TEXTY č. 39 (Podzim 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][jen tak]

PŘEKLAD

David Lodge: Vzpomínám si

Stevan Tontić

Toon Tellegen

Andrzej Stasiuk: Cestou přes Babadag

Jean Follain

Stanislav Lakoba

Leonid Rabičev

David Lodge: Vzpomínám si

Vzpomínám si, že jsme se jednou vypravili autem k moři. Silnice běžela podél pobřeží. Seděl jsem na zadním sedadle, mohly mi být tak tři roky. Řídil asi můj otec; na konci třicátých let měl krátce auto. Byli jsme na výletě s nějakými přáteli v druhém voze. Jeden z nich, nějaký chlapík, vyskočil na postranní stupačku našeho auta (jaké auta tehdy mívala), otevřeným oknem nám řekl, kam máme jet, a během jízdy tam zůstal viset. Připadalo mi to velice odvážné a vzrušující a radostně jsem se zasmál.

Vzpomínám si, jak jsme stáli u závodní dráhy a jak si mě posadil na ramena, abych viděl. Byl to závod motocyklů se sajdkárami a závodníci se v zatáčkách nebezpečně vykláněli a skoro se dotýkali země. Řev motorů a rychlost pestře zbarvených strojů mě polekaly a já se rozplakal.

Vzpomínám si, že jednou u nás na zahradě v Brockley v jihovýchodním Londýně jeden dospělý ukázal na oblohu a řekl: "Podívej, vzducholoď." Vzhlédl jsem a uviděl veliký parník, takový jako je Queen Mary, v té výšce teď ale docela malý, jak pluje oblohou a ze všech tří komínů stoupá kouř.

Vzpomínám si, že když mi byly čtyři, měl jsem dvě oblíbené hračky: lokomotivu s žebříkem a aeroplán se světly. Lokomotiva byla jasně červená a měla jednu zvláštnost: vysouvatelný žebřík na točně. Aeroplán byl civilní osobní letadlo, na každém křídle měl malé světlo, jedno červené a druhé zelené, a ta se střídavě rozsvěcovala a zhasínala, když roloval po podlaze. Byly to ale příliš velké hračky, než abych si je mohl vzít s sebou, když jsme kvůli válce odcházeli z domu.

Vzpomínám si, jak jsme spolu se skupinou dospělých vystupovali s kufry z vlaku do teplé tmy na jednom venkovském nádraží a šli jsme do vesnice a klepali jsme na dveře domů, abychom našli nějaké ubytování. Myslím, že jsme utíkali před bombardováním Londýna, které se čekalo hned po vyhlášení války, k němuž ale ve skutečnosti nedošlo. Po čase jsme se museli vrátit domů, protože si vzpomínám na nálety.

Vzpomínám si, jak mě matka vzbudila za kolísavého kvílení protiletadlové sirény, jak jsem si navlékl kombinézu a utíkal ulicí k sousedům, kteří měli vzadu na zahradě vykopaný Andersonův kryt. Nebe bylo rudé od požáru v docích, reflektory pročesávaly oblohu, osvětlujíce balony protiletecké obrany, a z trati za protějšími domy dunělo velké protiletadlové dělo.

Vzpomínám si, že to v krytu bylo cítit hlínou a petrolejem a kakaem a že jsem se tam cítil velice bezpěčně a ani trochu jsem se nebál.

Vzpomínám si, že můj otec, oblečený ve střapaté uniformě vzdušných sil, občas přijížděl domů z města, které se jmenovalo Uxbridge. Žertem říkal, že je tam ve větším bezpečí než my tady.

Vzpomínám si, jak jsme se kvůli náletům vrátili s matkou do té vesnice, kde jsme už byli předtím. Jmenovala se Lingfield a byla v Surrey. Nějakou dobu jsme bydleli u paní Greenové, která byla hrozně lakomá a pořád si stěžovala, že dělám rámus. V patře nebyla světla, a tak když jste chtěli jít spát, museli jste si s sebou vzít svíčku.

