TEXTY č. 31 (PODZIM 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

RECENZE

Pavel Kotrla: Jeden den

Mojmír Trávníček: Klíč k určování básní

Jan Jílek: Několik poznámek k polovině Tarantinova arcidíla

Jakub Grombíř: Rumunsko, jaké je

Erik Gilk: To nejlepší z tradice českého historického románu

Pavel Kotrla: Jeden den

Co do rozsahu nevelká kniha „Apáka a mamáka" autora Kolomana Kocúra z produkce slovenského nakladatelství L.C.A. je velmi příjemným počtením a je pozoruhodná v několika ohledech. Snad ani nemá děj, jenom se tak vine sto dvaceti stránami, od začátku ke konci, v atmosféře polomaďarského a poloslovenského světa, ve kterém žijí dva stárnoucí manželé – apáka a mamáka.

Samotná próza a místo jejího děje je připomínkou nestálosti jakýchkoliv „věčných časů". Vždyť jenom sami protagonisté za svůj život zažili přinejmenším pět státních celků, aniž by museli opustit svůj domov. Tento paradox je ostatně dobře znám i nám, třicátníkům. Kniha je doplněna malinkým slovníčkem, z čehož je patrné, že ani na Slovensku nejsou všechny výrazy z tohoto Maďarskem ovlivněného prostředí obecně známy.

Je obtížné posuzovat knihu bez znalosti širšího kontextu. Přesto se odvážím tvrdit, že se jedná o text pozoruhodný. Především mi svým důrazem na obyčejnost a všednost denního žití připomněl prózy Bohumila Hrabala, a to zvláště svým laskavým nadhledem. A pak, je příjemné číst příběh z prostředí, o kterém nyní víme především zprostředkovaně ze stránek novin a televizních obrazovek jako o komplikovaném regionu, kde dřímají národnostní spory, který tuto skutečnost sice nepomíjí, ale ukazuje ji z jiného, přirozenějšího úhlu.

Vlastně se v té knize nic nestalo. Nikdo nebyl zabit, nikam se necestovalo, nebyl prožit žádný velký příběh. Jenom stárnoucí děda si vypil několik skleniček, sešel do sklepa, otrhal ovoce na zahradě a babka navštívila kostel a obchod. Z pohledu mnoha lidí ničím nezajímavý den.

Přesto ve mně zůstal po přečtení knihy hřejivý pocit. Snad byl dán tím, že jsem na chvíli vstoupil do normálního světa lidských vztahů.

Mojmír Trávníček: Klíč k určování básní

(Recenze-fejeton)

Jsem senior, mateřským jazykem dědek, a není divu, že v mladé poezii je mi ledacos vzdálené; připadám si ve vztahu k ní jako krátkozraký. Něco uniká, k něčemu nenajdu kód, někdy selhává trpělivost. Vyrůstal jsem na básních přísné kázně a promyšlené architektury, na druhé straně mi učaroval jejich opak s ohňostroji imaginace a fantazie. Umění těsnopisu mi zůstalo namnoze utajeno, snad i proto, že počet jeho systémů je nepřeberný.

Ale česnek mám rád. Je to náš český žen-šen, záruka zdraví a dlohověkosti bez sklerózy. Plní také funkci čpavku při kříšení omdlelých a doporučovali ho i proti atomové bombě. Pochází z čeledi liliovitých, měl by mít tudíž blízko ke klasické lyrice – a přece ho romantičtí lyrikové nepustili do svých libosadů. Podle klasika je však přítomnost česneku v poezii (podobně jako v polévce a omáčce) ukazatelem a známkou – čeho vlastně? Zdraví? Pravosti? „Normálnosti?"

Mladý básník Gabriel Pleska v názvu své básnické sbírky česnek dokonce zdvojil a opatřil vykřičníky: Česnek! Česnek! (vyd. Aluze, Olomouc 2003, 112 s.). Nejsem si však jistý, je-li to znamení sympatie anebo rozhořčení, protože v trojhlasé baladické básni Havranpírko rovněž dvakrát opakuje: „ V ranách mi česnek třeli" – což není nejpříjemnější procedura.

