|
|
 |
TEXTY č. 31 (PODZIM 2003)
PŘEKLAD
Alexej Alechin
Dumitru Ţepeag:
Klíčovou dirkou
MOŘE
Odliv, příliv, odliv...
A neomrzí se to?
PODZIMNÍ SVÁTEK
V ten den se sluší poklonit se tomu, kdo
dává ti obživu.
Palmě, loďce, krávě.
A také šofér krášlí girlandou svůj náklaďák,
u předních kol rozkládá dary – banán, hrst
ořechů – a pronáší děkovnou modlitbu.
Chtěl bych vzhlédnout na květy opletený
sejf bankéře.
Připraven s psacím strojem rozdělit se
o banán.
z ruštiny přeložil Pavel Kotrla
Dumitru Ţepeneag (nar. 1937), jeden z nejoriginálnějších rumunských
prozaiků. V padesátých letech píše výhradně do šuplíku, poprvé publikuje
až v r. 1966, koncem šedesátých let stojí mj. u zrodu nového literárního
směru, tzv. onorického estetismu. V roce 1975 je nepohodlný spisovatel
během pobytu v Paříži zbaven rumunského občanství Ceauºescovým prezidentským
dekretem. Nucen zůstat v emigraci píše střídavě rumunsky i francouzsky.
Do povědomí rumunských čtenářů se vrací až v devadesátých letech, kdy
jsou postupně vydávány jeho romány, mj. již po druhé „Hotel Europa",
jenž obdržel cenu UNESCO a byl přeložen do francouzštiny, němčiny a maďarštiny
(pro české čtenáře je připravována ukázka v Literárních novinách). Vydávání
Ţepeneagova díla v rumunštině vyvrcholilo v roce 2001, kdy bukurešťské
nakladatelství ALLFA uceleně vydává pod titulem „Prin gaura cheii" (Klíčovou
dirkou) jeho krátké prózy. Zde je tedy první malé nahlédnutí:
Mrtvá ryba
I já jsem tam byl, před restaurací, ve skupině zvědavců, kteří se mačkali,
aby se také podívali na rybu na chodníku. Strkali do mě, šlapali mi po
nohách, ale já přesto nemínil jít pryč. Školní brašna na zádech ztěžkla,
opírala se o ni nějaká nervózní paní, byla tlustá a měla pronikavý hlas.
— Takových zvědavců! Takových zvědavců!
Bylo ještě brzy, restaurace byla zavřená. Na chodbě, která vedla ke
kuchyni ležely tři kusy ledu složené jen tak halabala a pár vyhozených
květin. Vedle toho ryba.
— Mrtvá ryba, to je toho, řekla žena, která se dostala až ke mně
a ochranářsky mě uchopila za ruku. Měla teplou zavlhlou dlaň. Pronikavý
hlas mi drásal bubínek.
Skleněné oko ryby se dívalo přímo na nás. Šupiny byly jako zelené nehty,
k okraji namodralé. Ležela napůl v chodbě, kde byl led, napůl na vlhkém
asfaltu chodníku, s hlavou na obrubníku.
— Ryba na chodníku?
— Asi ji přivezli pro restauraci...
— Ale takovou velkou!..
Vysoký muž, vyschlý jak treska, se žlutou aktovkou pod paží se protlačil
dopředu. Nedůvěřivě se na mně podíval a pohrozil mi prstem. I ostatní
popošli blíž.
— Jakási ryba...
Krčili rameny. Žena vedle mne v tom stále neměla jasno. To ji tam
jako nechají na výstavu, nebo co? Kroutila nechápavě hlavou. Potom ji
napadlo něco veselého.
— Upéct ji tak pěkně na rožni, celou, jako tele... Celá svatba
by se nasytila!
— Je dobře vykrmená, pochvaloval si jeden pán, který mne začal
hladit po hlavě. A což taková rybí polévka!
Vtipkovali, chichotali se, někteří mlsně pomlaskávali. Bylo obyčejné
všední ráno, pracovní den, slunce teprve vycházelo. Nemohl jsem se přimět
k odchodu. Mrtvá vypadala větší, delší. Jako člověk. Bělavé břicho postupně
modralo. Šupiny už se netřpytily, zmatněly. Pouze oko zůstalo lesklé.
Lidé odcházeli. Paní s hlasem jak trumpeta mě začala napomínat:
— Co pořád koukáš? Nemáš co na práci, nemáš jít do školy? Mrtvá
ryba, no, co na ni pořád civíš?
Všichni jí dávali zapravdu. Souhlasně pokyvovali hlavami nahoru a dolů.
Taky pažemi. Šel jsem. Na rohu jsem se však zastavil a díval se, jestli
tam ta paní ještě je a potom jsem se vrátil. Na chodníku jich zbylo už
jenom pár. Nějaký shrbený stařeček s mrnětem držícím se ho za ruku,
a ještě asi dva, tři další. Lidé pospíchali do práce, zastavil se málokdo.
