala Anna.
– Ale já se z toho nicnedělání zblázním – odpověděla jí Claudia.
Rozuměl jsem jí. Taky mi z toho sezení bylo nanic. I kdybych sebevíc pozoroval
řeku, myšlenky, které mi našeptávala ta špinavá voda mi nepomáhaly.
– Jestli chtějí, pojďme tedy – svolila konečně Anna a byl jsem jí za to
vděčný. Neozval jsem se nahlas, ale taky jsem se chtěl vrátit.
Cesta byla krátká. Snad přání nechat břeh za zády nás nutilo jít rychleji,
možná to byla blízkost noci, která znenadání přicházela. Vzduch se stal
čerstvější a lehký vítr rozhoupal větvoví stromů.
V následujících dnech se každý znovu snažil vykonávat své obvyklé činnosti
a zapomenout na to, co se stalo. Claudia se vrátila ke knihám. S tajným
zadostiučiněním si prohlížela svoji knihovnu, nyní rozšířenou o díla,
která tady zanechal Pedro. Anna se starala o domácnost, o nákupy, o praní
prádla, o problémy těch mladších. Carlos pracoval jako předtím. A já se
stále třásl strachem, že jednoho dne voda v trubkách zamrzne a zůstane
tam nebo se objeví zmrzlá ve tvaru vodovodní trubky. Ale nic se nestalo.
Občas jsme se vraceli k řece, jedli jsme tam, smáli se a chytali ještěrky
a v těchto okamžicích jsem pevně věřil, že se bavíme jako v dobách s Pedrem.
Ale on se už nikdy nevrátí. Pochopil jsem to jednou ráno, kdy jsem vyšel
do patia a viděl, že mraky začínají zakrývat nebe. Byly bílé a husté a
během dne pokryly tu špinavou modř po celé délce obzoru. Když je člověk
pozoroval, mohlo jej napadnout, že proměny světa ještě neskončily a že
se budou dít ještě nové a nové věci.
Během odpoledne klesla teplota a začaly padat jemné vločky. Později, v
noci, se námraza proměnila ve sněhové zámotky a patium se pomalu pokrylo
bělobou. Anna zavřela okna, nacpala hadry pod dveře a všechny nás zavolala
do kuchyně, kde bylo největší teplo, protože tam pořád hořel oheň v kamnech.
Když jsme si šli lehnout a já jsem cítil, jak mne roztřásá zima, napadlo
mne, že ten mráz asi také zabil ještěrky a že už si s nimi nebudeme moci
hrát. A že jednoho dne já taky umřu, jako celý svět, a že nikdo si už
na mne ani nevzpomene, a že až se další den probudím, znovu bude svítit
slunce a sníh nebude ničím víc něž sladkou a vzdálenou vzpomínkou. Stejně
jako Pedro.
Carlos Antognazzi: La vida sin Pedro
překlad ze španělštiny Michaela Jančová
Básník, prozaik a publicista, představitel rumunského symbolismu.
Jeho poezii, z níž česky vyšel v roce 1930 výběr nazvaný Zpověď, charakterizuje
melodičnost, chmurné náměty a ironický, až burleskní výraz.
AKVAREL
V onom městě přinejmenším třikrát do neděle prší,
chodci proudí po ulicích,
jdouce za ruce se drží.
A v tom městě přinejmenším třikrát do neděle prší,
pod starými parazoly, jež se krčí
zplihlé celé
deštěm naskrz promáčené,
proudí chodci unaveně –
pohyblivé figuríny na ulici vyhozené.
Ve městě, kde přinejmenším třikrát do neděle prší,
není slyšet na ulicích
nic než kroky chodců, kteří jdouce za ruce se drží,
čítajíce
ponejvíce
rytmus kapek deště,
stékajících z parazolů
z okapů
a z nebe dolů
jak všudypřítomné sérum,
díky němuž život plyne
nepotřebně,
monotónně
a nečinně.
Ve městě, kde přinejmenším třikrát do neděle prší,
starý pán se starou paní –
jak dvě loutky polámané –
jdouce za ruce se drží...
z rumunštiny přeložil Tomáš Vašut
RYBA
O čem zdá se rybě v mrtvé hodině,
v mrtvém moři, kde mrtvé vlny,
kde mrtvé oko z mrtvé hroudy,
o čem zdá se rybě?
***
Anděl po obloze letí,
anděl s trubkou z mědi,
anděl co hlupák není a co ví,
kde poplach je a kde odtroubí.
z ruštiny přeložil Pavel Kotrla
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
