TEXTY č. 4 (ZIMA 1996-97)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

PRÓZA

Wislawa Szymborska: Básník a svět

Jan Oreb: Doma

Michal Kotrla: Torza

Dalibor Malina: Knihkupec v Paříži

Wislawa Szymborska: Básník a svět

(...)Dnešní básník je skeptický a podezřívavý dokonce - a možná že především - sám k sobě. (...) V anketách a rozhovorech používá označení literát nebo dává přednost povolání, které ke svému básnickému stavu normálně vykonává. Jako by se trochu styděl. Připouštím, i filosof se může cítit lehce na rozpacích. Avšak jeho situace je poněkud lepší, neboť má více možností, jak ozdobit svou profesi jakýmsi vědeckým titulem. Profesor filosofie - to zní velice vážně!!
Neexistují profesoři poezie. Za prvé by to znamenalo, že básnická tvorba je záležitostí speciálního studia, regulérně vykonaných zkoušek, že je věcí teoretických přednášek a pěkně zarámovaných diplomů. Což by nakonec vedlo k tomu, že aby se člověk stal básníkem, nestačí archy papíru popsané těmi nejjiskřivějšími verši, nýbrž jen jakýsi orazítkovaný list.(...)
Ve šťastných zemích, kde není možno lidskou osobnost  lehce ponížit, touží být básníci vydáváni, čteni a rozebíráni. (...) Ještě v prvních desetiletích našeho století měli básníci v oblibě šokovat své okolí svým excentrickým chováním, které jim a  také jejich tvorbě přinášelo nemalý užitek - vstupovali ve známost , v povědomí. Avšak vždy musela přijít chvíle, kdy opravdový básník ze sebe za zavřenými dveřmi shodil všední kabát, všechna  cingrlátka a další poetické doplňky své výstřednosti a stanul v tichém očekávání sebe samého nad bílými nepopsanými listy papíru.
Věc charakteristická. Je vytvářeno mnoho dokumentů, které přibližují životy velkých vědců a umělců. Přáním každého ambiciózního režiséra je vytvořit autentický obrázek tvůrčího procesu, Není těžké úspěšně zachytit práci vědce: laboratoř a její přístroje, křivule, ve kterých cosi bublá. Není těžké natočit film o malíři, filmy o hudebnících naplní jejich hudba. To vše je možno vnímat, avšak nevypovídá to nic o zvláštním stavu vědomí, které je nazýváno inspirace.
Nejtěžší práce režisérova je s básníky. Jejich tvůrčí proces je beznadějně nefotogenický. Básník sedí za stolem nebo  leží na kanapi, s nevzrušeným pohledem se dívá z okna, občas zapíše několik veršů, z nich polovinu zase seškrtá. Uplyne hodina, ve které se vlastně nic neděje.
(...) Inspirace, nadšení není výsadním právem jen básníků nebo umělců. Existuje, existovala a bude vždy existovat skupina lidí, které inspirace pravidelně navštěvuje. Jsou to všichni ti, kteří si své povolání mohli vybrat: mohou to být lékaři, učitelé  či zahradníci. Jejich práce je pro ně neustálým dobrodružstvím se spoustou nezodpovězeným otázek. Z každého vyřešeného problému se vždy vyrojí tisíce nových. Inspirace, ať už je čímkoliv, rodí se z neustálého “nevím”. Není takových lidí na světě mnoho.  Většina obyvatel této planety pracuje, protože musí. Oni si práci nevybírají, vybírá si ona je.
(...) Různí vládcové, diktátoři a demagogové , kteří vládnou s pomocí několika hlasitě vykřičených hesel a frází , vykonávají svou práci s láskou a s horlivou snahou. Avšak oni “vědí”. Vědí to, co vědí a to jim postačuje ke všemu a navždy. Nic jiného poznat netouží, neboť by to mohlo oslabit jejich  argumenty. Ale veškerá nauka, která se sebe  nevymáhá stále nové a nové otázky, stává se časem mrtvou a smrtelně nebezpečnou pro celou lidskou společnost.
Proto si hrozně cením  onoho jednoho malého slůvka “nevím”. Kdyby si Isaac Newton nedovedl položit tuto otázku, jablka v zahradě by na jeho hlavu mohla padat po desítkách a on by je jen s velkou chutí pojídal.(...)
Básník, je-li skutečným básníkem, neustále v sobě živí a chrání svoje “nevím”. Každé jeho dílo je pokusem odpovědět na tuto otázku. Vždy se však dostaví chvilkové znejistění, kdy básník začíná tušit, že jeho odpověď byla jen dočasnou a absolutně nedostačující. Pořád dál hledá odpověď, až nakonec výsledky jeho znepokojení samým sebou, sepnou literární historici velkou sponkou a uloží do složky s názvem “tvorba”.
(...) Cokoliv vypovíme o tom obrovském divadle, do kterého máme každý vstupenku na směšně krátkou dobu, cokoliv si o něm pomyslíme, tím vším je básník udiven. Udivuje zejména to, co se vymyká všeobecně známému a uznávanému. (...)
Ano, v obyčejném jazyce, který se nezastavuje nad každým slovem, užíváme všichni spojení “všední život”, “všední svět”. Avšak v jazyce poezie, kde se každé slovo váží, není nic všední a normální. Žádný kámen a žádná nad ním oblaka. Žádný den a po něm noc.
Vypadá to, že ještě hodně dlouho bude potřeba básníků.
    /kráceno/
Vybrané části z projevu, který přednesla laureátka Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1996 polská básnířka Wislawa Szymborska 7.12.1996 při přebírání ceny ve Stockholmu.
Překlad z polštiny René Kočík

