TEXTY č. 38 (LÉTO 2005)
PŘEKLAD
Roman Simić: Udělali jsme to, protože jsme museli
Bogdan Widera: (haiku)
Albert Kayper-Mensah
Dmitrij Kuzmin
Michail Fajnerman
Pršelo. Cesta byla křivolaká a vlhká, musel jet pomalu, aby je to nevyneslo,
aby nedostali smyk.
– Je ti zima? – zeptal se.
Neodpověděla mu, tvářila se, že spí.
Zesílil topení. Stmívalo se. Podél cesty nebyly domy, ovce, nic. Zatoužil
po cigaretě. Byly vzadu, v bundě, u ní, přemýšlel nějakou chvíli.
– Podej mi cigarety.
Mlčela. Aniž by přestal upírat pohled na cestu, rukou zašátral po bundě.
– Nebudeš kouřit.
Pohlédne do zpětného zrcátka na její oči. Byly zavřené.
– Proč?
Neodpoví mu.
Sledoval, jak se na cestě před nimi vynořují a mizí zpřetrhané bílé
čáry.
– Co je? – zeptá se.
Bylo slyšet jen skřípot stěračů po skle.
– Udělali jsme to, protože jsme museli – řekne.
– Jen jsem tě poprosila, abys nekouřil.
Zapne rádio. Autem se rozlehne –
– Prosím tě
– Běž do
Zajiskří před nimi ostrá červená světla. Cesta se zpomalí. Zrychlí.
Zatímco mlčeli, přemýšlel o nich. O mlčení, o Vanji. Ona byla vždycky
ta, která povídala, poznal ji na ulici před telefonní budkou, mluvila
tolik, že ho napadlo –
– Vzpomínáš si
– ale nechá toho.
Teď byla mezi nimi zeď, ta ledová hradba, kterou mohl cítit, která číhala
ve zpětném zrcátku, v jejích zavřených očích, tam, kam se neodvažoval
podívat. Napadne ho, že jsou ve filmu a že jedou v limuzíně odděleni
neprůhledným tlustým sklem, které ani jeden z nich není schopen
stáhnout.
– Možná jsme měli přespat v Záhřebu, mohl jsem zavolat Joškovi
– Vyprávěla jsem ti, co se mi včera v noci zdálo? – promluvila.
– Zdálo se mi, že jsme u moře a že lovíme škeble
– Vyprávělas mi.
– Vylovili jsme plno škeblí, šneků a všeho možného a všechno bylo skvělé
jako
Jel pomaleji. Projížděli nějakým sídlištěm. Na ulici nikdo nebyl.
– Tys řekl, že je v jedné škebli perla a zkoušeli jsme ji otevřít,
ale nešlo to, pak jsi ji položil na mělčinu, aby si myslela, že je na
svobodě, a pak
V oknech domů podél cesty hořely svíčky, z některých visely zmoklé trojbarevné
vlajky, některé z nich se téměř dotýkaly země.
– A když se otevřela, strčil jsi do ní nůž, otevřel ji a ukázal mi perlu,
v ní, uvnitř, bylo to to nejhezčí, co jsem v životě viděla
– Vanjo
– Pak jsme odešli z pláže a někoho potkali a on se nás ptal, co
se stalo, a tys mu to řekl a když jsi mu chtěl ukázat perlu, nemohl jsi
ji už najít, neměl jsi ji, ani v kapse, ztratila se nám po cestě
– Do prdele, přestaň už!
Zajel autem ke kraji a otočil se k ní.
– Copak jsem se tě hezky neptal
– Ptal.
Z jejích zavřených očí –
Natáhne se k ní. Nemohl ji obejmout. Překážela mu sedadla.
– Lásko
Zavzlykala, lehla si a zakryla si tvář rukama. Nic neslyšel. Dotkne
se jejího kolena. Nechá ruku na něm.
– Vanjo
Nevěděl, co by řekl. Díval se oknem, přes skla, která byla orosena vlhkým
oranžovým světlem.
– Udělali jsme
Připadne si hloupě. Zmlkne. Nakonec přes ni přehodí bundu, vytáhne potmě
cigarety a dá si je do kapsy.
– Spi. Probudím tě, až dorazíme.
Sám sobě zazní dutě, bezmocně.
Napadne ho, jestli by neměl vylézt z auta, sednout si vedle ní
a udělat něco.
– Jeď, prosím tě – řekla.
Když kolem nich projíždí nějaké auto, zatroubí a jemu dojde, že stojí
na chodníku se zhasnutými světly. Nastartuje. Pocítí úlevu. Rozjede se.
Nějakou chvíli se mu na volantu třásly ruce. Snaží se myslet jen na cestu,
jet pozorně, ale rychleji. Podaří se mu to, uklidní se. Cítí, že nemá
dost vzduchu. Stáhne okno, pak ho zavře. Ze zadního
sedadla bylo slyšet jen její hluboké dýchání. Nedokázal odhadnout, jestli
spí. Pomyslí na ně, na několik posledních dní. Stalo se
Leccos
se stalo, nechtěl na to myslet.
– Už to skončilo.
Na výjezdu ze sídliště se přehnali kolem obchodu, v jehož osvětlené
výloze stála velká prezidentova podobizna s černou páskou. Pomyslí
na Franju Tuđmana a sevře se mu žaludek. Byl mrtvý, definitivně, teď.
Udržovali ho na přístrojích víc než měsíc a pak
kdo ví proč, z nějakého
důvodu, právě v sobotu
Stalo se. Nestačil na to ani pomyslet,
na Tuđmana, jenom když
Kdyby neumřel – myslel si – v Záhřebu
by byli předevčírem a teď už by seděli doma, on, Vanja
Ale umřel.
