|
|
 |
TEXTY č. 17 (JARO 2000)
PRÓZA
Boris Jirků: Okolo soch
Na horizontu vzhůru proti obloze. Závorka se zpěněnými
koňmi. Ozvěnou se nesou koncovky jadrné valašské pobídky. Sedíme u kamenného
stolu ze slunečné strany roubenky, kde voní modřenky. František, Maťo,
Zdenka, Adélka, Kamilka a já. Na stole je kafe s nocí bez hvězd a Valašský
trnový elixír macerovaný tři týdny v jedlových vršcích. Když se napijeme,
cítím, jak nám přebytečný vzduch při nádechu uniká všemi póry. Před deštěm
se kopce přibližují a padají na nás. Mraky položí těžká břicha těsně nad
námi a při napíchnutí stromy se nadzvednou a z viditelných drápanců teče
tma. Náhle se v prudkém poryvu zvednou a čistá klenutá obloha se vypne
a hlasitě zakřičí. Loňské bečící ovce běhají kolem, jako by ještě žily.
Teď jsou ostříhané až na dřeň představ a zvonce, které jsme pro ně měli
nachystané, zní dutě pod zemí. Pak se děti zvednou a utíkají k nám z dálky,
z kopce Bobíšku, s Olivkou, která hlasitě štěká, už zdálky se třese radostí
a vlhkým jazykem mi vylizuje láskyplně ocho. Děti upadnou a kutálejí se,
krásně viditelné proti temnému lesu až ke koláčům milovaných babiček.
Jejich rozjásané obličeje se smějícími se zuby pokoří povidla, tvaroh,
hruščákové frgále a štěstí nás obejme, sepne nám ruce nad hlavou a dlouho
nás drží v zajetí.
Praha, Bečva 28. 4. 1999
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
