TEXTY č. 39 (Podzim 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][jen tak ]

POEZIE

Jakub Chrobák

Marie Šťastná

Jan Válek

Jakub Chrobák

Milostná

Andrejka sice spí
Nicméně sivé tóny měsíce
V lukách bubnují

Pohlednice s břízou

Chumlám se do tebe,
zatímco venku
rozsochatou klaviaturou něhy
to padá...

 

Ty jemné ruce!

Babičce

„Ať si nedává
ty ruky do sebe!
Je to jak do rakve!“

A zatím bodlačení psí
jak hrdlem od lahve
dál padá do luk,

jdou naše životy:
kratičké rozjezdy
daleko delších proluk.

Marie Šťastná

Zrcadlo

Tamtu znám taky
    mává řasami
    znetvořená vědomím
    půvabu

    přespříliš jemná gesta
    usekává jak turecký med

    znám ji dlouho
    a najednou je mokrá
    párou mého dechu
    a nedává
    nejmenší naději
    na úspěch

..........
Jsou ženy
    které v herbářích
    nasliněnými prsty
    hledají laskavec
    aby jim bylo dobře
Nebo bývaly takové
Co se mění
    když ne prsy břicho a klín?
Co se mění
    když ne podlaha domu
    do které zašlapávají
    vodu dní?
Jsou ženy
    které od hlavy k patě
    obrostly mateřídouškou
    tím silným bolehlavem
    pro plné náruče

Zrcadlo

Držím si vlasy
    abych konečky nenamočila
    do inkoustu
Ptáš se mě na černovlasou dívku
    a jí říkám ano
    dnes ji bolelo břicho
    ale zítra by se dala svést
Za tu zprávu jsi mi daroval
    pět metrů červené krajky
    a zaplatil za mě útratu

..........
Dlouho jsi neohrnul ret
    a nechytl mě za vlasy
Voskovky ve všech barvách
    na dětské kresbě
    napřažený prst
    a otisk rtěnky
Mám všechno v paměti
    už dlouho
    jsi mě nekousl do ramene

Války

Až mrštím kamenem
    Goliáš ustoupí
    a pak spolu budeme spát
Odvěké nepřátelství
    se vybouří v pohybu beder
Bez ozvěny
Ráno kámen položím
    do řady na parapet
    a uvařím kávu
Černou
    silnou
    spokojenou až po okraj

..........
Dívka s červenými vlasy
    mi klade ruku na tvář
Dlaň jí voní žitnou kávou
    a směje se
    uříceným smíchem před bouřkou
Pod prsy je čarodějka
    a na břiše krasojezdkyně

Myslím na Evu

Učím se chodit
    jako gotická panna
Myslím na Evu
    jaká byla
    než poprvé svedla
    svou nejlepší přítelkyni
Bradu na prsa
    vystrčit pánev dopředu
    ruce cudně podél těla

Eva
    voda

    popálenina let

Ztroskotala jsem
    uprostřed tichého oceánu

Jan Válek

Dalibor Malina: Za Janem ve větách skoro holých

V pátek 7. října 2005 zemřel náš přítel , básník Jan Válek. Bylo mu 59 let. Překvapil nás stejně, jako nás překvapovala jeho poezie. Ta se většinou prosmýkla někudy, kudy to člověk vůbec nečekal. Určitě proto, že Jan nebyl básníkem zrozeným ze čtení. Miloval reálné věci. A nejvíc přírodu. Vyhledával ji, trávil v ní skoro všechny volné chvíle. Stále se vracel na stejná místa a ke stejným stromům. A pak přepisoval to, co s sebou nosil, nebo to, co zůstalo doma a mělo už podobu slov. Jeho rukopisy byly plné škrtů, jednoslovných poznámek, různých podivení, jako kdyby zostra s napsaným polemizoval. Jako se líbil nám, líbil by se i Janu Skácelovi. Ten radil básníkům, aby s první knížkou počkali. A neměl rád, když se z básníka stal vydavatel vlastních pocitových ročenek. Jan však bral asi Skácelovu představu až příliš vážně.

S Janem, pravým povoláním hydrologem, jsme se cítili bezpečně. I v poezii. Byl to velký chlap, který měl stabilitu. Stál pevně i v žánrech ryze světských. Teď je na Vsetíně díra.

TO JEDNO STÉBLO

pro mnohost stébla pomřela
požatýma smrt kosu otřela
rozkročí se hospodář: chčije

pro mnohost jedno žije
stéblo jediné

smrt nepromine: pomine

CHLUBNÁ SLOVA

mít já pokdy
mistr jsem

jak kdy

vzít zpátky
slova z hádky
do bilunkých polic

tu uzlátnou v nic

* * *
Seznamte se

napnuté na rámu
přibité na trámu
vně mázdra krve střep
hebká srst uvnitř: kép

moje strachy

UŽ ANO, NO, O

nemá ceny
nemá ceny
ceny ceny
od ozvěny
čekat stručnou řeč

NENÍ ZBYTÍ

srdce zvonu
bije ránu
v onu stranu
proti tónu

DĚKUJU PĚKNĚ

spím takový stesk:

věci se nadám
že letím, padám
vstříc řvavým radám

a.... plesk...

Jednou větou o Janu Válkovi

Kdokoli si přečte třeba jen text o zelné polévce, pochopí, že J. V. byl opravdovým básníkem, básníkem zgruntu: neboť jen takovým je dáno tak intenzivně zakoušet vstřícnou samozřejmost věcí tohoto světa.

Pavel Hruška

Kdo po Janovi bude umět být obrovitý a mizet za svými slovy...?

Jakub Chrobák

Zdá se mi, že mu dělalo radost spíš psaní zvědavé, než vědoucí – takže o něj nemám strach.

Petr Hruška

Nepřestal mne překvapovat od prvního setkání.

Pavel Kotrla