|
PÍSEŇ
Třikrát jsme srdce zapřeli
k vůli těm šedým očím.
Víš, že já rok již zbabělý
v kruhu se točím?
Kol zuří bídy orgie,
vlastní krev třebas stená.
Však třikrát srdce zabije
lhostejná žena.
Zabije srdce s úsměvem,
teplé jsou jen oči její.
A praví tobě: Dej a vem´!
A zle se smějí.
Ten, který patřil do boje,
jenž patřil – dělník – k stroji,
na prahu jejího pokoje
bezmocen stojí.
A pěsti svírá a pokleká
a pláče: Proč jsem sketa?
Hlas sladký praví zdaleka:
Jsem stále středem světa.
PÍSEŇ O DOMOVĚ
Toť země plná kamení,
kde lidé vzývají boha:
od prahu vyženou, kdož znaveni,
a ruka jich drsná a strohá
neumí hladit a laskat, jen bít..
(Ta ruka rozumí práci).
A za ní, nedobrovolný neofyt,
se srdce dítětem vrací,
vzduch voní čistotou a opíjí,
vzpomínka stříbrně zvoní.
A neposkvrněnost lilijí
kajícné slzy roní.
Tak bylo kdys, tak je. Toť rodný krb:
jediná kamenná vráska
a nade dveřmi: pracuj a trp
(tak velí boží láska).
Oh, jak jsi změklo v cizině,
mé srdce valašsky tvrdé.
A zas – jak zvyklos, jedině
na sebe spolehnou, hrdé!
Dnes domov v sen tě skolébá
a zítra skutečnost volá
do boje za život, za chleba
a štve tě odporně holá,
šedivá bída, jíž trpí svět
vědomě, bez odporu...
Neslyšíš ani zaúpět,
neslyšíš výkřik vzdoru,
bloudíš jen vztekle, zarytě,
domov ti dvakrát je cizí –
A tvá bezmocnost bolí tě,
jak víra v život mizí,
jak všecku radost zabijí,
vzpomínek stříbrné zvony,
v níchž neposkvrněnost lilijí
kajícné slzy roní.
PODZIMNÍ KRAJINA
Listí se na stromě chvěje
a potok šumí svou jednotvárnou píseň,
již vítr přerývá
rychlými vlnami, v níchž utápí se kraj.
V ten smutný pastel
je vsazen člověk jako strom a každý jiný předmět
jen kvůli dekoraci.
Život je zápas a chůze,
ale tu stál jsi a čekal, až vítr ti listí orve.
Život je změna, je čin,
je disharmonie –
jen snít je možno zde nad bubláním vody
a plakat snad,
je-li ti popřán pláče dar.
Jsi ještě mlád,
a přece ti kolikrát smrt řekla: bratře!
Uprostřed krajiny
jsi – předmět, věc a nic –
podivné nedorozumění dneška.
Neb život
jen z dáli paraduje k tvému smutku
v podobě vlaku,
jenž – černá a dýmající skvrna v rolích –
se nehýbá –
a přece se blíží
a roste!
PÍSEŇ U MOŘE
Ženo má, tady u moře
na bárkách smutek pluje.
Snad pánbů v nebi nahoře
člověka polituje.
A srdce je jak bílý pták,
nad modrou oblohou letí
a netroufá si do oblok.
Což, jestli nedoletí?
Je tolik těžké, ženo má,
bolestí vlastní i tvojí. –
Až doba jednou zavolá,
jak půjdem, znaveni, k boji?
Cítím se sláb a bez moci
jak bárka na modrém moři,
jak světlo, které do noci,
z štíhlého majáku hoří,
a samo tiché, nevinné,
v hučící dálky volá:
Kdo přiblíží se, zahyne
v divokých skalách mola.
Nechci tvé, ženo, oběti,
k čemu to všechno je nám?
Syn dvacátého století
kulturou otráven sténám,
a to je směšné k zbláznění
a to je žalostné k smíchu.
Kéž v modré vlnky promění
se srdce v tom hučícím tichu!
ROMANCE
Je roztavené zlato ve sklenici
a chladně perlí. Probudí se, spící,
neb žízeň roste!
Roztříštěn o zeď pohár přestal zníti.
My, co jsme zbyli, my chcem ještě píti
jen ze rtů dívčích.
Šenkýřko bílá, tvoje ruka malá
pro nás to divné víno načerpala
z koryta Lethe?
Zoufalost naši převzal kdosi jiný.
A život náš, to jsou už cizí viny,
z jiného světa.
A nám se dýchá svobodně a lehce.
Jen ještě srdce pokoj dáti nechce –
šenkýřko, vezmi!
Jím zaplatíme, když nám stříbro schází.
Moli je nezničí, rez nepokazí
a nám jen vadí.
Dej si je pod hlavu, až půjdeš spáti –
neb dej je před práh všechněm pošlapati,
kdo půjdou k tobě.