JAN OREB: DOMA

Mrzlo. Zdvihl jsem si límec kabátu a neobratně klopýtal po kluzkém chodníku směrem k náměstí. Byli stejní. Myslím lidi. Stejní jako všude jinde. Ale přece jen. Jsem doma. Já. Jan Oreb.
Kavárny se plnily touhou po teple. Sálající van mne vtáhl do té nejsvůdnější. Není kam spěchat. Byl jsem dlouho pryč a nikdo neví, že přijedu právě dnes. A jedno kafe mi udělá dobře. Vstoupil jsem a rozhlížel se, ke komu bych přisedl. Brýle se mi v mžiku zamlžily. Tápavě jsem nahmátl starý kapesník v kapse od kabátu, abych je očistil. Kavárna se naplnila šepotem. Malé město. Už jsem málem zapomněl. Město, v němž v místních novinách vycházejí milostné dopisy a nejžhavější klepy vždy na první straně. Kronika této obce je dostatečně černá. Nervózně jsem si nasadil brýle a díval se kolem sebe. Připadalo mi jako bych stál opět polonahý ve vyznačeném kolečku před vojenskou komisí. Bylo tak malé, že mi přečnívaly buď palce nebo paty. Marně jsem se snažil vtěsnat do vymezeného prostoru.  Způsobilý? Nezpůsobilý. Krčil jsem prsty v botech. Konečně přívětivý pohled. V rohu kavárny usrkávala čaj Ivuška. Jistě. Taky mě poznala. Měla pořád stejně dětská očka jako tenkrát a stejně bázlivý, ale nezadržitelný, plachý smích. Znala jen pár slov, přesto jsme si rozuměli. Když jsem odjížděl do B., bylo jí to líto. Řekla mi jenom: Ty. Zbytek jsem pochopil z jejího těkavého úsměvu. Sedl jsem si vedle ní. Pochichtávala se, pozorovala mne, kroutila si vlasy a omotávala je okolo prstů. Byla bláznivá.  Více a jinak než všichni ostatní. Dal bych si kávu, ale pohledy od vedlejších stolků mi sevřely hrdlo natolik, že bych stejně nebyl schopen polykat. Musel jsem pryč. Než jsem se zvedl, rozloučili jsme se letmým dotykem.
S ulehčením jsem za sebou zavřel dveře. Poslední z pohledů se roztříštil o sklo a stekl do mezery mezi okenicemi. Rychle jsem vykročil, abych se zbavil posledních zbytků pozornosti. Vzduch byl však překvapivě tíživý i na ulici. Potkával jsem různě pokřivené obličeje s udiveně tázavýma očima. Naštěstí po chvíli přihopkala Ivuška i se svým bezprizorním úsměvem. Ulevilo se mi. Šla vedle mne a něco nesrozumitelného si broukala. Přestal jsem ji vnímat a přemýšlel, co říct nejdříve, až přijdu domů a o čem vůbec mluvit. Zanedlouho jsem měl připraveno pár možných variant. Není divu, vždyť jsem je měl ve skutečnosti promyšleny už dávno a do detailů. Když jsem zase procitl, Ivuška už vedle mne nebyla. Ani mě to nepřekvapilo. Její cesty neměly cíl. Ona vlastně po cestách nechodila. Byla příliš svobodná pro jakýkoli cíl.
Otočil jsem se. Stála o pár kroků za mnou. Něco mě na ní zarazilo. Chvíli jsme se na sebe dívali. Pak odvrátila pohled k tabulím na druhé straně cesty. Přišla ke mně, chytla se mého rukávu a táhla mě za něj přes silnici. Blížili jsme se k nástěnkám, na nichž visela úmrtní oznámení. Nemám to rád. Vzpouzel jsem se, ale bál jsem se jí vytrhnout, abych jí neublížil. Cosi mi ukazovala a chichotala se, neboť smích ji opět ovládl i přes veškerou její snahu mu alespoň tentokrát zabránit. Abych jí vyhověl, přeletěl jsem zběžně oznámení a chystal se k odchodu. Strnul jsem, jakmile se mi zpětně vybavilo jméno na krajním parte. Chvatně jsem se vrátil a s úlekem četl: Jan Oreb. Otec, pomyslel jsem si. Začal jsem důkladně číst: Dne 22.1.1996 zemřel Jan Oreb. Poslední rozloučení se uskuteční 25.1.1996 v L.. To bylo včera. Zrak se mi svezl na pozůstalé: matka - Anna, otec - Jan. Tělo se mi roztřáslo. Rozběhl jsem se a zastavil až u domu. Ztěžka jsem lapal po dechu a po zvonku. Čekal jsem. Čekal jsem na vysvětlení. Před branou očistce. Za dveřmi se ozval nevrlý hlas: No jo, dyť už jdu. Otevřela mi matka: Co zvoníš! Zas nemáš klíče ? A šla do kuchyně. Nechápavě jsem vstoupil: Kde je otec ? V garáži.
Ráno jsem odjel.
.....