Byl mrtvý, vystavili ho, lidé se na něj přicházeli podívat, město vypadalo
jako blázinec, přípravy, všechno se zastavilo, nic nefungovalo, nemohli
přijít, domluvit si
– Co se stalo s ostatními, kteří v ten den zemřeli? – zeptá
se. – Jak je –
Za zády zaslechne vzdech a zadrží dech. Pocítí hořkost.
– A my –
Neměli ani rodiče, ani byt
Mysleli si, že jdeme na pohřeb – připadne mu to směšné, hnusné.
Přestalo pršet a on vypne stěrače. Už nějakou dobu projížděl hustým
jehličnatým lesem. Jel stále rychleji a stále jistěji, jako kdyby jeho
tělo ovládala nějaká neviditelná síla, a on se jí nevzpírá, protože ví,
že všechno je zbytečné, že všechno je tak, jak má být. Napadne ho, že
je chycen ve svém životě, a vyděsí se.
– Ven!
Všechno je černé! Potřeboval cigaretu.
Když po několika kilometrech uvidí na své straně cesty odpočívadlo,
odbočí. Hlavou mu probíhaly nejrůznější myšlenky. Zastaví, tiše otevře
dveře a vystoupí ven, bez bundy. Vanja spala. Bylo chladno, vzduch byl
ostrý a nebe jasné. Nad ním se jako špendlíkové hlavičky mihotaly hvězdy.
Zhluboka se nadechne, tak, že ho zabolí na plících. Vytáhne cigaretu,
ale nezapálí ji. Tělo se mu třáslo. Přijde k autu a podívá se na
ni. Ležela schoulená, drobná, s rukama složenýma na prsou. Obličej
měla bledý, rty stisknuté, jako by ani ve snu nechtěla promluvit.
– Udělali jsme to. Protože jsme museli.
Pomyslí si
Když vcházeli, v čekárně seděla nakrátko ostříhaná těhotná dívka
s kroužkem v nose a listovala novinami. Pousmála se na ně.
Usmíval se i lékař, z reproduktorů se ozývala relaxační hudba, chtěli,
aby se člověk cítil lépe. Ale necítil. Zatouží ji políbit, obejmout.
To její mlčení. Nemohl si vzpomenout, kdy a proč se –
Podívá se na nebe. Čekal, že spadne hvězda, ale ne. Bylo jich nespočet,
ale jako naschvál, ani jedna se nehýbala. Jediné, co spatřil, bylo rychlé
průsvitné světlo satelitu. Zapálí si. Vzpomene si, jak se jednou v zimě
vraceli ze Záhřebu domů, byla noc, sněžilo, ona ležela na zadním sedadle
a on jel pomalu, aby je to nevyneslo, aby nedostali smyk, a v jednom
okamžiku, někde v lese, před něj vyběhla srna, srna na cestě pokryté
sněhem, vzpomene si, srna, ptal se, kdo z nich dvou je na špatném
místě, kolem se třpytil les, Měsíc, vypnul motor, díval se na srnu a
ona se dívala na něj, nehýbala se a on tiše, aniž by přestal upírat pohled
na cestu, zavolal na Vanju, aby ji viděla, jak je krásná, jak je živá,
ale Vanja spala a on si uvědomí, že ji nikdy tolik nemiloval, nikoho
v celém svém životě, jako tenkrát ji, zatímco spala, že ji tolik
miloval, že ji nechtěl probudit, že ji tolik miloval, že nechá srnu,
aby utekla, aby jí upláchla před očima, že ji uchová někdy pro příště,
pro teď, pro ten polibek, pro všechno to, co se má stát.
Z chorvatštiny přeložil Jiří Hrabal.
Bogdan Widera: (haiku)
* * *
horkem jde pohřeb
najednou přerušil žal
čísi mobilní telefon
* * *
nad světly města
ohýnek cigarety
výš než láhev hvězd
* * *
na parkovišti
u věžáku se prodral
neúnavný pýr
* * *
znavené nebe
stlačilo ploché střechy
vysokých domů
* * *
nad prázdným pláckem
vítr nese kus novin
slova vzlétají
* * *
šedý městský kal
mezi reklamou u cesty
kvetou moruše
* * *
město usnulo
cestou domů opilec
zpívá do noci
(z polštiny přeložil Libor Martinek)
Albert Kayper-Mensah
Kráva ke snídani
V šest hodin
mě nutíš
abych zabil krávu
na tvoji snídani
tady se mnou.
Jak velké zvíře
budeš potřebovat
na svůj oběd
ve dvanáct hodin?
Pouliční kenkey
Buď rozumný,
člověče, buď
rozumný.
V pouličním spěchu
utrhl sis kus
špinavého kenkeye, napůl
snězeného.
Teď stojíš uprostřed
procházejícího davu
a nepřestáváš se ptát.
(Kenkey – šiška ze ztuhlé kukuřičné kaše, ghanské národní jídlo)
Dmitrij Kuzmin
* * *
Mladí a překrásní,
ve stejných sandálcích,
se stejnými snubními prstýnky,
o závod luští křížovky,
ona si tu svoji podložila kabelkou
a on zas roztrhaným svazkem Victora Huga.
Musím vystupovat.
Už se nedozvím,
kdo z nich vyhrál.
Michail Fajnerman
DĚTSTVÍ
Sedmého června,
zase jet na tábor,
kolik slz,
kolik slz.
* * *
Řekl jsem,
že jsem odchoval vraní mládě,
ale ve skutečnosti umřelo.
Co může být horší
než takové trápení? – umřelo tiše,
smířeno s osudem.
|