TEXTY č. 6 (LÉTO 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

PRÓZA

Pavel Kotrla: Bajky

Said Saidov: Písek

František Všetička: Žluť a běl

Pavel Kotrla: BAJKY

Jak to bylo doopravdy...
Kdysi lesní duch stál na břehu řeky a z nudy plácal figurky. Vždy je rozdupal, věda, že umění je pouhou pýchou.
Ale znáte jeho roztržitost, na jednu zapomněl.
Duch trochu poplaval a pak odešel neznámo kam, takže to, co následovalo potom, nemohl tušit.
Figurka sebou začala zmítat a vyluzovat divné zvuky. Zpočátku byla směšná, snažila se marně vstát a nešlo jí to. Padala zpátky do bláta.
Pak ležela vysílením jak mrtvá. Ležela tak několik století. Až i zvířata se jí přestala bát. Myslela si, že je to nějaká podivná věc. Ale pak se najednou, kdy už to nikdo nečekal, žena pohnula, začala se blátem plazit, až dosáhla na dřevěnou hůl. Přitáhla ji k sobě, opřela se o ní a vstala.
Vrávoravým krokem vešla mezi stromy, které teď měly být jejím domovem. A za jedním velkým to uviděla. Muž tam seděl s lesním duchem u ohýnku. Dívali se na hvězdy, v klidu popíjeli víno a kouřili dýmky.
Najednou ji lesní duch uviděl, smutně se pousmál a soucitně poplácal muže po ramenou.

Bajka tygří kůže
Jednou přišel muž, ale už bylo pozdě. Tygří kůže visela mezi stromy a nahé tygří tělo se procházelo kolem. Lesklo se ve večerních stínech.
Muž zatoužil stát se tygrem. Oblékl si jeho kůži, spustil se na čtyři a šel.
Duch lesa byl v křoví. Tiše. V listí.
Tak tygr se postavil na zadní a stal se člověkem. Chodil, myslel, smál se, žil.
A z člověka byl tygr. Chvíli ho to bavilo. Lovil, kradl se noční tmou, zpíval na měsíc.
Ale pak se začal nudit. Chtěl zajít za lesním duchem pro radu. Měl ho navštívit poprvé a nevěděl, kde ho hledat.
Čenichal u země, u kořenů stromů. A nikde ho nenašel. Až jednou, hledáním celý unavený, si sedl a podíval se ke slunci Zářilo mezi listím.
A na větvi – na větvi seděl lesní duch.
Smál se. Jak krásně se smál než zmizel.
Muž viděl, že tady se rady ani pomoci nedočká.
Vrátil se domů a po večerech věší svou kůži mezi stromy a čeká, jestli se tygr na to lákadlo nachytá.

Said Saidov: PÍSEK

Udělal to toho rána. Nechal své tělo dopadnout do chladného písku Baltského moře mezi uzavřené schránky mušlí.
Vypadají jako skvrnky středověkého moru. Leží s polorozevřenou škvírou. Do nich narážející vítr vydává tiché pískání.
Dívá se na ně a zmocňuje se ho nepopsatelná touha: chce být zvířetem a vecpat se dovnitř. V té touze je cosi dávného, na co si matně vzpomíná z těla své matky.
V jedné nestřežené chvíli se mu to podaří. Strká nohu do škeble, ta se s praskotem rozestupuje do stran. Je lesklá, je plná střepů z rozbitých zrcadel. Noha krvácí a střepy se začínají topit v té záplavě.
Z tohoto světa prchá pryč. Ale není kam se skrýt v prázdnotě studeného písku. Rukama se zachytí okraje jiné škeble. Zvedá ji ze země a přikládá k druhému oku. Pátrá v cizí krajině. Pláž porostlá krátce střiženou rudou trávou. Na ní několik bíle natřených židlí, porůznu polámaných, a kulatý kuchyňský stůl, na kterém je krví nápis:
S A L V E !
Je to sterilní scéna, která vzbuzuje nepochopení a děs. S úlekem zahazuje i tento svět. Ustrašeně se dívá kolem a vidí, že všechny škeble rozevírají čelisti a pomalu se sunou pískem
k němu. Slizká těla napolo jsou vysunuta z vápenných schrán. Prvé se dotknulo jeho nahého palce pravé nohy. Soukají se nahoru, po lýtku
a výš. Pomalu se pokrývá tisícem svalnatých nohou.
Kdo jde po čase kolem, všimne si, že znenadání stojí uprostřed písku osamělá skála, která je celá pokryta škeblemi. A kdyby se díval pozorněji, našel by mezi nimi dvě živé oči.

