TEXTY č. 7 (PODZIM 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

ÚVOD

Pavel Kotrla: Skuhrání do podzimu

Je podzim. Takový šedý a špinavý podzim, jak má být. Už ne zlatavé babí léto, ale sychravá rána s vůní dešťů a mlhy. Ten správný čas na staré knihy. Čas od času si v nich listuju, zvláště když nemám na čtení něco nového. Třeba je to tím, že čtu nebo hltám velmi rychle, ale stává se mi to stále častěji.
Tento podzim jsem marně pátral v knihkupeckých regálech po něčem novém z české prózy a poezie. A byl jsem zaražen. Vždyť už ani léto nepřineslo nic překvapujícího! Po dlouhém hledání jsem sice nakonec narazil na nový Ajvazův román a Larusovu prvotinu. Ale myslím si, že je to přece trochu málo i na literaturu tak malého národa, jako je ten náš. Protože jsem bytostný optimista, nebudu sýčkovat nad osudem české literatury, ale je to názor, který slyším ve svém okolí stále častěji. A to nejenom z úst zvolna stárnoucích generací, které vždy vidí to lepší v minulém, ale i od mých vrstevníků. Snad stojí za to zamyslet se, proč je tomu tak.
Třeba je to tím, že v současnosti dosud ne-existuje žádné dílo, které bychom mohli označit za generační výpověď a se kterým by se aspoň část věkové skupiny mohla ztotožnit a přijmout ho za své. A tak se stále znovu a znovu vracíme k idolům předcházejících generací a prožíváme nejrůznější retra. Ať v módě, hudbě či literatuře. Ztratili jsme víru v samotnou podstatu umění, víru v krásu, víru v originál. Už jenom opakujeme, že lze jenom opakovat. A možná, že ne vědomí této tíže, se kterou se dokázaly vypořádat všechna předcházející pokolení, ale naše vlastní malost
a žádná odvaha jsou nám kamenem náhrobním. Už předem přijímaná naše neschopnost je to, co nás svazuje. Natolik jsme se sžili s těmito myšlenkami, že už ani nemáme chuť a snahu změnit tento všeobecně přijímaný stereotyp, chuť vyzkoušet si něco nového na vlastní kůži. Raději budeme hořekovat nad úpadkem slova, literatury a svalovat vinu na nová média, špatné časy... Ale že je chyba především v nás samotných – o tom raději tiše pomlčíme.
A tak dokud nepřestaneme přejímat zkušenosti cizí a nebudeme chtít prožívat sami, tak do té doby budem marně čekat na náš román a naši poezii. Nemusí být rovnou velká literatura, ale měla by alespoň existovat. Snad tomu napomáhá i časopis, který právě držíte v rukou.