TEXTY č. 17 (JARO 2000)

[próza][poezie][překlad][recenze][comics]
[archiv][výtvarno]

RECENZE

Pavel Kotrla: Bydliště: Dobrá adresa

Jana Kolářová: Dovidenia v pekle, priatelia

Jana Vrajová: Hra na schovávanou

Mojmír Trávníček: Chvála aforismu

Jiří Koplík: Jedna a jedna Františka Benharta

PAVEL KOTRLA: BYDLIŠTĚ: DOBRÁ ADRESA

V posledním období jsem se při různých příležitostech zabýval otázkami literatury a internetu, jejich vzájemným vztahem.
Internetových stránek nejrůznějšího zaměření za tu dobu přibylo snad geometrickou řadou. A s tím i stránek literárních. Jenom několik z nich však přežilo jepičí život a stojí za podrobnější zmínku.
Své stránky již mají „klasická“ literární periodika Host, Tvar (i ta novější, ne tak úspěšná – Neon), která známe v tištěné podobě. Objevují se však i projekty nemající svou hmatatelnou – tištěnou – předlohu a existující v binárním ne-jsoucnu. Chtěl bych se na malou chvíli zastavit u jednoho z představitelů této kategorie, časopisu Dobrá adresa (http://www.dobraadresa.cz), jehož redakční radu tvoří Pavel Hájek, Vladimír Novotný, Kateřina Rudčenková, Viki Shock, Jakub Šofar spolu se šéfredaktorem Radimem Kopáčem. Grafickou úpravu má na starost Jakub Tarayi.
Již z výčtu těchto jmen je patrné, že se jedná o autory známé i ze stránek jiných literárních časopisů, kteří své síly spojili k tomu, aby vytvořili periodikum, v popředí jehož zájmu je kultura obecně. Hned na počátku tohoto zastavení poznamenávám, že v doposud vyšlých (nebo spíše jenom pro veřejnost vypuštěných?) číslech se jim to daří v mnohem větší míře než u časopisů s mnohonásobně vyšší mediální podporou. A to vše bez podstatných výkyvů a propadů obsahových.
Jistým paradoxem pak zůstává zvolená forma prezentace jednotlivých čísel. Autoři nezvolili dosud rozšířenější formu hypertextu (HTML), ale vydali se cestou publikování ve formátu PDF, který nabízí možnost simulace plnohodnotné sazby s přednostmi elektronické publikace. A tak máme před sebou časopis, který vypadá jako tištěný a přece tištěný není, ale tištěný by mohl být... snad proto, že by si to i zasloužil.
A co že nám to Dobrá adresa, tento kulturně–společenský měsíčník na internetu, nabízí? Především jsou to rubriky O čem se (ne)mluví, Rozhovor, Výtvarné umění, Literatura, Co se chystá a některé další. Vzhledem ke krátké době trvání tohoto periodika se vyvaruji jakéhokoliv podrobnějšího hodnocení, pouze zde chci upozornit na některé z příspěvků, které mne zaujaly. Prvním z nich je zastavení Petra Vlčka nad novou podobou Týdeníku Rozhlas. Bohužel i já se musím přiklonit k tvrzení, že u Českého rozhlasu nelze v posledním období nepozorovat jistý pozvolný příklon k bulvarizaci. Ale když ono se dá všechno tak krásně omluvit zájmem o větší poslechovost, o průměrného posluchače atd., atd. ... A tak proč mu nevyjít vstříc i v Týdeníku Rozhlas. Je ale chvályhodné, že ne všichni považují toto konání za samozřejmé, a dokážou na tento stav věcí poukázat s použitím konkrétních příkladů. Dále nemohu pominout blok příspěvků věnovaný Vasiliji Kandinskému, včetně příspěvku Radima Kopáče: dobry napad s tou abstrakci stop.
Tolik krátké zastavení. Snad Dobrá adresa zůstane dobrou i nadále a poskytne útočiště unaveným poutníkům na technokratické informační dálnici. Zatím je to oáza, která dokáže poskytnou osvěžení, vodu i stín.

