TEXTY č. 6 (LÉTO 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

RECENZE

Dalibor Malina: Kunderova královská románová hra

Pavel Kotrla: Originály a plagiáty

Jiří Hrabal: Bažantnice 97

René Kočík: Karatel, vizionář a zahradník v pasti slov?

Jiří Hrabal: Mezisvěty mezi světy

Dalibor Malina: Kunderova královská románová hra

Až jednou dojde na to, že si budeme moci v češtině přečíst nejnovější román Milana Kundery Pomalost (La lenteur, Gallimard Paris 1994), dočkáme se nepochybně, vedle odpovědných zamyšlení, nového kola kritických exhibicí a trapných analýz typu Breviáře Milana Kundery (Martin Pokorný, LtN č. 19, 1997), jež vždycky budou vyvolávat představu učence, který, maje po straně otřepanou učebnici literární teorie, hledá analogie mezi jejími kapitolami a živým literárním textem. Z budoucnosti už k nám doléhá: zase láska, znovu hokynářská a kýčovitá kalkulace autora s předstíraným ironickým nadhledem autora, zakrývajícím jeho totální cynismus. A co? Vždyť taková Pomalost je: zase láska, dotvářející osudy, prohry a občasná vítězství, láska jen na chvíli překrývající tragiku života, kterou odhaluje a dílčím způsobem proměňuje až lidská zkušenost a vědomá schopnost začlenit tuto zkušenost do širokého kontextu dějinami naplavených lidských osudů a příběhů mimo čas. Polem pro rozestření tohoto reálného i potenciálního kontextu je Kunderovi román.
Filozof Václav Bělohradský upozorňuje na zdánlivě protikladné polohy Kunderova lidského a uměleckého postoje (lze je vůbec v jeho případě oddělovat?). Světoznámý autor ví, že současný svět vede ke ztrátě identity a boj s utvářením falešných obrazů světa, které produkuje zejména masmediální agresivita, je marný. Na druhé straně si však sám úzkostlivě střeží obraz vlastní identity, vyhýbá se novinářským interview, vyhýbá se kontaktům s vlastní minulostí, která je už dnes vesměs zkresleným legendárním útvarem, má až přehnané požadavky na podobu přeložených textů svých děl... A přesto celým svým dílem říká: Bezbrannost neznamená smíření, člověk je svobodný ve svých zápasech o nezprostředkovanou reflexi života (k nejvýznamnějším patří erotika a život milostný), o zakoušení krásy a demystifikaci vlastní zkušenosti v jejím vysvobozování z nánosů lyrických pojidel. Aby byly svět a události takto vnímány, je zapotřebí vědomé smyslové i racionální otevřenosti: krásu ženy tvoří krása gesta, kouzlo očekávané rozkoše znásobuje její oddálení..., nastupuje la lenteur – pomalost. Pomalost jako klíč k  prožitku reality, jako obrana proti míjení falešných obrazů, v nichž tleskáme politikům, obdivujeme rychlá auta a ještě rychlejší počítače.
Kunderův nerozsáhlý román o sto padesáti čtyřech stranách je umnou konstrukcí několika zdánlivě epizodních příběhů, jejichž děje se proplétají a setkávají na jednom zámku poblíž Paříže, kde právě probíhá mezinárodní entomologické kolokvium (opravdovým místem jejich setkání je autorova hlava, neboť i on se svou ženou Věrou tráví noc na zámku a jsou účastníky děje). Kolokviu jsou přítomni radikalistický, nonkonformní mladý učenec Vincent, prožívající absurdní příběh letmé a nenaplněné lásky k sekretářce Julii, úspěšný politik Berck a zdroj jeho někdejšího obdivu – televizní redaktorka Immaculata (Neposkvrněná), český, po celou dobu normalizace perzekuovaný entomolog, objevitel nového druhu hmyzu nazvaného musca pragensis. Referenční příběh tvoří noc lásky, kterou prožívají na tomto zámku před dvěma sty lety madame de T. a mladý rytíř, jenž se stává v rukou protřelé madame nástrojem odvedení pozornosti od svého pravého milence, bohatého markýze, před zcela zmateným manželem. Jde o vyprávění francouzského spisovatele, barona Vivant Denona (jeho novela nese název Point de lendemain), kterým jsou poměřovány děje příběhů současných, na nichž prvky moderní doby zanechávají skvrny epidemické neprůhlednosti. Román je však spolehlivě režírován z královského, autorského křídla, takže se vše nakonec projasní a jsme svědky velkolepé hry, která mnoho vypovídá o intelektuálním prostředí Paříže, o gestech politiků, o našich trablech, i o naší bezmoci, o věčné a věčně nenaplněné milostné touze, o Čechách a Češích, o poznamenávající minulosti, kterou už nikdo neregistruje.
Oproti Nesmrtelnosti, předchozím autorově románu, jsou v Pomalosti využity daleko střídmější, ale vysoce funkční prostředky, román působí nesmírně konzistentně, vyjadřování je až děsivě přesné (musí apriorně děsit každého, kdo na překlad jen pomyslí). Důvodem jazykové střídmosti může být fakt, že jde o první dílo, které je Milanem Kunderou psáno francouzsky. Spíše však jde o výsledek dalšího domýšlení funkce, postavení románu a jeho kompozice, tak jak to autor předvádí ve svých esejích, v Umění románu a Zrazených testamentech. Nejrozsáhlejší kapitoly (je jich v románu 51) jsou jazykově vycizelovanými literárními klenoty s vyhrocenými pointami, které otvírají prostor pro nová, s napětím očekávaná setkání asi dvou desítek postav, které v díle vystupují. Formální postupy, kterých autor využívá (esejistická zběhlost s dynamizujícími aforistickými částmi, opakování asociující hudební frázování, krátké dialogy parcelující text v analogiích s živočišným fungováním orgánů (svědčí o tom, že jde o romanopisce, který je dokonale připraven hovořit k osudům a do osudů světové literatury, a to vždy podstatně a nově.
Pomalost je skvělým románem o naší epoše, o tom, čím jsme, ale ještě více o tom, čím nejsme, neboť pod nadvládou démona rychlosti se řítí prostorem zapomnění.

