Svatební
To křehké tělo dnes
si volí pána.
Až dozní ples,
tvá oběť bude dokonána.
Zpěv krve byla hra
a smíchem zněla:
- Buď vůle tvá,
jen hrda-li tvá duše smělá.
Já žena - muž ty buď
a všecka síla.
A nezabuď,
proč hrdost má se pokořila.
Hleď, tiše v rukou tvých
mé srdce dřímá.-
A na rtech smích,
očima pláčeš zavřenýma.
u posledního verše chybí závorky.
V očekávání
Ty přijdeš, viď...Ó, s touhou jsem tě čekal,
a přec se toho okamžiku lekal,
kdy tiše k nohám šat tvůj s těla spadne
a krutě zplení jej mé srdce hladné.
Bojím se, až nám nejvíc bude svatě,
ten bílý šat že náhle zavolá tě,
zašustí, lidskou promluví k nám řečí.
Promneš si oči, suše vzlykneš v křeči,
smysly ti krutá myšlenka, oh! zmámí,
že my dva tady jsme tak děsně sami!
Sestoupíš s lože čistá jako dítě,
šat sténající teprv obnaží tě,
že ohlédneš se, zachvěješ se studem.
Snad v chvíli tu my oba trpět budem,
snad opravdu pak pokoj ztichne změklý
a nebudem mít, co bychom si řekli -
Však máš-li jednou takto odejíti,
nech naposled mne rozkoší se zpíti,
když do tvých očí zádumčiv bych hleděl.
A pak ten život slavnýc letních neděl
uzavru sponou, již jsem ukul v tichu
ze stříbra tvého posledního smíchu,
posledních slz v ni vetknu drahokamy -
a na ně vrhnu pohledů tvých plamy.
Už proto přijď v svém čistém, bílém šatě.
Bojím se toho - však přec čekám na tě.
Na okraji Mussetovy knihy
Denně Vás potkávám, a jdete zpříma
s očima rozkošnicky přivřenýma -
ó vím, že život radost nese Vám!
Zdaž všimla jste si v hustém lidí davu
toho, jenž plaše zveď hlas ku pozdravu
a kráčel vždycky zamyšlen a sám?
Jak v zapomnění nerozhodnut stanu,
dívám se, dívám, v kterou jdete stranu,
až za Vámi se zavře ulice.
Kol s tichým hřmotem paprsky jdou zlaté.
A na mých rtech svůj úsměv zanecháte,
krásná a neznámá má světice.
Váš hustý vlas mi duši zpitou mámí.¨
A sním: až jednou spolu budem sami,
jak rozpletu jej, tvář v něj zahalím.
Nic neřeknu, jen láskou umíraje
v zavřených očích slasti skryji ráje -
by shořelo, své srdce zapáplím.
O Vaší duši velký sen chci sníti.
Zvon ona bude, já v něm srdcem bíti,
až celá rozchvěje se, zazvučí -
Před světem zmlkne zvon pak zamyšlený.
Však zvuků akkord jemný, nedoznělý
dál slyšet budu v jeho náručí.
Ne marně ve snech marný život trávín.
Však já Vás nikdy, krásná, nezastavím
a ruček Vašich ve svých neskryji.
Snad jednou také pohled svůj mi dáte -
však že to já jsem, nikdy nepoznáte,
jenž pohledem se Vaším opíjí.
Nechci se zranit skutečnosti hrotem.
V mých snech Vy vždycky kdesi nad životem
se ponesete, oblak růžový - -
Já miluji Vás, ač Vás neznám, paní,
mnohý Váš pohled snad mne v duši zraní,
však ret Vám toho nikdy nepoví...
Píseň
Mandlové oči v bílé tváři,
bolí mne šerý váš svit.
Mandlové oči v bílé tváři,
chtěl bych mít.
Je lhostejné mi bílé tělo,
nedráždí košile běl.
Je lhostejné mi celé tělo,
oči bych chtěl.
Oči a tvář a rudá ústa:
tvář, to je na pláníc sníh,
a očí dvé a rudá ústa
propasti v nich.
V propasti jedné oheň hoří
a ve dvou uhlíky tlí.
V propasti jedné oheň hoří -
Má srdce sní.