JANA KOLÁŘOVÁ: DOVIDENIE V PEKLE, PRIATELIA

Od chvíle, kdy z českých médií v důsledku rozdělení státu prakticky zmizela slovenština, uplynul už nějaký čas a mezi českými čtenáři přibývá těch, jimž čtení slovenského textu působí určité potíže. Slovenské literatury je ovšem na knihkupeckých pultech beztak jako šafránu, o nejmladší autorské generaci nemluvě. Je to škoda, o čemž může svědčit například útlá kniha povídek Silný pocit čistoty, jejímž autorem je debutující slovenský prozaik Michal Hvorecký.
Kdo si pod pojmem sci-fi literatura představuje vyprávění z budoucnosti plné robotů, ufonů a asteroidů ohrožujících Zemi, popřípadě idylickou mezigalaktickou spolupráci typu Star Trek, bude zklamán – Hvoreckého povídky jsou poněkud jiného ražení a mnohdy hranice žánru překračují. Ostatně sám autor klasickou sci-fi a další „pokleslé žánry“ i jejich fanoušky s chutí paroduje v povídce s příznačným názvem Slizký mäsožravý mutant zo zamorenej planéty B2.44M, ktorý sa rýchlosťou svetla rúti na citadelu Vládcu hviezd a chce ju zničiť laserkinetickým delom.
V úvodní povídce, která dala knize jméno, sledujeme na první pohled banální osud dnešního teenagera poněkud cynického typu, který nás však v závěru přesto šokuje promyšlenou vraždou své neodbytné dívky. Pointou ovšem není samotná vražda, ale ad absurdum dovedený způsob, jakým se hlavnímu hrdinovi podaří ji mediálně zužitkovat. Čtenář, který denně poslouchá zprávy a sleduje vývoj všemožných tuzemských i zahraničních afér, se nemůže zbavit dojmu, že jsme tu nepříjemně blízko dnešní realitě. Podobně je tomu i u závěrečné povídky Deti nových adaptácií, která se vyrovnává s  jedním z problémů především současné Evropy – přílivem uprchlíků různých národností. Hvoreckého vize je – jak jinak – pesimistická. Jeho Evropa budoucnosti je sice sjednocená, ale potýkající se se stále stejnými problémy (xenofobie, nezaměstnanost, zneužívání bezbranných…).
Naopak mnoho atributů typické sci-fi má povídka Druhá vrstva, v  níž je působivě vykreslena vize budoucího světa, kde různě postižení lidé budou odsouzeni k životu v podzemní kanalizaci, aby zde sloužili převážně jako živé figury her pro pobavení těch nahoře. Klasické modely mezilidského soužití se zhroutily, civilizace se ocitla na pokraji chaosu, v němž vítězí pouze nejsilnější. Autor se obejde bez prostředí odcizené techniky či nevyzpytatelného vesmíru, k dosažení efektu mu stačí studená a slizká voda spleti kanálových chodeb, prozařovaná jen přízračnými umělými světly.
Všechny povídky zneklidňují nenápadnými přechody mezi popisem současnosti, její zkarikovanou podobou a temným výhledem do budoucnosti. Čtenář často není s to určit jasné hranice mezi těmito polohami a je tak nucen analyzovat vlastní zkušenost se světem.
Svět nedaleké budoucnosti, jak jej líčí Michal Hvorecký, je neradostný, tísnivý, temný. Bude naše civilizace vskutku plná stupidní mediální pseudoreality, masové urbanizace, odcizených vztahů, propastí mezi lidmi, závislostí všeho druhu a celkově degenerovaného lidství? V Hvoreckého povídkách mnoho naděje nenajdeme. Autor bere vážně tíživou realitu postmoderní doby nejen jako intelektuální klišé, ale dokáže ji (jistě i díky svému mládí) vnímat opravdově, a tak se cynický výsměch prolíná se zoufalstvím. Přesto Hvoreckému stojí zato psát o tom všem, ačkoliv by bylo mnohem snazší a pohodlnější nasadit si na uši walkman a na všechno se vykašlat.
Hvorecký je vynikající vypravěč, jazyk je podstatným sugestivním prostředkem, jímž je čtenář vtahován do autorovy svérázné reality, ať už jde o přízračný svět budoucnosti, či o humorně parodickou hru. Povídky ihned zaujmou rychlým, mnohdy až klipovým spádem děje, sevřeností, hutností, někdy jde spíše o stručné výstřihy ze skutečnosti. Autor bravurně nakládá se všemi vrstvami jazyka, především s počítačově úsečnou hantýrkou moderních teenagerů. Hvoreckého podmanivý styl přesvědčuje českého čtenáře o tom, že stojí zato slovenštinu nezapomínat.

