|
|
 |
TEXTY č. 4 (ZIMA 1996-97)
RECENZE
Mojmír Trávníček: Útěcha z poezie
Pavel Kotrla: Byl jsi prach
a budeš!
Jiří Fiala: Módní na stará kolena
Dalibor Malina: Drašnar,
Drašnar,...Drašnar!
Pavel Kotrla: Cynik, radostně
píšícící
Mojmír Trávníček: ÚTĚCHA Z POEZIE
Básník Ivan Slavík (1920) prožil většinu života v Hořovicích na Berounsku.
Téměř padesát let tohoto venkovského exilu víceméně nedobrovolného neznamenalo
pro něho duchovní a tvůrčí izolaci. V době triumfujícího i skomírajícího barbarství,
v letech tísně a dušeného hlasu vlastní poezie byla mu posilou a útěchou především
práce nad překlady světových básníků, vědomí bratrství a solidarity s nimi,
přes vzdálenosti jazyka a času. Vydal kolem pětadvaceti knih přeložené poezie,
a k tomu je třeba přiložit několik desítek antologií, na nichž měl překladatelskou
účast. A bezpočet básnických překladů v periodickém tisku a v rozhlase. Pro
nakladatelství H+H sestavil nyní výbor LAMPA ÚTĚCHY. Umožňuje nám vhled na rozlehlé
panorama světové poezie od předkolumbovských kultur amerického kontinentu, od
evropského baroka (Milton, Gryphius) přes zakladatelské osobnosti moderní poezie
(od Goetha přes francouzské prokleté básníky k německým expresionistům) až po
básnický dnešek. Výbor je sestaven podle jazykových oblastí: aztécká lyrika,
angličtina (v tom autoři američtí a novozélandští), francouzština, němčina,
ruština, španělština (s příchylností k básníkům jihoamerickým).
Tato devadesátka básníků představuje pouze stopy Slavíkova celoživotního společenství
s velkými a zejména láskyplně vyhledávanými zapomenutými básníky celého světa.
Není to reprezentativní čítanka, která by sledovala nějaké výchovné a vzdělávací
zřetele a usilovala o proporcionalitu. Nikoli, je to živá kniha básníkova srdce
a jeho lásky. Otevřenými stránkami vane pronikavě živý dech opravdové poezie,
jímající a strhující čistým hlasem slova jemně odstíněného zkušeností a nekonečnou
trpělivostí a pracovitostí básníka-překladatele.
Sešli se zde básníci nejrůznějších osudů, rozdílných kultur a vzdálených staletí
(informují o nich poutavé medailonky). Zdá se, že určitým spojujícím prvkem
je zejména stesk nad konečností pozemského života a vanutí radosti nad jeho
krásou i všudypřítomný smutek země, vyvažovaný závratí tušeného nekonečna. Podle
Březinova verše “světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla.” Světlo
lampy na pracovním stole básníka v zapomenutém českém maloměstě bylo po léta
pohlcováno “ještě větším, větším světlem” poezie nekončící plejády světových
básníků. Jsme vděčni Ivanu Slavíkovi, že svou antologií umožňuje, abychom byli
podílníky tohoto světla útěchy a lásky.
Pavel Kotrla: BYL JSI
PRACH A BUDEŠ!
Nepočítáme-li překlady, shrnuje veškerou dosavadní tvorbu básníka Zbyňka Hejdy
kniha s lakonickým názvem BÁSNĚ (Praha, Torst 1996). Jeden jediný svazek, dílo
za uplynulých čtyřicet let. Uvážíme-li, o jak dlouhé časové období se jedná,
nebude nám těch necelých 290 stran poezie připadat, ve srovnání s autory mnohasvazkových
spisů, nijak rozsáhlé.
Po jejich přečtení člověka až zamrazí, když si uvědomí, o jak kompaktní námětový
celek se jedná. Hejda je z těch autorů, o kterých platí, že po celý život píšou
jednu jedinou knihu. Od první až do poslední stránky nás doprovází monotématický
leitmotiv - uhranutost smrtí. Svým dílem jí básník vystavěl pomník, který je
zároveň věnován existencionalistům, expresionistům z počátku století, ale i
Františkovi Halasovi, Richardu Weinerovi nebo Georgu Traklovi, Vladimíru Holanovi,
autorům, pro které představuje smrt, podobně jako pro Hejdu, inspiraci k tvorbě.