Sní nad dálkami cizích zemí
a hledá jediný kout:
moci, oh! v dálkách cizích zemí
zapomenout.
Vzít meč a štít a na kůň vsednout
závorka štít v barvách té, již mám rád závorka,
jednoho rána na kůň vsednout,
opustit hrad.
A v širém světě léta čítat,
den ze dne láskou víc plát -
A v širém světě léta čítat -
a dokonat.
Jen v náruč sevřít koně hlavu
a pak mu v hruď vnořit zbraň,
pak ještě sevřít jeho hlavu,
políbit v skráň.
A na zem kleknout, v dálku zvolat:
Lásko, já věren ti byl.
A umíraje, ještě zvolat:
Krásně jsem snil.
Mandlové oči v bílé tváři,
bolí mne šerý váš svit.
Mandlové oči v bílé tváři,
nechci vás mít.
Meč zrezavěl a koně není,
dnes láska tělo ti rve -
Meč zrezavěl a koně není
pro touhy tvé.
Mandlové oči nezapláčí,
z úst padá kaskádou smích -
Mandlové oči nezapláčí,
zkazil je hřích.
Láska, jež chce, jež rve, jež volá,
zabila touhu a cit.
Láska, jež chce, jež rve, jež volá,
která chce mít!
Mandlové oči, smutné oči,
nechci vás, nechci vás mít.
Nemohu pro vás, smutné oči,
v daleku mřít.
Sonety Heleně
I
Můj útěk před tebou, to zrada nebyla,
a moje mlčení, to nebyl srdce chlad,
jak dobře víš. Když chvíle odbila,
v níž jako nejprv moh jsem tě mít rád,
když láska zvykem stát se hrozila:
já musel pavučinu zpřetrhat,
v níž naše srdce umdlela opilá
a chtěla spát a chtěla jenom spát...
Samoten sladce trpí každý z nás:
co zkaleno, v ní čistým zas se stává,
zpět první lásku touha probudí.
Pak vrátím se jak ten, jenž kletbu střás
se svého srdce. A jak dřív má hlava
jen mlčky spočine ti na hrudi.
II
V dnu každém celé roky prožívám
a v očích mých je stále tvého těla
svit zlatistý. A nejsem nikdy sám:
na rtech mých právě ústa tvá se chvěla,
pod mými prsty, citliv k sladkým hrám,
zvlnil se bok tvůj a co struna cella
zpívá tvůj hlas, a jako bílý chrám
až k mému srdci ňader stavba smělá
se vzpíná. Žízniv piji z hlubin těch,
v nichž trýzeň rozkoše i omámení
i skrytě číhá mdloba proradná –
Však ztracen v marné touhy závitech
jak v bludišti, vím, že tu konce není,
že sladkost tvého těla nemá dna.
III
Hluk námořnické krčmy ve křik vzrost´
a píseň mužské touhy steskem řvala.
Tvé kráse, paní, i má opilost
zde pohansky, však zbožně hold svůj vzdala,
tvé štíhlé boky neznám chválit dost,
v závrať mne vrhá tvoje noha malá,
tvých kyčlí chválím oblou spanilost,
i tvojí chůzi budiž všecka chvála.
Zlaté je víno před mnou v sklenici
jak tvoje pleť, když na ni slunce svítí
a když můj pohled růže do lící
ti vhání; a ty, na co myslíš, víš.
Nezvedám očí, ale zvedám číš:
to zlaté víno chtěl bych věčně píti!
IV
Nechápeš dobře, co je muže síla
a co boj pro něj vlastně znamená;
že táž moc v něm, jež svět si podrobila,
jej sráží na zem před tvá kolena,
že tatáž ruka, která tvoří díla
vášnivě prudkým vzmachem ramena
a teď ti měkce vlasy pohladila,
může být prací na smrt znavena...
Však zřít ho nemusíš, vždyť ty jsi žena.
Jsi jeho úsměv, který stříbrem zvoní,
a tímto stříbrem bude zaplacena
též jeho práce. Prudce rty tvé voní,
rozvíráš náruč... a hle, na kolenou
modlí se muž: ó zůstaň vždy jen ženou
|
