|
|
 |
TEXTY č. 17 (JARO 2000)
PŘEKLAD
Eric Neuhoff: Actualités françaises
Ajdar Husainov: Bez názvu
Pavel Gruško: Výčitka
SVĚDOMÍ PŘED POPRAVČÍ ČETOU
(malá recenze s ukázkami)
Nejen v oblasti společensko-politické, ale i ve sféře
literatury jsou patrné ve Francii časté návraty k válečné minulosti a
nezklidněnému svědomí z válečného pohybu mnohých Francouzů mezi pasivní
rezistencí a zjevnou kolaborací s fašismem. Trápí zejména postoje intelektuálů,
kteří takříkajíc „z profese“ měli umět rozpoznat zlo, nesmiřovat se s
ním, měli mobilizovat, odporovat až k vlastní oběti. Velkou lekci intelektuálům
ve Francii dal nedávno profesor Michel Winock svou rozsáhlou studií Století
intelektuálů (Le siécle des intellectuels, nakl. Seuil 1997). Zajímavou
reflexi časů, které by byly mnohými raději zapomenuty, předvádějí i prozaici.
O těch známějších bývá řeč. O těch méně známých se příliš mnoho neví,
neboť mediální posty, jimiž jsou známost a úspěch podmíněny, jsou drahé
a ne vždy jsou produktem vyplývajícím z logiky věci.
Román Erica Neuhoffa Actualités françaises (Francouzské aktuality)
se k nám dostal náhodou při jedné reklamní akci v pařížském obchodním
domě řady FNAC. O autorovi se v našich venkovských kruzích dosud nemluvilo,
víme jen, že před Francouzskými aktualitami vydal šest prozaických prací,
z nichž tři nesou označení román, že se děj jeho románů nechává často
inspirovat uměleckým, zejména pařížským literárním a divadelním prostředím,
a že svými díly zatím nepronikl do nejrenomovanějších pařížských nakladatelství;
vydává proto v poslední době zejména u Albina Michela v Paříží. Přesto
soudíme, že Francouzské aktuality a jejich autor stojí za pozornost. Pokud
jde o román, pozornost ani tolik nevyvolává samotné téma (reminiscence
odsouzeného na Smrt, což známe ve vynikajícím zpracování např. v Camusově
Cizinci), jako spíš originální způsob maximálně redukovaného psaní, jež
svou obsažnost, plnost a barevnost získává důmyslným komponováním poměrně
krátkých sekvenci – obrazů, ve kterých se střídají časové roviny i události,
ty osudové s těmi zdánlivě nepatrnými, každodenními. Vzniká tak osobité
vypravěčství, které má charakter zajímavého intelektuálního dobrodružství.
Hrdina Francouzských aktualit Frédéric Valentré bude nazítří popraven.
Bude zastřelen. Tento intelektuál, spisovatel, redaktor a dopisovatel
fašistického deníku Demain (Zítřek), byl odsouzen k trestu smrti za kolaboraci
s Němci okupujícími Francii. Neuhoff koncipuje román jako osobní výpověď
Frédérica Valentré, který se pokouší ve vypjaté atmosféře posledních hodin
před popravou pochopit, cože se to vlastně stalo. A představit si, co
se stane.
Kulky, které vnikají do těla, protrhnou oděv. Když z něho vycházejí,
zůstává rána v podobě trychtýře mnohem větší. Četl jsem to. Vím, že mě
to čeká. Jakou rychlostí vlastně kulky tělem procházejí? Průstřel roztříští
hrudní kost a směřuje k lopatce. Jak dlouho po výstřelu proudí v těle
krev? Bylo by dobré, kdyby mě potom spálili. A oči? Zůstávají opravdu
otevřené? (str. 11, 12)
Valentrého poslední noc je časem nervního přemítání a navracení obrazů
nejrůznějších životních situací: příběhů se ženami (vždy byly cudné a
jakoby málo živočišné), cest a krajinných portrétů, přátelství s Constantem
(poznali se už na škole a oba se zabývali literaturou). Prostor pro svobodné
cestování v zákoutích duše není parcelován na části dobré, lidské či velké
a na ty, které by bylo spíše dobré zakrýt. Frédéric Valentré nehledá příčiny,
proč jeho osud měl a má právě onu podobu, která se tak tragicky završuje.