Tito autoři, ale i mnozí další (K. H. Mácha) bývají připomínání v recenzích
jednotlivých Hejdových knih, při hledání autorova básnického rodokmenu. Možno
říci, že mezi recenzenty zde panuje vzácná shoda. Dokonce i Milan Blahynka ve
své knize Pozemská poezie (1978), kde odsoudil autory sdružené kolem časopisu
Tvář, tyto Hejdovy kořeny rozpoznal, i když jenom proto, aby tendenci srůstání
spiritualismu s existencialismem mohl vzápětí odsoudit. Smrt a úzkost s ní spojená
se tehdy jaksi nehodila k duchu doby, nebyla v módě.
Soudě podle vzrůstajícího ohlasu na každou novou Hejdovu básnickou sbírku, je
tomu nyní možná jinak. O lecčems svědčí i cena Revolver Revue básníkovi udělená,
i ceny další, jimiž byl ověnčen. Jak mezi kritiky, tak mezi čtenáři, se Hejdova
poezie těší stále většímu zájmu. Je až s podivem, jak velkého ohlasu se dostalo
poslední sbírce VALSE MELANCOLIQUE. Pokud správně počítám, tak Michael Špirit
uvádí ve své sedmdesátistránkové ediční poznámce k této knize recenzí devět,
ale pravděpodobně jich bude ještě víc, protože existuje nejméně jedna další,
Špiritem nezmíněná (pozn.: Nebylo by marné vidět případný doslov právě zmíněného
autora k této knize, protože pokud se ediční poznámka rozrůstá do těchto rozměrů,
mohlo by se stát, že doslov by byl rozsáhlejší než mnohaleté Hejdovo dílo
samotné.).
Teskné eleganci této poslední sbírky se podléhá snadno. Tempo valčíku je podmanivé,
sice neveselé, ale Hejda je příliš dobrý hudebník, aby hudbou, kterou hraje,
nenudil, nebo aby mu v ní nástroje zaskřípaly. Dokonce se dočkáme i nových melodií.
Zatímco v předchozí tvorbě byla v neustálém popředí jeho zájmu přítomna smrt,
v této sbírce ustupuje poněkud stranou. Místo ní je zde zachyceno stáří, respektive
stárnutí jako proces, sled snů a vzpomínek na věci, osoby a přátelé. Jakýsi
dokument ubíhajícího života. Cyklus se pomalu završuje.
A na jeho konci, v čase a světě reklam, kde smrt je nepřítomná, se ozývá staré
: “Memento mori!”. Možná, že hlasem stále silnějším.
Jiří Fiala: Módní na stará
kolena
Neuběhl snad ani rok a Vangelis Papathanassiou vydal své další album. Uvažujeme-li
pouze o jeho volné sólové tvorbě, předcházela předposlední desce “Voices”
pětiletá pauza (od “The City” z roku 1990). V ní vydal samozřejmě své dva nejlepší
soundtracky: “Blade Runner” a “1492 - Conquest of Paradise”.
Vangelis měl vždy v oblibě, a stal se tím proslulý, tématická alba. I nejnovější
“Oceanic” tvoří uzavřený celek, kterému se dá jen máloco vytknout. Skladby na
něm by se daly charakterizovat jako sbírka zážitků z moře. Jsou dokonale oddechovým,
nikoli nudným, poslechem. Kontrastují starším deskám, zejména těm ze sedmdesátých
let, které se zabývaly mnohými závažnými tématy.
Oproti předešlému albu “Voices”, které působilo poněkud rozpačitě (ač má všechny
skladby poměrně vysoké úrovně, není možné se ubránit dojmu, že jich tam polovina
nepatří), je to velmi těsné přiblížení k vrcholům jeho tvorby reprezentované
především deskami “Heaven and Hell”, “Direct” a “The City”.
Vangelis se nikdy nebál experimentů. Snaha o originalitu mu byla vlastní (např.
deska “Invisible Connections” - kde zašel až příliš daleko). Několik nových
motivů lze vysledovat i na “Oceanicu” (viz “Islands of Orient”, “Aquatic Dance”).
Není to samozřejmost, uvědomíme-li si, kolik alb má za sebou.
Již přes 30 let se věnuje elektronické hudbě. Dá se říct, že za tu dobu ji přivedl
téměř k dokonalosti. A nestagnuje. Přichází stále s něčím novým. Uvědomuje si,
že jen s dokonalým provedením by si nevystačil a dříve či později by se mohl
stát nudným.
