TEXTY č. 20 (ZIMA 00/01)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor][comics]

RECENZE

Pavel Kotrla: Hezký konec světa přeje Živel č. 18

Erik Gilk: „Bojím se o život“

PAVEL KOTRLA: HEZKÝ KONEC SVĚTA PŘEJE ŽIVEL Č. 18

Tak to chlapci z redakce s tím přáním do nového roku nějak prošvihli, chtělo by se škodolibě zvolat při listování osmnáctým číslem Živlu, které mělo být posledním číslem minulého století, kdyby to nebyla událost víceméně běžná. A kdyby se tak trochu nedotýkala většiny časopisů. Je sice možné, že za to může nějaká distribuční společnost, ale i tak: na rozdíl od nás jsou za peníze, a tak to připomenu.

Podobně jako v předchozích číslech, i nyní Živel pokračuje v monotematickém zaměření. Tentokrát svou pozornost zaměřil na globalizaci. Což je téma, pod jehož hlavičku se dá shrnout opravdu vše. Takže jenom krátký výčet témat: Japonsko, kyberprostor, rasismus, design, Londýn, francouzské periférie, Jim Jarmusch, Wong Kar-Wei, chytré drogy, potravinové doplňky, ale i pokémoni... Vesměs témata, na která se dalo narazit již v číslech předchozích. Někdy se mi zdálo, že od těch dob taky zbyla. Výsledný dojem je však dostatečně roztříštěný a nekompaktní, aby mohl částečně nastínit obraz globalizovaného světa a okolí, veškerou tu techniku, aglomerizaci, shon, život protékající starým mladým a mladým starým mezi prsty. Nikde místo k spočinutí, jenom samá snaha o léčbu šokem. Jako by všechno měla schvátit rychlost.

V tomto by osmnácté číslo tak nějak uhnanému světu odpovídalo. Naneštěstí se tomu podřizují i články. Nějak marně jsem hledal v tomto výčtu texty, které by více odpovídaly periodicitě tří čísel ročně. Ne, že by se jednalo o svým obsahem nezajímavé věci, ale klidně si je dokážu představit v Reflexu, Mladém světě, ... (další spotřební magazín doplň sám). Ale na časopis, který má stálou redakci, vychází na křídovém papíře a chce být nějakým způsobem mluvčím jistého společenského postoje, mi to připadá nějak málo. Jenom takový skluz po povrchu. Navíc je zarážející i dost velký počet neopravených překlepů a chyb.

A ještě jedna připomínka. Vždy jsem oceňoval Živel pro jeho design, který považuju za osvěžující a v našem prostředí za nepřehlédnutelný. Co mi však vadí, je skutečnost, že text je tímto výtvarným ztvárněním tlačen až na samou hranici čitelnosti – konkrétně mám na mysli písmo sytě tmavé šedi na černém podkladu z lesknoucí se křídy. Opravdu něco pro jasnovidce.

Marná sláva, nějak se nemohu zbavit dojmu, že Živel už není tím, čím býval. Někam se ztrácí živelnost, okruh témat se zužuje. Časopis kráčí do mainstreamu. A nějak obzvlášť mu to nesvědčí. Je dost možné, že chlapci zlenivěli. Ale snad se jedná jenom o krátkodobou indispozici.

ERIK GILK: „BOJÍM SE O ŽIVOT“

Jak si vyložit název nové prózy ostravského autora Jana Balabána Černý beran? V každém případě jde o něco nezvyklého, protože jen stěží se s podobným zoologickým úkazem setkáme na našich lukách. Černý beran také může být aktualizací frazeologického spojení „černá ovce rodiny“, a pak je to něco nechtěného, spíše vyživovaného, rozhodně však nikoliv hýčkaného. Bezpochyby je černý beran čímsi znepokojujícím, skrývá
v sobě jistou osudovost, naše setkání s ním může vypadat takto: „Stranou stál od ovcí oddělený velký černý beran. Otlučené rohy, oči se mu blýskají. Patricie z něj nemohla spustit oči. Zahlédla bolest tvora, který něco zlého ví, a přitom smrdí tím svým samčím zápachem na sto honů. Cap jeden černý. […] Čerte, je třeba poslat tě zpátky do pekla. S rohy u země čeká, až se jeho osud naplní.“ (s. 55 - 56).

