Úvodní stránka
Kontakt
Redakce:

   [ Pavel Kotrla ]
   [ Jiří Hrabal ]
   [ Jakub Chrobák ]
   [ René Kočík ]
   [ Dalibor Malina ]
   [ Milan Orálek ]
   [ Martin Škabraha ]

Projekty:

   [ Potápěč ]
   [ Scriptorium ]
   [ A. S. Puškin ]
   [ Bartoš Vlček]
   [ Atlantida ]
   [ JVP ]

Archiv:

   [ HTML ]
   [ PDF ]

Ostatní:

   [ Autoři ]
   [ Napsali o Textech ]
   [ Výroční večírky ]
   [ Knihovnička ]

Hledat v Textech:
FreeFind

 

[pak] blog pavla kotrly

Poetično Michala Jareše

potápěč

Lidé v okolí

 

TEXTY č. 6 (LÉTO 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

ÚVOD

René Kočík: V náplavě



René Kočík: V náplavě

Byla obloha obtažena černem a z nebe se sypaly kosti. Jak se kalný proud prohnal krajem, zůstaly v jeho náplavě ztracené iluze, naděje, majetky, osudy.

Chtěl jsem nejdřív pomale být, poté, co se stále kdesi přemisťuji, chodit na hřiby, číst si, prstem jet po obloze, jak na ní zůstala bílá čára od velkého letadla. Na horách chtělo se do tvrdé trávy lehnout, hledět pod sebe, jak se plné lesy plazí hoře na šíji, jak je ona odmítá, nechá je vystoupit jen k ústům potoků, kdesi od hřebene travnatého hrozně nízko. Na počátku léta, které nebylo snadné. Zpátky do lidí zahnala mne voda. Na ztrhaném břehu řeky blátem zanesená dětská hračka křičela o strašlivostech. Zaměnit týden na horách za týden v údolí už bylo snadné. Za týden v bahně, ze kterého se líhnou komáři, jejichž hejna pobzukují ve shnilém vzduchu, v mrtvém městě teče ulicemi zoufalství, jedovatými zuby se do lidí zakusuje strach a beznaděj. „Tady na tom kanapi udělal jsem svou první dceru, jej to byla drbačka,“ máchne opilou rukou starý pán Vojtášek, když z jeho domku, kde voda v přízemí dosahovala až ke stropu, vynášejí torzo postele: rozklížená čela, matrace umazané od zahnívajícího bahna, voda z nich proudem crčí.

Lili lidé do sebe slivovici – desinfekci spíše pro duši než proti nákaze; jejich oči byly zarudlé, upjatě těkaly po troskách domova, v jakémsi horečném stavu snažili se uchránit alespoň cosi, cosi důležitého pro další život, má-li mít ještě smysl. Rozplizlé album rodinných fotografií, stůl po dědečkovi pokrytý zelenkavou plísní, starý rezavý kanystr od benzinu.

Byl to týden života. Tím, že jsem odtahal pár namokvalých trámů a od rána do večera se rýpal v bahně, nezmírnil jsem hrůzu a utrpení těch, co všechno prožili. Jen jsem ubral ze svých pocitů bezmoci a strachu: tupé jistoty, že toto se týká i mne!!

I teď, kdy srpnové slunko maluje trnky do modra, je mi stále ještě úzko z poznání, jak pár dní deště dokáže spláchnout všechny jepicovité pravdy tohoto světa...


© Texty