(Michal Hvorecký: Silný pocit čistoty. L.C.A., Levice 1998.)

JANA VRAJOVÁ: HRA NA SCHOVÁVANOU

Tomáš Horváth již svou prvotinou Akozmia (1992) vstoupil do současné slovenské literatury velmi razantně a nepřehlédnutelně. Jeho druhou knihou je soubor sedmi povídek nazvaný podle jedné z nich Niekoľko náhlych konfigurácií (1997).
Za základní rys Horváthovy knihy by se dal označit princip hry. Autor si hraje s jazykem, s motivy z různých děl a jejich kombinacemi, aluzemi na filmy či kupříkladu středověkou literaturu. V neposlední řadě si autor hraje také se čtenářem, který si patrně nikdy nemůže být zcela jist, zda odhalil všechno, co Horváthův postmoderní text skrývá. Koneckonců již poznámka nad dedikacemi Caveat lector! je přímo vybídkou ke hře. V povídce Zrurirorizozi se hra objevuje přímo, když si hrdina rozdělí byt pomyslnými čárami na zóny, z nichž některé jsou nebezpečné a je třeba se jim vyhýbat. „Po celý čas však vie, že nebezpečné zóny nie sú skutočne nebezpečnými – že toto nebezpečenstvo je len súčasťou jeho bezpečia, jeho hry.“
Prvním klíčem k interpretaci Horváthova textu bývá již samotný název povídek (např. Ruleta – asociuje se ruská ruleta; Vertigo – film Alfreda Hitchcocka z roku 1958; Rukopis nenájdený vo fl´aši – vzpomeňme na povídku Edgara Alana Poea Rukopis nalezený v láhvi; Rikitinskie point – vybaví se film neorealisty Michelangela Antonioniho Zabriskie Point; Píseň o zámku Otrantském – aluze na gotický román Horace Walpola Zámek otrantský). Autor však pracuje také s „přiznanými“ citacemi – Witold Gombrowicz, Věra Linhartová.
I když by si čtenář v prvotní euforii mohl myslet, že snad již ví, s jakými postupy bude autor pracovat, pokračováním v četbě zjistí, že tomu tak úplně není. Je mu třeba ještě odhalit do textu vkomponované aluze na triviální literaturu či přímo citáty z ní (detektivní příběhy Agaty Christie, Arthura Conana Doyla), znát desatero pátera Knoxe, Dantovu Božskou komedii, poznat volnou parafrázi textu markýza de Sade a v ne-poslední řadě se nenechat zmást autorovými antiiluzivními postupy a hrou s jazykem. („Chvíl´u sme mlčali. Vždy, keď už neviem jako ďalej, napíšem: ´Chvíl´u sme mlčali.´… Moj pocit počas celého toho psovského dňa /opakovanie matka múdrosti, opakovanie svojský štylistický prostriedok, opäť vel´mi vhodný, keď nás trápi nedostatok významu, ktorý by sme mohli prepožičať slovám/ teda bol, ako som už spomenul, ako som už bol spomenul, bol som býval spomenul, ten, že ktosi načúva při mojich dverách.“)
V titulní povídce se objevují vazby na mluvu hráčů počítačových her, počeštěné výrazy odborné anglické terminologie. Také postavy jednají jako výtvory, hračky, konstrukty, které je možno kdykoli vypnout. Když se hrdina-hacker o taková vypnutí systémů pokusí, dochází k vraždám. Jemu to ale nevadí, protože jeho kamarádi, milenky, rodina přece žijí jenom „jako“ – ve světě virtuální reality. Autor se pokouší poukázat na odlidštěnost počítačového světa, na jeho schopnost vytvářet dokonalou iluzi života, mazat už definitivně rozdíly mezi dobrem a zlem.
Kompozice povídky připomíná Peklo Dantovy Božské komedie, ke které se autor v jejím závěru otevřeně přiznává citátem vkomponovaným do textu. Virtuální realita počítačového světa je chápána jako novodobé peklo, počítač sám je pak jakousi alegorií světa. Podobně jako u Danta i zde dochází k mnoha metamorfózám, hacker má svého průvodce, také toto peklo je hierarchizováno - podle toho, do jaké vrstvy v možnosti ovládání a programování počítače se hacker dostal. V úvodu se hrdina se svým průvodcem setkají s „homunkulem“, po němž chtějí informace o světě, v němž se ocitli. I z jeho odpovědi se dá vytušit, že se jedná o peklo. „Teďko víš, že sem ouplně naspodku. Že prostě existujou tvory, kerý sou ouplně naspodku. Kerý nic nevědí a přece dělaj.“ V povídce se prolíná touha nalezení smyslu existence a poznání hranic svobody. („Seš moc sebevědomej, řek. A přitom neviš, jestli jazyk, kerým tolkuješ, je tvůj vlastnej, neviš, gdo ti naprogramoval, co smiš a co nesmiš říct, ani gdo tě sestrojil a gdy, esli ne před dvěma minutama a nenaprogramoval ti minulost, neviš, kýms byl předtím…“)
Za povšimnutí stojí Horváthův jazyk. Z uvedených citací je zřejmé, že vědomě nerespektuje ortografická pravidla, plynule střídá jazykové systémy – češtinu a slovenštinu, čerpá i z ruštiny a angličtiny. Jazykový kód je jedním z hlavních významotvorných činitelů celého textu.
Povídky Tomáše Horvátha jsou svědectvím o neuspořádanosti současného světa, o hranicích osobní svobody. Provokují tím, že ukazují vyprázdněnost slov, činů, vposledu veškerého bytí. Je na každém čtenáři, aby si kladl otázku, zda jsme něčím víc, než několika náhodnými konfiguracemi…