Ale mě na této svěže mladé, spontánně nápadité sbírce upoutalo bezděké setkání s vlastní, tak dávnou mladostí. „Byl jsem zblednut a byl jsem zezelenán." Jak nás mohl Gabriel Pleska zaslechnout, když jsme přesně takto znásilňovali pasiva? Slyším dodnes z letité dálky kolegův report: „Byl jsem zblednut a vyblit." V témže čase vypuklo sledování plivání v poezii: „Plivat po sobě nazpátek, to je má pýcha." – „Za tatínka, za maminku po jednom odplivnutí." (O. Kryštofek, 1945).

Jak potom nezaregistrovat Pleskova lyrického subjekta se psem, kterak plivají „z okna pod sebe"! Ale hlavně jsem se zaradoval, že se po zásluze dostává básnické oslavy drahému, skrznaskrz ochňapanému a v listoví proměněnému, dědičnému Polívkově Klíči k určování rostlin! Faustus-Polívka proměňoval rostlinopis v nádherné dobrodružství, které nicméně mělo svůj řád a zákonitou posloupnost. Jeho poezii Pleska objevil a skvěle demonstruje.

Dnes už vím, že tato nepostradatelná botanická příručka patřila k nejužívanějším knihám Jana Zahradníčka a poskytla mu potěšení po návratu z vězení, když podle ní určoval plevele na uhřínovských rumištích a podle plotů.

Fascinující je Pleskovo zacházení se starobytným inventářem a lyrickými rekvizitami užuž odumírajícími v rukou básníků minorum gentium. Sluníčko a měsíc jsou u něho ožrané jelenem a krtky, kačeny plují pod zemí, skřítek „v hovně si hloubí skrýš", rudý šípek je svět uprostřed trní; existuje také „strom zvláštní řeči, jiného jazyka", a v jednom z básnických receptů a návodů jsou stromy určené k rozkousání... A což „lysá srdce", „krokodýlí kožešiny na šíjích krásných dam", „havran carevič"... K zapamatování je i „paní vrahová". Se záviděníhodnou snadností až ležérností shrne autor celé soubory někdejších experimentů do několika veršů jediné básně, např. deklinaci „jazyčete" (= malého jazyka) osolí několika inovovanými úslovími („slyším zlato růst") a závěrečným obdobně modifikovaným naučením z přísloví...

Z hříček a polosnů prvního oddílu vyrostly streo-vize střední části sbírky, dvouhlasých a vícehlasých malých dramat, scénářů, návodů, receptů a rad. Závěrečná pocta „Polívkovi" (nikoliv valašskému králi!) je autorem charakterizována s přesností naučených textů jako „tápání, šmátrání po zdech, hledání klíčů". Já svůj klíč také teprve hledám, některé nálezy záchytných bodů, orientujících k zámkům, jsem zmínil. Systematiku hledání bohudíky žádný Polívka ani Faustus nezpracoval, čtenáří nezbývá než šátrání v textu.

Šestadvacet variant, které básník nabízí v závěru sbírky, skrývají ve svém číselníku falešný kód. Ale kdo není alergický na silice česneku, nepochybně svůj kód objeví.

Jan Jílek: Několik poznámek k polovině Tarantinova arcidíla

Snímek Kill Bill na první pohled zaujme dokonalou, až filigránskou propracovaností jednoty a ucelenosti svých složek. Zatímco v Pulp Fiction se Tarantino spokojil s velmi invenční hrou s chronologií jednotlivých dějových pásem, v Kill Bill se pouští ještě dál.

Časová souslednost je systematicky porušována, následek předchází příčině, dramatický vrchol je znám daleko dříve, než k němu na konci filmu dojde (top protivnice O-Ren Ishii je na seznamu mrtvých odškrtnuta již v samém počátku, dávno předtím než se jejím soubojem s „Nevěstou" uzavírá celý film). Mezititulky v úvodech jednotlivých kapitol se zpočátku zdají být matoucí a nepřehledné (stejně jako v dalším časovou kontinuitu rozrušujícím díle, Adaptaci Spika Jonzeho), v průběhu filmu jako diváci zjišťujeme, že vše je vlastně dokonale průhledné, jen dovedně autorsky zamotané. V černobílém prologu se mlhavě dovídáme o zradě Billa a jeho kumpánů, po čtyřleté pauze (nevěstině kómatu) se hlavní hrdinka probouzí a vydává se na cestu pomsty. Fabuli Kill Bill lze odvyprávět jednou větou, čímž se opět dostáváme k formě, která jednoznačně dominuje nad obsahem.