MICHAL KOTRLA: TORZA

VLOHY
 
  Byl jednou jeden silenec a ten se rozhodl, ze bude delat picoviny. K veceru , kdy uz mnoho lidi zaleza do svych ukrytu , zacina v sobe objevovat skryte vlohy. Jeho vlohy spocivaji v tom , ze mlci.

HULKA

A jednou sel jeden starec a ten se rozhodl , ze bude chodit o berli . A tak  jednoho krasneho dne urezal strom a z nej si vyrezal hulku. Ale co se nestalo, jak tak kraci hulka se mu pripletla pod nohy, zakopl o ni a zlomil si vaz.

PES

Byl jeden pes a ten se rozhodl, ze bude stekat.Ten pes stekal dva dny a tri noci. Pak k nemu prisel jeden kluk a ten po nem hodil kamenem. Psisko se leklo, v krku mu zaskocil jazyk a udusilo se.

BLBEC

Blbec, tak mu rikali, a to byl, chte nechte navzdory svemu osudu. Mnohokrat se snazil nebyt tim, cim byl a jednoho dne se mu to povedlo. Vse zacalo tim, ze vynalezl tak zname, nami obdivovane heslo proti ochlupacenym nehtum. To vedlo k tomu, ze byl obdivovan lidmi, jez ho drive odsuzovali. Ale popularita ho tak zmamila, ze byl jeste vetsi blbec nez drive.

STASTNA RODINKA

V jedne male, tiche, temer nezname rodine se zacali vsichni bat. Tato rodina byla velmi bohata, ale v jejich sidle panovalo desne ticho, to predevsim proto, ze meli obavy  z nezazivnych veceru. Az jednoho dne napadlo clena teto rodiny, ze by mohl zalozit hrbitov. Od te doby cela rodina prekypuje dobrou naladou.

STRUNA V OKU

Jeden synek, nevim odkud byl, sel a  neco nacmaral na zed. Druhy den sel stejnym smerem a dlouhym zamyslenym pohledem pozoroval svuj vytvor a rekl si: Priste struna v oku.

KOLECKO

A jednou zase jeden mamut premyslel a vymyslel kolecko. A jelikoz to byl velky objev vyhynuli vsichni.

A TAK SE STALO

Jedna skupina premnozeneho hmyzu se rozhodla, ze bude litat ptakum primo do zobaku. A tak se stalo. Mimochodem jejich heslo bylo ,, Vsichni a nebo nikdo”. To vse melo za dusledek, ze vyhynul cely druh hmyzu.

TUNEL

Jeden blazen, vcelku normalni, asi neco jako muj pes, sel tunelem jenz nemel konce. Po delsim case si to uvedomil a zacal zmatkovat. Kdyz uz byl psychicky na dne vzbudil se.

VSEDE, VLEZE I VESTOJE

Sel cestou necestou pulku sveho zivota. Nekdy ji znacil nekdy ne. Sem tam na ni pohl i kamenem. Pozdeji mu to nestacilo a tak zbudoval dalnici bez zacatku a konce. Po ni jezdil ve dne i v noci a jestli neumrel, jezdi po ni dodnes.