(Tomáš Horváth: Niekoľko náhlych konfigurácií. L.C.A., Levice, 1997.)

MOJMÍR TRÁVNÍČEK: CHVÁLA AFORISMU

Žijeme v nepřetržité záplavě slov, kterou vnímáme jako zvukovou (hlukovou) kulisu, jíž není radno věnovat pozornost. Je příznačné, že z denního tisku zcela vymizely přetisky politických projevů, parlamentních rozprav a jiných marných řečí, jak jich bývaly žurnály plné za první republiky. (Pravda, slouží nám dnes televize a internet, ale to je přece jen trochu jiná písnička.) O devalvaci slova svědčí skutečnost, že o přízeň čtenářů soutěží v sobotních novinových přílohách zábavné sloupky, které shromažďují vybraná debilní dicta zákonodárců a jiných činitelů (nebo nečinitelů), pronesená v příslušném týdnu. Ohlas mívají také rozličné bonmoty, jimiž se na tiskových konferencích rádi blýskají ostřílení jedinci, od nichž se zpravidla nic jiného nečeká. Přitom snad nikdy nebyl knižní trh tak bohatě zásoben všemožnými sbírkami věčných slov, inspiromaty z citátů slavných a ještě slavnějších osobností lidské historie, moudrostí věků, která však jako by v praktickém užívání zplaněla a ztratila šťávu, žár a přesvědčivost.
K těmto nenovým úvahám mě tentokrát přivedly dvě knížky, které se co nejméně tlačí do popředí pozornosti a sešly se mimoděk na mém stole. Vnější podobou jsou si Vzdálené jak jen může být. První je silný špalíček věkověké moudrostí a lidové zkušenosti, Františka Ladislava Čelakovského Mudrosloví národů slovanských, tezaurus přísloví a pořekadel, který vyšel v kritickém vydání naposled před padesáti lety. Vychází-li beze změny za půl století, je to nejen pocta ediční práci Karla Dvořáka, ale také výraz toho, jak je padesátiletí zanedbatelná časová etapa v rozlehlých staletích formulování platnosti této moudrosti.
Ještě více než tato klasika mě dnes zaujal její čerstvý protějšek z dílny současného aforistika, svazeček nesrovnatelně útlejší a skromnější - dvacetistránkový tisk, připomínající vzhledem brožurky na stolech v lékařských čekárnách, nabádající ke zdravému způsobu života nebo poučující, jak žít při cukrovce, hypertenzi (atd., doplň si každý podle svého chorobopisu). Autor: Otakar Matušek. Název: Aforismy. Tedy titul naprosto bezpříznakový, stroze informující o literárním žánru drobných průpovědí.
Se špalkem F. L. Čelakovského ho sbližuje právě blízkost žánru: aforismus bývá označován jako „přísloví vzdělanců“. A přirovnání se zdravotnicko osvětovými naučeními je čistě vnějškové. Matušek nepoučuje a dokonce ani nepředkládá nějaké závazné životní zásady. Některé jeho průpovědi pociťuji dokonce spíš jako báseň v próze o minimu slov, jako lyrickou vizi zhuštěnou do jediného verše, který má schopnost rozklenout se do dálky a výšky jako duha („Dálko, máš mlhu za svůj kříž“; „V noci mizí obzor, a tu pozvedáme tvář ke hvězdám“). Moudrost jeho výroků má vesměs potřebné prvky a ingredience: vychází z „věčné“ platnosti, působivosti a obecné známosti jistých obrazů a pojmů, dopřává v nich odraz aktuální zkušenosti a skutečnosti, a zažehuje z tohoto střetnutí nebo protikladu nový poznatek, postřeh nebo pochybnost: „Zprava i zleva létají facky. Asi jdu správně.