TEXTY č. 16 (ZIMA 99/00)

[anketa][próza][poezie][překlad][recenze]
[studie][comics]

PRÓZA

Stanislav Zatloukal: Přislíbení v Sablonieres

STANISLAV ZATLOUKAL: PŘISLÍBENÍ V SABLONIERES

Radost z návštěvy, která po dlouhé době a po tolikerém odpírání dodala mým dnům lesku opětovné vitality a znovunabytého elánu, nemohla být předem zeslabena ani závazkem, který si na mně vymínila. Sluchátko telefonu s úmyslem vytočit číslo jsem sice zvedl já, ona však pronesla v odpověď mé nesmělé otázce ta vysvobozující slova. Jen napřed zaznělo a celý jejich dozvuk vymezovalo ono „pokud“. Větu, stejně jako mnoho jiných, jež ve mně jako ozvěnu vyvolávaly bušení ve spáncích, bych mohl citovat věrně: „Pokud bys mi slíbil, že nebudeš říkat, co nejsem připravena slyšet,…“ Nemělo smysl uvažovat o něčem víc než „říkání“. Chtěl jsem přesto do telefonu poprosit o naději, zda by se situace v průběhu slíbené návštěvy nemohla za vzorné plnění její výminky změnit. Rozmyslel jsem si to však, aby snad, zklamána mou nedočkavostí, nezavěsila. Takový konec jsem nemohl riskovat, neměli jsme ještě pro setkání umluvený termín. Vidina celých dvou dnů u ní mi vzápětí mou trpělivost vynahradila.
Znamenalo to ale potlačovat přirozenost ctitele přímo v její přítomnosti: jak mučivá role, za kterou jsem však musel být zároveň vděčný. Dala mi možnost uzavřít období zklamaných přání, kdy jsem marně vyčkával, zda ve svém dopise neodpoví na mou skrytou narážku či později na přímo vyslovený postesk.
Naše setkání se od těch v mé paměti lišilo pouze v tom, že mi přišla otevřít sama (vyhlížela mne snad?), kdežto při dřívějších návštěvách jsem se jí dočkal po zavolání jednou z mladších sester. Obě předchozí návštěvy jsem vykonal bez pozvání, pod záminkou přání k narozeninám a svátku, s rizikem, že se můžeme minout. Zdržel jsem se tehdy asi hodinu, odmítl jsem, možná neprozřetelně, pozvání na rodinný oběd. Vzpomínám si, jak o tom, že už mě na něj zvala, ujišťovala maminku, která mne o dostatku pro všechny ubezpečovala, ještě když jsem vycházel z branky.
Otevření dveří ukončilo mé napětí, vyvolané kroky v chodbě; stanula v nich v dlouhé jednoduché sukni a v batikovaném tričku. Ruku mi při uvítání podala, ale stáhla ji zpět, jakmile ucítila pohyb vzhůru, vycházející z mého lokte. (K pokusu o políbení hřbetu dlaně mě přivedla domnělá jistota, že když už jsem zde, za nevinný prohřešek mě nevyžene.)
„Pamatuj, co jsi slíbil,“ zašeptala a ukázala z odstupu již volnou rukou, kam si mohu uložit boty. Její nápadně ztišený hlas mi připomenul, že vlastně vůbec nevím, co o našem vztahu vědí rodiče a jak jim mou návštěvu uvedla. Četl jsem v jejích očích přísvit tajemné odměny, nebo si ho jen přál?
„Jak ses celou tu dobu měl?“ zeptala se v pokoji první, neboť jsem si ve své nedobrovolné roli ještě nevytvořil návyk pohotovosti.
Chtěla mě snad hned zpočátku provokovat? Což jsem jí mohl ze svého pohledu popsat dobu jí prodlužovaného odloučení nebo vytvořit lichotku zevšeobecněním vlivu její blízkosti na mou duševní svěžest? Protože však čistota jejího úsměvu mluvila pro nevinnost, vyjmenoval jsem několik výletů a pracovních návštěv, které narušovaly jednotvárnost mých prázdnin. Přinesla koláče a čaj a vyprávěla mi o svých cestách, s omluvou, že fotografie ještě nejsou hotové. Následoval komentář ke knihovně, kam jsem se, v tomto případě nejen ze zvyku, otáčel již delší dobu. K bytostnému zájmu o vše její se v případě knihovny družil důvod další: aby jí nebyly nápadné mé vytrvalé a po krátké vertikále přejíždějící pohledy.
Seděli jsme vedle sebe, podle jejího zvyku na zemi. Jednou se nechtě dotkla svou bosou nohou mého kotníku; následovala omluva: „Promiň.“ Jako by nevěděla, že ve své pozici bych si cenil, i kdyby mi přišlápla nohu. Pootočil jsem se a znovu viděl z profilu její tvář a sponkou sepnuté vlasy: obraz tak zvoucí, že jsem si v duchu posteskl, proč nemám raděj výtvarné nadání. „Sítě lapající tvé jsou zlaté vlasy,“ zní závěrečný verš Máchovy básně, v níž je pěvec kromě zapletení do oněch sítí zlákán také zrádnou lahůdkou malinových rtů. Báseň jsem dlouho nosil v paměti, v poslední době bez naděje na odměněnou recitaci.
Kolikrát mě zvláštním způsobem oslovovala představa, kdy jí odjištěním spony vlasy rozpouštím: úkon, kterým bych nic nezískal, a přece na ní něco změnil.
