TEXTY č. 39 (Podzim 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak]

Úvodník

Dalibor Malina: Kunštát I

Jakub Chrobák: Kunštát II

Dalibor Malina: Kunštát I

 V druhé polovině října jsme jeli s panem Mojmírem Trávníčkem,  Jakubem Chrobákem a jeho ženou Andrejkou, která řídila favorita s pohonem výběrově plynným nebo kapalným, do Kunštátu. Mlha byla až pod Drahanské kopce. Pak se rozsvítilo ve žlutích a červeních podzimu a svítilo to po celý den ve slovech i mimo ně, v počátečních rozpačitých a dál už i ve spádem hovoru vynucovaných pauzách. Byli jsme přece u Ludvíka Kundery! A to je přece něco! Pan Kundera i jeho příjemná a hezká paní byli toho dne podivně napojeni na generace, které žily v Kunštátě dávno předtím, než mírná převýšení malebného městečka a něžné výhledy do zahrad a za ně, do kopců, vábily první a potom další básníky a spisovatele. Možná byli Kunderovi takto přirozeně historičtí právě proto, že známý básník, dramatik, překladatel a spisovatel, literární vědec Ludvík Kundera před několika dny dopsal poselství těm, kteří budou chodit po Kunštátě po nás a dívat se nejspíš do úplně jiných zahrad. Poselství pak s kunštátskými uložili do takzvané „cibulky" na věži kostela. Kde ale vlastně začíná „budoucnost", pro niž je poselství určeno? Musela se přece začít otevírat už od onoho aktu, kdy listiny, fotografie a drobné věci splynuly s architekturou kostela. Náš den v Kunštátě už byl tedy její částí. Je-li to tak, nezačala budoucnost špatně. Toho dne tisíce knih u Kunderů doma, uložené na všech myslitelných místech, promlouvaly velmi živě. V hovoru se romantismus docela dobře snášel se surrealismem a dadaismem, portréty německých klasiků s oživovaným obrazem česko-francouzského klasika z Paříže.

Po krátkém poučení o čaji, jeho pití a pití vůbec, se nás Ludvík Kundera zeptal: „Přečetli jste poctivě celé Proustovo Hledání ztraceného času?" Měli jsme s Jakubem kliku (pan Trávníček byl mimo kliky, neboť je opravdu obtížné ho zaskočit), už půl roku si citujeme z Prousta, a tak to chvíli vypadalo barevně jako venku a šťastně jako v Proustově Combray. Časy splývaly v jediný a jedno magické místo na jižní Moravě rozeznívalo bezpočet jiných. 

Jakub CHrobák: Kunštát II

Když budete jednou vycházet ze hřbitova v městečku Kunštát, všimněte si cedule na zdi: Rozloučení je náš úděl, shledání naše naděje, nebo tak nějak. A jestli je právě takový podzim jako ten letošní a je říjen a krajina kolem plane, uvědomíte si, jak podstatným místem je pro každé město či vesnici hřbitov. Jakoby v dopovězení příběhů skutečných doplňuje jeho genius loci. Mám to vyzkoušené. Kdykoliv jsem v cizím městě, na hřbitovy chodím. Mám je rád. Jsou to zvláštní místa, která bez patřičného upozornění v Bedekrech informují detailně a mnohdy i nepokrytě o atmosféře toho místa a o lidech v něm živších i žijících.

Na hřbitovních deskách lze vysledovat mnoho. Nejste-li úplně slepí a znáte své hřbitovy, napadají Vás i zásadní rozdíly ve jménech. V tomto případě postrádali jsme například všechny ty Novosady a Orságy a místo nich nám byly předkládány speciality kunštátské, které jsem ale z dostatku vkusu zapomněl. Ale nejde jen o jména. V našem případě jsou po celém hřbitově rozesety drobné dominanty připomínající sounáležitost s minulým v podobě starých litinových nebo jen prostě železných křížů. Bez ozdob, o to sveřepěji trčí tam z přesně vyznačených uliček. Navíc i místní kostel je jen stydlivým doplněním zahuštěné scenérie.

Naproti kostelu, v rohu, je strom. Pod ním se krčí neopracovaný kámen oplazený břečťanem. Po pozornějším prozkoumání objeví se dvě nepatrné tabulky. Na jedné jsou prostě jména s roky narození a úmrtí: František Halas, Libuše Halasová. Druhá cedulička je téměř neviditelná a špatně čitelná. Stojí na ní zhruba toto...Zarostl jsem celý do mlčení a budeme se muset učit vzájemnému vyslovování našich tich.... Tak, zakrytý, opotřebovaný leží jeden z nejnaléhavějších vzkazů české poezie dvacátého století...

Když je slunko nízko (jako tomu tento podzim bývalo často) a listy břečťanu trkají o sebe v barevném chřestotu, je to jak zpěv, zapsal jsem si toto:

Zatímco v Kunštátě
padavé listí
sípá v litinových křížích,

říjnem hučí
hořící země
narezlou mši:
František – Božena – tich....