Vzpomínám si, jak mě matka dala do klášterní školy v Lingfieldu a vrátila se do Londýna a já tam zůstal sám a měl jsem strach z jeptišek a zvedal se mi žaludek z rozbředlého dušeného masa se zeleninou, co bylo na oběd, a nedokázal jsem si sám vyleštit boty, jak se ode mě čekalo. Když matka asi po týdnu přijela a přivezla mi holínky, uprosil jsem ji, aby mě vzala s sebou.

Vzpomínám si, že jsme bydleli v jiném domě v Lingfiedlu, i s mojí babičkou, která dělala hospodyni majiteli, staršímu holohlavému muži s rezavým knírem jménem Sandal, který sbíral motýly a můry a ukládal je do vitrín. Daroval mi síťku a korkem vykládanou dřevěnou krabici na ulovené exempláře. V parku na konci ulice jsem chytal bělásky a babočky, ale nebylo mi příjemné je zabíjet a napichovat na špedlík v krabici. Udělal jsem to jen jednou; jednou to úplně stačilo.

Vzpomínám si, jak jsme jeli do nejbližšího velkého města, do East Grinsteadu, a viděli v ulicích letce, kteří v boji utrpěli těžké popáleniny a léčili se v tamní nemocnici. Nosili jasně modré oděvy připomínající pyžama a někteří měli obličeje celé zakryté bílými obvazy jen s otvory pro oči a jiní zase měli tváře ošklivě zdeformované, jako by maso bylo z vosku a ten se zpola rozpustil. Cítil jsem lítost i respekt, ale nevěděl jsem, jestli se mám dívat na ně, anebo stranou: ani jedno se mi nezdálo správné.

Vzpomínám si, jak jsme jeli s matkou do Cornwallu bydlet u jejího bratrance Viktora (pro mě strýčka Vika), který vlastnil dvě lékarny, jednu v St. Austell a druhou v Newquay. Žil v Porthpeanu, v něčem, co mi připadalo jako velký dům, přímo nad malou zátokou nedaleko St. Austell. Jeho žena Izabela byla trochu praštěná a naše přítomnost ji otravovala. V salonku vždycky hrozně nahlas zpívala „Vzhůru, vojáci křesťanští" a doprovázela se při tom na klavír, přesvědčena, že nás to rozzlobí, protože byla protestantka, zatímco my (včetně strýčka Vika) katolíci.

Vzpomínám si, jak jsem šel do vesnické školy v Charlestownu a že hned první den nakreslil kluk, který se mnou seděl v lavici, obrázek něčeho, co vypadalo jako párek s ušima, a když mi ho ukazoval, tak se hihňal. Pochopil jsem, že to má být něco neslušného, ale stylizovaná varlata mě zmátla, protože moje vlastní tolik vidět nebyla.

Vzpomínám si, jak jsem si hrál na pláži u Porthpeanu a na tůňky v útesech, kde pokaždé, když nastal odliv, zůstalo plno garnátů a krabů a medúz a slávek a kuželnatek a sépií a terčovek. (Když jsem tu pláž před pár lety znovu navštívil, nenašel jsem v těch tůňkách téměř žádný život.)

Vzpomínám si, že když jsem se chtěl vycáchat v moři, musel jsem s námahou přelézat rezavějící železné a betonové zábrany, které byly na pobřeží postaveny, aby bránily německé invazi.

Vzpomínám si, že mi otec kreslil legrační obrázkové seriály o tom, jak žije na svých stanovištích v RAF – v Oakhamu v Rutlandshiru, na Shetlandských ostrovech a ke konci války v Indii – a posílal mi je spolu s dopisy pro matku. Otec byl muzikant, přes den hrál v pochodové kapele a večer k tanci. Nakreslil mi, jak rybaří a hraje golf na Shetlandách, sledován zmatenou ovcí.

Vzpomínám si, že jsme toho s matkou hodně nacestovali a že jsem chodil do několika různých škol, protože jsme se pořád stěhovali sem a tam mezi Londýnem, Surrey a Cornwallem, podle válečné situace a podle toho, jestli právě hrozilo bombardování.

