|
|
U KOLOTOČE
Děvče v červených punčochách, v kordulce bílé,
nastav svou dlaň!
Je hubená, je malá. Tak právě šesťáky brát
a stiskem tenkých prstů je v sobě pochovat,
než zas je vydá:
komediantu – otci povinnou daň. –
Dívej se na mne smutnýma očima.
Všichni se radují a ty v nich skrýváš pláč.
Taky se ptáš:
Nač?
To nesmyslné kolotoče víření
najde svůj konec v zvonce znamení,
ale tvůj život?
Od jara do zimy v tvé pohyblivé světnici,
tak táhneš od vesnice k vesnici.
Teskno je ze světa, jenž nemá domova.
Pánbů tě potěš! A šetři vlhko s očí!
Hoj,
koně a jeleni a sloni a zebry se točí,
a malá, hubená ruka s šesťáky
i teplou slzu chová.
PRVNÍ KVĚTEN
Do mého okna vešlo bdělé slunce
na křiku křídlovky a pozdrav jeho
vesele zazněl do čtyř bílých stěn.
Je snadno možné, že ten zlatý úsměv
dvakrát ti bídným ukáže tvůj život
a dvakrát prokleješ svou chudobu;
ale je možné, že led tvojí duše
jím roztaje a srdce bude schopno
přijmouti radost jako boží dar.
A prapor vlající dá očím smutný stín,
co „žízním, žízním!“ člověk tiše volá,
když úzkost svoji v nedělní šat obléká.
Kdo ještě jednou víru v lásku posvětí,
když co svět světem nadarmo je síla
chudých a smutných?
PŘI ČTENÍ BÁSNÍ KEATSOVÝCH
Před světem do lesů jsem právě utekl s tebou,
básníku Johne Keatsi
a jako lakomec jsem žárlivě přebíral zlato
a orientálně pestré drahokamy tvých slov,
s tebou jsem chutnal chladný oheň starého vína,
bouřil se s Titany a plakal s Apollonem,
slavíka slyšel a miloval jsem slunce.
Ale pak stesk mne přepadl, neb ty jsi dávno mrtev
a roku devatenáctsetdvacetpět
sedává v baru tvůj Apollo a pije coctail
a dráty antén přenešeny v lidská slova,
hovory bohů staly se písní kabaretu,
vznešené Musy tančí v krinolínách
při hluku jazz-bandu a básník – básník tleská
a ze slov barevných skládá mosaiky v rámy,
neboť byl v klatbu dán slavík a tvé slunce
nejlépe ještě svítí z černého domina šaška.
Dobře, žes mrtev. A běda těm, již žijí
a žízní po kráse, v níž i ty viděl
jediný smysl existence světa –
všem tvojím bratřím běda, neboť sám zákon, který dal
v Athénách vypíti filosofu jed,
je odsoudí a opovržení lidí
jde s nimi do pouště, v němž bloudí jejich duch. –
A miluji tebe, jak zrazený miluje lásku,
jak na smrt raněný válečník miluje svůj meč:
Oh, ale zda po stu letech
uslyší aspoň jedno srdce ještě moji píseň
jako já tvou?
SMUTNÉ SRDCE
Vidiny čelem žhnou jak pouště van,
obrazy z daleka, kam paměť sahá –
Tu Prometheus k skále ukován
a orel klove v jeho prsa nahá,
pták, jenž se zrodil v jeho vlastním mozku,
by člověk poznal, že v něm bolest je
a rozpor věčný, který zvrátí v trosku
každý dům štěstí, jaký naděje
postaví v srdci.
Tam Ikaros, to mládí šílené,
kterému nelze měřit váhu činu,
jež v odvahu a vůli oděné
zná jenom dvé: buď zvítězím či zhynu!
Na posměch bohům v změti mořských skal
je bílé tělo, kterým vlna zmítá –
Bohové mrtvi. Ale život dál
na skály hází srdce sluncem zpitá
a tím se baví –
Pak Shelley, bratr bohů, ve vlnách
hyne a Keats ranami umdlen padá
na cestě půl. A smutných ve slokách
Giacomův život v Recanati svadá
dříve, než žíznivý ret přiblížil
k poháru světa, z něhož místo vína
jen slzy – slzy, hořké slzy pil.
