TEXTY č. 33 (JARO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][jen tak ]

ROZHOVOR

Dalibor Malina: Sám jsem knihovník, nyní takříkajíc režisér na postupu! (Rozhovor s divadelním režisérem J. A. Pitínským)

Dalibor Malina: Sám jsem knihovník, nyní takříkajíc režisér na postupu! (Rozhovor s divadelním režisérem J. A. Pitínským)

Jan Antonín Pitínský je originální umělec a pozoruhodný člověk. Všechno dělá se zaujetím a je to vidět na něm, i na tom, co dělá. Zaujetí je přítomno v tom, jak hovoří, jak poslouchá, jak si prohlíží a vybírá knížky. A u této činnosti jsme se poznali. Spíše on poznal mne, protože já jsem ho znal už dávno předtím. Pak jsem se mu, řečeno upřímně, vnutil a poprosil ho o pár odpovědí pro Texty. Poslal jsem mu otázky a on mi brzy odpověděl. Po jejich přečtení jsem si uvědomil, že divadelníkem, ale v tom horším slova smyslu, jsem já. Vystavěl jsem svými otázkami nějakou podivnou scénu, trochu umělou, která by přinejlepším mohla patřit k jiné hře. Naštěstí to, co se v kulisách děje, je živé a zajímavé. Nechal jsem proto všechno tak.

V několika předešlých číslech Textů se v rozhovorech představily významné osobnosti: Jan Čulík, vydavatel Britských listů, filozof Václav Bělohradský, režisér Radovan Lipus, a mohli bychom uvádět osobnosti další. U všech měla a má v jejich životech velký význam literatura. I když se jí třeba profesně nevěnují, ovlivnila a ovlivňuje jejich vnímání světa, hloubku prožitků, vybízí je k cestám do oblastí, které by bez ní možná ani objeveny nebyly. Ve vašem životě knížky svou roli sehrály i profesně. Jakou roli v něm a ve vaší divadelní praxi hraje literatura dnes? A co vás zaujalo ze současné české literární tvorby?

Současnou literaturu víceméně sleduji pravidelně, skrze Tvar, skrze pravidelnou účast svou v knihkupectvích, skrze své kamarády v brněnských nakladatelstvích...Můj zájem je ohnivý víceméně, strašlivý, poutající a všeobjímající, protože to mám velmi rád, a taky jistě i hltavý, abych nezapomněl na dobré slovo vyjadřující můj vztah...Kdysi měl jsem takovou troj-čtyřčlenku, vždy jsem odpovídal na podobnou otázku slovy: Micka, Kahuda, Koťátko, a trošku předskokanem byl Kremlička Vít... teď už ale je to trošku jiné, v poslední době jsem si zamiloval poslední sbírku Pavla Petra a chvilky z knihy Rudčenkové Noci, noci kupř. Vždy se v těch výčtech rozhorlím, že si nevzpomenu na další zážitky a vždy se mi ty výčty protiví v tom, jak mne láká právě jen vypočítávání krásných věcí, ale jsem na to příliš zbrklý...Nu, jsem tedy rád, že jsem řekl aspoň něco.

Literatura nemá jen svou reprezentativní tvář, iniciativně a ochotně, někdy až únavně a jednotvárně zaznamenávanou rozmanitými médii. Děje se i v „nižších patrech". Svědčí o tom například naše Texty. Jak se na toto dění díváte a co může literatuře dnes, kdy to, co není mediálně reflektováno, jako by nebylo, přinést?

Jakápak, prosím vás, „nižší patra"? Božíčku, jakápak ovšem, jak pravíte, „nižší patra"? To já vůbec, pranic ale, neuznávám. Já většinou vykouzlil jsem nejhezčí věci právě z těchto „pater", viz. oddíl ve Zvuku, jak jsou tam ty záznamy lidí z venkova, z dob byvších...Vždyť toto má člověk nejradši, ty listy gymnazijní, listy spolku přátel, regionální tisky, jednodeníčky paní Vikingové... Nebo „Šlépěje" - totě právě „nižší patro", ne?