Autor vede svého hrdinu v programovém odmítání jakéhokoliv hodnocení.
Nepochybně nechce podléhat a podbízet se čtenáři zřetelnou orientaci v
hodnotách, která je tak průkazná bezprostředně po skončení války a má
svůj konkrétní výraz v procesech s konfidenty a příznivci nacismu. Svým
odstupem je Neuhoff mírně provokativní. Vyvolává u čtenářů sentimenty
implikující pozice založené na vědomí složitosti dějin, složitosti lidské
psychiky a lidského konání. Klade vedle sebe obrazy, z nichž jedny jsou
dojímavé svou všedností a samozřejmostí, až banalitou, druhé ohromující
dějinnou velikostí.
Constant chtěl vidět probouzející se den na venkově. V Paříži jsme
před svítáním nikdy nevstávali. Constant rozrazil okenice. Cáry mlhy visely
ve větvích stromů. Na nebi se začalo rýsovat slabé světlo. Mlha sestupovala
do údolí. Zastavila se dole u zdi zahrady. Zahoukala sova. Když zahouká
sova, není možné předpovědět, kdy mlha opadne. Constant dostal chuť na
cigaretu.
Roztrhl balíček nehtem a vytáhl dvě cigarety.
„Nechceš jednu?“
„Dík. Je příliš brzy.“
...
Constant se zabalil do vlněné šály. Venku nás zima probudila doopravdy.
Na terase se drala mezi dlaždicemi vysoká tráva. Na dvoře bylo namrzlé
bláto. Všechno spalo. Ranní ticho bylo stejně tak tíživé jako to večerní.
V Paříži je to čas, kdy spíme. Cesta se svažovala. Svítil jsem baterkou.
Constant si třel ruce o sebe. Neměli jsme rukavice. U statku nás vyprovodil
pes štěkotem. Šli jsme mlčky, ruce zabořené v kapsách. Mohla by to být
románová scéna. Dva muži, kteří se vydali do lesa, aniž by ztratili slovo.
Pod námi tekla řeka. Přecházeli jsme přes louku. Ptáci se probouzeli.
Protřepávali si křídla. Na druhé straně cesta navazovala. Mlha řídla.
Topoly vystrkovaly hubené kostry. Hladina řeky byla při břehu pokryta
bílým chmýřím. Zastavili jsme u břehu. Den se probouzel. Bledé slunce
bázlivě vystupovalo nad obzor.
„Podívej,“ řekl Constant. (str.74, 75)
Velký svět, velké dějiny se známými osobnostmi jsou zachyceny s ctyhodnou
přesností, se znalostí reálií, atmosféry předválečné a válečné Paříže,
i vztahů mezi intelektuály. Hrdina Frédéric Valentré zná Ch. Maurasse,
šéfredaktora fašistického deníku Action française (deník vycházel od r.
1908 do r. 1944, Maurass byl po válce odsouzen na doživotí), P. Drieu
la Rochella, talentovaného spisovatele a šéfredaktora La Nouvelle Revue
Française (La Rocehelle spáchal v r. 1945 sebevraždu, otrávil se). V době,
kdy je kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu (kterou nikdy nezíská)
navštěvuje Německo, setkává se s Hitlerem, navštěvuje Katyň. Valentrého
fašismus je reakcí na slabost Francie a poměry ve Francii, neplyne z bezmezného
obdivu k Německu. Je motivován potřebou radikální změny, silné ruky, potřebou
řádu.
V třicátých letech se Francie utápěla v pastisu a svobodném zednářství.
Židé se nafukovali, místo aby byli zticha. Provokovali... Byli jsme velká,
ale slabošská a nemravná země s přitroublým úsměvem na rtech. Francie
se musela postavit na nohy, přizpůsobit ducha fašismu vlastním potřebám.
Brzy by mohlo být pozdě... Žádná sranda. Chtěl jsem pomáhat vlastní zemi.