“ – „Cesta božská, lidský krok.“ – „Poctivost ledovce, který skrývá jen devět desetin.“ Nepočítal jsem průměrný počet slov na jeden aforismus, ale snaha o maximální stručnost je zřejmá: „Moje řeč, Babylone!“ Ve stopách antických maxim se pokouší o výpovědi jednoslovné: „Znalci.“ (Tentokrát uvozovky nevymezují citát, nýbrž jsou integrální částí aforismu.)
Psát aforismy je práce svrchovaně nevděčná, nejen proto, že nikdy nevydají na sebrané spisy (ba ani na státní cenu). V dějinách literatury je jen málo osobností, na které se tam dostalo jen a jen pro jejich tvorbu aforistickou, která se zpravidla děje kdesi na okraji nebo vzniká jako vedlejší produkt (Neruda, Vrchlický, Čapek, Karel Konrád). Otakar Matušek (vydal již dříve soubor Duše je perla), umanutě jdoucí cestou „čistého“ aforistika, je jednou ze vzácných výjimek. Definice aforismu v příručkách poetiky říká, že je to pregnantní literární forma reflexivního či satirického rázu a vyjadřuje stručně originální myšlenku, zajímavý postřeh, založený obvykle na srovnání nebo rozporu. Nevděčnost této filosoficko-didaktické tvorby spočívá právě v striktním požadavku originality. Z bezbřehé záplavy mouder všech stupňů a odrůd snadno utkví v paměti zlomek, který se bezděky vynoří jako vlastní nápad. Děje se to v próze i v poezii - mluvíme pak o aluzích a citátech a dobíráme se jejich smyslu, poslání, stupně skrytosti atd. Ale řekneme-li si u aforismu ono známé „kde jsem už slyšel“ a odhalíme zdroj tohoto echa, jsme nakloněni mluvit spíš o opisování a vykrádáni a plagování. Každý aforistik žije a tvoří ve stresu tohoto rizika, nese svou kůži na trh s odvahou větší než jeho kolegové, tvůrci výpravnějších žánrů. Učme se ocenit toto jeho postavení!
Je obtížné a pravděpodobně i pochybné hodnotit aforismy podle kvality, podle síly výpovědi, tím méně pošetile hledat jejich užitečnost. Váha slova je rozmanitá a půvab jazyka také. Jaký důvod k chvále už proto, že každý aforismus závažnost (a závaznost) slova připomíná a nastoluje. Žije v něm satira i chvála, filosofie i lyrika, polemika, úder, úžas... Nemíníme tyto hodnoty sestavovat do žebříčku, hledejme pokorně jejich moudrost.
(Na závěr aspoň do závorky domácí úkol: Zařadit do mudroslovné literatury texty k obrázkům - příčí se mi výraz „kreslený vtip“ - moudrého aforistika Vlad. Jiránka.)