Tak život vyvrh´ z macešského klína
Wolkera, Máchu...
Vidiny čelem žhnou jak pouště van,
obrazy z daleka, kam paměť stačí.
Za nocí bezesných, kdy ze všech stran
útočí na mne tma a marně tlačí
na víčka znavená, oh, v prázdno třeští
mé oči jen a lože rozpálené
svírá mé tělo v nelítostné pěsti,
myšlenky bičem stále k předu žene:
v bláznivém kruhu.
Tak vidím život jako metry filmu,
jde, nemá smyslu, jde a neví kam,
směšný, kde osud nohu postavil mu,
a vždycky sám a vždycky kráčí sám.
Tak vidím život, řadu obrazů,
a pro mne pouze barvy, barvy má,
očima cítím rozkoš nárazů,
očima toužím, zoufám očima,
a duše žízní.
Vykřiklo vzdorně včera moje mládí
a jeho hlas ještě zvučně zní.
Když doba volala, já odvětil: jsem tady!
než svět byl úzký jako vězení,
nebylo možno dýchat v středu množství,
kde tvrdá pěst a nenávistný zrak
zoufalou písní uctívaly božství
Třídního Boje, v jehož vlnách vrak
plul mého srdce –
Teď bloudím, štvanec svého neklidu;
předměty všechny kolem v otazníky
se změnily – a mezi nimi jdu
jak slepec tápaje, a ostré dýky,
na něž jsem naleh´, probodly mi dlaně.
Ranami těmi srdce krvácí,
co mozek zmučen marně odpovídá
na jeho: proč Na počátku byla bída;
chceš vědět více?
BOROVICE NA KRASU
Měl jsem rád břízy pro jejich kštice smutné,
měl jsem rád jedle pro jejich hrdý růst,
měl jsem rád buky pro tvrdost jejich kostí
a měl jsem rád lípy na jaře pro bzukot včel.
Ale borovic drsná kůra a klikatá změť ramen
a nepravidelnost jejich uprostřed našich lesů
mne urážely. Jak svíce stály tu stromy,
jak řady vojáků a byl v tom systém a metoda a řád,
tak milé lidem severu, již tudy stanuli nohou
a otku zatkli do hlíny a stavěli první stáj;
byl v tom klid rovnováhy a harmonie přímek
a radost z průhledů, v nichž modralo se nebe –
a slunce stlalo stíny v zem jak umetenou
pro radost malířů, jež na svá žíznivá plátna
vzduch lesa přenesli i zlatých paprsků déšť;
pokojně kráčel člověk po měkkém, nerušném mechu,
tiše jen praskalo jehličí, pokojně kráčelo zvíře,
pokojně šuměl potok a na flétnu pískal si satyr –
a v germánský ten řád a v latinský ten jas
jak stádo barbarů s kožemi na širých bedrách,
s pokřikem divokých pohledů a urputně sevřenou pěstí
vpad´ lesík borovic, chladného severu dcer –
a všechny vášně a úzkosti pod nimi přepadnout mohly
a šelmy bolestí skučely, bázlivě skryty
ve stínu jejich kořenů – a co ostatní les
nízkými hučel tóny v hoře ukrytých varhan,
zde mohls slyšeti nářek a vytí a pláč –
A pak tebe jsem viděl, borovice u Plas.
Za zády bylo moře a holých ostrovů čela
(moře a ostrovy, nebe, kdo vyzpívá vaši krásu?),
kolem nás mrtvý hřbitov, kámen jen a trsy trav,
vítr bory skuče kutálel se po úbočí
až na sám břeh, kde do náruče vzal
chumáč vodního prachu a zběsile tančil
s ním po hladině, prudce ozářené sluncem.
Dny ekvikonce byly chladné, do kostí pronikal mráz
a smutek bezútěšný vál z té pusté chorvatské pláně,
jediným živým kde jsi ty, má borovice, byla,
útlá a nízká a slabá, s větrem zcuchanou hlavou,
s mrazem ožehlým tělem, v kameni kořeny své.