VLOCKA

Setril energii tim zpusobem, ze pobihal zbesile po krajine a chytal snehove vlocky. Tyto vlocky zachranene pred dopadem na zem hazel do kbeliku, z ktereho je posleze vylil do vodni nadrze, u ktere byla elektrarna.

PAPIR

Uvedomil si, ze z papiru jde udelat mnoho veci a tak se cinil. Delal male i velke potvurky, ktere se lidem libily. Nejvice vsak byly v oblibe papirove lesy. Pak zacal tvorit z plastu.
PLETIVO

Byl cislo, uz kdyz se narodil, mel tvar devatnactky. To vse se projevilo v nasledujicim prubehu jeho zivota. Pletivo! Pletivo! A sel dal.

JADERKO

Objevit jadro veci bylo pro nej dulezitejsi nez cokoliv jineho, a tak chodil po krajine, kde se zdalo ze vse nici. To byla sice pravda, ale na druhe strane si vyjasnil mnoho veci, na ktere by nikdy neprisel.

KAMEN

Kutalel se kamen a ten s sebou vzal dalsi. Uz se kutaleli celou vecnost, a pri tom vychutnavali krasu krajiny, kdyz uz se jim dal nechtelo. Sily jim vyplivly a tak se kochali okolim v klidu.

KANALKY

Kdyz se zase jednou nudil, zacal uvazovat. Pozdeji zalozil spolek pro ochranu kanalizaci, tim vstoupil do podvedomi vetsiny obcanu. A jak zacali upravovat kanalky a jine odpadni stoky, zacali se lide stehovat do nich. Jeden z duvodu byl ten, ze tam bylo intimnejsi prostredi nez na povrchu.
 
VOZICEK

Videl vozik, co mel tri kolecka. Tento vozicek byl ke vsemu nove natreny, chtel ho. Melo to ale maly hacek a to ten, ze byl uplne zdravy. Nedalo mu to a trochu se zmrzacil. Povedlo se. Ted si alespon poradne zajezdi.

MOUCHY

Byl pekny den a to snad i proto, ze mouchy byly prilis znavene a proto nemohly vzletnout ani nad kotniky. Kdyz jsem tak kracel a poslouchal jak mi krupou pod nohami, prepadal me spanek. A tak jsem se nechal unaset rytmem praskajicich much az jsem dosel k houpaci siti, na ni jsem si posleze lehl. Predstavoval jsem si, kolik by jich asi prasklo, kdybych spadl ze sitky na zem.

BUBLIFUK

A tak se rozhodl. Svazal konce peti strun z basove kytary do jednoho maleho, uhledneho uzlicku. Z nej roztahl zbyle konce do ruznych svetovych stran a pripevnil je. Cely tento vytvor propletl strunou, kterou vzdy nosil pridratovanou na krku. Tento svuj vytvor nakonec polil mydlovou vodou a zbesile na nej foukal. Ke svemu udivu spatril, ze vzletly ctyri mydlove bublinky.

NAVOD K POUZITI

Nadbytecnou kuzi uriznete a cinte tak, dokud ji nebudete mit vic nez dost. Jestlize jste tak udelali, nezbyva vam nez ji jenom sesit a dat ji do pruvanu. Mezitim co kuze bude schnout, vytvorte hmotou, nejlepe hlinou, tvar, ktery se vam libi. To jiz mate kuzi poradne proschlou. Ted svuj vytvor povlecte kuzi, sesijte a dilo je hotovo. Nyni se kochejte svym pohledem na svem dile.

Pozn.:  Nedoporucujeme odriznout vetsi cast kuze.

ZILETKY

Byly dve ziletky vedle sebe, nutno dodat, ze byly v hrnku. A jak tam postavaly, neprichazely ani slova na jazyk, zacaly busit do hrnku. Hrnek znicily a samy se ztupily.

LET

Nechal se unaset teplym ovzdusim, jez bylo nasyceno drobnymi kapkami podvecerniho deste. A jak tak temer letel, dosel tam, kam chtel, alespon si to myslel. A na tom miste potkal dalsi letce a leteli svorne spolu dal.
 
TEN DEN

Byl to ten den, kdyz jsem vysel z domu. Potacel jsem se mezi oblaky zvireneho prachu a narazem chtiveho vetru. Navzdory temto prekazkam dosahl jsem sveho cile stastny z toho, jakou vibraci takoveto prekazky mohou udelat.