Díky několika komerčně úspěšným skladbám z poslední doby se u nás stal na stará
kolena módním. Za svou dlouholetou práci si zaslouží uznání. Přejme mu i ten
komerční úspěch...
Dalibor Malina:
Drašnar, Drašnar,...Drašnar!
Knížka Jiřího Drašnara Desperádos informačního věku, která vyšla v nákladu
1000 výtisků v r. 1992 v Pražské imaginaci, prošla celkem bez povšimnutí a valného
zájmu. Když jsem v r. 1996 požádal majitele Pražské imaginace Dr. Václava Kadlece,
poté, co se mezi vsetínskými čtenáři a mladými literáty začalo o Drašnarovi
mluvit, o zaslání dalších deseti výtisků k prodeji, vyhověl mi zcela bez problémů.
V roce 1996 se objevila další próza Jiřího Drašnara, vydaná nakladatelstvím
Atlantis, s krkolomným názvem: O revolucích, tajných společnostech a genetickém
kódu. Pro úplnost je třeba dodat, že nakladatelství Academia Drašnarovi vydalo
v porevolučních Čechách knížku Hazardní hry (1995). Ta jde však svým zaměřením
poněkud mimo náš zájem.
Tak jako dokáže být Drašnar výřečný ve svých prózách, tak je skoupý na slovo
o vlastní osobě. Ze záložky prózy
O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu se dovídáme pouze fyziognomické
daje, jež by nepochybně zaujaly krásné dívky (185 cm, 87 kg, modré oči...),
z poznámky Desperáda pak suché údaje, dost bohaté na dva životy, s dodatkem
informací z kádrového spisu. Každopádně je Jiří Drašnar osobnost pozoruhodná,
zajímavá, silně nonkonformní, nespokojená se světem a sama sebou, duch nezkrotný,
oscilující mezi tvrdým, naturalistickým pohledem či postojem a poetickým zjihnutím,
kteréžto polohy se dají těžko předem odhadnout. Tak je lépe nechat se náladami
je provázejícími spíše vést. A čtenář opravdu nepřijde zkrátka.
Pokud si vzpomínám, prózami Jiřího Drašnara se podrobněji, a jak je u něj zvykem
i pečlivě, zabýval pouze Milan Jungmann v Literárních novinách, kde přiléhavě
způsob Drašnarova psaní označil jako “epický gejzír”.
Drašnar má autorské ctnosti, které se v Čechách nevidí a v české soudobé produkci
zjevně chybí. Drašnar nežvaní, nehledá úniky v popisech, nevyžívá se v reflexích,
v nichž by byl schopen zužitkovat všechno, co zná z nejrůznějších společenských
věd, neuhýbá do stran, není pozér. Pojmenovává věci přímo a drsně, osoby mají
jména, která jsou dokonce v obecném povědomí (Desperádos). V Desperádovi informačního
věku se sice ještě sám především hledá, pokouší jazyk i ostrost svého vidění,
jakož i trpělivost čtenáře - ve třech částech prózy využívá po způsobu modernistů
tří rozdílných stylů, v Revolucích už buduje román, který i přes jisté kompoziční
rozvolnění stopuje osudy členů jednoho rodu od 16. století až do našich dnů.
Píše příběhy jako svědectví o dějinách českého ducha a české duše, jež svou
strohou bezohledností vyvolávají husí kůži. Vše v duchu: Ejhle, člověk! - s
hlasitým dějinně poučeným povzdechem.
Jiří Drašnar žije po emigraci od r. 1980 v Kalifornii. Ve své nespoutanosti
velmi přesně vnímá náš čas, svědčí o tom mimo jiné i jeho brilantní charakteristika
Ameriky a její soudobé kultury (Desperádos, str. 148 a násl.), a skvěle reflektuje
náš čas český. Řekl bych, že ze spisovatelů, kteří se objevili po r. 1989, nejzřetelněji.
Pavel Kotrla: Cynik,
radostně píšícící
Dvě doposud vydané prozaické knihy Jiřího Drašnara se na první pohled vyznačují
poněkud podivnými názvy, ale nad obyčej výstižnými: Desperádos informačního
věku (1992) a O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996).
Už v nich je obsaženo autorovo příslušenství k současnosti i záliba v nejrůznějších
vědách přírodních a společenských.