Z ROMÁNU POMALOST

[Kap. 41]

Český učenec, přítomný na entomologickém kolokviu na zámku u Paříže, se nechtěně dostává v upraveném zámeckém bazénu do konfliktu s televizním kameramanem, milencem Immaculaty, televizní redaktorky. Ve snaze ji zachránit při pokusu o sebevraždu (byla pouze demonstrativní?) je v potyčce s milencem,

A český učenec? S jazykem přitisknutým k rozviklanému zubu si říká: hle co zůstalo z celého mého života: rozviklaný zub a můj panický strach, že budu nucen nosit umělý chrup. Nic jiného? Vůbec nic? Nic.
V náhlém osvícení se mu veškerá jeho minulost zdá nikoliv jako vznešené dobrodružství, bohaté na dramatické a výjimečné události, ale jako nepatrná část chaosu událostí probíhajících na planetě rychlostí, která brání rozlišení jejich obrysů tak, že Berck snad měl pravdu, když ho pokládal za Maďara či Poláka, protože, kdo ví, snad je dokonce maďarské, polské či turecké anebo ruské dítě umírající v Somálsku. Když se věci dějí rychle, nikdo si ničím nemůže být jistý, vůbec ničím, ani sám sebou ne.
Když jsem si představil noc madame de T., vzpomněl jsem si na dobře známou rovnici z první kapitoly příručky existenciální matematiky: stupeň rychlosti je přímo úměrný intenzitě zapomnění. Z této rovnice lze vyvodit rozmanité důsledky, například tento: naše epocha se oddává démonu rychlosti a z toho důvodu tak často samu sebe zapomíná. Já však dávám přednost obrácenému tvrzení a říkám: naše epocha je posedlá touhou po zapomnění a aby tuto touhu ukojila, oddává se démonu rychlosti; zrychluje krok, protože nám chce ukázat, že si už nepřeje, aby se na ni vzpomínalo; že se cítí unavena sama sebou; otrávená sama sebou; že chce sfouknout malý blikající plamínek paměti.
Můj drahý krajane, kamaráde, slavný objeviteli musca pragensis, hrdinský dělníku z lešení, už se nechci trápit tím, abych tě viděl trčet ve vodě. Budeš nachcípaný! Příteli! Bratře! Netrap se! Zabal se do šály všeobecného sladkého zapomnění! Nemysli už na smích, který tě zranil, ten už neexistuje, jako neexistují roky tvé minulosti na lešeních, ani tvá sláva pronásledovaného. Zámek je ztichlý, otevři okno a vůně zaplní tvůj pokoj. Dýchej. Jsou to kaštany staré tři století. Jejich šumění je totéž, které slyšela madame de T. a její rytíř, když se milovali v altánu, který byl vidět z tohoto okna, ale ty už ho, bohužel, neuvidíš, protože byl za nějakých patnáct let poté zbořen, to bylo během revoluce v roce 1789, nezůstalo nic víc než několik stránek Vivant Denonovy povídky, kterou jsi nikdy nečetl a velmi pravděpodobně nikdy číst nebudeš.

z francouzštiny přeložil Dalibor Malina

Pavel Kotrla: Originály a plagiáty

Jak se zdá, Ivo Železný, někdejší editor skvělých sci-fi antologií, drží své slovo, které dal na počátku vzniku svého stejnojmenného nakladatelství čtenářům, že jakmile se mu podaří na méně kvalitní literatuře vydělat větší sumu peněz, začne se věnovat i vydávání nekomerčních titulů. A tak v jeho edičních plánech se už objevila řada poezie, která má doposud velmi slušnou úroveň, či postupně vydávané dílo Jana Křesadla nebo Levého Teorii překladu. K těmto nakladatelsky méně lukrativním počinům se nyní přiřadil i román charvátského literárního vědce a prozaika Pavaa Pavličiće Večerní akt ( IŽ, Praha 1997).
