TEXTY č. 16 (ZIMA 99/00)

[anketa][próza][poezie][překlad][recenze]
[studie][comics]

RECENZE

Mojmír Trávníček: Modlitby ze slámy

Martin Jabůrek: Zek Rossis

MOJMÍR TRÁVNÍČEK: MODLITBY ZE SLÁMY

Vydá-li dvaačtyřicetiletý básník v jednom roce svou druhou sbírku a vzápětí nato prvotinu (ano, v tomto pořadí), nejde o dravost autora a nedočkavost, ale o obvyklé nakladatelské zádrhele. Přitom obě knížky poezie Zdeňka Volfa (nar. 1957 ve Valaš. Meziříčí) – Řetězy a ptáci (prvotina, Třebíč 1999) a K svému (druhotiny, Brno 1999) – se výrazně vymykají z průměru básnické produkce.
Záložka druhé sbírky (pochvalme nakladatelství Host v Brně za výjimečně koncízní, nekonvenční text) mluví o autorově „zdánlivé neotesanosti“, o „hranaté něze“. Je to řečeno velmi přesně. Volf je sveřepě svůj, bez–ohledný: nepomrkává na čtenáře a ani se příliš nerozhlíží, je–li á jour (neboli in, řečeno jiným jazykem.) A jestli něco v druhém sešitu básní otesal, byly to zbytky všeho literárního, to maličko „literatury“, které uvízlo za nehty debutantovi (Werther, Michelangelo...). Leckde zůstal sám peň, možná nepohledný, ale odolný; básně odrané nepohodou, kratší než haiku, přísné jako ortel, jako pokání (což jsou slova jejich názvů).
Básníci venkovské inspirace se dnes namnoze shlížejí v Reynkovi, což je v mnoha případech scestné. Reynek je neopakovatelný svým dvojjediným zakořeněním v Bohu a v rodné vsi, centru vesmíru. Městští básničtí nomádové to zakotvení buď napodobují, nebo teprve o ně usilují, v nejhorším případě předstírají. Volf nezapírá, odkud přišel, a nezastírá, že je člověk putující: ne náhodou hned první báseň první sbírky je o „vandru“. (V rubrice zaměstnání: inseminační technik.) Ví však o svých kořenech, a jeho pojetí manželství a rodiny je takové, že přijímá za své i kořeny manželčiny, takže je k nerozeznání, vidí–li Beskydy, Hostýn, Bečvu a maminku – nebo Vysočinu „s hroby tvých rodičů“.
Nechci opakovat slova o svazku životné empirie a mystiky, která několikrát – a právem – padla nad Volfovou poezií. Napadají mě spíš v řádu jeho tvorby prostší slova, úcta k životu a láska. („Tady se lidi musí mít rádi / jinak by nepřežili zimu.“) Jako svého času u čtyřicetiletého Tomana, básníka sice melodičtějšího, ale stejně urputně zápasícího o zahuštění formy a sevřený výraz, jde o „verše rodinné a jiné“, jaké jsme už dávno neměli možnost číst. V Zahradníčkově La Saletě se Panna Maria dává s dětmi „do rozprávky o věcech, které se týkají hniloby zemčat“ – poněvadž se týkají také „hniloby měst a pádů říší“. Zdeněk Volf hovoří o hnoji a orbě, o mrazu v polích a o telení. Který básník se odvážil říci: „Na Štědrý den / je v každém chlévě takový pokoj a bezpečí / že mě to ani netáhne domů“; kdo se odváží s bezelstnou samozřejmostí publikovat příspěvek „k tchánovým narozeninám“ nebo malou ódu na minerálku? Není v tom ani ironie ani póza – a není to ani banalita. Volf neprovádí eskamotáž se symboly, demonstrace metafyziky nebo intelektuální hru. Tvoří báseň po demlovsku jako „kus země, ozářené světlem nebeským“. Ten kousek země je pro něho důležitější než ono nasvícení – zpravidla si sám světlo nebeské přivábí svou pokorou a opravdovostí. U Volfa cítíme neodbytně také březinovské „věčně znova“: stále znovu obnovuje v žasnutí a lásce vztah ke skutečnosti a k jejímu skrytému původci a tvůrci.
Je takové úsloví, že básnická tvorba se rovná řeholi. „Řehole má cenu ne tím, co je nebo co hlásá, ale tím, jak se s ní žije,“ čtu ve vyznání jednoho řeholníka, usilujícího o řeholní formaci v současném světě. Básnická řehole Zdeňka Volfa je tvrdá a nesmlouvavá. Jeho verše přesvědčují, že autor z ní poctivě žije.