JIŘÍ KOPLÍK: JEDNA A JEDNA FRANTIŠKA BENHARTA

Bez osobnosti Františka Benharta bychom málo věděli o kultuře slovinského národa, zejména o jeho literatuře z posledních let. Žádný jiný národ nemá totiž u nás tak věrného, dlouholetého a kvalitního příznivce a zprostředkovatele kulturních hodnot. Benhartův zájem o Slovinsko není dán původem nebo mnohaletým pobytem mezi Slovinci. Natrvalo si ho získala tato země před půlstoletím, když jako pražský student Slovinsko navštívil a byl jeho krásou uchvácen. F. Benhart uveřejnil na 50 překladů děl slovinské literatury do češtiny, napsal velkou řadu statí a studií. Své kritické texty otiskoval hlavně v časopise Sodobnost, v němž od r.1977 do r.1990 vedl kritickou rubriku Bralnica (Čítárna). Ve Slovinsku mu vyšly tři knihy: dvě knihy kritických textů a jedna cestopisná - ze Slovinska. Jeho zásluhy Slovinci ocenili vysokým státním vyznamenáním a jmenováním za člena slovinské akademie věd už v roce 1985.
František Benhart je však také velikým znalcem a kritikem české literatury. Jeho stati o českých knihách vycházely v 60. letech především v časopise Plamen, kde měl na starosti kritickou rubriku, ale objevovaly se zejména v 80.letech v naší Světové literatuře a v slovinské Sodobnosti.
O tomto dvojím širokém zájmu F. Benharta svědčí jeho kniha s názvem Jedna a jedna, s podtitulem Kritické texty o české a slovinské literatuře (1963-1998), kterou v roce 1999 vydalo pražské nakladatelství H&H. České literatuře jsou věnovány stati v první polovině knihy (do str. 189), slovinské na str. 189-388.
Ve studiích o české literatuře se autor věnuje poezii, próze, ale i divadlu (Werich, Vyskočil, Havel, malé scény).V mnoha statích se zabývá prvotinami, a o jeho dobrém postřehu svědčí, že recenzovaní autoři uspěli i později. Jeho kritický zájem sahá od nastupujícího Hrabala, Fukse, Frieda, M. Kundery, Vaculíka až k současnosti, tj. po M. Vie-wegha, Jáchyma Topola, M.C. Putnu, J. Kratochvíla a Zlou milou Pavla Šruta. Dočteme se i o obecnějších problémech literatury, o sociální objednávce, konjunkturalismu za tzv. socialismu. Autor dovedl využít větší volnosti v jugoslávských časopisech a napsat tam v r. 1985 např. o O. Mikuláškovi: „...na jedenáct let mu naordinovali mlčení...“ A v r. 1980 se tam vyjádřil o současné „normalizované“ české literatuře: „Je to ještě horši, než jsem si myslel.“