Černým beranem, který znepokojuje
a uvádí „věci do pohybu“, je zcela jistě vypravěčův strýc Bogomil. Vypravěč František Josef (dvojnásobné nomen omen) uvádí svůj příběh pověrou, která říká, že duch člověka. který zemřel nesmířen, nemá pokoje a musí bloudit světem, dokud jeho klid není vykoupen. Ovšem kdo z nás je smířen?

A tak se strýcova smrt stává impulsem k bilancování dosavadního života Františka Josefa a jeho ženy Patricie, kteří se v rozhovorech a ve vzpomínkách nyní často vracejí ke strýci, k jeho první ženě Johaně, jejímu bratru Petrovi či k druhé kanadské ženě Jeniffer. Přítomnost se prolíná s minulostí, mrtví jsou mezi živými přítomni alespoň v paměti a v řeči, stejně tak se střídají dějiště, časy vyprávění či postavy reflektující skutečnost. Z hlediska kompozice těmto prostřihům odpovídají krátké kapitoly pojmenované nejčastěji  jednoslovnými symbolickými názvy a také vypravěčský styl. Vypravěč několikrát změní v rámci krátkého úseku rytmus a charakter svého vyprávění (nečekanou lyriku náhle vystřídá ještě nečekanější drsnost), konkrétní jev poznatelného světa se stává podnětem k obecnější niterné úvaze, ne-li k transcendenci. Balabánův hutný výraz, někdy až aforistický, přispívá k umocnění sebereflexe ústředních postav. Autor spoustu věcí nedopoví, nedovypráví, používá symbolických náznaků, nechá nás bloudit životem
a vzpomínkami spolu s Františkem Josefem. Leccos může napovědět vložená pohádka o Animukovi a jeho znameními doprovázeném putování do hor.

Vzpomínky na spletité vztahy mezi příbuznými, skutečnost, že vypravěči a jeho ženě táhne na čtyřicet, jejich povědomí o blízkosti smrti a vlastní nedokonalosti („Někdo větší než oni by měl vyprávět příběhy“), čas kvačící nemilosrdně vpřed, krátké kapitoly, nebo text, který na sebe bere formu zpovědi, to vše zvyšuje naléhavost autorské výpovědi. František Josef a Patricie jsou spolu sice již dlouho („Tak se složili jeden do druhého, že přitom zapomněli na cestu zpátky“), ale uchovávají si každý svoje tajemství: Patricie cukrovku, kterou si již dávno mohla vyléčit, a František Josef svoji sestru Lucii, jež zemřela ještě v kolébce. Jejich vztah je pak založen na vzájemné závislosti: on je jí inzulínem, ona jemu sestrou. Tyto pozoruhodné vývody, poetické výrazy či neologismy (např. osovělý), stejně jako lyrické popisy krajiny jsou neoddělitelnou součástí Balabánova způsobu psaní, jenž lze označit za synkretický, někdy až mytologický. Ať tak či onak, román krouží kolem věcí, které jsou na lidském bytí tím nejpodstatnějším a zároveň tím nejtajemnějším, kolem života a smrti.

Nezbývá než konstatovat, že Balabánovi se postup od kratších prozaických útvarů k delšímu zcela jistě podařil, a to, zda Černý beran znamená předěl v jeho tvorbě, rozhodne až jeho další umělecký vývoj.

Jan Balabán: Černý beran, Host, Brno 2000, 154 s., náklad neuveden, cena 149 Kč

© Texty