Byla jsi sehnuta k předu, jistě pod údery bory,
ale já věřil, že touha, že touha tě sklání
tam směrem k modrému moři, na jehož břehu
jakby se právě naplnil zázrak života;
tvé vlasy zcuchané ti obličej docela skryly
a já jsem tušil v něm vrásky, jež do něj vyryla bolest:
zřelas, jak moře brázdí loďky ve veselém spěchu,
jak zbožím těhotné koráby za obzor mizí,
slyšelas racky drsně křičet a zřelas je do vln se nořit
a z jejich mluvy ti zazníval cizí a neznámy svět,
jenž byl ti zapovězen, a to byla ta bolest,
že touha tvá žíznivě marně volala život,
volala krásu, volala dálku, sama se schoulila v sebe.
A tehdy jsem pochopil, jak divná je tvá krása.
Uprostřed kamenné pouště výkřik života,
barbarské mládí, jeho vzdor a žádost volného letu,
po boji touha, neb vítězství bez boje není
a pouze vítězství dává závratnou opilost duši –
to je tvůj národ, borovice u Plas.
Bohatí kupci tu kdysi zloupili lesy
pro svoje lodi a jako na posměch zbylas´
na holé pláni, mrzácké dítě velikých dob.
Potomkům mořských bohatýrů podťali tepny,
jen z hlubin země, slyš, jejich mlčící hněv –
a vše jim vzali kupci a vše jim kupci berou,
neb ironický život kupcům dneska dává
moc do rukou, již bohatýrům vzal –
Zdáš se mi symbolem, má borovice smutná,
jenž učí pochopit, co Seveřana řád
chápat zde nechtěl v této divné zemi,
kde vášeň věky tlumená vždy propuká
po lhůtě dob a krev se krví smývá:
lid více nešťastný než krutý, jehož sen
byl vždycky tetivou, jež lesklý touhy šíp
mrštila v dálky, v dálky, kde se ztratil,
a sama praskla příliš napjata –
to je tvůj národ.
A ještě jiný symbol jsem v tobě zřel:
dech ekvinonce též mne zahaluje
ve svůj vítr mrazivý. A kol mne mrtvo je,
neb ještě nepřišel ten den, v němž také kamení
vykřikne k nebi. Nohy zarostly
do tvrdé půdy, ale srdce, vymrštěno
k zlatému slunci, oslepeno spadlo
v prohlubeň moře. Jenom ruce trčí
jak černé větve stromu v sněžné pláni,
jen oči marně vrhají lesa pohledů
k bělavé čáře obzoru, s nímž moře bez hranic splývá –
však mimo ně projdou bílé krabice lodí,
těhotné nádherou všech nepoznaných světů
a jejich sirén jenom slabé echo dojde
až na mou vysokou pláň;
má ústa neznají těch divně vonících písní,
jež jakby dech Sahyry a exotů k nám zavál,
těch písní dětinských, v nichž ženy čas si krátí
leskem skleněných střípků a zvukem kovových cet;
má ústa mlčí vždy, jenom má duše jak harfa
chvílemi zazní, když do ní nalehne vítr
od štítů hor –
ale té písně nechtějí kupci, však ony barevné střípky,
neb ironický život kupcům dneska dává
i moc nad dušemi, již básníkům byl vzal.
Kdo šel by ostatně ke mně do hluché pouště,
když v přístavě denně je vyložen jarmark přepestrých tret?
Kdo chtěl by pít smutek z kalichu samoty,
když v městech jsou bary s nápoji podivných jmen,
jež samy opíjí básníky, aniž by pili?
Kdo chtěl by sdílet se o bolest, když v ulicích tančí lid?
Měl jsem rád břízy a jedle a buky a lípy
pro jejich krásu a hrdost a harmonický růst
a že jsem v nich viděl ztělesněn tuhý germánský řád,
prosvětlen jasnou jistotou latinské krásy:
ale borovic drsná kůra a klikatá změť našich lesů
dnes mi milejší, neb cítím v nich sesterskou krev
a že jsem pochopil tragiku tvého života,
má smutná borovice u Plas.
|