Snad i tato kniha je potvrzením skutečnosti, že se k nám opět začíná vracet literatura ze zemí bývalého východního bloku, kterou jsme tak rychle po roce 1989 odsunuli na vedlejší kolej. Naštěstí se zdá, že český čtenář má opět chuť vracet se i k literaturám jiných než anglicky mluvících zemí.
Pavličićův román přináší příběh Mihovila, záhřebského studenta malířství, který v sobě znenadání objeví schopnost vytvářet falzifikáty do nejmenších podrobností totožné s originály, tak dokonalé, že ani za pomoci těch nejmodernějších vědeckých metod nejsou k rozeznání. Tato jeho schopnost mu záhy začne komplikovat život. Ani ne tak svou podstatou, ale svými důsledky, neboť kdyby chtěl, nebylo by pro něj problémem dát své schopnosti do služeb nejrůznějších politických, společenských nebo náboženských cílů. Strach z Mihovilových možností ještě vzroste po zjištění, že je nejenom schopen reprodukovat živou bytost, ale i odhalit jakýkoliv falzifikát z minulosti. Této skutečnosti se vládnoucí skupina obává nejvíce, neboť zveřejnění těchto skutečností by mohlo vést k rozpadu toho kterého společenského zřízení, neboť společnost, její víra a ideály jsou často postaveny právě na těchto doposud neodhalených padělcích.
Tyto skutečnosti nakonec dovedou hrdinu do bludného kruhu, ze kterého zdánlivě není úniku a jehož bezvýchodnost je vystupňována i postupně narůstající bariérou mezi ním a jeho nejbližšími, kteří, i přes lásku k němu, si začínají uvědomovat proměnu jeho osobnosti. Mihovil se na závěr románu pokusí z tohoto labyrintu vystoupit tím, že falzifikuje sám sebe, ale spíše se jedná
o transformaci do jiné podoby. A v tomto okamžiku děj románu končí, aby zůstal otevřen, jak již předvídal název závěrečné kapitoly Kapitola devátá, jež je zdánlivě poslední.
Pavličićův román je úvahou o povaze originálu a falzifikátu, o povaze obrazu, v nejširším slova smyslu, o jeho pravosti či nevěrohodnosti. Autorův rozbor této myšlenky pak vypovídá o současnosti mnohem víc, než bychom byli ochotni na první pohled připustit. Neboť kde leží v našem světě hranice mezi originálem a falzifikátem, nemohou být naše pravdy založeny právě na těchto podvrzích? Ale mimo těchto obecných otázek je položena ještě jedna, která útočí přímo na samotný smysl umění, které je na individuálnosti, na originálu a originalitě přímo postaveno. Ale Pavličić ukazuje i druhou možnou cestu:
„Není to jediná možná forma dokonalosti: být naprosto originální. Existuje i jiná, dostupnější.“
„A ta je?“
„Být naprosto neoriginální. Neboť koneckonců jaký je v tom rozdíl? Je to totéž, jen v zrcadlovém obraze. Důležitá je dokonalost, a ne způsob, jímž se jí dosahuje.“
A zdá se, že někteří se po ní již vydali.
Pavličić tímto svým románem jenom potvrdil, že patří mezi vůdčí postavy skupiny tzv. borgesovců, kteří od 70. let významně ovlivňují charvátskou prózu, k jejímž největším talentům přináleží.
A znovu se ukazuje, že čtivý příběh, bez rozvláčných popisných pasáží a odboček plných rádoby filozofujících úvah je to, co současné české próze chybí.