Vzpomínám si, že jsme nějaký čas bydleli v Charlestownu u farmáře, mlékaře a řezníka pana Smithe a jeho rodiny a že jsme dostávali masa a smetany a medu, kolik jsme dokázali sníst, jako by vůbec neexistoval přídělový systém. Smithovic dcera Jennifer, o něco mladší než já, měla ve tvářích ďolíky a ve vlasech lokny a chodila do stejné školy. Dospělí tvrdili, že jsme zlatíčka a já s tím ze zdvořilosti vlažně souhlasil, ačkoli ve skutečnosti jsem si myslel, že Jennifer je jenom nudná malá holka.

Vzpomínám si, že si Jennifer jednou přinesla ze školy v těch svých loknách hnidy a že jsem fascinovaně sledoval, jak je její matka vyčesává ocelovým hřebenem a drtí nehtem na listu papíru a jak pak nanáší Jennifer na hlavu enciánovou violeť.

Vzpomínám si, jak jsem se ještě s jinými dětmi vracel v Londýně ze školy domů, když nám nad hlavou najednou prolétl německý bitevní bombardér provádějící bleskový nálet, a vypálil z kulometů na vojenský cíl na nedalekém kopci. Několik kulek zasáhlo železniční most u Brockley Cross, pod nímž jsme se chystali projít, a ve zdech z polévaných cihel po nich zůstaly díry.

Vzpomínám si na kryt zvaný Morrison v našem obývacím pokoji v Londýně. Byl to těžký černý kovový stůl s drátěnou sítí mezi nosníky, které tvořily jeho nohy, vystlaný uvnitř poduškami a matracemi. Matka a já jsme tam v noci spali. Kryt vás dokázal ochránit před padajícím stropem, ale už ne před přímým zásahem. Nahoře jsem si postavil letiště s dřevěnými modely letadel, které vyrobil jeden otcův kamarád letec, a posílal jsem je bombardovat Německo (tím byla knihovna v rohu pokoje).

Vzpomínám si, že když jsme s babičkou přecházeli pole poblíž Lingfieldu, viděli jsme stíhačku Typhoon, jak pronásleduje černý doodlebug (raketu V1) a střílí po něm. Stíhačka letěla dost nízko, takže jsem rozeznal její maskovací barvy.

Vzpomínám si, že v Den vítězství vzplála uprostřed naší ulice, na místě, kam dopadla raketa V1, hranice na počest obětí. Náš dům stál skoro na konci ulice a byl poškozen jen slabě. Pro mě a mé kamarády se vybombardované místo stalo hřištěm plným dobrodružství.

Vzpomínám si, že když byl můj otec demobilizován a vracel se domů z Indie, polepil jsem okna britskými vlajkami, které jsem namaloval pastelkami, a lístky s nápisem „Vítej domů, táto", jak jsem to viděl na domech v sousedství. Otcova válečná služba nebyla moc hrdinská, ale já byl na něho stejně pyšný. Za šest let u letectva ani jednou neseděl v letadle, což byl taky jeden z důvodů, proč přežil. Žil pak až do třiadevadesáti pořád v témže domě v Brockley, aniž kdy zatoužil letět letadlem nebo ještě někdy opustit břehy Anglie.

Text „I Remember", navazující na stejnojmennou knihu spisovatele a malíře Joe Brainarda, byl napsán na objednávku anglické revue Areté (www.aretemagazine.com). Jeho český překlad vychází – se svolením autora – téměř souběžně s originálem.

z angličtiny přeložil Milan Orálek

Stevan Tontić

Vůně

Říkají, že jsme měli jeden
smradlavý mír.

Tak proto vyvolali
voňavou válku.

Jakým to tajemství
voní tvoje krev, bratře Abele?

Hovna a krystaly

Krystaly pomrkávají v jeskyních,
v útrobách, na lících, v zorničkách.

Hovna zaujala místa v trezorech, za katedrami
i na viklavých trůnech.

Celé hordy hoven jejich bůh
vede a hlídá.

Tak vítr povívá. Vane Vůle duch.

Síla víry

I v nejmenším skleněném střepu
z nakupené hromady rozbitých oken
zrcadlí se boží tvář.