K dovedné machinaci s filmovým časem se přidávají hrátky v rovině obrazové. Barevné kapitoly jsou velmi stylizované, Tarantino užívá zřetelných kontrastů (žlutá kombinéza „Nevěsty" versus šiky japonských zabijáků v černých oblecích, potažmo sněhobílá O-Ren Ishii), barva je aktivní složkou filmu do té míry, že Kill Bill místy připomíná bravurně nakreslený a ještě lépe vybarvený comics. Celá jedna kapitola je potom vyvedena jako animovaný film, konkrétně ve stylu japonských anime. Zavraždění rodičů O-Ren Ishii je vrcholem brutality filmu, cákance krve nestříkají z bezejmených bojovníků, ale z bezmocných rodičů holčičky skryté pod postelí. Démoničnost a hrůznost této sekvence tlumočí animovaný film efektivněji a samozřejměji než klasický hraný obraz. Podobnou funkci má i černobílý obraz v retrospektivě likvidace „Nevěstiny" svatby a také v boji „Nevěsty" proti tlupě mužských bojovníků. Černobílá opona milosrdně skrývá brutalitu osudovou, stejně jako brutalitu absurdně přeexponovanou.

Ve filmu Pulp Fiction se Uma Thurmanová jako Mia Wallace rozpovídá o svém účinkování v kung–fu seriálu s názvem Síla liščí pětky. Při sledování Kill Bill máme pocit, že se Tarantino tímto fiktivním dílkem inspiroval. Síla liščí pětky bylo ryze feminní kung–fu, jednou ze členek party byla postava Umy Thurmanové, každá z pětky byla specialistkou na jiný druh boje a každá členka měla bizarní jméno či přezdívku. Kill Bill vypráví o skupině ženských strojů na zabíjení, Uma Thurman hraje jednu ze členek party (byť hned v úvodu zrazenou), jejími protivnicemi jsou charakterově i profesně vytříbené vraždící specialistky s roztodivnými přezdívkami. První část eposu Kill Bill je navíc dokonale ženským filmem – muži zde vystupují v roli pomocníků či málo nebezpečných protivníků (ovšem s výjimkou nepoznaného a tudíž mlhou božství opředeného Billa). Tarantino ve svých filmech stále intenzivněji upřednostňuje ženy – od takřka neženských Gaunerů, přes situaci „půl na půl" v Pulp Fiction, k samostané hlavní hrdince v Jackie Brownové.

Finálním soubojem žena versus žena je demýtizován žánr westernu, jehož poslední souboj bývá doménou mužů. Z westernu si režisér půjčuje tajemný charakter hlavní hrdinky, jejíž jméno je při svém vyslovení dokonce postmoderně zaretušováno pípnutím. Aspekty finálního souboje jsou konstruovány nelineární chronologií (již předem víme, že O-Ren Ishii bude zabita), dokonalým protikladem znalosti a neznalosti obou aktérek (o životě „Nevěsty" nevíme prakticky nic), klapáním dřeva ve studně (cyklicky se opakující chvilková katarze) a také nádhernou stylizací scény a samotného boje. Z výše uvedeného nám dochází, jak dokonale propracovaný systém je nám předkládán.

Inspirace comicsovou poetikou je ve filmu patrná snad v každé bojové či násilné scéně. Krev teče proudem, rezignujíc na jakékoliv fyzikální či morální zákony. Ještě nikdy v historii kinematografie snad nebylo násilně otevřeno tolik tepen… V intencích comicsu je nejen postupné vybíjení charakterově odlišných protivníků, ale také cestování po různých (co nejatraktivnějších) koutech světa.

Kung – fu způsobu boje je v Kill Bill jako šafránu, daleko největší prostor má samurajský bojový styl. Kodex čistoty, cti a absolutní věrnosti svému pánovi, který tak důsledně rozpracoval Jim Jarmusch ve svém Ghost Dog – Cesta samuraje je opět svým způsobem postaven na hlavu. Souboje jsou ladné a dokonalé především fyzicky, morálně čistý a tudíž esenciálně samurajský je pouze souboj finální. Velký důraz je kladen na eleganci a dokonalost mečů, čímž je naplněna Tarantinova fetišistická záliba ve zbraních (zabijáci z Pulp Fiction či Od soumraku do úsvitu nemají ke svým zbraním pouze majetnický vztah).