Nahlédneme-li do Slovníku spisovného jazyka českého (1. díl A-G, 1989, 2. vydání)
na stranu 307, zjistíme, že slovo desperát (dříve desperád, desperado) znamená
člověka ze zoufalství ke všemu odhodlaného, zoufalého odvážlivce, zoufalce.
Tyto postavy před námi v knize Desperádos informačního věku opravdu defilují,
jedná se o generaci dospívající na konci šedesátých let, v době poněkud nešťastné.
Na pocitu marnosti ovšem nic nemění ani následující léta, ani emigrace a následná
změna prostředí. V čase informačního věku není kam utéci, kam se schovat. Člověk
prchá nejenom před společností, ale především sám před sebou. Avšak celá tato
snaha Drašnarových postav má v sobě cosi ze sisyfovské marnosti počínání.
Desperádos obsahují tří části: Mozky, smečky, koncentráky; Migrace; Café Jungle,
které vznikaly v průběhu dvanácti let (1979-91), ale které přesto tvoří pozoruhodně
se doplňující celek. První část byla dopsána ještě před autorovou emigrací a
zachycuje dění tuzemské, další dvě části jsou věnovány emigraci a následnému
americkému pobytu, který není líčen v barvách zrovna růžových, spíše podle přísloví:
z deště pod okap. Přes jistou kompoziční rozkolísanost působí Desperádos strhujícím
dojmem.
Svůj podíl na tom má i způsob, jakým byla napsána. Nenapadá mne vhodnější označení
než chrlení. Chrlení slov v jednom nepřetržitém a strhujícím proudu, na kterém
se podepsala i Drašnarova původní profese filmaře. Jeho oko zvyklé na vnímání
světa skrze objektiv kamery se nezapře. Tato zkušenost vidění a schopnost z
viděného vybrat to nejdůležitější nebo divácky nejpřitažlivější se promítá i
do jeho vnímání literárního. Dodejme, že ku prospěchu věci. Čtenář není zatěžován
rozvleklým blábolením, ale je vlečen bez oddechu kupředu. To, co je popisováno,
má totiž své reálné zázemí, bylo viděno nebo prožito, těžko říct, zda samotným
autorem, ale autobiografických prvků je v textu přítomno hned několik.
Druhá Drašnarova kniha O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu
přináší posun. Zde už nelze mluvit o autobiografickém příběhu, ale o románu.
Autor předkládá kompozičně propracovanější příběh, který zcela jistě nezklame
milovníky Márquezových románu (viz Lásku za časů cholery a Sto roků samoty).
Podobně jako on i Drašnar podává příběh, který započal kdesi dávno v minulosti,
ale který doposud je obsažen v genech účastníků děje.
Tato sága započala v temnem zavánějícím středověku a je dovedena až do součanosti.
Příběh si po celou tuto románovou dobu udržuje své logické vazby. Pravda, je
narušován mnohými odbočkami, podkapitolami a vsuvkami, ale to vše jenom přispívá
k tomu, aby se čtenářova pozornost neotupila. (Ať se ještě někdo snaží tvrdit,
že čtení je pouze pasivní činnost!) Pouhé reprodukování tohoto příběhu se mi
jeví zbytečným a proto se zříkám. Věnujme se spíše tomu, co bývá autoru někdy
vyčítáno.
To, co by čtenáře u méně nadaného autora/vypravěče, mohlo pobuřovat, je u Drašnara
popisováno jako samozřejmá součast života. Jakákoli nařčení z obscenity a perverznosti
jsou dílem nepochopení a úzkoprsosti. Skeptický pohled na lidské konání, sex
a lásku, má své opodstatnění a není v knize obsažen proto, aby pouze lacině
šokoval. Spíše je dokladem lidského zápasu s pomíjivostí, dokladem věčného zápasu
Erosu a Thanatosu.
Drašnarovy prózy jsou do očí bijícím příkladem toho, že próza doposud nevyčerpala
své možnosti a že tvrzení o nemožnosti velkého příběhu a velkých vyprávění nejsou
tak zcela podložená. Drašnar si našel cestu, po které se ještě stále dá kráčet.
Konce té cesty naštěstí zatím nevidět...
J. Drašnar: Desperádos informačního věku, Pražská imaginace 1992, 223 str.
J. Drašnar: O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu, Atlantis
1996, 255 str.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