I nejmenší třpyt
ze smetiště ozářeného sluncem
je znamením přítomnosti
něčeho vyššího.

A tak se nakláním nad skleněný střep
hledaje v něm spásu.
A odnikud zlomek hlasu.

Divoké hejno

Oblak holubů, divoké hejno,
když za soumraku se k zemi snese,
zneklidní duši, stejně neklidnou,
právě když bomba rozprskne se;

když se pak zvedne oblak prachu,
země opilá smrtícím svistem
dá jednu ruku v bok
a druhou mávne jak nepopsaným listem.

Básníkova obrana

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, říká básník,
že mi ti tam, ti „moji“,
určili kulku,
ožil jsem
a zbavil se dlouhotrvající strašné deprese.

Jednoduše svrbí mě ruka,
píšu jak nikdy.

Ty koni, říkám si,
ani den bez řádky.

A jak jsem býval ráno líný.
Teď vždy časně usedám k psaní.
Nyní každá třetí z vět
poletí jako kulka.
To je proto, že já neútočím –
z čeho umírám, tím se také bráním.

 

Ze srbštiny přeložil Ladislav Jurkovič

Stevan Tontić (1946) – jeden z nejznámějších srbských básníků a básníků bývalé Jugoslávie, redaktor, editor.

Toon Tellegen

 

Kluk

Miluju ji
nebo nemiluju.

Hodil si guldenem,
orel znamenalo milovat.

Padl orel
a miloval ji nelítostnou láskou,
na věky, možná až navždy.

Co kdyby ale padla panna,
myslel si.

Listy se snášely ze stromů,
ptáci odlétali
a znovu si hodil guldenem.

 

Psal jsem ti

 

Psal jsem ti, že žádné iluze…
Řekl jsem ti to hned, hned poprvé,
Měl jsem to u sebe na papírku
a napsal jsem ti to na okraj novin
a na kalendář u tebe na stěně,
a pošeptal jsem ti to do ucha, v otevřených dveřích,
a na ulici, na nábřeží,
volal jsem ti to přes vodu
ve světle klátící se pouliční lampy,
a ty jsi volala zpátky:
„Já tebe taky!“

Zamilování

Zamilování je cestovatel, který otevírá svůj kufr,
má v něm med, hedvábí, jehly, samet, nůžky, krabičku s troudem,
dopisní papír, kladiva, tužky, ohňostroj.
Vyberte si, říká
pod ztlumenou lampou
na divanu
mezi dojatými ženskými časopisy
všechno je za hubičku.
Zvednu něco, abych se na to podíval
a on zaklapne kufr,
vyskočí oknem
a zmizí do noci.
Vaše nůžky! volám za ním.

(přeložili Dineke Pel a Jan Jílek)

Toon Tellege, narozen 18.11.1941 v Den Brielu v Nizozemí. Vystudoval medicínu a pracuje jako domácí lékař. Je známým autorem dětských knih a píše i pro dospělé. Přeložené básně pochází ze sbírky Alleen liefde (Jenom láska) z roku 2002.

Andrzej Stasiuk: Cestou přes Babadag

Jen strach

Tak, je to jen strach, hledání, stopy, příběhy, které mají zaclonit nedosažitelnou čáru obzoru. Znovu je noc a všechno se vzdaluje, ztrácí se přikryté černou oblohou. Jsem sám a musím si připomínat někdejší zážitky, protože na mě dopadá strach z nekonečna. Duše se rozpouští v prostoru jako kapka v hlubinách moře, jenže já jsem příliš nesmělý, abych tomu uvěřil, příliš starý, abych se dokázal smířit s takovou ztrátou, a věřím, že pouze prostřednictvím viditelného lze dosáhnout smíření, že pouze v těle světa mé tělo nalezne skrýš. Chtěl bych být pochovaný ve všech těch místech, kde jsem byl a ještě budu. Hlava mezi zelenými vrchy Zemplína, srdce někde v Sedmihradsku, pravá dlaň v Černohoře, levá ve Spišské Belé, zrak v Bukovině, čich v Răºinari, myšlenky možná někde tady… Tak si to představuji teď v noci, kdy ve tmě hučí potok a obleva smývá bílé skvrny sněhu. Připomínám si ty dávné časy, kdy mnozí jiní vyráželi na cestu a vyslovovali jména dalekých měst, jež zněla jako zaklínadla – Paříž, Londýn, Berlín, New York, Sydney… Pro mě to byla místa na mapě, červené nebo černé tečky ztracené v zelených nebo modrých prostorách. Nedokázal jsem toužit po pouhých zvucích. Příběhy, které se k nim vázaly, byly fikcí. Vyplňovaly čas a zabíjely nudu. V těch dávných časech každá daleká cesta vypadala jako útěk. Zaváněla hysterií a desperátstvím.