Tomu ale teď nikdo neuvěří.
Jako mnoho dalších intelektuálů Valentré „pomáhá“ tím, že čile dopisuje
do fašistického listu Demain, píše petice proti Židům, nechává se fotografovat
s německými důstojníky a německými intelektuály sympatizujícími s fašismem,
užívá života. S osvobozením se Paříž i intelektuálové proměňují.
Metro se zastavilo. Vlaky nejedou. Bylo léto. Pařížané se koupou v
Seině a procházejí se po Trocadéru. V divadle Atelier se hraje Antigona.
Trávil jsem odpoledne v Národní knihovně. Společnost mi dělali řečtí básníci.
Jednoho večera v srpnu jsem dostal vyrozumění o přelíčení s vyloučením
veřejnosti. Letadla křižují nebe. Na poplach nikdo nemyslí. Ulice jsou
plné kol. Chybí benzin. Zásobování nefunguje. Německý institut zavřeli.
Heller (německý spisovatel – pozn. aut.) mi mohl obstarat zahraniční pas.
Redakce Demainu uprchla do Baden-Badenu. Nedělal jsem si iluze. Drieu
se pokusil otrávit se v Gardenalu. V noci bylo slyšet děla. Obchodníci
vyměnili tabulky s nápisy „Man spricht deutsch“ za „English smoken“. Dostával
jsem anonymní telefonické výzvy. Byl čas, abych něco udělal. Přestěhoval
jsem se. Židé byli zazděni skoro čtyři roky. Proč je nenapodobit? Historie
se divně obrací. Ale co, nějak přežijem! Tomu, co se má stát, nelze zabránit.
(str. l70)
...
Nebylo to žádné divoké zatčení, honička po střechách. Ne. Zastavil jsem
jakoby nic
a řekl: „Zatkněte mě.“ Vůbec se to nepodobalo obrazu, který o mně chtěli
mít. Že ale sebou hodili. Neměl jsem z toho strach, vážně. (str.172)
...
Za okamžik, mi sejmou pouta. Bude tady vládní komisař. Je to ten typ ostříhaný
na ježka, který si stále pohrává s úřednickou sponkou. Podá mi ruku? Obejmu
kněze. Pak bude řada na obhájci. Bude to hloupé objímat muže. Nezapomenout
na zpověď...
...
To, že zanedlouho umřu mi nebrání vychutnat barvy jitra. Mé knihy a rukopisy
jsou uspořádány. Obhájce ví, jak s nimi naložit. Šaty mi budou trochu
velké. Jinak je všechno v pořádku. Prohlížím si fotografii matky. Myslím
na ni. Do prdele. Je čtvrt na deset. Jaképak troškaření. Řekněme devět.
Chce se mi brečet. Najednou je mi horko. Jedině Bůh nás rozsoudí. Hluk.
Hluk na chodbě. Nezanechávám dopis, nic. Tak, a je konec. Přece se ovládnu,
ne? Už ani slovo. Slyším někoho přicházet. (str.186,187)
Neuhoff nenápadně v románu zaznamenává proměnu intelektuála, jehož kořeny
jsou zabudovány v hluboce lyrickém vnímání světa a sebedojímavé reflexi
vlastní nedostatečnosti ve srovnání s přáteli (Constant) a tzv. hrdiny
doby, včetně, ale spíše především těch, kteří se tak rádi zabydlují ve
sféře umění. Evokace Kunderova románu Život je jinde tady není vůbec od
věci. Kunderova suše racionální degradace lyrismu a šiků vstupujících
do dějin se štíty metafor a s rozmělněnou akceptací reality, po nichž
následují zpravidla snížená imunita k vlastní manipulovatelnosti, i snížená
imunita k manipulaci ostatními, má zřejmě obecnější psychologický i sociologický
základ. Neuhoffovi se daří z napětí mezi detaily a celkem, historickými
a politickými panoramaty, mezi evidentními projevy lidskosti a ideologickými
obludnostmi nastupující, pokračující a doznívající nacistické éry v Německu
a Evropě, učinit nástroj intenzívního zakoušení jedné z klíčových existenciálních
situací, kterou je zrada ideálů mladosti nebo zrada na sobě samém. „Jestliže
se život rovná zradě nejdražších okamžiků vlastní minulosti, pak uniká
nadobro.“ To je jeden z mála hodnotících soudů v knížce, která chce zůstat
bez apriorního odsouzení člověka, jehož nitro je přece jen vždycky poněkud
složitější než přísná řeč kabinetních historiků a řeč mrazivých justičních
výroků o zločinu a trestu.
