TEXTY č. 19 (PODZIM 2000)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[comics][návraty]

NÁVRATY

Ludvík Vaculík o Sekyře

LUDVÍK VACULÍK O SEKYŘE

Co má cenu o ní říkat? Nač jsou tak lidé zvědaví? Říkat nemá cenu nic, knížka stojí, má se číst nebo nečíst, a co není jasné z četby, žádným dodatečným vysvětlením se neposkytne. Nemám rád výklady děl.

Lidé bývají zvědavi hlasitě např. na to, zda „je to pravda“. Obyčejně se tím myslí, zda opravdu, když on tam šel, tak ho potkal. Tak tedy říkám, že nepotkal, ale potkal jiného. Nepsal jsem zprávu. Nepsal jsem kroniku. Nevím přesně, jak to bylo s mostem, který měl být vyhozen. Bratranec Karel není Jožin Belha, tak jako Tarandová není Návojná. Ale ti dva mi byli omamnou předlohou. Poznal jsem tolik míst a jejich osudů, že v osudu mého rodiště poznávají se mnohá místa a celá země; bylo to přeci všady stejné.

(Jinak lidé bývají zvědavi, jenže potichu, co jsem za tu knížku dostal. Tedy: 18 000 Kč – v prvním vydání. To je míň než kolik by dostal kterýkoli řemeslník za tolik přesčasů, kolik jsem já té věci dal. U nás se psaním literatury člověk neuživí.)

Ale takový časopis jako je „Valašsko“ jistě zajímá něco jiného. Škoda, že přesněji nevím, co to je. A tak sám vypovím, co chci: Nejraději jsem psal ta místa, kde jsem mohl líčit přírodu, děje v ní, liboval jsem si v metaforách, prožíval jsem znovu prostor a jeho náladu. Byl jsem dávno rozhodnutý, že se vybrodím v té trávě, potoulám potoky a úvozy, tato Sekyra mi jen dala příležitost. Dál mi dělalo radost líčení pěkných scén mezi lidmi. Škaredé scény jsem znovu vytrpěl. Cenil jsem si svého výborného nápadu přeskakovat z času do času bez starosti o čtenáře. Jinak by se na tak malém místě celý život s tolika ději s tak velkým důrazem na jejich souvislosti nedal vylíčit. Čtenáři to vadí, jen když je líný: ve skutečnosti člověk v životě vzpomíná tak, že přeskakuje s předmětu na předmět, z času do času. Zvuk jednoho slova vyvolá celý svět vzpomínek. Zvláštním úkolem pro mne bylo podřídit si nářečí. Někteří lidé z Čech se domnívají, že jsem místy užíval dialektu. Rodilý Valach vidí, že nikde. Je to stylizace. Dvě tři slova ve větě, koncovka, odlišná kvantita – a už je tu dojem, jako by se mluvilo dialektem. Ale ve skutečnosti přesný dialekt vypadal by tu nemožně. Ještě tak nejvíc bral jsem z mluvy svého rodiště syntax, určité schvály jsem si vytvořil v duchu našeho nářečí. Vůbec si myslím, že spisovné češtině mohou všechny dialekty nejvíce prospět v syntaxi: rozbíjejí pověru o spisovnosti či nespisovnosti určité vazby, vyjádření. V tomto smyslu spisovné je všecko, čeho se v umělecké řeči užije s největším výsledkem. Mám krom toho ve zvyku v duchu si, co píšu, předříkávat. Ten zvyk pochází z let práce v rádiu: text musel být „mluvný“. To mi radilo v slovosledu. Nesnesu dvakrát po sobě „se“. Jen hlupák může například napsat: myslíš-li. Slyšíte to šišlání? Hromada se sesypala: lepší je svalila, zhroutila. Jinak nevíte, kdy přestat s tím syčením. – Ale to čtenář průměrně nevnímá. Nevadí. Tyto práce na textu se dělají z větší části dodatečně. Nekonečným přepisováním. Můžu (nikoli mohu) říct, že každá stránka Sekyry byla napsána nejmíň desetkrát. Existuje například fáze, kdy člověk čte svůj text (protože třeba není schopen zrovna pokračovat dál) s pozorností zaostřenou na přebytečná slůvka. Vyškrtávat! Slova ohmataná nahrazovat jinými. Místo rychle napsat honem. (Nebo rychlo? – To už by byla schválnost, to je jen odsun od všečeského slova; honem nemá náhrady.) Pečlivě jsem se staral, abych nikde neužil slova „takhle“, „tohle“. Nenávidím i české „pakování“. Copak to máš? Hovno, chce se mi odpovědět. Nenávidím sousedovic. Cpe se to do spisovné normy, a zatím je to jejich, čecháčské. Ale nemohu zas napsat sousedůj, to už bych musel zrovna užít súsedůj. Zůstávám nerad u sousedův. Sousedův sklépek je ale zas taková zmňata, že jí není rovno. Musel bych napsat sklípek. Ale sklípek přece u nás nikdo nemá, to je konina! Stejně nemožné je srdíčko, mlíčko. Co všechno se dá pořídit správným odstíněním užití dvou slov: pole, role! Role je starší. (Je? Nevím.) Kruché role – ani nevím, jestli se to dá napsat, ale nestarám se. Vůbec: nemám k tomu všemu žádné vzory, žádné teorie, žádné teoretické jazykové vzdělání. Dělám si, co chci. Tato věta mi zabrala snad půl večera: „A už jsem viděl, že to bylo pole ovsa nebo pohanky, pole kamenité, vysoké a větrné, kruché role s ženou v černé kacabaji a v bílém šátku, role zaniklé.“ Od pole k roli jde se totiž dějinami dozadu.

Ale žádali jste mě, abych o své knížce napsal úvahu. Neuvažuju o ní už. Je to dávno, nechce se mi. Mám jiné starosti. Jsem zvědav, jestli se mi podaří ještě něco napsat. Psaní je moc těžké, a nevím, proč vlastně píšu, když radostné je to vždycky jenom chvílu. (Vidíte: být to v knížce, tak bych kvůli slovu chvílu, abych ho mohl užít, nahradil slovo vždycky slovem pokaždé. Lepší to k tomu pasuje!)

Text spisovatele Ludvíka Vaculíka byl publikován ve sborníku Valašsko v roce 1968. Zaujal nás natolik, že jsme se jej rozhodli znovu zveřejnit. Činíme tak s laskavým svolením autora.

red.

© Texty