Dalibor Malina: Knihkupec v Paříži

I Montparnase je na podzim lehce nostalgický se svým listím, s graficky působivým obrazem bezradných holých stromů. Nic však neslevuje, stejně jako celá Paříž, ze své výtvarnosti. Děje spontánně plynou, podloženy noblesní samozřejmostí a sebejistotou. V tomto městě může být člověk v každém okamžiku pln toho, za čím přijíždí, co chce vnímat a přijímat. Třeba elegantně oblečených dívek a dam, dlouhonohých mulatek, pozlacených kaváren a kavárniček s usměvavými tvářemi za sklem a samozřejmě: zboží, zboží. A knih.
Paříž je plná knih. Jako by jejich děsivou tíží chtěla předznamenat počátek konce síly slova, jeho vyčerpání až ke stařecké sešlosti, která šustí v rukou, pod nohama a snad se v krátké budoucnosti vetře do každého pootočení hlavou.
Paříž má své velké knižní domy. V jednom z nich, u Giberta juniora na bulváru Saint-Michel nabízejí spisovatelé v tisíci podobách svou přízeň čtenáři. Je tady celý dlouhý pult s knihami o Brigitte Bardot v čele s jejími vzpomínkami na leccos, i na chladného Alaina Delona. Jsou tady knihy o spisovatelských hvězdách, o krásných domech spisovatelů a malířů a knihy o jejich přítelkyních. Totéž o politicích a osobnostech, které “zdobí” mimořádné činy, včetně vražd. Je to podivný a nepřehledný svět. Knížky o ničem, o slovech, ve slovech bez významu. Mezi nimi staré dobré výpovědi o Francii a Francouzích dávno zmizelých a mrtvých.
Francouzi uctívají své klasiky. A v této změti letos podivná absence ještě nedávno podivuhodných Čechů. Pouze Hrabal a někdejší Moravák Milan Kundera v podobě paperbackové, vázané i idylicky gallimardovsky konzervativní. Vše z Kundery, včetně posledních esejů a románu Pomalost, v regálech speciálně označených jeho jménem. Takové regály mají jen Hugo, Shakespeare, Flaubert a jim podobní. Kunderovy knihy jsou však také v úzkostné samotě přepravek vedle pultů, i na cestě k těm, z nichž se knihy prodávají za pět, deset, patnáct či dvacet franků.
Vedle zákazníky přeplněných knižních domů jsou však i tichá knihkupectví, nejkrásnější ta ve čtvrti Odeon, třeba Librairie Victorion, Edition de la table ronde, L´escalier - snad, ale přece jen naděje v udržení váhy slova. Ticho pro naslouchání druhému. Jako by tady blízká Sorbonna nedovolovala uniknout prapůvodnímu významu řeči a schopnosti sdělovat více než kontury viděného.
Léscalier, malé tiché knihkupectví mezi ulicemi Monsieur de Prince a Casimir de Lavigne. 12. října tady podepisoval svůj román 82 letý rodák z Bukoviny Gregor von Razzori. Můj malý objev. Obdivuhodně silný (snad ve více významech, dílo má 795 stran) román Le mort de mon frPre Abel (Smrt bratra Abela) u nás neznámého autora patřícího k vídeňské literární tradici první poloviny našeho století. Román o Evropě, o proměně jejího ducha, zapříčiněné válkami, gesty politiků a diktátorů, revolučními poryvy a přeryvy. Také román o víře v humanismus, navzdory tiše se vkrádající skepsi ke smyslu soudobého lidského počínání. V listu La croix ze 16. září pařížský kritik Michel Crepu píše: “Evropa: román, to je věc. Od Valery Larbauda k Milanu Kunderovi přináší tento způsob odhalování lidské podstaty na starém kontinentu nejkrásnější plody. Není román, který nám dnes Gregor von Razzori nabízí, závěrem, velkolepou předzvěstí blížícího se konce?”
V přílivových vlnách nesoucích stovky nových titulů čteme náznaky soumraků bohů - poslů lidskosti - Stefana Zweiga, Thomase Manna, někdejších Američanů v Paříži a hlouběji - třeba de Montaigna.
Ve výtvarné Paříži, pod plakáty s letošním literárním výročím roku - týkajícího se spisovatele a ministra kultury z let 1959-1969 - André Malrauxe (jeho ostatky byly přeneseny před několika dny do Pantheonu), šumí spodní proud otázek o budoucí povaze umění a literatury zejména. Ve věčném městě se skrytou, ale v osudových znameních zjevovanou budoucností vítr listuje v záplavě knih až k v paměti hluboce ukryté stránce básnické knížky milovaného Jiřího Pištory, jehož verše ospravedlňují svět upřímně sdělovaných slov:
 A listí padá,
 kolem tvého okna padá,
 aby ti bylo šťastně líto,
 že padá listí.
 

© Texty