|
|
TEXTY č. 6 (LÉTO 1997)
ÚVOD
René Kočík: V náplavě
René Kočík: V náplavě
Byla obloha obtažena černem a z nebe se sypaly kosti. Jak se kalný proud prohnal
krajem, zůstaly v jeho náplavě ztracené iluze, naděje, majetky, osudy.
Chtěl jsem nejdřív pomale být, poté, co se stále kdesi přemisťuji, chodit na
hřiby, číst si, prstem jet po obloze, jak na ní zůstala bílá čára od velkého
letadla. Na horách chtělo se do tvrdé trávy lehnout, hledět pod sebe, jak se
plné lesy plazí hoře na šíji, jak je ona odmítá, nechá je vystoupit jen k ústům
potoků, kdesi od hřebene travnatého hrozně nízko. Na počátku léta, které nebylo
snadné. Zpátky do lidí zahnala mne voda. Na ztrhaném břehu řeky blátem zanesená
dětská hračka křičela o strašlivostech. Zaměnit týden na horách za týden v údolí
už bylo snadné. Za týden v bahně, ze kterého se líhnou komáři, jejichž hejna
pobzukují ve shnilém vzduchu, v mrtvém městě teče ulicemi zoufalství, jedovatými
zuby se do lidí zakusuje strach a beznaděj. „Tady na tom kanapi udělal jsem
svou první dceru, jej to byla drbačka,“ máchne opilou rukou starý pán Vojtášek,
když z jeho domku, kde voda v přízemí dosahovala až ke stropu, vynášejí torzo
postele: rozklížená čela, matrace umazané od zahnívajícího bahna, voda z nich
proudem crčí.
Lili lidé do sebe slivovici – desinfekci spíše pro duši než proti nákaze; jejich
oči byly zarudlé, upjatě těkaly po troskách domova, v jakémsi horečném stavu
snažili se uchránit alespoň cosi, cosi důležitého pro další život, má-li mít
ještě smysl. Rozplizlé album rodinných fotografií, stůl po dědečkovi pokrytý
zelenkavou plísní, starý rezavý kanystr od benzinu.
Byl to týden života. Tím, že jsem odtahal pár namokvalých trámů a od rána do
večera se rýpal v bahně, nezmírnil jsem hrůzu a utrpení těch, co všechno prožili.
Jen jsem ubral ze svých pocitů bezmoci a strachu: tupé jistoty, že toto se týká
i mne!!
I teď, kdy srpnové slunko maluje trnky do modra, je mi stále ještě úzko z poznání,
jak pár dní deště dokáže spláchnout všechny jepicovité pravdy tohoto světa...
© Texty
|
|