TEXTY č. 17 (JARO 2000)

[próza][poezie][překlad][recenze][comics]
[archiv][výtvarno]

ARCHIV

Miloš Jirko

KDYŽ DĚVČATA S BÁSNĚMI I BÁSNÍKY SI NA KLÍN MLADÝ BRALA...

Dvacátého ledna posledního roku našeho století by se sta let dožil básník Miloš Jirko. Rodák z Němetic u Valašského Meziříčí patří ke generaci, která po smršti první světové války utíká sedmimílovými kroky k proudu života, vrhá se střemhlav do jeho víru. Student valašskomeziříčského gymnázia se kamarádí s Františkem Kropáčem, v roce 1921 nechybí u toho, když jeho další krajan, rodák z nedaleké Růžďky, Bartoš Vlček, z popudu Jiřího Wolkera zakládá Literární skupinu. Před svými přáteli jako by byl Jirko o krok napřed. Sbírkou Duben (1919) debutoval devatenáctiletý mladík již v prvním roce míru. Víc než o poznání v ní teenagerovi z počátku století jde spíš o vzrušení: z probouzení, z počátků, všeho prvního a poprvé. Což je pro takový věk příznačné a správné. Naladěn na vitalistickou notu ostatně zůstává Jirko po celý život: probouzení pouze později střídá jakási pohoda zrání. (Opěval například víno z mělnické oblasti, jak poznamenávají autoři turistického průvodce Máchův kraj. Olympia 1985.)
Smysly a instinktem píše Jirko i další sbírky: Cesta (1920), Znící svět (1922), K staré vlajce (1925), Zraje réva (1932). V té době už ale valašský synek studuje na pražské filosofické fakultě moderní filologii. Trochu ho to táhne domů pod kotáry, trochu je omámen vzrušením, které nabízí velkoměsto... a do toho píše. Půvabná kombinace. Když v lednu 1926 nečekaně umírá Jirkův přítel Bartoš Vlček pořádá posmrtně jeho sbírku Jenom srdce. Nějaký čas rediguje České slovo, pak usedá do křesla ředitele Ústřední knihovny hl. města Prahy.
V květnu 1940 byl čtyřicetiletý Jirko zatčen gestapem a v německých věznicích pak přežil pět válečných let. Žalářů prošel hned několik: Pankrác, Drážďany, Berlín, Gollnov, Štětín, Kaisheim, Straubing, Landsberg... Uvržen mezi čtyři stěny s oknem, za kterým zůstalo všecko dobré, opět píše
– aby žil, aby přežil. Vzpomíná, zpívá, utěšuje, vytrhává ze samoty – patrně i proto vězeňská poezie vzniká. A jako takovou je dobré a fair ji také přijímat. Jirkovy sbírky Vězeň u okna (1945) a A přece! (1946), které byly shrnuty do svazku Hvězdy a pouta (1950), jsou řazeny vedle dalších vězeňských svědectví, např. Josefa Čapka (Básně z koncentračního tábora) či E. F. Buriana (Jeden ze všech).
Přestože těžiště Jirkovy tvorby spočívá v básni, věnoval se i povídce a překladu (např. E. M. Remarque). Valašské Meziříčí je dějištěm povídek v knize Vyloupené milování, melancholické básně v próze vyšly pod názvem Vraždící pianola. Pídiči po zákulisí chvil, kdy se rodila jakákoli položka do literární historie, jistě sáhnou po sbírce fejetonů Sedmero zastavení, v níž Jirko vzpomíná, jak spolu s Bartošem Vlčkem zakládali v Přerově časopis Host.
Miloš Jirko zemřel 24. června 1961 v Pra-ze. Výbor z jeho poezie vyšel v témže roce pod názvem Ptáci se vracejí.

René Kočík

MILOŠ JIRKO

Úzkost
Jak předloni a jako vloni
pták zazpíval zas na jabloni.

Ale nás není, jako bývalo,
když naposled jaro zpívalo.

Dá-li Bůh a jednou k měsíci
pozvednu přece sklenku mlčící,

budu sám.

Odplavené břehy
Slyš, v sadě, kde pastinák voní —
Ten verš mi stále v srdci zvoní,
Kadleci Svato, kde ty časy jsou,
kdy jsme se toulali Moravou,
kdy kvetl mák
a z větví kolem cest nám zpíval pták,
kdy – ústa zlá teď hned ať oněmí,
co svěřuji tu věrně mezi růžemi –
kdy děvčata se pýřila a zdráhala a smála,
když s básněmi i básníky si na klín mladý brala
– ba kvetl mák a zpíval pták
a mládí mířilo si rovnou do oblak.

Ach, kde ty krásné časy jsou,
kdy hýřili jsme mladou svobodou,
kdy na Beskydech naše fujara
od hory k hoře zněla bujará,
kdy zdálo se nám, že nás čeká svět
a že mu máme tolik povědět –

kde jsou teď konce našich mladých dní?
Ach, okovy! Ach, vězení!

Večer v Pomořanech
Za mříží plula oblaka.
Jak jsem se díval,
bolehlav pila ústa tuláka.

Až k moři táhnou se luka
s ostrůvky bříz a borovic.
Mříže jsou tvrdé. Bolí mě ruka.

Zas vidím už jen oblaka.
Zvon vlaku zvoní z dálek.
Odplula píseň tuláka.

Doma
A přece jsem se vrátil.
Do ruin, do ruin.
A přece jsem se vrátil.
A včerejšek je dým.

Bubnové paličky hnátů,
ztichněte, ztichněte.
Zjev se mi, nový světe, světe,
ze zraků dítěte.

Uvedené básně pochazejí ze sbírky „HVĚZDY A POUTA“ (1950), ve které jsou umístěny obě sbírky Jirkovy válečné poezie: „Vězeň u okna“ (1945) a „A přece!“ (1946).

© Texty