Jiří Hrabal: Bažantnice 97

V pátek 23. května se v sále vsetínského Kulturního domu uskutečnilo finále soutěže Bažantnice o nejlepší valašskou rockovou (zřejmě začínající) kapelu roku 1997, do nějž se „prorockovaly“ tři seskupení. Trapné ovzduší poloprázdného „monstrsálu“ navždy prostoupeného duchem zašlých časů dotvářel moderátor, který uvedl jako první frenštátskou kapelu Malá Market. Trio kytara - basa - bicí utápějící publikum ve snadno odposlouchaných hudebních klišé doplňovala zpěvačka sic čistým, leč nevýrazným hlasem. Jen jsem nevěděl, mám-li být potěšen, že zpívá mou mateřštinou. Mohl jsem být ušetřen násilně rýmovaných a neustále se opakujících čtyřverší: „Občas si sama sebe nevšímám / občas se sama sebe dotýkám / občas si sama sebe nevážím / občas mi moje tělo překáží “ apod. Nebylo by lepší „la-la-la“ nebo snad „va-va-va“ ? Mně tedy více než dívčino tělo na podiu překážela kupříkladu bubeníkova „nedochvilnost“.
Veselý kompars ze Vsetína mi byl o poznání sympatičtější. Členové kapely nastoupili oděni v pyžamech a nepokoušeli se zaujmout pózu „hlubokomyslných“ rockerů zvoucích obecenstvo do „nitra své duše“. Muzika to byla veselá a občas to zajiskřilo zajímavým nápadem. Schází jim však potřebný grund. Zvláště první kytara by snesla hbitější a hlavně přesnější prsty.
Třeba takové, jaké má kapelník z nakonec vítězné skupiny Scraps. Co však tahle kapela předvedla? Pouze nedokonalé kopie Satrianiho či Pavlíčka. A vidíte, přesto vyhrála! Za svůj minimální přínos si kromě osmitisícového odposlechu odnesla poukázku na tři dny v nahrávacím studiu. Co asi bude nahrávat? Satrianiho?
Pan moderátor nám dal pět minut na hlasování. Než jsem dopil pivo, akvaria s hlasovacími lístky už byla pryč. Nevadí. Vedle ležel odpadkový koš.
Večer zakončila pražská skupina Abraxas, která nenechala nikoho na pochybách, že nestojí na podiu poprvé, avšak ani ta již nedokázala znovu probudit mou unavenou mysl.
Výsledný dojem? Za mnoho peněz málo (dobré) muziky. Na Valašsku se letos neurodilo. Anebo snad ano? Lze totiž předpokládat, že snad ještě existují lidé, kteří chápou, že v muzice se nesoutěží.

