TEXTY č. 16 (ZIMA 99/00)

[anketa][próza][poezie][překlad][recenze]
[studie][comics]

STUDIE

Jakub Grombíř: „Mrazík“ a „Stalker“ (srovnávací studie o filmech)

Petr Chleboun: Hruda a Zruda (srovnávací studie ze současné literatury)

JAKUB GROMBÍŘ: „MRAZÍK“ A „STALKER“ (SROVNÁVACÍ STUDIE O FILMECH)

Ruská kinematografie se vyznačuje mimořádnou pestrostí a nabízí celou řadu pozoruhodných a inspirativních děl. Přesto bych se chtěl zmínit o dvojici výjimečných artefaktů, které osudově poznamenaly intelektuální i citový život každého příslušníka naší generace. Jsou to díla na první pohled dosti odlišná, ale citlivý vnímatel odhalí neviditelnou pupeční šňůru, která je obě navzájem spojuje. Tyto dva filmy jsou jako severní a jižní pól našich životů, tvoří protilehlé konce osy, kolem níž všichni rotujeme. Ale jako jižní a severní pól jsou v podstatě stejné (tj. je tam stejná zima a pusto), i tyto dva filmy vyrůstají z identického duchovního zázemí. Oba se totiž snaží - byť za použití diametrálně rozdílných vyjadřovacích prostředků - zachytit duši člověka, vystaveného cizímu a záhadnému prostředí, které dokáže prověřit jeho charakter.
Je to jing a jang každého milovníka filmového umění. Každý z nás se v hlubokém dětství, ve slavnostní atmosféře svátečních dnů, nechal okouzlit filmem Mrazík, který natočil režisér Alexandr Rou v roce 1964. Neodolatelná atmosféra dřevěných chaloupek a březových lesů centrálního Ruska se zapsala hluboko do lidských srdcí a není náhodou, že mnohý se k této dětské fascinaci s potěšením vrací i ve zralém věku. A právě tento film osudově ovlivnil jiný klenot filmové historie, natočený o patnáct let později (oba filmy tedy daty svého vzniku rámují éru panování Leonida Iljiče Brežněva, muže, který v mnohém ztělesňuje protiklady našeho století), a sice film Stalker režiséra Andreje Tarkovského. Jistě si mnozí z vás pamatují na onen okamžik osvícení, kdy jste toto dílo poprvé spatřili ve zšeřelém kině náročného diváka a byli jste jeho zašifrovaným myšlenkovým poselstvím natolik uhranuti, že jste dokonce přestali provozovat obvyklé pettingové aktivity, kvůli nimž jste (jsme) přece chodili do kina především. Zhlédnutím Stalkera se člověk zařadil do úzkého kroužku zasvěcených a vyvolených, kteří pomalu a vážně opouštěli kino a každý se snažil nedat najevo, že tomu nerozuměl o nic víc než ti druzí.
Od tohoto osobního úvodu si nyní dovolím přejít k hlubší analýze, jejímž cílem bude demonstrovat, jak byli bratři Strugačtí, autoři scénáře, i sám režisér, ovlivněni ve své práci archetypálně propracovanou strukturou Mrazíka. Základním shodným rysem je topos obou filmů. Ať je to začarovaný pohádkový les či záhadná Zóna, vždy jde o prostor vymykající se konvenčnímu vnímání světa, prostor, který staví každého návštěvníka před tisíce nových zkoušek. Stejně jako Ivan v Mrazíkovi, tak i dvojice Profesora a Spisovatele ve Stalkerovi reprezentuje slepě racionální přístup moderního člověka, typicky maskulinně falokratickou dobyvačnost pozitivistické vědy. Ivan je ze své pýchy (symbolizující pragmatický a antiduchovní modernismus) vyléčen díky brutální lekci, jako je začarování do medvěda. Ten zde symbolizuje životodárné síly přírody (vzpomeňme na studii mýtu v pracích Frazera či Eliadeho), s nimiž musí lidstvo opět splynout, aby prožilo intenzivní smyslovost. U protagonistů Stalkera je existenciální výstraha subtilnější a skrytější, nicméně její smysl je stejný, připomíná se jí věčnost vyšší entity, která je přítomná stejně v kouzelném lese (symbol světa před vznikem lidské civilizace) jako v Zóně (která je reliktem civilizace zkolabovavší). Tato entita je částečně personifikována v postavách, které jsou ne náhodou u obou filmů postavami titulními. Jsou to postavy složité a polyvýznamové, které tvůrci úmyslně ponechávají zahaleny určitým tajemstvím. Respekt ke transcendentnu je pro oba tvůrce charakteristický. Přes všechny vnější odlišnosti jako by šlo v obou zmíněných bytostech o inkarnace téhož principu.
Protikladem mužského světa, reprezentovaného hlavními hrdiny, je ženský princip, který je v ruském prostředí tradičně velmi silný (vzpomeňme např. Berďajevovy práce Ruská duše, kde ztotožňuje submisivní a citovou podstatu slovanské mentality s ženskostí, kdežto Západ je reprezentován mužností, racionalitou a snahou měnit svět k obrazu svému). Ženský princip je ovšem prezentován dvojlomně, tvůrci si uvědomují pluralitu možností naplnění ženského údělu: proto nacházíme v Mrazíkovi polaritu mezi Nastěnkou a Marfušou, stejně tak u Tarkovského nacházíme pozitivní ženskou postavu Stalkerovy dcery a negativní postavu jeho zahořklé manželky. V obou filmech hraje důležitou roli motiv vody, která je v psychoanalýze rovněž ženským atributem. V Mrazíkovi je voda všudypřítomná, ať už ve skupenství kapalném nebo pevném, slouží ke zrcadlení nejen fyzických podob hrdinů, ale i jejich duchovního světa. Tentýž smysl, byť pojímaný o něco metafyzičtěji, má voda rovněž ve Stalkerovi, zejména v oné klíčové scéně odkazující k pomíjivosti bohatství, v níž leží zlaté mince na dně potoka.
Pro závěrečnou katarzi je nutné nadějeplné vyústění obou filmů, které zdůrazňuje trvalost duchovních hodnot a existenci nadpozemské spravedlnosti. Právě tímto důrazem na to, co člověka přesahuje, se oba filmy zapsaly do srdcí diváků a v tom také spočívá jejich nadčasové poselství.