V posledních letech se zdá, že zájem o divadlo roste. S tím kontrastuje fakt, o kterém se hodně mluví, že chybí původní dramatická tvorba. Dramatiky jako by zastupovali režiséři. Pohybují se více či méně suverénně v osvědčených dramatických předlohách, akcentují při úpravě textu a při inscenování tu či onu jejich významovou rovinu a to někdy až natolik, že původní text se ztrácí za osobností inscenátorů a jako by měl funkci jenom motivační, inspirativní. Režisér znásobuje svou roli tvůrce, vážný partner v dialogu s potřebnou autoritou, autor, jako by odcházel. Je tato situace normální?

To se právě teď vyjasňuje, ono to už přichází, protože autorů je požehnaně, a dobrých autorů... Teď se najednou inscenují současné zahraniční texty, nejvíc asi Irové, Maďaři, Angličani... Diváci nebyli na to zvyklí, brali to jako nějaké výstřelky, měli k současnému textu nedůvěru, ale to je naštěstí pryč, přece i v Národním divadle - kdysi věc nebývalá - teď taková dramatika převažuje... K těm českým též se za chvíli dojde. Problém vidím v takové dosti kuriosní věci - totiž že se nehrají hry autorů generace ne tak dávné, totiž nikde se nedávají Topol, nikde Uhde, Steigerwald, nikde Máša, nikde Karvaš, málo Smočka, autorů teď zralých, teď jaksi klasických... Tak asi lidi mate, když nehraje se klasika, tak není dobré chodit na mladé. No a to se za chvíli změní.

Patříte k režisérům, kteří spontánně vyvolávají pozornost diváků a kritiky originalitou inscenačních postupů, otevřeností výkladu dramatického textu a bohatstvím asociací, které v jeho jevištní interpretaci uplatňujete. Nyní, kdy tento rozhovor vedeme, se připravujete na inscenování Stroupežnického Našich furiantů v Národním divadle v Praze. Ovlivňují vaše inscenační záměry v Národním divadle i jiné okolnosti než čistě divadelní? Mám na mysli hlavně ty, které souvisejí se symbolikou Zlaté kapličky a přecitlivělostí části divácké obce a kritiků na to, co a jak se v ní hraje? Nebo k práci přistupujete stejně nespoutaně jako třeba ve Zlíně nebo v Uherském Hradišti?

Ano, snažím se, jak pravíte, býti nespoutaný kdekoliv, ale je pravdou, že v Národním je to o něco těžší, pravděpodobně vinou samotných režisérů, že nesamozřejmě vplouvají do nesamozřejmého prostředí, nejistí, příliš připravení, příliš snaživí, nelehkonozí... (To o sobě nyní mluvím, to já jsem trapně připraven, to já jen jsem tak trapně snaživcem...) Ale práce nakonec je to stejně těžká jako kdekoliv jinde, čili kdekoliv jinde je to stejně tak těžké jako v tom Národním, v té kapličce.

Vsetínské Divadlo v Lidovém domě uvedlo nedávno vaši hru z r. 1988 Matka. Jak se vám ve Vsetíně líbilo? A jak se díváte na práci těch, které jsme zvyklí označovat za tzv.divadelní ochotníky? K základní motivaci někdejších ochotníků, tj seberalizaci a chuti zprostředkovávat kulturní hodnoty mimo velká městská centra, v čemž bylo mnoho obrozeneckého, teď zřetelně přibylo něco navíc, co obohacuje dramatické umění obecně a spojuje „amatéry“ s profesionálním divadlem mnohem podstatněji než dřív. Cítíte pozici tohoto typu divadla podobně? Pokud ano, čím je způsobena tato změna?

Sám jsem přece ochotník! Sám jsem knihovník, nyní takříkajíc režisér na postupu, vysloužilec divadelních již dávno fošen! Vše vskutku pořádné, myslím, zrodilo se na jevištích ochotnických, od Peška, Marvana, Hrušínských až po chlapce z divadla Beruška třeba. Co k tomu více říci? Tam teprve jsou slyšet ta malá tempa, neslyšitelná nikdy, a přece drobná, skutečná tempa něčeho skutečně původního, něčeho skutečně konajícího, konavého, dělného, nic a ještě méně okázalého, vroucího.

Otázky J. A. Pitínskému položil Dalibor Malina