MARTIN JABŮREK: ZEK ROSSI

(„Zek“ – v terminologii Gulagu „vězeň“, „mukl“.)
Člověk, který prožil bezmála dvě desetiletí jako vězeň Gulagu, vzbuzuje automaticky naše sympatie. Zkušenost prožitého utrpení bývá
v tradičních etických systémech považována za hodnotnou. To, že je trpící člověk vždy hoden zvláštního soucitu a lásky bez ohledu na to nakolik trpí zaslouženě či nezaslouženě, je součástí lidské přirozenosti. Zájem o literaturu líčící tragédii a skandál nezaslouženého utrpení v koncentračních táborech pramení do určité míry právě z tohoto přirozeného lidského postoje. Dalším důvodem, proč je tato literatura dnes čtena může být fascinace zlem, které ve dvacátém století značně hypertrofovalo – snaha pochopit jeho kořeny. (Nemáme zde ovšem na mysli fascinaci pervertovanou.) V neposlední řadě hraje na kartu oblíbenosti i jistá nedůvěryhodnost líčených hrůz. Čtenář si pohrává s představou, že je zasvěcován do mystéria hrůzy nějakého fantastického románu, přitom se chvěje vědomím, že to, co čte, je holá skutečnost. Zvolání nebo spíš vydechnutí: „To snad ne...“ se ozvalo ze rtů snad každého čtenáře Solženicyna, Richarda Glazara, Rudolfa Vrby, Borise Širjajeva či Jevgenije Ginzburgové. Že je takovýto přístup k textům bývalých vězňů pochybený, snad ani nemusíme zdůrazňovat. Většinou totiž autoři těchto textů usilovali o podání svědectví a to svědectví pravdivého, neotřesitelného nahého a nepřikrášleného. Mnoho vězňů žilo a přežilo jen díky touze svědčit a usvědčit.
Přesto můžeme vězeňskou literaturu rozdělit na dvě skupiny, a to právě podle toho, jaká je autorova ambice. Chce-li podat pouhé svědectví, nebo chce-li vytvořit text krásný – literární. Hranice mezi oběma skupinami bývá neostrá a konkrétní text lze často přiřadit k oběma skupinám. Mnozí bývalí vězni napsali více textů, z nichž některé lze počítat k textům svědectví, jiné k textům uměleckým. Případně se může hodnocení jednoho textu měnit v různých časových obdobích. To lze říci už o literární prvotině Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče, který byl v době svého uveřejnění prvním celosvětově známým a uznávaným svědectvím o sovětských koncentračních táborech. (Pomiňme řadu svědectví z 20. a 30. let, která byla za hranicemi často znevažována a jejichž dopad byl omezen jen na určité sociální a politické skupiny.
V Rusku o nich neměl ponětí vůbec nikdo.) Dnes je tento Solženicynův text považován za jednu z nejlepších novel světové literatury. Solženicynovo pozdější Souostroví Gulag je pak nejzásadnějším svědectvím, navíc má nespornou literární hodnotu. Všechny ostatní knihy o Gulagu jsou nutně jen poznámkami k Solženicynovi.
Jedním z miliónů vězňů, kteří se dostali do sovětských koncentračních táborů a jedním z těch, kteří přežili a vydávají svědectví, je i Jacques Rossi. Jeho knihy jsou dnes přeloženy do češtiny.