René Kočík: Karatel, vizionář a zahradník v pasti slov?

Pravidelně od roku 1995 publikuje Ludvík Vaculík v úterních Lidových novinách v rubrice Poslední slovo krátké fejetony, jimiž vyjadřuje svá stanoviska k tématům, která ho momentálně oslovují a k nimž cítí potřebu promlouvat.
I když deníková fejetonistika skrývá jistou možnost okamžité reakce, lehkostí klouzající často jen po povrchu, vypadá to, jako by návratem na stránky známého deníku a zejména závazkem pravidelné dodávky textů pro jeho úterní vydání, Vaculík do jisté míry „znásilnil“ svou metodu psaní fejetonu, která pro vytvoření jednoho textu předpokládá přibližně měsíční časový úsek, a vědom si své popularity – onoho loga Vaculík –, pokusil se v týdenních intervalech psát kritickou kroniku těchto dní.
Vaculíkovi neuniká současný svět, jeho podstata a hlavní problémy: jen ho vnímá s pro něho typickou logikou;
z pozice poučeného člověka reflektuje dění jinak, než by se někdy líbilo – ve vztahu k období před rokem 1989 však pořád stejně: blbeckost a neúcta k tradici a přírodě – to jsou třecí plochy, na kterých Vaculíkovo psaní vždy jiskřilo a kterými byl znepokojován stejně dříve jako nyní. Jeho konzervativnost mu vynesla označení samorostlého strýce z Moravy, který si svou nezařaditelnost po léta pečlivě buduje, a i když v posledních letech mohl Vaculík pravděpodobně kdykoliv zaujmout některou z významných pozic, neučinil tak a stal se otevřeným oponentem všech „režimů“: „režimů“, ve kterých dochází ke krizi tradičních hodnot, jichž je on rozhněvaným patronem. Vaculíkovo nahlížení současnosti navíc mnohdy nesouhlasí s hodnotami, které jsme počali přijímat: i proto nám některá témata jeho podčárníků v LN přestávají dělat radost: netýkají se totiž „kohosi jiného“, nýbrž se začaly dotýkat i nás.
A to bolí.
Oponuje-li Vaculík, že není autorem, který chce dráždit, oponuje dráždivě. Užitečnost fejetonu spočívá právě
v tom, že si jej někdo všimne, zareaguje na jeho obsah. Originalita Vaculíkovy tvorby leží asi v jeho dobře hlídané póze výstředního „hlasatele pravd selského rozumu“, jehož návrhy a podněty – často na hranici jakési roztomilé utopie – jsou osvědčenou metodou, jak dosáhnout toho, že jeho text nezapadne a stane se impulsem, jenž vyvolá diskusi, ze které racionální řešení může vzejít. Patrně největší ozvěnu za dobu, co se tyto Vaculíkovy „nečisté“ fejetony (často ubíhající k úvaze či sloupku) v LN objevují, vzbudil článek Daňové stanovisko (9. 4. 1997), ve kterém Vaculík otevřeně přiznává, že část své daně z příjmu zaplatí, „až aspoň jeden případ bankovních a daňových podvodů přijde před soud a některá zmizelá miliarda bude nalezena a vrácena, kam patří.“ Vlna většinou negativní reakce na tento jeho postoj je čímsi, co by mohlo vysvětlovat – kromě již zmíněné časové pasti – značnou rozkolísanost autorových příspěvků
v LN: chtělo by se říci, že, utíká-li Vaculík k tématům, která jsou pro jeho generaci něčím novým – drogy, „divoký“ kapitalismus apod. –, je nucen se řídit především svým instinktem, intuicí bravurního stylisty, osvědčeným selským rozumem. Je pravděpodobné, že ne vždy – i vzhledem k tříšti hodnot, za kterými dnes stojí jeho čtenáři – bude vnímán kladně a nekriticky. Tam, kde se Vaculík vztahuje k sobě samému, jeví se jeho texty kompaktnější, zajímavější. Úplně se příspěvkům v LN vymykají tradiční Jaro je tady a Srpnový den publikované v Literárních novinách. Zde autor vystupuje ze své pózy zarputilce, obnažuje se. Teprve po nahlédnutí do této „Vaculíkovy zahrady“ může začít platit to, co v reakci na jeden z Vaculíkových podčárníků napsal Miroslav Stoniš: „Čítávám Vaculíkovy fejetony s potěšením, zejména pak ty, s nimiž nesouhlasím.“

