TEXTY č. 33 (JARO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu][jen tak ]

Jen tak

Jakub Chrobák

Jakub Chrobák

Svět se stává stále rychlejším a je pořád obtížnější v letu zachytit alespoň stín názoru, odlesk člověka celého, s jeho přesvědčením a zaujatým postojem. Rozhodli jsme se proto na těchto stránkách zaznamenat právě výsledek zastavení se a zaujetí postoje. Nepůjde vždy o jevy literární, důležité je to, že se jedná o skutečnosti, které jednotlivé redaktory nenechaly v klidu. Začínám já…

Jezdím na hokej na Vsetín sice méně než bych chtěl, ale o to radši. Další z už tak bohaté hromady důvodů lze opsat takto: vsetínští hokejoví fanoušci (přesněji, abych neidealizoval: Alexej jako bubeník určitě) si dokáží dělat prču z rasisticky orientovaných hesel fotbalových fanoušků kohokoliv kromě Slavie. Nedělá se ale tato satira didakticky, pedagogicky je možná celá motivace a provedení pomýlené, ale je to sranda a mě to baví: místo rozplizlého, zažitého, nepokorného a především pitomého „Jude-Slavie, JudeSlavie" vymyslelo se na Vsetíně „Jugo-Slavie, JugoSlavie". Že se tím heslem nic neříká? Na nikoho se nepluje? To je fakt a navíc mám za to, že to je dobře. Ale třeba Beránek z toho byl tak v laufu, že střílel i na ležícího protihráče půl minuty po odpískání.

Do Brna jezdím ještě méně než na Vsetín, i když to nenesu tak těžce. Přesto jsem rád, že jsem přijel na Potulného dělníka, festival pořádaný J. E. Fričem (na organizaci se notně podílí také Petr Hruška). Byl jsem tam poprvé a pojedu zas, protože je dobré (aspoň) jednou za rok nejen chtít věřit, ale doslovně uvěřit ve smysl psaní a čtení poezie. Nejde jen o to, že se v Brně potkávají nejrůznější generace básnické, že tu jsou ke slyšení důležité a krásné texty (vybírám: Jan Balabán, Vít Slíva, I. M. Jirous, J. H. Krchovský, Pavel Kolmačka, M. J. Stöhr a pochopitelně oba organizátoři). To podstatnější se možná děje mimo sama čtení. Jsou to pozoruhodná setkání odlišných a protichůdných mnohdy typů, které se družně a dvorně posílají do řiti, aby se pak (s ještě větší elegancí a ještě něžněji) ujišťovali, že je to dobré stavět svět na nohy. Může to někomu znít jako popis srazu účastníků vylodění v Normandii, ale je to jinak. V Brně šlo o to vědět, že poezie ještě je a chce dále být, tedy i bude.

Chudák Hrabal, kdyby věděl, co se o něm k nedožitému jubileu píše v tiskových zprávách České televize, nejen že by se obracel v hrobě a hlína by pod tlakem těchto nekoordinovaných výbuchů hněvu bublala, ale asi by i rozrazil vše, co mu stojí v cestě a šel by autorovi naplácat dršku. Skutečnost, že to neudělal, nesvědčí o tom, že neexistuje posmrtný život, ale o tom, že ta správa je tak pitomá, že Hrabal neráčí vstát a udělat výše popsané, tak aspoň já, byť přes papír. Nebudu se tu zdržovat takovými maličkostmi, jako jsou nadbytečné přívlastky apod. Daleko drastičtější jsou bláboly na konci tiskové zprávy: „Komedie o slepotě, které v běžném životě všichni občas podléháme při setkáních s různými chytráky a podvodníky, patří k dílům Bohumila Hrabala, na která se nezapomíná (Jde o Andělské oči! Pozn. J.Ch.).

Prózy Bohumila Hrabala se stávaly předlohou pro filmaře zejména díky jeho mistrovskému vypravěčskému talentu, laskavému humoru a dokonalé charakteristice postav." Tu (slušně řečeno) nepřesnou interpretaci Andělských očí bych sice nesnesl, ale asi přežil, ale laskavý humor je už moc. Chybí už jenom pan Hrabal a nějaký to moc velký srdíčko. NE, NE, NE a stokrát ne! Hrabal měl svět příliš rád na to, aby jej zaslepoval jakýmsi laskavým humorem. Ten přenechte, pane Krafle, Četnickým humoreskám, do Hrabala jej neimplantuje! Barvotiskovost, která je přirozeným podložím Hrabalovy literatury, je zcela jiného řádu. Nechce laskat, ale vzrušovat, a v tom je kruciální rozdíl.

Ale na závěr radostná zpráva. Vyšlo třetí číslo literární libůstky Odvrácená strana měsíce. To, co jsem chtěl a měl, ale neřekl, o prvních dvou, říkám až teď: je to výsledek radostného setkávání s literaturou, s její tvorbou stejně jako četbou. Už redakční okruh je jakousi ochrannou známkou (Jan Balabán, Pavel a Petr Hruškové a Ivo Kaleta), jenže všichni zmiňovaní mají daleko k tomu, aby vytvářeli tribunu kdovíkoho a kdovíčeho. Jen se rozhodli, že budou předkládat texty, které pokládají za důležité. Nejde o to, je-li autorem Karel Šiktanc, nebo dychtivě zamilovaný školák. Nejde ani o původnost, v závěru bývá záznam pozoruhodných setkání různorodých textů. To vše jako výraz radosti z literatury. A hlavně: celé je to vyvedeno v elegantní výpravě. Jemně zdrsněný, spíš vráskovitý papír odstínu žloutnoucí trávy a poklidné, nijak na sebe neupozorňující typografické provedení jsou k tomu ideálními prostředky. Zdá se, že odvrácená strana měsíce je přesně ta, na které se daří životu. A to je dobře.