TEXTY č. 7 (PODZIM 1997)
POEZIE
Jan H. Kholl
Jan Pyszko
Czesłav Miłosz: Haiku
Alena Frydrychová
Jan H. Kholl
Samotáři
Domy jsou vylidněné v parcích snažně ryjí
venčení hafani hledači euforií
a jejich průvodci co nedosáhnou skonu
spadnou-li nočníky od Zeleného stromu
civí tam civí tam otevřené dlaně
stojí tam drtíce pekla i ráje
v noci než zasednou s dlouhou cigaretou
a otevřou knihy v nichž se slova pletou
Parky jsou vylidněné v domácnostech leží
přikryti dekami lehkými jak peří
průvodci hafanů psovodi němí
na duchu jízliví a mezi všemi
ti kteří kreslí psům na tlapky pranýře
a hledí bezradně přes mostní pilíře
jak noc je zkurvělá jak noc je nahá
v městě tak obscénním kterým je Praha
Pokyny k tichu
Když modrem zahrady pokyny k tichu zazní
živý muž s mrtvým si promluví
Když všechno kolem spí všechno lidé hvězdy
svede jej z cesty jistota obuvi
Hladino zčernalá kterou sytí svět
v hodinách zvětralých vším kouřem se tě chytám
Jen v pozdních návratech obklopuji tvůj květ
A táhne mě to zpět
A žene nikam
Indra
Mohli jsme také do fontány
a tam sprchovat se
a každý mít své vlastní plány
a nepotloukat se letní Paříží
a nebýt omámení
...
Již starý Goethe
jenž pláč držel v oblibě
poslouchal Lotty bezstarostnou
jak v hlavě ukryta
svůdně mu diktuje
scénu přebolestnou
...
Diktuje stojíc na loktech
Kde smutno je ti?
zeptá se obejme nohama
...
Až za tři hodiny v Avignonu
chtěl jsem ti něco
v parném odpoledni říct
...
Nelze víc přehmátnout ten tik
Vstanu pro popelník
a ona
píšící jindy do únavy
je tichá jako zimní věta
šeptaná kýmsi
až z konce světa
Kanálská zahrada
Ivan Blatný v bixleyské domovině
nahřátý vonícím svahem kdysi napsal
“Prádlo s vylisovanou levandulí”
Snad to byl mrak snad je člověk vrána
Snad jsou lidé prameny černých vran
na velké obloze
JAN PYSZKO
Pokladnice
Není to k víře
Bijí pro sebe
dva z pokladnice
vyjmuté klenoty
Zlatou štolou spjaté
opravdové
„dva“
Štědrý večer
Pod střechou
srdcí
Večer s hvězdičkou
Ke stolu
Koleda
Krausovy slunečnice
Stašovi
V slezských puklinách
soustředěná ruka
delikátně mísí zákvas tvaru
Zlaté tváře
v napjaté jak struna žádostivosti
protažená těla
schýlené hlavy
Oheň proniká do temného jádra
do tajemství světla
zakletého do bělosti
Barvy jsou v tobě
až do kořene
Wilkovi
Wilhelmu Przeckovi
V tvé krvi se jak v tyglíku
praží ruda
Všechno zbytečné
oheň požírá
Moudrost
to dobré znamení
Tvoje slova neničí psaní
Z křivých zrcadel
křivé obrazy
Stíny
utrpení světla
Jak zdravé bývají myšlenky
z hořké nahé pravdy
Jan Pyszko (1925) je současný polský básník z českého Slezska. Vydal
prozatím tři sbírky: Pęknięta pieczęć (Puklá pečeť, Kielce 1988), Słowa jak
kamienie (Slova jak kameny, Warszawa 1993) a Potoki (Opole 1993). Pro Pyszkovu
poetiku je příznačná zkratka, lapidární výraz. Tento způsob básnické výpovědi
se odráží i v rozsahu jeho básní, jež jsou většinou krátké, úsečné. Nejinak
je tomu i s jeho básnickými knihami, všechny tři výše uvedené tituly jsou útlé
svazky. Jednu tematickou řadu Pyszkovy poezie představují holdy a charakteristiky
přátel. Tuto řadu v našem výběru zastupují básně připsané Wilhelmu Przeczkovi
a malíři Stanisłavu Krausovi, který rovněž patří k polskému Parnasu na našem
území. Překlad Pyszkových básní pořídil František Všetička
CZESŁAV MIŁOSZ: Haiku
Navštěvujíce hroby,
šedovlasí se sklánějí
nad svými láskami.