Tarantino připravoval Kill Bill celých šest let. Jeho ambicí bylo natočit nejlepší akční film všech dob. Kill Bill však od samého začátku hraje na parodicky hravou notu, kterou se neustále tlačí do žánrové nadroviny. Zjednodušeně lze řící, že Tarantino nenatočil nejlepší akční film všech dob, ale (při téměř zaručené kontinuitě druhého dílu) nejlepší poctu filmům, za jejichž zhlédnutí se někdy stydíme.

Jakub Grombíř: Rumunsko, jaké je

Brněnský lékař a básník Vladimír Šrámek popisuje ve své knížce Rumunsko mýma očima (Weles 2002) zážitky z prázdninové cesty do Rumunska. Proč ne, žánr poetického cestopisu má úctyhodnou tradici přinejmenším od časů Sterneovy Sentimentální cesty a právě výpověď, která se nesnaží o objektivitu za každou cenu, může nečekaně proniknout až k jádru věci. Na rozdíl od mnoha hledačů povrchní exotiky, kteří s sebou často vozí náklad předsudků a opovržlivosti vůči cizím zvyklostem, Šrámek se snaží Rumunsko pochopit, zvažovat jiné varianty osudu, odlišného od toho našeho a přitom nikoli nepodobného. Myšlenky proto často od karpatských vrcholů zalétají domů, autor rekapituluje svoji minulost: „Ten rok dostali Rumuni pod stromeček podivný dárek. Manželé Ceauºescu byli zastřeleni. Revoluce poněkud nesametová. Ale možná, že se stačilo ukázat, kdo je kdo. To u nás stačilo nasimulovat chřipku a po týdnu se přidat na vítěznou stranu. A že jsem byl členem KSČ? No, víte, já jsem do ní vstoupil, aby v ní byl alespoň nějaký slušný člověk. Ten připosranej argument jsem slyšel od spousty svých souputníků."

V čapkovském duchu si Šrámek všímá detailů, jako jsou toulaví psi nebo piknikující rodinky v daciích a snaží se tak během chození po horských hřebenech a koštování místního piva proniknout Rumunsku „pod kůži", vidět ho jinak než tradiční českou optikou coby zemi žebrajících cikáňat a vyděračských celníků. Také fotografie Jozefa Fodora, které tvoří nedílnou součást publikace, ukazují jedinečné okamžiky ze života lidí, kteří jsou příliš chudí na přetvářku. Všechna překvapení, která Rumunsko poutníkovi nabízí, jsou zde předkládána ve formě konstatování, které nijak neomezuje divákovu fantazii. Právě využití služeb slovenské cestovky vede k úvahám nad naší „hassliebe" k bývalým federálním partnerům, do níž se vejde neustálé vzájemné pošťuchování i solidarita v nečekaných chvílích. Tady, na opačném konci karpatského oblouku, se naše domácí rozdíly naráz zdají směšně nepodstatnými. Vydat se za romantikou nedotčené přírody má ovšem svá úskalí: „Cestovní ruch je vedle televize jedním z nejúčinnějších hybatelů globalizace – turisté jsou údernými oddíly kapitalismu západního stylu, šířící sociální a psychologickou nákazu se stejným účinkem, jako dříve kolonizátoři za sebou nechávali neštovice, spalničky a tuberkulózu," napsal sociální ekolog David Nicholson-Lord. Šrámek si tohle ovšem uvědomuje: „Proč na Východ? To už toho Západu máme po 12 letech dost? Slovanské a další geny? No to asi ne – ale přeplněné pláže u Saint–Tropez mmě loni vzaly kus dobré nálady. A ani růžové provensálské víno mi ji zcela nedokázalo vrátit. Takže sem směřujeme pro srovnání? Asi ano. Romantika nedokonalého, naše vlastní minulost. Chceme se škodolibě pokochat nižší životní úrovní svých východních sousedů? Vidět bavlněné tepláky v ulicích? Ty s popuštěnou gumou? A chvíli se cítit jako páni? No snad. Občas. Ale musíme si pospíšit. Rumunsko se už totiž také pomalu vyvléká z té oprátky, kterou mu Ceauºescu nasadil. Benzínové pumpy se známými nápisy stopují hladová auta. Holandská Mušle, italská Vlčice. Bezchybné dopravní značení. Angličtina z úst osmahlých dětí v rozdrbaných trenkách. A tak radím. Jeďte do Rumunska rychle. Možná, že za pár let bude směr výletů za exotikou opačný..."

