TEXTY č. 7 (PODZIM 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

PRÓZA

Billy Londonová: Bella.

Ach, ty blažené dny na schodech, uprostřed knih, barev, encyklopedií, koláčků a světa. Svítání a soumraky, bílé cáry mraků rychle běžících nad hlavou, přímořský vzduch, šílená závrať, závrať ze všeho možného, ze všeho co bude, mohlo by být, je, závrať ze snů, z fantazie, z Belly...
Má zvláštní, nesexuální láska, podivuhodná, ztracená (a znovu nalezená) sestřička z bájné mýtické doby, malá princezna, keltská fairies, padlej andílek, jedinej andílek hodnej svýho jména. Mý živoucí alter-ego.
Když si vzpomenu na ty noci, kdy jsem se vracel domů od různejch holek „s mozkem vyšoustaným z hlavy a s prázdným srdcem“ (jak to výstižně popsala Erica Jongová), v ruce pohotovostní balíček z Arabovýho nočního bufetu - pro případ totálně vyžrané lednice, vydrápal jsem se nahoru po schodech (krucifix, měl bych už konečně dokončit ten popis, aby bylo jasný o čem tu mluvím) a v mým pokoji našel ve svý posteli Bellu, svou malou sestřičku, jak tam spí v mý flanelový košili, dlouhý plavý vlasy rozhozený všude kolem - krásná tím svým roztomilým nesexuálním způsobem - najednou jsem věděl, že i když spím se spoustou holek, bez lásky, kvůli sexu a čistě jenom proto, že mě vzrušujou, tak nemám prázdný srdce, protože miluju Bellu.
Tohle poznání nepřišlo najednou, zrodilo se právě za těch nocí, kdy jsem umilovanej do vyčerpání vlezl za Bellou pod peřinu, zívl a políbil ji - a ona ospale otevřela oči, usmála se na mě a řekla: „Ahoj, bráško, už jseš tady? Jaký to bylo?“ A já ji vzal do náruče a společně jsme zbodli Arabův pohotovostní balíček (hranolky, tatarka, půlka grilovanýho kuřete a čtyři plechovky 7-UPu), buď jsme zůstali v posteli, nebo jsme si k tomu vlezli do okna, seděli jsme tam v tom tmavě modrým nočním světle a já jí líčil svý zmatený pocity sexuálně ukojenýho literáta. A Bella mě chápala. Neječela, nevyčítala, neurážela se. Usnula mi v náručí, a já věděl, že není milostný avantýry, která by nás mohla rozdělit. Miloval jsem Bellu a spal jsem s jinýma. Bella milovala mě a nespala s nikým. Ani se mnou. (Panna ovšem nebyla, to by popíralo její čistotu.)
Radši zpět k ódě na domov - i když Bella k němu taky patří. Tedy: ony zmíněné schody vedly k domovním dveřím (tmavě hnědé dřevo, mosazná klika, horní část prosklená), za nimi byla dlouhá úzká chodba a na jejím konci klasický úzký a strmý schodiště; to vedlo - jak už to tak u schodišť zpravidla bývá - i do druhého patra a to jest i k našemu skvostnému patrovému bytečku. Když ho Jack s Nelsonem tehdy v 70. letech koupili, tak ho silně odkomerčnili a přizpůsobili obrazu svému (taky vzpomínce na hausbót). Prakticky to znamenalo, že nižší patro nechali svému osudu a to vyšší, v pořadí baráku třetí, celé vybourali. No, celé - nechali vnější zdi, nosný trámy, podlahu a strop. Vznikla tak naprosto úchvatná, obrovská místnost, ze dvou stran lemovaná samýma oknama, a to ne jen tak lecjakýma, ale s tím nejbáječnějším amsterdamským výhledem na dva grachty, jilmy a lodě. Na jedné ze zbývajících dvou plných stěn je kuchyňská linka s ohromnou lednicí a mražákem („jídelní“ stůl stojí před ní) a na druhé knihovna, krb a dvoje schodiště - každý po jedný straně: u oken to nahoru, a u linky to o patro níž.
A mezi tím vším je ta nejfantastičtější obývací plocha na světě, kde stojí kde co a na zemi se válí snad úplně všechno. Jak jednou pravil na adresu obývací plochy Nelson: „Páni, tady je tolik věcí, že to vypadá, jako by tu byl bordel.“ Celá místnost budila útulný dojem ateliéru či zimní zahrady. Hlavně ale budila dojem, že tu někdo bydlí. Nesnáším neosobní, naprosto uklizené byty, kde neleží zbůhdarma ani tužka.
Když jen tak lehce vzpomenu na svá dětská léta, tak u nás vedle sebe v malebném ladu a skladu žily Kidovy bedýnky s barvama, palety, stojan, křídy, knížky, Nelsonovy kuchařky, kazety, desky, moje brusle, hokejky, medvídek Pú, spousta polštářků, opřených pláten, stoličky, křesílka, matračky, svinuté a rozvinuté spacáky, velký ušák v rohu u oken, malá a později větší věž, skripta, korálky, fíkus, budík, pár azalek, svícny, sada krbových pohrabáčů a samozřejmě já, Kid, Jack a Nelson (a později ještě Bella).