Basho
Podzimní bouřka –
divoká prasata
zasypaná listím.
Basho
Skřivan nad polem –
sladký zpěv
ne-spoutanosti.
Basho
Vesnice bez zvonů –
čemu naslouchat
o jarních večerech?
Basho
Blesk –
výkřik volavky
rozťal temnotu.
Basho
Běž, spatři
skutečné květy
zraňujícího světa.
Basho
Kapky rosy –
čím lépe smýt
prach světa?
Basho
Osamělost –
cvrček v klícce
na stěně.
Basho
Žena –
jak pálí její kůže
která zakrývá.
Paní Sute-jo (1633–1698)
V mých nových šatech
dnes ráno –
někdo jiný.
Basho
Fialky –
jak vzácné
na horské pěšině.
Basho
Tulák spí –
nemocná divoká kačena
vleče se zimní nocí.
Basho
Mlha.
Sedět tu
bez hor.
Gary Hothan
Časně v domě –
tvůj prázdný věšák
ve skříni.
Gary Hothan
Bankéř
anuluje
tmu.
Raymond Roselip
Ležíc v mokré trávě,
ještě ve mně
pulzuje.
Alexis Rotella
Z knihy Haiku (Wydawnictwo M, Krakóv 1992) vybrala a přeložila Šárka Nevidalová
ALENA FRYDRYCHOVÁ
Dotýkal se jí
vlastně chtěl
ale nevěděl, že už není
jen ty vlasy zůstaly
symbol její přirozenosti
Dotýkala se ho
vlastně chtěla
ale věděla, že už není
že nezbylo nic
jen křičící kočka
vyškrábané oči
čísi rudě nalakované nehty
a sbalené věci
pohozené v koutě
Vidíš do mě,
jsem umaštěný papír v koutě
Vidím do sebe
křičím do hliněného džbánku,
ozvěna mě vrací a obléká
abych nebyla tak ztichlá
Vidím do rukou, chvějí se a zrazují
Nedokážu odhadnout vzdálenosti,
ale samotu a bolest cítím zcela jasně
řeže
svazuje pomalu a zákeřně
Hniji zevnitř, vnitřní malomocnost
bez naděje
bez citu
oči náhle oslepnou
lesk se ztrácí
Strop vzpomínek tě přikrývá a drtí
Co dokáží nehty zapískám líně
a téměř rychle
vyvažuji každou vteřinu
ty váhy co jsi rozkmital
Tvůj záměr byl dohonit vítr
a já stojím v cestě
balancuji
s dvojramennými vahami na hlavě
Hledáme se na počátku jara
rty popraskané mlčením
tiše a nervózně jazyk hladí dásně
Díváme se směrem k sobě
a rty pukají
Tak jako jarní ledy
Hledáme se
občas
i teď uprostřed zimy, oknem trochu fouká
Ještě nepůjdem spát
pošlu ti podzimní listy
peříčky vystelu hnízdo
Alena Frydrychová je hezká dívka z Valašského Meziříčí. Absolvovala
Střední průmyslovou školu chemickou v Hranicích, pracovní místo však doposud
nenašla.
Co si myslí o poezii?
Má podle mě velký význam, je schopna vyjádřit nálady a pocity.
A proč by tyto pocity a nálady měly zajímat i druhé?
Určitě i druzí prožívají podobné city, snad se je ale stydí dát na papír.
Svůj první rukopis sbírky pod názvem Zápas o duši připsala Liborovi: „Když jsem
psala tyhle básničky, šlo opravdu o takový „zápas
o duši“. Někdy to bolelo a trýznilo, ale stejně jsem to nevzdala. A právě to
jsou ty nejkrásnější chvíle, které ti dají to opravdové poznání.“
© Texty
|