Vznikla pěkná knížka, i když nikoli bez nedostatků (například chybné psaní jména Ceauºescu). Místy je autor příliš osobní, ostatně ne všechny jeho postřehy jsou dostatečně zajímavé a originální. Přesto patří tento nenápadný cestopis mezi nejsympatičtější nakladatelské projekty poslední doby.

Erik Gilk: To nejlepší z tradice českého historického románu

Historická próza se u nás těšila značnému autorskému i čtenářskému zájmu už od svých žánrových počátků v období preromantismu. Tento zájem ještě zesílil v druhé polovině dvacátého století, kdy na jednom břehu oficiálně protežovaní autoři (Kaplický, Kratochvíl, Vaněček) i nadále vytyčovali základní osnovu českých dějin v intencích jiráskovského modelu (husitství - selské bouře - národní obrození), a na druhém břehu téže řeky autoři zejména v 70. letech (Šotola, Daněk, Erben, Körner) vydávali historické prózy plné alegorií a odkazů na soudobou normalizační společnost. Snaha skrýt aktualizační záměr před cenzory vedla přitom prozaiky k výrazně estetickému zpracování historické doby, aniž by přitom upouštěli od důkladného pramenného studia.

Po převratovém roce 1989 všeobecný zájem o beletristické zpracování naší historie načas opadl (s výjimkou výtečného Körnerova románu Smrt svatého Vojtěcha z roku 1993) z několika pochopitelných důvodů. Nadále nebylo třeba maskovat výpovědi o současné společnosti historickými kulisami, navíc proměny české společnosti byly tak rychlé a plné až dobrodružných reálií, že spisovatele docela pohltily. Jistou úlohu sehrálo také množství domácí historiografické produkce, která ztrátu čtyřiceti let marxisty glajchšaltovaného pohledu na českou minulost rychle doháněla, a v neposlední řadě razantní nástup tzv. historické fantasy, do té doby u nás prakticky neznámé. Pokud byla nějaká historická doba beletrií přece jen reflektována, pak to platí jedině o období okupace, protektorátu a odsunu Němců z pohraničí, ale zde ještě nebyl a není dostatečný časový odstup, aby nad vzpomínkami a vlastními autorskými zážitky převážil nezaujatý a  řece jen objektivnější pohled. Situace se mění až na konci 90. let, zejména díky Macurově erudované obrozenské tetralogii Ten, který bude a Vokolkovu imaginativnímu románu Cesta do pekel, které svým odlišným pohledem na tutéž dobu reprezentují dva póly historické prózy a přinášejí nové žánrové podněty.

Ani letošní bilance historické prózy by nebyla svou kvalitou nijak výjimečná, kdyby se ovšem koncem léta na knihkupeckých pultech neobjevila objemná próza Aleše Novotného s obrazným názvem Hvězda kruhu knížat. Podle informací poskytnutých nakladatelskou redakcí pochází doposud neznámý autor z Moravy, již delší dobu má zavedenou lékařskou praxi v Německu a historie je jeho velkou láskou, kterou se rozhodl zúročit prozaickou prvotinou. A vybral si dobu velmi dramatickou, která nebyla dosavadní historickou prózou reflektována, a sice konec 11. století, poznamenaný vražednými praktikami knížat vládnoucího rodu Přemyslovců, jenž se poněkud „přemnožil" (odkazuji tím na kapitolu Žemličkovy syntézy Čechy v době knížecí popisující právě tuto dobu, která má název „Příliš mnoho knížat"). Kníže Břetislav I. totiž před svou smrtí v roce 1055 zavedl jako závazný stařešinský řád, což znamenalo, že panujícím knížetem měl být vždy nejstarší a fyzicky způsobilý člen vládnoucího rodu (na rozdíl od pozdější primogenitury, kdy nastupoval vladařův nejstarší syn), sám přitom zanechal pět synů. Po krátké vládě Spytihněva se vlády ujal mladší Vratislav, jenž byl roku 1086 jako první Přemyslovec korunován za českého krále.