Mé pochybnosti, zda dostojím svému slibu, značně zesílily při vycházce, když mi chtěla před večeří ukázat nejbližší okolí. Znal jsem něco z předchozích cest: zastávku autobusu, kde jsem vystupoval, stoh v poli u rozcestí, kapličku na návsi, kde jsem vždy musel zpomalit, zadýchán blízkostí jejich stavení… Teď jsem se procházel s ní, dávala však najevo svým odstupem, který jsem marně rušil pozvolným přibližováním se, za koho mne mají druzí považovat.
„Podívej, chrpy tolik nikdy nekvetly,“ ukázala do pole, když postřehla mé zaváhání: zpomaloval jsem krok, s nejasným úmyslem zeptat se alespoň na důvody, které ji k pro mne tak přísnému požadavku vedly. Zaskočen změnou situace, spolkl jsem lichotku o barvě jejích očí, která mě při zmínce o chrpách napadla. Postřehla i toto mé zaváhání a téměř soucitně se usmála. Cestou zpět vyprávěla o místech, odkud fotografovala západ slunce, a o nočních vycházkách, kdy vlastní fantazií seskupovala hvězdy v nová souhvězdí.
Při večeři jsem poznal, že zde na návštěvě nejsem sám: i její sestra tu měla přítele, a, jak jsem brzy poznal, o to šťastnějšího, že své city nemusel skrývat. Přestože jsem neměl nic společného se vztahem její sestry, zapříčinila jeho legitimita a vůbec oboustrannost zvláštní pocity, vyznívající jako nevole. Cítil jsem nevoli z toho, že se nemohu snažit
o změnu svého postavení, abych tím nevzal naději budoucnosti. Odhodlání vydržet protentokrát uložená pravidla bylo rušeno mou odvahou k činu i touhou využít konečně dlouho připravovaná slova.
„Budete spát na pohovce v chodbě, jestli vám to nevadí,“ řekla po večeři maminka. Souhlasil jsem, hledaje marně očima tu, která se právě musela nenápadně vytratit. Neřekla mi sama, kde mě uloží, jednoduše proto, že bylo ještě brzy, nebo se chtěla z něčeho vyvléknout? Ještě v kuchyni jsem se sblížil s jejím jediným bratrem, v krátké rozmluvě o skončených prázdninách.
I když jsem věděl, že přítel její sestry bude spát v jejím pokoji na matracích na zemi, byl jsem uložením na chodbě jednoznačně odlišen. Jakési zadostiučinění jsem pocítil, když jsem přihlížel, jak mi pohovku v chodbě sama povléká a rozestýlá.
„Ať se ti zdá něco hezkého,“ dala mi příležitost k další lichotce, kterou jsem v sobě umlčel. Ještě předtím mě však zavedla do místnosti s rodinným pianem. Mezi několika skladbami, po jejichž přehrání jsem se vždy zeptal na autora a název, jsem jednou také zkusil vestoje stisknout několik kláves.
„Tak ne,“ zasmála se, „prsty se musí prohnout, jako bys držel jablka,“ ukázala nad klaviaturou. Zatímco jsem stiskl klávesy správně, vrátila mi představa uchopení jablek a pohled shora v paměti okamžik, kdy mi dala podržet brašnu, aby mohla snáze vyfotografovat peřej na potoce. Převlékl jsem jí potom popruh brašny přes hlavu tak, aby po napnutí vyhloubil údolí, které předtím pod volným tričkem nebylo vidět.
„Hezky hraješ,“ ocenil jsem její skutečně zřejmě bezchybné hraní (soudě podle toho, že se neomlouvala) místo toho, na co jsem myslel.
„Nechtěla bys mi ukázat souhvězdí Afrodity?“ navrhl jsem co nejnevinnějším hlasem v chodbě, kde mě chtěla opustit. Zvykl jsem si již na své postavení natolik, že bych přivítal, i kdyby souhlasila, a přesto mi venku nedala příležitost projevit se.
„Navečer se zatáhlo,“ zavrtěla hlavou a nabídla mi něco jiného: „Jestli chceš, donesu ti sem lampu a můžeš si u mě vybrat knihu.“ Abych doplnil své mezery, vzal jsem si několik starších sbírek, přenesených zřejmě z  knihovny rodičů.
„Dobrou noc,“ řekla ještě a ohlédla se za mnou ke dveřím.
Na čtení jsem se však soustředit nemohl
a spát se mi nechtělo: sešel jsem do přízemí, obul se a vyšel před již ztichlý dům. Alespoň pes, který neštěkal, mne tak uznal za člena rodiny. Zavřel jsem branku a ze silnice se rozhlédl, svítí-li se kde ještě. Světlo lampy vycházelo ze zkosených oken obou podkrovních pokojíků, otočených v tuto stranu: z pokoje sestry, která měla návštěvu,
a z pokoje, jehož práh mi byl v ty chvíle nedosažitelnou metou. Na návsi jsem ve světe lampy přehlédl oznamy na vývěsní tabuli: fotbalové utkání příští sobotu a s datem minulého pátku dosud nestržené zvadlo na taneční zábavu.
Spíše jen osvěžen nočním vzduchem než uklidněn, vracel jsem se pozvolna k domu. Pes, který nebyl přivázán, vyběhl dokonce z boudy
a doprovodil mě od branky ke dveřím.
Na schodech se začala noční vycházka spolu s mou situací ukládat do slov. Nejdříve mě sice zarazil jejich možný freudovský výklad, přesto jsem si v chodbě po rozsvícení poznamenal:

Noční vzduch nezchladil touhu, již skrývat musím,
touhu nevinnou, co by se jenom dotkla;
jak dlouho trýzněn budu tvým přáním krutým,
abys mé lásky rosou nebyla zmokla?

Tichými kroky, s pocity nuzáka, jemuž sebrali rýč, aby se nemohl zmocnit pokladu, o jehož tak mělkém uložení bezpečně věděl, obcházel jsem chodbu až k jejím dveřím a zpět. Mezi jednotlivými pochůzkami jsem zadumán posedával na pohovce nebo prohlížel výzdobu na stěnách. Přesvědčil jsem se, že ještě nespí: klíčovou dírkou pronikalo tlumené světlo. Chvíli jsem přede dveřmi postál, snad s myšlenkou na další sloku básně, když jsem najednou jako ve snu spatřil, jak se pomalým pohybem otevírají. Dosud nepřevlečená, zvala mne posunkem dál, ale právě jen mezi dveře, které tak zůstaly otevřené.
„Nesmíš být smutný, Stando,“ řekla, když přistoupila těsně ke mně a pro jistotu mi sevřela obě ruce v zápěstí.
„Ještě nikdo cizí tu nebyl tak pozdě v noci,“ snažila se mne potěšit prvenstvím, které by mě sotva napadlo uvažovat. Další větou má naděje sílila, neboť prozradila, že se mnou zrovna zabývala: „Pročítala jsem si tvé dopisy. Možná…když budeš mít strpení…musím se znovu učit důvěře.“
„Chci věřit, že obstojíš,“ řekla ještě, když za mnou zavírala. Má-li se ale vztah vyvíjet tak, aby byl dodržen pořádek slov ve větě, jak mi jednou odepisovala, dočkám se vůbec tečky, když mé návštěvy pro sebe bude zabezpečovat podobnými přívlastky? Přesto jsem usnul usmířen; pocítil jsem dokonce vděčnost za výši překážek, jejichž překonáváním jsem si ji měl zasloužit, a které mi umocňovaly její výjimečnost.
Ráno jsem se probudil patrně nejdříve a na pohovce ještě chvíli četl. Ji jsem spatřil ve dveřích koupelny, kde jsme se míjeli. Odpověděla mi na pozdrav a shovívavě se usmála, když správně odhadla výšku mého pohledu na své noční košilce. Mohl jsem se snad tváří v tvář jí povznést v Platonově smyslu nad stupeň lásky k jedné bytosti? Předešel jsem ji dolů do kuchyně, kde jsme pak mlčky připravovali snídani. Radost z této tiché spolupráce způsobila, že jsem již necítil včerejší nevoli, když její sestra s přítelem po večeři sehraně uklízeli ze stolu.
Dopoledne bylo vyplněno společným obstaráním rodinného nákupu a posezením v zahradě. S poděkováním přijala mou lichotku, že mi tu bylo jako na zámečku v Sablonieres a že cesty sem mi byly kouzelným dobrodružstvím, jak zní název pozdějších českých překladů románu, který jsem jí kdysi doporučoval k přečtení.
„Jen abys mi potom neuprchl napravovat nějaké nesrovnalosti,“ učinila narážku na epizodu před závěrem románu. Řekl jsem, že snad nebudu na další setkání čekat tak dlouho jako Augustin Meaulnes. Její pokrčení ramen jsem si pro vstřícnost dodatečně vrženého úsměvu vyložil z lepší strany.
Oprávněnost mých nadějí vzrostla, když mi při loučení hodila přes plot jablko, které jsem včera obdivoval na prvně rodícím stromku v jejich sadě.

© Texty