| PÍSEŇ VĚČNÉ TOUHY
Až z Arkadie její flétna zní.
Ó, pastýři, tvůj Pán je mrtev, víš?
A Jónské moře zateskní.
Hlas její slyšeli, kdož s ranou v srdci svém
a na rameni kříž,
šli v Svatou zem.
Jí hučí klid, jí třeští boj.
Pastýři, víš, že zemřel Pán?
A v její rythmus zladil jek svůj stroj
praktické doby. V dík či prokletí?
Jdem, smutní rytíři, ze čtyřech světa stran
(ta píseň navždy bude boleti)
pochopit nepochopitelné,
zachytit nezachytitelné,
podržet nepodržitelné:
věčnost.
TULÁCKÁ
Oh, nezvěte mne ke svým tichým hrám!
Kráčím a kráčím a v tom je život sám,
tak stále kupředu jít.
Co rodné hnízdo mé? Tam v klínu pohoří
snad ještě večer sluncem zahoří,
je slyšet klekání znít
a kravské zvonce; a když s pastvy jdou
pasáci po mezi a klopýtají tmou,
na polích ohně tlí...
Vzpomínka někdy promění se v vzdech.
Však srdci teskno je po obzorech,
po ptácích, jež odlétli,
a srdce těká smutno, nejisto
po světě širém s místa na místo
a stále hladovo,
klopýtne, padne zemi objímá
láskou zvlhlýma očima
a dále prchá nanovo.
Je život v tom. Ah, neříkejte ne.
Jsou lesy černé, louky zelené,
svět barvami hrá,
jen člověk všade nosí svou zášť
na bedrách jako Déianeirin plášť
a srdce před sebou zavírá.
SMUTEK EROTIKŮV
Dvě ženy život zkřížily
bílýma rukama svýma.
Jdu mezi nimi opilý
a očima zavřenýma.
A stále cítím bolest stop,
jež v duši zanechaly.
Hledaly poklad, nenašly hrob
uprostřed chladné skály.
A jejich těla chvěla se
a ústa: Nechci! řekla.
Byla rozkoš v tom zápase
a byla trýzeň pekla.
Až na dno sejít! S kořeny
vyrvat to tajemství z těla!
Byl pohled nejistý, zkalený.
Vždyť to se má ruka chvěla!
A potom bylo jako dřív,
nezměnily se ženy.
Nad nimi oběma zvítěziv,
zůstal jsem poražený.
Tak stále jít a nedojít.
A bílé ruce mi kynou:
Můžeš prchnout a nevolit,
tvé smutky nezahynou,
však místo v noci hlubiny,
ulož je v našem klínu.
Neb my obě jsme květiny,
jež kvetou pouze v stínu.
NÁVŠTĚVA V MĚSTĚ
Jde za mnou neklid hor, však zde se stává tichem,
jde za mnou víra dítěte, jež zde je hříchem,
jde za mnou divá tesknota.
Kamenný les – je vlastně také lesem.
A my mu, městu, odevzdaně nesem´
velikou touhu života.
Tam v horách k oblakům se, hrdá, piala,
nad sebe samu vyrůstala
v nadlidském síly napnutí.
A tady vidíš, jak je vlastně šedá,
že nikdy osud křídel tobě nedá,
po zemi jíti donutí,
by tvrdý krok ti věčně připomínal,
že nadarmo ses bouřil a se vzpínal,
by zpíval píseň pochodu
tvým myšlenkám, když, nechtě, přec se vracíš
a každým krokem jednu lásku ztrácíš
a radostnou svou svobodu.
LOUČENÍ
Jeme oba lidé jen a neklid hlodá v nás:
toť touha po štěstí, jež v klínu svém skryl čas.
Ty v duchu vidíš kraj, v něm zahrádku a dům
a doušek lásky čekající rtům,
na prahu děcko, slunce v pokoji,
kde deset vůní smysly opojí...
Však men zrodilo věků rozhraní:
víc cizí bolest srdce poraní
než vlastní žal, a ten, kdo trpí hlad,
a ten, jenž v dřině zchvácen na zem pad´,
a žena, která v sklepě dítě povila,
a ta, jež narozené zabila –
ti žijí ve mně a přec nejsem z nich,
cizí sám sobě, cizí prostřed svých.
A proto prchám. Prchám před tebou,
ty, lásko má, a prchám před sebou,
zůstat bylo by sebe zapříti,
zůstat bylo by tebe zabíti,
a dálky volají a dálky lákají,
tam mnohý zoufalý se výkřik utají,
tam bolest prožitá už bude jenom mou,
nezbodá tebe trním pod hlavou –
A proto neplač. Jdu, že musím jít.
Neb vlastní rány velí: nezranit!
NA MOŘI
Má vlasti,
tak odešel jsem, jak na podzim ptáci,
když chladný vítr v hnízda zavane.
Není to touha,
jen pěnící krev tobě poručí –
a ty jdeš
Teprve na moři,
stejně jsa vzdálen všech žijících zemí,
poznáš, že jedno je, kde jsi.
Všudě tě najde tvůj nezkrotný hlad
a všade člověka zmučí –
a není místa, bys moh´ odpočat
anebo říci: žiji! –
kde by tvůj neklid v čin se proměnil
a tvoje láska
jak skvělý motýl smutným pro útěchu
vylétla z kukly slova.