z ruštiny přeložil Pavel Kotrla

František Všetička: Žluť a běl

O prázdninách roku 1912 navštívil František Itálii, zemi, která byla jeho snem a neskrývanou touhou. Chtěl v ní pobýt delší dobu, ale po necelých třech týdnech jej nesnesitelná vedra vyhnala zpět do Čech. Předsevzal si, že se do Itálie vrátí, v žádném případě však
v létě, nejlépe tak v zimě, popřípadě na jaře. Vyčkal listopadové premiéry Svatého Václava, vyzvedl si honorář za jeho knižní vydání a Náprstkovu cenu za tuto hru a chystal se k několikaměsíčnímu pobytu v zemi svatého Františka z Assisi. Přemýšlel nad svojí trasou, kombinoval nejrůznější možnosti, nakonec se rozhodl, že procestuje Itálii od jihu na sever. Pokud to ovšem okolnosti dovolí.
Vyjel vlakem a dostal se až hluboko na jih k starým řeckým chrámům v Paestu v jižní Kampánii. Na holé stepi u moře se tyčily zbytky tří chrámů, poslední stopy dávného řeckého osídlení. Moře se rozlévalo téměř až k nim. Prohlížel si jeho hladinu a ve své fantazii viděl přepodivné lodice blížící se k chrámům. Na jejich palubách se pohybovali věřící, upírající zraky na vznosné, nedávno dohotovené chrámové stavby. Ukazovali obnaženými rukami do výše a obraceli se tváří k slunci. Na přídi první z těchto lodic se shromáždila pestrá společnost. Pozorovala nedaleký břeh a ukazovala si na mladíka, který je sledoval.
František zavřel na delší chvíli oči, promnul si je, pousmál se nečekanému zjevení a obrátil se k starodávnému areálu. Zastavil se u jednoho z chrámů a v zamyšlení hladil pórovitý vápenec, který v průběhu staletí získal zlatožlutě jasné zbarvení. Usedl mezi dva protáhlé dórské sloupy a vzápětí se vylekal.
Z levého sloupu jej ve výši jeho hlavy pozorovala velká zelená ještěrka. Mrskala po něm jazýčkem a v pravidelném rytmu komíhala dlouhým ocasem. Hned nato sjela po sloupu druhá ještěrka, patrně sameček první z nich. Obě si zvědavě prohlížely vetřelce. U Františkových nohou se objevila další dvojice ještěrek, jež nejevila o cizince žádný zájem a naprosto bezstarostně rejdila kolem jeho dolních končetin. Ve Františkovi nevzbuzovaly ještěrky žádnou zvláštní libost, navíc se v malém okamžiku jejich počet rozmnožil o další dvě.
Poodešel směrem k moři, obhlédl celý areál. Usedl na trávu a pozoroval trojici chrámů. Jeho zornice vnímaly pouze jednu barvu – hýřící a sluncem umocňovanou žluť. Přizpůsobovala se jí dokonce i okolní tráva, zakrnělá a nevýrazná. Žluť se rozpínala a zbarvovala i bezoblačnou oblohu. Žlutá barva ve Františkově mysli zakotvila jako barva starých Řeků, odvážných a smělých stavitelů. Dobyvatelů nesnadno uchopitelného prostoru. Ještě dlouho po návratu domů si vybavoval, že i nehybnými očky velkých ještěrek prosvítala sytá vyčítavá žluť. Zvídavá a provokativní.
Z Paesta se František dostal do Salerma, kde mu jeden německý posluchač kunsthistorie poradil, aby do Neapole nejel železnicí, ale zkusil to po silnici, vystavěné podél salernského zálivu. Vytrvale ho přesvědčoval o tom, že spatří nejkrásnější kout Itálie. Němec ze sebe chrlil další a další podrobnosti, ale František nestačil vnímat jeho argumentaci. Nakonec se k studentovu návrhu přiklonil. Rozhodl se, že dorazí do Amalfi a přenocuje tam.
Hned na začátku silnice jej dojel sedlák s vozíkem, který byl ochoten jej za tři liry dopravit do Amalfi. Spolu s Františkem byli ve vozíku tři venkované, kteří mu během cesty jemu naprosto nesrozumitelným nářečím hlasitě a drmolivě rychle vyprávěli o míjejících městečkách. František si bezděčně vzpomněl na obdobnou dikci německého studenta. Trojice venkovanů byla na rozdíl od Františka a mladého kunsthistorika osmahlá a v obličeji plna krouživých vrásek. František si ji bedlivě prohlížel a došel k závěru, že ji již jednou spatřil. A nebylo to tak dávno. Jeli na jednom povoze, který tlumenými barvami zachytil jím milovaný Millet. Jean-François Millet.