PETR CHLEBOUN: HRUDA A ZRUDA (SROVNÁVACÍ STUDIE ZE SOUČASNÉ LITERATURY)

Olomoucký rodák a bouřlivák Leo Hruda, který se bohužel nedožil své oficiální publikační premiéry na stránkách prvního čísla loňské Aluze, zanechal svým dílem v nové literární generaci možná nečekanou, zato však velmi hlubokou stopu. Pravidelní čtenáři olomouckého kulturního měsíčníku Vodopád si jistě vzpomenou na básně olomouckého studenta Lea Zrudy (ukázky z tvorby vyšly v loňském červnovém čísle) a najdou--li se čtenáři, kteří pozorně sledují obě periodika, jistě jim nemohla uniknout nápadná podobnost jak tematická, tak výrazová mezi verši těchto olomouckých osobností, jejichž díla k sobě promlouvají přes propast mnohageneračního odstupu.
Leo Zruda se nikdy netajil svým inspiračním zdrojem (a do jisté míry i vzorem životním), přesto však se zdá, že jeho epigonství není nikterak tupé a bezduché, ale vycházeje někdy méně, mnohdy však více z konkrétních textů Lea Hrudy, dává svým básním háv svébytné parafráze, v níž dochází k mnoha překvapivým posunům významů, jichž jsou Hrudovy básně prosty. Životní zkušenost bouřliváka Hrudy pak v mnohém protikladně transponuje Zrudova citlivá nedospělost a tápavost v prvních citových vztazích (v jejich navazování s druhými
i v uznávání sama sebe). Srovnejme kupříkladu dva na první pohled příbuzné texty:

Vzkaz vědce Věrce
Přijď na dnešní matiné
já mám ptáka a ty ne
(Hruda)

vědci vzkaz vědce
Já mám ptáka ty máš ptáka
vyletíme nad oblaka
(Zruda)

V první ukázce se velmi zřetelně vyjevuje pověst Hrudy jako bouřliváka, který vnímá život kolem sebe bez obalu a jeho výpovědi jsou rozhodné, bez pochyb, překypující syrovou autenticitou zážitku, kdežto Zruda se jeví jako tápající jinoch, který v tomto metaforickém zpodobení dialogu básnického subjektu s jeho obrazem zřejmě v koupelnovém zrcadle (viz pozn. za článkem) představuje velmi zastřeně a v subtilních rozmlžených konturách prožitek prvního sebeukojení, jejž si dosud nemnozí Zrudovi vykladači s nepochopením zaměňovali za básníkovu jednoznačnou homosexuální orientaci. Ač to na první pohled nevypadá a oba texty se zdají být velmi podobného ražení, syrová upřímnost Hrudy jej sbližuje spíše s básnickými „živočichy“ Bondyho naturelu, kdežto překypující citovost mladických veršů Lea Zrudy jej vřazuje k velikým elegikům milostných vztahů (Vladimír Holan, Vilém Závada ad.). Jako pohled do mikroskopu, v němž se prolínají rozměry makrokosmu s vědomím mikrokosmu, vnáší Zruda do přímočarého textu svého velkého vzoru napětí obhroublé banality s mysteriozním přesahem do sakralizovaného prostoru „nad oblaky“. I tato metafora má ovšem svou reálně vnímatelnou rovinu, sugerující velmi přesvědčivě obraz koupelny s oblaky páry nad horkou vanou. Pro toto pojetí hovoří nakonec i samotný název Zrudovy básně, v němž vědeckost zpodobuje soustředěné zaujetí pro dosud neznámou
a nečekanou řeč těla.
Obě básně spojuje pohyb, přesněji řečeno pohyb extatický, pohyb nedočkavosti, pohyb, který se svou nabytou setrvačností brání ustrnutí. Možná ještě lépe se mi zdá hovořit o puzení – tedy pohybu, který vyvěrá z nejniternějších pohnutek člověka a dere se ven s nahodilostí a neovladatelností, tryská z věčného sváru hladkého a příčně pruhovaného svalstva.
Chci se tímto kratičkým článkem ohradit především proti všem, kteří by chtěli považovat Lea Zrudu za pouhého epigona Lea Hrudy. Nakonec mám dojem, že už jen v samotné odlišnosti povah obou básníků je zakódován zásadní rozdíl, který z velmi podobných textů – možná dokonce i trochu záměrně ze Zrudovy strany přepisovaných – vytváří doklady mnohazpůsobilého uchopení elementární významovosti slov.
Ve světě poezie Lea Zrudy není nic nemožného, a tak se mi zdá příhodné zakončit tuto ministudii citátem jeho verše z básně Zamilovaný Euklides:
„Kružnice má smer. To mi ver.“
Poznámka:
V náhodně objeveném útržku jinak zcela neznámého deníku (útržek byl nalezen v knize vypůjčené z veřejné knihovny a sloužil pravděpodobně jako záložka) můžeme v zápise s datací shodnou s datací uvedené básně číst mezi několika rozmazanými řádky větu: „…a pak se mi rozlil šampón…“.

Jiné ukázky ze Zrudovy tvorby:

© Texty