Jiří Hrabal: Mezisvěty mezi světy

Václava Bělohradského není třeba příliš představovat. Často se objevuje na televizních obrazovkách, často plní stránky časopisů svými úvahami, poskytuje rozhovory... Často je trpěn filosofy-akademiky jen s hlasitým skřípěním zubů. Ach ten bezbřehý relativista !
Své články a rozhovory, vesměs již zveřejněné v novinách a časopisech v posledních pěti letech, Bělohradský sebral, více či méně upravil a vydal pod názvem MEZI SVĚTY & MEZISVĚTY (Votobia, Olomouc 1997).
První část, Říkejme si Čerwuiši, kterou známe v mírně odlišné podobě z Literárních novin, autor považuje za svůj filosofický manifest. Vzhledem k podtitulu knihy, jež zní Filosofické dialogy, je škoda, že zde není uveden alespoň odkaz na relevantní polemiku Pavla Flosse (Byl Galileo Galilei Čerwuišem kmene katolíků?, LtN, č.10, 1995).
Po „pokusu o definici intelektuála“ následují Dialogy s několika českými novináři a intelektuály, z nichž je patrný filosofický postoj Václava Bělohradského. Lze jej stručně shrnout pomocí tří „ismů“: liberalismu, relativismu, pragmatismu. Zvláště druhým z uvedených Bělohradský neustále popouzí „výrobce absolutna“. Hlásí se k Čapkovi a Peroutkovi tvrzením, že každé absolutno je vražedné. Neboť žádná „pravá“ povaha skutečnosti neexistuje. Pravda se rodí v svobodném dialogu, v interkulturní komunikaci, která umožňuje střetávání různých slovníků, životních forem, verzí světa; pravda tedy není nalézána, ale vytvářena.
Dialogy na Hrádečku s Václavem Havlem nabízí zamyšlení nad evropskými strukturami a kulturou, nad rolí České republiky v Evropě, nad komunismem a přátelstvím, nad liberalismem a jeho pozicí v české politické kultuře.
Poslední část – Nápisy na mohylách – je „filosofickým svědectvím o šedesátých letech“, jejichž zásadním a trvalým dědictvím je, podle Bělohradského, prosazení pohledu zvnějšku.  Nikoli však jako zkušenosti elitářské, ale masové.
Publikace rozhovorů a úvah Václava Bělohradského se řadí určitě k užitečným a k zdařilejším počinům nakladalství Votobia. Bělohradský prezentuje své názory velmi přístupnou cestou, což umožňuje komunikaci i s nefilosofickou obcí, pro niž je mnohdy jazyk filosofů neproniknutelnou hrází, za níž se skrývají „temné vody“. I když Bělohradský není příliš originální myslitel a nenabízí, že člověka vyvede z „jeskyně“ a zvěstuje mu „světlo světa“, jeho výzvu, abychom přijali místo u ohňů v chladných „mezisvětech“ a každý vyprávěli svůj příběh, nelze nepřijmout.

© Texty