Jednoho dne v létě osmdesátého třetího nebo čtvrtého jsem dostopoval do S³ubic a na druhé straně řeky jsem spatřil Frankfurt. Bylo pozdní odpoledne. Nad vodou visel vlahý modrošedý opar. Endéerácké věžáky a tovární komíny vyhlížely ponuře a neskutečně. Potemnělé slunce svítilo tak, jakoby náhle mělo zhasnout. Druhý břeh byl úplně mrtvý a strnulý, jakoby dohasínal po velkém požáru. Jenom zápach řeky měl v sobě něco lidského – tlení, rozklad, pach rybích těl – ale byl jsem si jist, že tam na druhém břehu ten zápach náhle zaniká. V každém případě jsem se obrátil a ještě týž večer jsem se vydal na zpáteční cestu, abych vyrazil na východ. Jako pes jsem zavětřil cizí revír a šel svou cestou.

Samozřejmě, neměl jsem tehdy pas, ale taky mě nikdy ani nenapadlo opatřit si jej. Spojení dvou slov: „svoboda" a „cestovní pas" znělo celkem elegantně, ale naprosto nepřesvědčivě. Konkrétno „cestovního pasu" se nehodilo ke „svobodě", jež se zdála být popřením konkrétna. Není vyloučeno, že se v okolí Gorzowa moje myšlenky skládaly do vět ve smyslu: svoboda buď je, anebo není, a basta. Moje země mi obvykle stačila, protože mě nezajímaly její hranice. Žil jsem uvnitř, v jejím středu a ten střed se přesouval spolu se mnou. Nekladl jsem na prostor žádné nároky a nic od něj neočekával. Vycházel jsem za svítání, abych chytil modrožlutý osobák do ¯yrardowa. Vyjížděl z nádraží Warszawa-Wschódnia, projížděl Śródmieście, za okny se mihaly zlaté a stříbrné stužky světel. Ve vlaku bylo stále těsněji. Muži měli na sobě obnošená saka. Většina z nich vystupovala v Ursusu a šla směrem k ledově záři továrny. Desítky, stovky temných postav, sotva viditelných v ranním rozbřesku, a teprve za branou se ocitli v záplavě rtuťové záře, jakoby vcházeli do gigantického chrámu. Zůstal jsem téměř sám. Příští cestující nastupovali někde v Milanówku, v Grodzisku, ale mezi těmi se objevovalo stále více žen, protože ¯yrardów to byly textilky, přádelny, tkalcovny a tak podobně. Černý tabák, umělohmotný kyselý zápach aktovek se svačinami se mísil s vůní levných voňavek a mýdla. Noc se odtrhávala od země a v rozšiřující se štěrbině dne bylo vidět domky vechtrů na odiv stavějících oranžové praporky, krávy stojící po břicho v mlze a poslední zapomenutá světla v domech. ¯yrardów byl cihlově červený. Vystoupil jsem s ostatními. Byl jsem obyčejný darmošlap, ale to, co jsem dělal, bylo svým způsobem holdem všem, kteří musí vstávat před úsvitem, protože bez nich by byl svět jenom hrou barev nebo meteorologickým dramatem. Pil jsem silný čaj v bufetu na nádraží a jel nazpět, abych za den, dva vyrazil na sever anebo na východ, zdánlivě bez cíle. Jednou v létě jsem jel sedmdesát dvě hodiny v kuse. Poslouchal jsem vyprávění řidičů kamionů. Jejich slova zněla v kabinách jako gigantické pomalé monology, snášející se odněkud z povětří – tak působila únava a nevyspání. Krajina za oknem se přibližovala, vzdalovala, aby nakonec strnula, zastavila se, jakoby čas nakonec uznal svou porážku. Úsvit někde v Pucku na kraji silnice a roztrhané úzké mraky nad zálivem, z pod nichž vzlínalo jasné ostří probouzejícího se dne a chladný pach moře prorážený křičením racků. Je docela možné, že jsem tehdy došel až na břeh, dost možná, že po několika hodinách spánku někde vedle silnice přijela dodávka a chlápek řekl, že jede přes celé Polsko, na jih, a bylo to prostě stokrát zajímavější, než nuda přílivů a odlivů, takže jsem vyskočil na valník a zabalený do deky