Má vlasti,
neumím tesknit, jenom jít a jít
a konce má cesta nemá.
Ztracený syn,
hledám v té poušti, jež se nazývá svět,
své mládí a své srdce
anebo
svůj
hrob.
VEČER NA PIAZZA DEL POPOLO V ŘÍMĚ
To není tak příliš daleko domova,
a přec tu člověk sebe pochová,
znovu se zrodí, dvakrát je tu živ,
však nešťastnější, než byl dřív.
Hladové oči, pravda, v pokoji
se novými barvami napojí,
však duše cítí svoji samotu
uprostřed lhostejných životů
a sotva se na ni jeden kraj pousmál,
už zas se loučí, zase touží dál,
neb krása není v touhy splnění,
krása je jenom v loučení,
když jdeš a nevíš, zda se navrátíš.
Tím jsi si jist, že už nebudeš týž,
protože všecko zde, sochy i obrazy,
tvým srdcem ne nadarmo prochází
a bolest každého člověka
jím ustavičně přetéká,
neb čím víc lidi miluješ,
tím víc se jich vzdaluješ,
láska je bolest, je bolest veliká,
do samot před světem utíká.
A uprostřed toho života
je město největší samota,
kde za barev a zvuků orgií
ticho tě na kříž přibíjí.
V ŘÍMSKÉ OSTERII
Stařeno schýlené šíje –
a s običejem svaté,
jež čeká na své ukřižování:
slepče, jenž hraješ na své housle
a nevidíš své ženy,
jíž masku kamennou položil na tvář smutek:
na vaše zdraví a štěstí
zvedám vysoko
svůj plný pohár.
V ZÁHŘEBSKÉ KAVÁRNĚ
Milanu Begovičovi
Oběma rukama rozhrnu oponu dveří
a vstoupím na jeviště
statista pouhyý, hanradiv jen toho,
jenž právě vyšel.
(Byla to dívka
rudé rty měla, zlatě leskly se nohy
a oči v černém rámci
jsou prázdné,
protože zůstaly uvnitř, aby za ruku vyvedly
žádost všech mužských zraků).
A nepovšimnut budu.
Neboť zde stále ztroskotává
v příboji hudby srdce
a marně svítí majáky ženských očí:
jsou lstivé pirátsky a vedou v mlhách loď
na ostré skály;
oči žen,
oči žen,
proč se tak krutě mstíte
za jedno zklamání, za jediné, neb bylo prvé – ?
Černý rám kolem očí,
rudými růžemi kvetou rty,
zlatě se svítí hedvábí punčoch:
vlna je zavalí, vlna je vyplyve.
Vlna je do hlubin strhne,
však není takové hloubky,
aby z ní strašně rozkošné barvy
nesmály se,
nekřičely,
nerozkazovaly: pojď! když na ten rozkaz čekáš,
jsa zlomen vlastní hrůzou,
jak jsi sám –
Oh, ženství, prokleté ženství, zde jsme se sešli,
já z Moravy, ten z Bosny a třetí třebas z Polsky,
bychom se spíš ubránili,
když tvoje tajemství nás vyzývá už v boj.
Zde násobíme síly,
hledáme dřevo, na němž bychom mohli
dosáhnout pevné země
z těch smutných, zoufalých, ale tak krutě slastných vln
tvých úsměvů, tvých krajek, tvého neznámého,
co vyssává nám síly,
co zabíjí v nás muže
a přece ani na hodinu neukojí.
Než pohromadě též jsme stále jako jeden,
a slábi jako jeden
a bezmocní
jak jeden.
My, kdož sem utíkáme se všech konců světa
před tebou, zrádné ženství,
zmlkneme náhle,
zesmutníme,
cizí sobě –
a naše oči do vln znovu hledí
na strašně rozkošné barvy
a naše ruce sklouznou zvolna s dřeva
a plujem,
padáme
na různé strany
do děsných hloubek –
ó, ztroskotání!
Oběma rukama rozhrnu oponu dveří
a jsem sám.
Jeden pár očí odešel a nyní všecka těla
zde sedí mrtva.
A já, jenž přišel z Moravy,
pomáhám
prohrávat
už po sté tutéž bitvu.
Z LOVRÁNY DO OPATIJE
Fragment
Je krása branou jen, jíž do srdce
ti osamělost vchází,
a je to světlo, které vpadne tam
jak v pokoj holý, pustý,
by dvakrát tvrdé bylo, co tě v něm
snad strašilo a hnětlo.
V tramvay sedí člověk – hmota jen.
Své oči mezi stromy
na toulky poslal, na moře
a celý život s nimi.
V tramvay člověk sedí ztracený,
úzkost mu údy spiala
a slepé oči v prázdno hledící
znají jen tíhu víček.
Za vlnou vlna spěchá zelená
ke skalnatému břehu.
Na nich má duše. Na nich srdce mé,
na nich jsou moje oči,
a tož dohromady celý život můj,
jenž myšlenkou je nesen
k skaliskům věčnosti, jak vlny ty
a stejně jako ony
se musí, musí, musí roztříštit
ve pěny bílé krve.
A jako v moře – v něj se navrátí
zpět bílá pěna krve
a oko člověkovo neuzří
v skále nejmenší stopy,
že tu se kdosi – jednou pokusil
sám ztéci hradby věčna.
|