I stati o slovinské literatuře dosvědčují, že se F. Benrhart výborně vyzná také ve slovinské próze a poezii a dovede hodnotit literární díla osobitými postřehy. Jako první je uveden Edvard Kocbek (1904-1981), „nepochybně nejvýznamnější slovinský básník“. F. Benhart připojuje zde vzpomínku z konce 70. let, která ukazuje na tehdejší „normalizační“ praxi v čs. nakladatelstvích. Vedoucí redaktor odmítl vydání Kocbeka slovy, že ho „nebudou vydávat ani seškrtaného“ (když E. Kocbek chtěl umožnit vydání svého díla u nás a sám škrtnout normalizátorům nevyhovující pasáže svého díla). V poezii věnuje F. B. pozornost také dalším významným slovinským autorům, které většinou mistrovsky přetlumočil do češtiny; jsou to Jože Udovič, Dane Zajac, Ivan Minatti, Veno Taufer, Milan Jesih, Ciril Zlobec, Tomaž Šalamun, „dnes ve světě nejvýznamnější a nejvíc překládaný slovinský básník“, Ivo Svetina, Milan Deklava aj.
Bohatě je v knize zastoupena kritika slovinské prózy. Z ní autor překládal přední slovesná díla od 70. let (M. Mihaličeva, K. Kovič, T. Svetina, C. Kosmač, P. Voranc, B. Zupančič, I. Potrč, I. Zorman, B. Hofman, D. Jančar a.j.), od próz čerpajících z partyzánské války s Němci až po boje v Sarajevu v 90. letech. Posuzuje ovšem i významná díla, která do češtiny přeložena nebyla. – Ojedinělá je stať o díle Petera Handkeho, rakouského prozaika.
Knihu uvádí čtyřstránkový esej Jana Suka, který je víc než zamyšlením nad tvorbou Františka Benharta. Ten podle esejisty „není jenom kritikem, překladatelem a předkladatelem perel slovinského písemnictví do češtiny a české literatury do prostředí slovinského, ale vlastně i svébytným tvůrcem, dokonce až mírně polomýtickou postavou jakéhosi nenapsaného, leč živého románu ...“.
V závěru knihy se v ediční poznámce konstatuje, že texty „nesou – více či méně – znaky své doby“, což je pochopitelné při velkém časovém rozsahu aktuálně zaměřených kritik. Dobrá čtivost textů a platnost většiny kritických postřehů však zůstaly zachovány.
Následuje velmi dobrý a potřebný jmenný rejstřík. Obsah knihy na konci by mohl být informačně dokonalý, kdyby za názvem statě soustavně uváděl literáta, o němž článek pojednává. To je návrh na malé informační vylepšení knihy, jejíž hodnota spočívá především v intelektuální síle Františka Benharta.
Za zaznamenání stojí, že olomoucká Votobia vydala F. Benhartovi čtyři knihy: jeho vzpomínkovou a cestopisnou knihu Zářivý den, u řeky (1997), tři překlady ze slovinštiny: A. Debeljak: Katalog prachu (1996), A. Debeljak: Soumrak idolů (1996), D. Jančar: Krátká zpráva z dlouho obléhaného města - Sarajevo 1994 (1997).
Je zřejmé, že tvůrčí energie Františka Benharta se v 90. letech obdivuhodně rozvíjí, jak o tom svědčí stati z posledních let, a zejména jeho překladatelské umění, zaměřené nyní hlavně na slovinské básníky. F. Benhart nás jistě seznámí ještě s řadou skvělých literárních děl slovinského národa v překladech i v kritických statích.

© Texty