Spokojili se s letmým pohledem na dálku. Opíral jsem se o vitrínu restaurace
a díval se jí do oka, které mi nic neodpovídalo. Všechny rybí oči jsou
stejné. Neodvážil jsem se jí dotknout. A nevěděl jsem ani, jestli je
to ona, nechtěl jsem, aby to byla ona, ryba, která mi připlouvala večer
k oknu, když jsem byl sám. Tenkrát jí šupiny zářily jako by byly z ametystu.
Svou milou tlamičkou s tlustými pysky se dotkla skla a byla se mnou,
dokud nad domem přes ulici nevyšel měsíc. Když jsem byl smutný, tančila
před oknem ve žlutavém světle lampy. Byl to legrační tanec, byla těžká,
někdy ztrácela rovnováhu, převrátila se břichem vzhůru, narazila ocasem
do sloupu, už sebou málem plácla na chodník, ale vždy včas našla rovnováhu,
měl jsem ji rád a smál se na celé kolo jejím kouskům. Nevím, jestli to
byla mrtvá ryba. S rodiči jsme se brzy přestěhovali do jiné čtvrti, do
velkého domu, kde jsme měli balkon. Rád jsem chodíval na balkon dívat
se na noční město, na jeho světla, ty malé, zlaté rybky.
A potom jsem začal chodit na gymnázium.
Tramvaj
Čekal jsem už přes čtvrt hodiny na tramvaj. No, vida, konečně! Zuby
nehty, pěstmi se mi povedlo pořádně se zachytit držadla a vyškrábat se
jednou nohou na stupátko. Přede mnou čněla nějaká dáma, velká jako almara,
celou svou vahou se o mne opírala. S vypětím sil, pomáhaje si lokty,
šťouchanci a kopanci, se mi podařilo vecpat ji do vozu a sám se za ní
taky vydrápat. Tramvaj se rozjela. Průvodčí pátravým pohledem žádala
na všech jízdenky. Jízlivě jsem se pousmál a strčil jí pod nos tramvajenku.
Přiznávám, že toho dne jsem měl docela štěstí: skryt za zády té tělnaté
dámy jsem se záhy dostal až doprostřed vozu a při první příležitosti
se co nejpohodlněji uvelebil na sedadle. A pak už jsem se po nikom neohlížel.
Pozoroval jsem okénkem hemžení města. Potom mě to přestalo bavit, zavřel
jsem oči a poněkud ukolébán kodrcavou jízdou tramvaje a šumem rozhovorů
v uších jsem si zdřímnul. Snad jsem i chvíli spal. Když jsem znovu
otevřel oči, zpozoroval jsem s údivem, že už není vidět ani domy, ani
ulice. Vyjeli jsme z města. Ve světle soumraku se táhla úžasná, zářivě
modrá rovina. Zapadající slunce v ní zanechávalo rudé a fialové
pruhy. Na šedavém pozadí oblohy jsem rozeznal stále níž kroužící ptáky.
Na obzoru se objevil bílý kůň s plamennou hřívou. Ptáci s mocnými, zahnutými
zobáky se k němu blížili. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ve voze bylo
úplně prázdno! Ani průvodčí už nebyla na svém místě. Protějším okénkem
byla vidět tatáž, jako nehybné jezero zářící rovina. Pár dalších koní
s hořícími hřívami přiběhlo polekaně až téměř k tramvaji, poté
zůstali vzadu. Obrovští ptáci číhali na obloze. Otevřel jsem dveře na
plošinu, abych si promluvil s řidičem, ale nenašel jsem ani jeho.
Pěkná komedie! Bez šoféra, jezdí si to bez šoféra po poli. Zanedlouho
se setmí a já sám v téhle zatoulané tramvaji, která si jede kam se jí
zlíbí. Cítil jsem, že mi najednou chybí ta tělnatá dáma. Vedle ní bych
se cítil víc v bezpečí. Posadil jsem se na jiné sedadlo a pozoroval,
jak se přehrabují ptačí zobáky ve zpola spálených mršinách koní, jichž
stále přibývalo v zoufalém trysku s pálícími hřívami odněkud zpoza
obzoru. Uslyšel jsem slabounké veselé zakvičení a otočil se. Nejdříve
jsem se hloupě polekal. Bylo to buclaté růžové prasátko, které vylezlo
zpod sedadla. Proč bych se bál? Byli jsme teď dva. Vzal jsem prasátko
do náručí a posadil se znovu k okénku. Začínalo se stmívat. Koně klusali
s hořícími hřívami podél tramvajových kolejí vytrvale pronásledovaní
těmi divnými ptáky s ocelovými zobany. Hladil jsem prasátko se srdcem
sevřeným strachem. Mělo taková měkounká jemná ouška, a něžný sametový
rypáček! Občas jemňounce zakvičelo, zavrtané v mém náručí. A nakonec
zůstávala ještě naděje: možná koleje někde končí a potom se tramvaj… rozjede
zpět, do města.
připravil a z rumunštiny přeložil Tomáš Vašut
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