Krajina byla romanticky kouzelná, podobala se překrásnému snu, mladý Němec měl pravdu. Silnice se pohybovala jednou jen několik centimetrů nad hladinou, jindy naopak šplhala nahoru do skal. Nalevo se vlnil salernský záliv, v němž se neznatelně a líně pohybovalo několik člunů. V každém z nich seděla jedna nebo dvě postavičky, jež bedlivě sledovaly nehybnou hladinu. Napravo se tyčila strmá úbočí skal. Místy, kde skály jen trochu ustoupily, se objevila černá prsť s vinicemi nebo modravá zeleň pomerančových sadů. Byl totiž únor a ten se v tomto kraji připomínal zrajícími pomeranči.
Cesta ubíhala a počet spolucestujících se snižoval. Vozík míjel bílé vesnice a městečka. Každé z nich mělo libozvučné jméno – Cetara, Maiori, Minori, Atrani a kdesi na konci čekalo Amalfi.
Františkovi nejvíc uhranulo Atrani. Jednotně bělostné městečko, jehož bílé domy rostly stále výš v jakousi pyramidu, jejíž vrchol byl zakončen bílou kostelní vížkou. Nad městečkem trčela pak skála, jež svým tvarem připomínala veliký dozrálý hřib. Čerň této skály ještě více zvýrazňovala a znásobovala bělobu městečka. Mramorová běl uváděla Františka do nadšení a jen sedlákova netrpělivost mu zabránila v tom, aby se v Atrani alespoň několik hodin zdržel.
Krátce před vjezdem do Amalfi požádal Františka poslední spolucestující, aby mu vzal do kapsy kilo pražené kávy. Zdůvodňoval to tím, že cizince akcizáci neprohlížejí. Při předávání kávy se sáček protrhl a Františkovi zůstala notná hrst kávových zrnek v kapse. Nejprve je chtěl vyhodit, ale když nahmatal jejich příjemnou a hladivou kulatost, ponechal si je v kapse.
V bělostném Amalfi se zajímavým kostelíkem a svažitým hřbitovem přenocoval a zůstal v něm další dva dny. Při náhodné prohlídce hřbitova narazil na český hrob. Na samém jeho konci při nevysoké zdi našel poměrně nový hrob. Na nepatrném pomníčku stálo: L. Dvorská. Bez jakéhokoliv italského přídomku. Ani křestní jméno zde nebylo uvedeno. Pouze písmeno L – Lucie, Ludmila, Lenka? A k tomu příjmení a data narození a úmrtí. Zemřela před necelým půlrokem. Snažil si ji představit. Byla vdaná nebo svobodná? A jak se sem vlastně dostala?
Třetího dne odjel drožkou do Sorrenta a ze Sorrenta po pobřeží elektrikou do Neapole. Neapol byla dílčím cílem, jemuž chtěl věnovat větší a časově náročnější pozornost. Tento dobře promyšlený plán se hned na počátku zhatil, poněvadž František dorazil do Neapole s jedinou lirou v kapse, a ta byla ještě, jak se dodatečně ukázalo, falešná. Bloudil po přístavišti a poprvé v životě poznával, co je to opravdový a nepřátelský hlad. Zpočátku byl bezstarostný, věřil ve šťastnou náhodu, která nemůže nepřijít. Další den se však bezstarostnost kamsi vytratila a nahradila ji hladová úzkost provázená nejčernějšími obavami. Nevěděl, na koho se má obrátit, a poprvé si uvědomil, že není ani schopen potřebnou prosebnou větu v italštině zformulovat. Bezmocně bloumal netečným městem, zatínal pěsti a obhlížel okolí, jehož pestrost mu splynula do dvou základních barev, a žluté a bílé. Všechny ostatní barvy byly jimi bezezbytku pohlceny a nemilosrdně zadáveny. Zůstala jen provokativní žluť a běl. Při nerozhodném tápání rukou nahmatal v kapse a v podšívce kabátu zapomenutá kávová zrna. Živil se tímto nenadálým darem celé dva hořké dny. Zrna vydatně zaháněla nejtrýznivější hlad.
Druhého dne k večeru narazil na zámožnou a podle jeho soudu šťastnou českou dvojici, která jej s naprostou samozřejmostí pozvala na mísu makaronů, zaplatila mu lístek do Říma a poskytla několik nezbytných lir. Světu se okamžitě vrátily všechny zbývající barvy. Svět se stal opět pestrou a přitažlivou paletou.
František naposledy pohlédl na mořskou hladinu a spatřil přepodivné starobylé lodice. Byly bíle natřené a směřovaly k němu.

(Kapitola z připravovaného románu)

© Texty