A právě na sklonku Vratislavovy vlády, konkrétně ve třech letních měsících roku 1091, se odehrává Novotného příběh. Šestnáct kapitol orámovaných prologem a epilogem líčí Vratislavovo neúspěšné obléhání brněnského hradu, kterým chtěl zbavit následnického práva svého jediného žijícího bratra Konráda a sjednotit do svých rukou celou Moravu. Tímto činem, kterým chtěl zajistit budoucí vládu svým synům, by se zpronevěřil otcovu ustanovení a narušil zavedený seniorát. Autor se soustředí na tři klíčové muže rodového konfliktu: Vratislava, Konráda a Vratislavova nejstaršího syna Břetislava, který má být po neshodě s otcem odsunut z nástupnictví. Ostatní postavy netvoří ovšem pouhé pozadí událostí a čtenář vcelku detailně poznává ostatní členy vládnoucího rodu, představitele katolické církve, královskou i knížecí družinu. Výsledkem je pak věrohodný obraz doby, ke kterému přispívá autorova schopnost odlišit myšlení a vnímání lidí různých společenských vrstev tehdejší doby. Krátký čas příběhu přitom není na škodu věci, historický kontext a předchozí události nezbytné pro pochopení pohnutek a jednání postav poznává čtenář prostřednictvím retrospektivních pasáží v pásmu vypravěče nebo ve vnitřních monolozích postav. Zřetelně se zde projevuje autorova erudice, neboť konkrétní příběh se shoduje se známými historickými fakty, při naší omezené znalosti tehdejší doby Novotnému přesto zbývá dostatek prostoru pro vlastní představivost.

Ústřední příběh historických postav na politickém výsluní je přitom vyvážen vedlejšími liniemi. Sem patří především přátelství dvou Benátčanů ve službách českého krále, šaška Janka a lékaře Donicia, kteří vzpomínají na rodné město a provádějí nebezpečné kousky (Janek odposlouchává královy porady, Donicio zase zachrání nenarozené dítě z útrob umírající rodičky), výzdoba znojemské kaple sázavským opatem Božetěchem či ne zcela vyřešená detektivní zápletka související s násilnou smrtí druhorozeného Vratislavova syna Bořivoje. Jednu z vedlejších postav představuje rovněž kanovník svatovítské kapituly Kosmas, jehož latinsky psaná Česká kronika (konkrétně konec druhé knihy) je jediným pramenem pro poznání líčené doby. Barvitý příběh doplňují poetické popisy sídel i krajiny, při popisu Moravy je vyzdvižena specifičnost a podmanivost této země, která pohlcuje příchozí české rody a do dvou generací z nich dělá Moravany (tak jako v případě brněnského údělníka Konráda).

Přidáme-li k výše řečenému dokonalou redakci svazku, zasvěcený doslov brněnského historika Martina Wihody, který netvoří pouhý doprovod k samotnému románu, vkusnou obálku a na dnešní poměry nezvykle příznivou cenu vázaného titulu, nezbývá než doufat, že pokud se Aleš Novotný rozhodne sepsat další historický příběh, nabídne mu nakladatelství Academia znovu pomocnou ruku. Při jeho spisovatelském umění by bylo škoda zůstat u jednoho, byť vydařeného titulu.

P. S.: Je pozoruhodné, že Novotného román není ojedinělou letos vydanou prózou, která se odehrává na přelomu 11. a 12. století. Zmíněný přední medievalista Josef Žemlička se totiž rozhodl s danou dobou vypořádat beletristicky a svůj prozaický pokus nazval Zpověď Kukaty aneb Chmurný příběh z dob, kdy v Čechách vládli Přemyslovci. Jedná se o fiktivní výpověď Kosmou zmíněného knížecího druha, který vykonává špinavou práci svých pánů. Není přitom náhodné, že Kukata vystupuje i v Novotného románu jako člen Břetislavovy družiny a jako hlavní podezřelý z Bořivojovy vraždy (!).