dřímal pod třepotající se plachtou a v polospánku ke mně přicházely obrazy míjené krajiny pomíchané s fantasmagoriemi, jako bych viděl věci, které vidí někdo jiný. Varšava proplula kolem jako cizí město a já necítil žádné hnutí u srdce. V zubech skřípal prach vznášející se z prken valníku. Přejížděl jsem Polskem, tak jako se přejíždí neznámá pevnina. Terra incognita mezi Radomí a Sandoměří. Nebe, stromy, domy, země – to všechno se mohlo nacházet kdekoli jinde. Pohyboval jsem se v prostoru, jenž neměl žádný příběh, žádné dějiny, žádné skutky hodné připomínky. Byl jsem prvním člověkem někde na úpatí Pepřových hor a všechno začínalo teprve mou přítomností. Čas začínal plynout, věci a krajiny začínaly stárnout teprve ve chvíli, kdy se jich dotkl můj pohled. Za Tarnobrzegem jsem zaklepal na plech kabiny. Ohromil mě prostor obřího povrchového dolu na síru a musel jsem vystoupit. Gigantická rypadla stála na dně propasti. Bylo mi jedno, kde se tu vzala. Mohl jsem si myslet, že stroje spadly z nebe, aby se zahryzly do země, probily se jí, prokopaly na druhou stranu, k protinožcům, od nichž se ohromnou šachtou budou valit nesmírné spousty vod a všechno zatopí, a na druhé straně zbude poušť. Nad krajinou se vznášel pekelný puch, ale nemohl jsem odtrhnout oči od monstrózní jámy, jejíž mrtvolnost nutila pomýšlet na hrob, hromady těl, na chladné inferno. Nic se tam nehýbalo. Mohla být neděle, jestli v takovém místě vůbec platil kalendář.

Takže to prostě vůbec nebylo Polsko, ten sled obrazů, nebyla to vůbec země, ale záminka. Je docela možné, že člověk cítí svou existenci teprve tehdy, když pocítí na vlastní kůži dotek bezejmenného prostoru, jenž nás spojuje s nejdávnějším časem, se všemi mrtvými, s prehistorií, kdy se myšlení teprve oddělovalo od světa a ještě si nebylo vědomo své osiřelosti. Stačilo natáhnout dlaň z okna kamionu a procházelo to mezi prsty. Nebylo to Polsko, ale prvotní samota. Mohlo to být Timbuktu nebo Cape Cod. Po pravé Baranów, „perla polské renesance", míjel jsem jej tehdy alespoň desetkrát, jenže mě nikdy nenapadlo zastavit se a na chvíli si jej prohlédnout. Každé místo bylo dobré, protože jsem je mohl opustit bez lítosti. Nemuselo mít vlastně ani jméno. Neustálé vydání, neustálá ztráta, rozhazovačnost, že to svět neviděl, karneval, alotria, marnotratnost a ani stopa akumulace. Ráno u moře, večer lesy nad Sanem, chlápci nad půllitry ve vesnické hospodě jako zjevení, jako fantomy, které zasaženy mým pohledem strnuly ve čtvrt pohybu. Tak si je pamatuji, ale stejně tak dobře se to mohlo přihodit někde u Legnice, anebo čtyřicet kilometrů na severovýchod od Siedlec o rok dříve, anebo později někde na venkově. Dělali jsme oheň za vesnicí a ze soumraku se vynořovali místní hoši, snad poprvé v životě viděli někoho cizího. Nebyli jsme pro ně reální, ani oni pro nás. Postávali, pozorovali nás, ve tmě se blýskaly masivní přez-ky pásků s býčí hlavou nebo zkříženými kolty. Nakonec si přisedli, ale rozhovor měl příchuť halucinace a také víno, které přinesli, nás odpoutávalo od země. Za úsvitu vstali a odešli. Není vyloučeno, že jsem o den, anebo o dva později stál deset hodin ve Z³oczowě a nic mě nechtělo vzít. Pamatuji si živý plot a zábradlí mostku, i když tím prvním si nejsem jistý, živý plot mohl být někde jinde, tak jako většina toho, co existuje v paměti, protože jsem si to zapamatoval, vytrhl z krajiny, skládaje z toho již navždy vlastní mapu, vlastní fantastický zeměpis.