Jacques Rossi se narodil ve Francii roku 1909. Dětství a mládí prožil v Polsku, kam se jeho matka přestěhovala se svým druhým manželem, bohatým polským velkostatkářem. Pod dojmem sociálního rozvratu a bídy po první světové válce vstupuje mladý Jacques do polské komunistické strany. Soudruzi si brzy všimli jeho výjimečného nadání, již jako mladík ovládal deset jazyků (včetně hindú, čínštiny a perštiny). Ve svých devatenácti letech se Rossi stal profesionálním tajným agentem Kominterny. V podstatě byl pouhým pěšákem, cestoval pod falešnou identitou po různých zemích Evropy a předával šifrované zprávy a různé balíčky, o jejichž obsahu měl jen mlhavé tušení. Významnějším úkolem byl pověřen pouze během španělské občanské války. Na území dobytém frankisty řídil vysílání ilegální, prosovětské, rozhlasové stanice. V roce 1937 mu byl dán rozkaz k okamžitému návratu do Moskvy. Přestože byl varován, a i když mohl tušit, že agenti pracující ve Španělsku jsou likvidováni, o návratu do Moskvy nepochyboval. Vždy byl poslušným vykonavatelem rozkazů a ještě dlouho po svém zatčení přesvědčeným komunistou. Poprvé byl Rossi odsouzen v roce 1939 na osm let za špionáž, postupně přibývaly další rozsudky a další tresty. Na svobodu se Rossi dostal až v roce 1956. Do roku 1961 byl ve vyhnanství v Samarkandu. Teprve poté se mu podařilo opustit SSSR. Protože po otčímovi měl polské občanství usadil se v Polsku, kde vyučoval francouzštinu na Varšavské univerzitě. V roce 1987 přesídlil do Francie. Dnes žije ze skromné penze na periferii Paříže.
Relativně klidné a ustálené životní poměry v komunistickém Polsku umožnili Rossimu práci na Encyklopedii Gulagu (poprvé vyšla rusky v Londýně v roce 1987, česky nakl. Bystrov a synové, Praha 1999), výjimečném slovníkovém díle mapujícím prostředí Gulagu. Encyklopedie shrnuje faktografii o sovětských lágrech, oficiální terminologii i vězeňský slang a táborové reálie. Toto dílo je svou vědeckou, historiografickou precizností a absencí jakékoli literárnosti tím nejpůsobivějším svědectvím.
Poslední Rossiho kniha Útržky životů, vydaná poprvé v Paříži v roce 1995 a v českém překladu loni v pražské Pasece, je jiná. Jestliže v Encyklopedii Gulagu potlačil autor jakoukoli literárnost, Útržky životů jsou textem čistě literárním. Nepřinášejí žádné nové informace o Gulagu a ani jim o to nejde. Jedná se o více než šedesát drobných povídek či spíše anekdot. Krátké povídky skutečně mají strukturu anekdoty. Jejich vyvrcholením je často překvapivá až absurdní katarze postavená na konfliktu lidskosti a absurdity táborové reality (typickou ukázkou může být úvodní povídka Vrabec, kráva a kočka) nebo poukazují právě jen na absurdní jednání postav zlomených mučením a vězněním (viz Lekce z dialektiky).
Vraťme se k tomu, co jsme řekli úvodem, že člověk, který přestál utrpení Gulagu je nám samozřejmě sympatický, ale co když se nám to, co napsal, nelíbí. Co když se chce říci: takto se o utrpení nepíše, o utrpení se nevyprávějí přemoudřelé anekdoty. Sami sobě musíme namítnout: Ale on tam byl, ví, co říká.
Na závěr se zmiňme o jednom uřeknutí, které se vyskytlo v jednom reklamním nakladatelském návěstí (Pasekovy listy, zvláštní vydání, prosinec 1999, s. 7). O Rossim se zde píše: „Kdyby lidí jako on bylo víc, svět by vypadal o poznání jinak.” Těžko říci, zda autor této věty touží po světě, v němž by bylo více agentů Kominterny, nebo po světě v němž by bylo více vězňů koncentračních táborů, či po světě v němž by na okrajích velkoměst živořilo více chudých penzistů. Pravda, na světě by mohlo být více spisovatelů, tím ale Jacques Rossi není.

JACQUES ROSSI: Útržky životů. Dvacet let v sovětských lágrech. Přel. Lubomír Martínek. Paseka, Praha 1999.

© Texty