Ale nám nalej, když jsme zaplatili,
třeba v tvých ústech, přesladký sne bílý,
pramení Lethe –
Pak řeknem slovo: láska – a to bude
jak kdyby moře zalilo nás rudé
a půjdem spáti.
KVĚTNÁ
Chtěl bych jím býti:
básníkem lesů, kde stromy stářím hnijí,
básníkem potoků, z nichž zvěř i ptáci pijí,
a míti bratrem zajíce a kukačku a strom.
Kdybych si lehl,
v náruč svou by mne jistě země vzala
a tráva úd po údu v sobě pochovala
a ruce jako kořeny by v hlínu zarostly.
Pak z mého srdce
by vyhnal buk a byl by divukrásně štíhlý –
Dubnové deště by mu hlavu k slunci zdvihly
a květen oděl by jej jasnou, čistou zelení.
A v jeho větvích
by hnízdo postavil si jednou párek kosů.
Z mých listů pil by každé ráno rosu
a v nich by hledal proti slunci chladný stín.
A kos by zpíval
co marně chtěl jsem lidskou řečí říci
i jako básník, když mé srdce snící
hledalo samotu, by z ní svou lásku lidem kázalo.
Ta píseň prostá,
bez ozdob, jednotvárná, do koncertních síní
se ovšem nehodí. I tančit nelze při ní.
Na šalmaj pastýř tak svůj smutek hrál.
Však milenci dva
stát zůstali by; hladké boky laní
by chvěly se. A na protější stráni
by na tu píseň odpovídal jiný pták.
PODHOŘÍ
I
Listopad hýřil sluncem a vítr nejistě táh´
z východu na západ, až umdlel zcela.
A ruka sedlákova rozesela
semeno v brázdy.
Nad břehem potoka už skoro v polosnách
šeptají olše: ještě kravské zvonce zvoní?
Vzpomíná lid, jak bylo vloni,
a hlavou kývá.
Kouř nízkých komínů se válí po střechách.
Dej, bože, požehnání,
když prosí o ně člověk s tvrdou dlaní
a nepoklekne.
Listopad hářil sluncem a vítr nejistě táh´
z východu na západ. A duše kraje celá
se stříbrem, barvou, ohněm rozpěla
v rytmu lesů –
II
Z obchodních zájmů složen byl život člověka,
i ochořelo jeho srdce.
Volají dálky. Samota volá z daleka:
v nich se jdu skrýt.
Hledá svůj brloh medvěd a liška pdoupě své
vystýlá suchým listem.
Umdlená hlava padá na větve,
srdce chce snít,
však divě bouří slavné halali
a plní rokle, do nichž ulehlo,
by z posledního koutu, jejž jsme, smutní, hledali,
vyštvalo do polí.
Člověk je lovec, jenž loví člověka
zákonem odvěké nenávisti.
A ještě znějí zvony samot z daleka,
když už nic nebolí.
ŠTĚDRÝ VEČER
I
Sobecké štěstí
je uzavřeno do čtyř tvrdých stěn
a dýchá lesem. Neboť v oběť jemu
byl mladý život mlčky utracen
sekerou v pěsti.
Má mnoho očí,
snad příliš mnoho. Prostor malý je
a málo lidí v něm. Na sebe myslí.
Jen venku občas vítr zavyje
a sníh se vírem stočí.
Za těmi zděmi
je druhý ostrov štěstí. A za ním
snad třetí, čtvrtý – a snad zima skučí.
Nevolá nikdo. Kampak s voláním,
když velký žal je němý?
A toto štěstí
se od člověka nikam nesdílí,
je zlatý pták, jenž mlčí v zlaté kleci.
A pro ně mladý život zabili
sekerou v pěsti?
II
Slavně ti oči září, a pak v tichu
slyším: jak zvon ti srdce bije.
Ach, jak je teplá jeho melodie!
A mně je zima.
Máš děti kolem sebe. V jejich smíchu
jasně zní moje první mládí.
Jste tři, když jdete. A vedle vás tady
sám smuten bloudím.
Každý z vás má, co vzal by s větve stromu,
a pro vás světla zlatem hoří
a voní plody neznámými moři.
Co vše to pro mne?
Má ženo, děti, dojdu také domů?
Pak snad mé srdce nepřítomné
se rozezvučí s vámi, a i pro mne
tu bude dárek.
III
Pod stromkem sejdeme se. Tys jej pro děti
a pro sebe ozdobila,
zlatými ořechy; tys dárky položila
u jeho paty.
Velké jsou dětské oči. Bude boleti
jednou to světlo, které pohltily
v té chvíli podivné, v níž, bdíce, snily
o hudbě ticha.
Tak s nimi tvoříš neskutečný svět,
v němž člověk sám se v sobě ztrácí
jak ve smrti. A když se s cesty vrací,
není, jak býval,
a dál se bude snem svým opíjet,
by probouzel se k smutku večernímu,
ky svíčky zhasnou a jen proužky dýmu
stoupají ke stropu.
|