Eric Neuhoff umí psát a umí při psaní přemýšlet. Předvádí, že si v prostoru,
z něhož je literárně obhlížen svět, lze vydobýt místo, odkud jsou známé
věci, situace, lidé a události vidět nově a aktuálně.
přeložil a komentářem opatřil
Dalibor Malina
Eric Neuhoff, Actualités françaises, Albin Michel, Paris 1992 (Překlady
jsou pořízeny a ukázky vybrány z tohoto vydání.)
V pustině, kterou představovala poklidná dědina, ve
které jsem žil, jsem zpozoroval zvláštní záři předmětů, některých lidí
a některých míst. Tehdy jsem si začal vést deník, kam jsem si starostlivě
zaznamenával všechny události, všechny věci a všechny lidi, kteří měli
tuto záři. Bylo mi více než dvanáct let a bloumal jsem všude a zneužíval
práva mládí a toho, že nikomu nemohu způsobit podstatné zlo. Vždy to však
pomáhalo.
Lidé, do jejichž tajemství jsem znenadání pronikal, se ke mně obraceli
svou temnou stranou a protivenství mi způsobovaná byla tak velká, že jsem
se rozhodl zaznamenat je na papír. Bylo to zvláštní, byl to můj deník,
který rostl před očima a potřeboval nové a nové listy. Všechny roky, strávené
ve škole, jsem zasvětil těm podivným lidem, předmětům a místům, jejich
záři. Každá má otázka položená učitelům byla s ní svázána. Pokoušel jsem
se prozkoumat onu záři, abych pochopil odkud přichází. Všechno bylo bezúspěšné,
má posedlost a zvědavost touto myšlenkou definitivně pokazily mé vztahy
s těmito lidmi tak, že jsem začal na institu studovat dálkově a pracoval
jako hlídač v nějakém skladu. Začal jsem se zajímat o historii. Přečetl
jsem hory knih a snažil se pochopit, co ta zvláštní záře v pustinách znamená.
Zdálo se mi, že to není důležité pouze pro mne, ale že lidé se nechtějí
podívat pravdě do očí. Odpověď se objevila nečekaně. V jakési knize jsem
se dočetl o kdysi existující cestě, které po tisíciletí sloužila karavanám
vedeným lidmi v podivných hábitech. Na Západ vozili látku hubící lidské
parazity toužící po krvi, ale na Jih otroky. Každý člověk v podivném hábitu
měl s sebou knihu, do které zapisoval vše, co se mu přihodilo. Zakreslil
jsem si tu cestu do mapy současného světa a zjistil, že procházela místy,
kde se nacházela dědina, ve které jsem se narodil. Rozhlížím se temným
skladem, vidím matné odlesky brnění a chápu, že jsem pochopil. Když si
zakládáte deník, jako by jste odkrývali svůj život, svou karmu. Otevřete
libovolnou stránku a její bolest je čerstvá a stejná, jako by jste ji
zapsali teprve nyní. Tento dluh se nad hlavami vznáší již tisíce let,
vždy připraven k tomu, aby se snesl jako sníh, stačí pouze otevřít stránku.
Řekněte mi, je prominutelný prvotní hřích? Řekněte mi, je prominutelné
rozboření chrámu? Dívám se na tato černá písmena a mám obavy, že ne.
z ruštiny přeložil Pavel Kotrla
VÝČITKA
Matka věčně rozprávěla se mnou
o všednostech,
ale poté co umřela
snad každý den
rozpráví se mnou
o věčnosti.
(1985)
z ruštiny přeložil Pavel Kotrla
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