A jednoho dne jsem jel do Poznaně na nekryté korbě trambusu. Řidič na mě houkl: „Naskoč si, ale dej pozor na ryby." Ležel jsem mezi ohromnými fóliovými pytli naplněnými vodou. Vevnitř plavaly rybky velké jako nehet. Stovky, tisíce rybek. Voda byla ledová, musel jsem se zabalit do deky. Ve Wrześni odbočovaly ryby na Hnězdno a zůstal jsem za úsvitu sám na pusté silnici. Slunce ještě nevyšlo a bylo zima. Je docela možné, že jsem jel přes Poznaň do Vratislavi. Nejspíš proto, abych za den nebo dva vyrazil k Baltu nebo do Bieszczad. V tom druhém případě jsem někde nad Os³awou uviděl uprostřed lesa nahého muže. Stál v řece a myl se. Když mě spatřil, prostě se obrátil zády. Ale jestli přece jen k Baltu, tak to byla nejspíš Jastrzębia Góra a byl večer, pustá pláž, šel jsem naboso ve směru Karwi a na pozadí rudého nebe jsem viděl černé megality Stonehenge. Neměl jsem kde spát a ty zříceniny jakoby spadly z nebe. Byly udělány z prken, dýhy a hrubého plátna. Tehdy se stávaly takové věci. Někdo je postavil a nechal tak, nejspíš televize. Protáhl jsem se dírou do jednoho z tyčících se megalitů a usnul.

Z polštiny přeložil Tomáš Vašut.

Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik, esejista, básník. Česky knižně vyšly jeho Haličské povídky (2001) a Jak jsem se stal spisovatelem (2004).

Jean Follain

* * *

Umírající řekl svému bratru
vyhlížejícímu na palouk zalitý letním světlem:
zavři okno, je to příliš krásné!

Vykopávky dětství

Děti, které podnikají vykopávky na půdách
kde jsou černé krejčovské panny
cibule, plevy,
hnědé papírové sáčky se zbytky badyánu
jednoho dne zakusí potíže a poznají
kolik stojí nalezení rozkoše
a přilnutí k něžné křivce.

Jean Follain (1903-1971), francouzský básník, autor sbírek Použití času, Pozemské zpěvy, Darované věci

přeložil a připravil Jakub Grombíř

Stanislav Lakoba

* * *
blesk řekl, že i noční obloha je modrá

Stanislav Zosimovič Lakoba (1951), abcházský básník a historik, jednoverší je ze sbírky Kolo a sníh z roku 1981

přeložil a připravil Jakub Grombíř

Leonid Rabičev

…

Banální fakt –
jen ten může psát,
že černá je noc
a den zase bílý,
kdo má dost síly!

Leonid Rabičev (1923), veterán druhé světové války, po válce úspěšný básník, ale dal přednost výtvarné kariéře a k poezii se vrátil po pauze trvající téměř půl století

přeložil a připravil Jakub Grombíř