Co si však vybavuju vůbec nejradši a na co budu vzpomínat asi až do senility, je krb. Příležitostný čtenář a řádový občan (pokud dočetl až sem) už zajisté zapřemýšlel, kde ti čtyři šílenci v tom binci asi spali, když nikde není ani zmínky o posteli. Není to spisovatelským nadhledem, který se obyčejnými a samozřejmými věcmi nezabývá, ani tím, že by se postele nacházely jinde a teprve čekaly až se o nich zmíním, je to zkrátka a prostě tím, že jsme žádné postele neměli. Kdyby však milý kritik uvažoval méně konvenčně a více prakticky, byl by si býval povšiml, že jsem do svého předchozího výčtu zařadil spoustu polštářků, matračky a svinuté i rozvinuté spacáky.
Můj spacák byl péřovej, šedivej, vevnitř s bledě modrým flanelem, na kterým byly malý černý plachetničky. A když jsem usínal, tak oheň házel všude po stěnách a po stropě takový teplý červený prasátka, praskal a strašně krásně voněl. A když pak Nelson koupil za nekřesťanský peníze starožitnou krbovou mřížku, tak k těm rudým odleskům přibyly ještě polostrašidelný tmavý stíny, který se každou chvilku měnily a neúnavně tančily po stropě a po stěnách.
Jenže časem měli hoši víc peněz, kupovali víc knih, kazet, barev, medvídků Pú a podobných věcí, a nebylo již tolik místa. A tak přišel ke cti i zbytek bytu: Nelson s Jackem zabrali nižší patro a my s Kidem zobyvatelnili podkroví. Bylo mi devět, když se prováděly poslední úpravy. Pamatuju Kida na štaflích, jak líčí stěny, Nelsona s plány v ruce, Jacka, zamyšlenýho nad hromadou nových knížek. Taky řemeslníky, co nám dělali schody do podkroví (ty u okna), dubový, s vyřezávaným žbrlením, a bábi Hansenovou, která chtěla do všeho mluvit (bábi Furlongová a bábi van der Meerová to naštěstí měly příliš daleko, aby o tom byť jen věděly).
Tehdy se taky začaly formovat naše dnes už zažité role - tatínek Jack, maminka Nelson, starší bráška Kid a mladší bráška Raul. Kid měl tehdy 25, zrovna dokončil malířskou školu na Walls Eilandgrachtu a byl jak urvanej z řetězu. Jack s Nelsonem k němu přišli před devíti lety, když mu bylo 16. Kde jinde, než ve Vondelparku.
Zrovna uplýval poslední rok panování hippies v oné útulné lokalitě (to jest psal se rok 1975), Jack s Nelsonem měli 24 a - jak to později Jack komentoval - byli už staří fousatí intelektuálové v černých rolácích, rozebírající nad dýmkou marihuany otázku celosvětové karmy. Kid byl typický květinový dítě ve vyšívaný vestičce, špinavých riflích, bez bot, s tmavýma vláskama po lopatky a líbeznou tvářičkou, na kterou se chytaly mraky holek. Kapsy měl plný prezervativů a LSD.
Po policejní čistce ve Vondelparku se trvale uchýlil k Jackovi a Nelsonovi a začal chodit na gympl v Kerk straat. Tato zpráva uklidnila Kidovy rodiče, žijící kdesi na Fríských ostrovech natolik, že upustili od svého záměru nechat své nezdárné dítko přitáhnout domů policií a svěřili Kida do Jackovy a Nelsonovy mateřské péče, včetně přiměřené měsíční apanáže na stravu a vyžití.
Kid obohatil náš byteček o skvosté nástěnné malby. Jen tak namátkou zmíním sedícího Buddhu s kopretinou za uchem (v nadživotní velikosti), nacházejícího se nad schodištěm do podkroví, výjevy ze severských mýtů na hlavním schodišti či reliéf pohanského uctívání dubu u něj v ateliéru.
Kidův ateliér byl vůbec skvělý. Prosklenej zkosenej strop byl úplný okno do nebe, jako by tam ani žádnej strop vlastně nebyl. Mraky rovnou nad hlavou, ptáci, a večer, když se zhaslo, měsíc a hvězdy přímo v pokoji. Nádhera. Kvůli tomuhle se dalo s lehkým srdcem oželet usínání u krbu s živým ohněm.
Já sice vedle v pokojíku tenhle přepych neměl, ale poetika v tý místnosti taky byla. Kus stropu rovnýho, kus zkosenýho, když pršelo, tak déšť bubnoval do střechy všude kolem mě – ale hlavně fantastický okno vystrčený ven ze zkosené části, takový co zvenku vypadá, jako by byl na střeše postavenej malinkatej domeček (takovej tak pro Karkulína ze střechy), okno, co má pro sebe vlastní střechu a dvě stěny. Vevnitř k němu vedly schůdky, který končily malou plošinkou a stačilo jenom otevřít okno a sednout si, a byl jsem na střeše, vysoko nad grachtem, jachtama a stromama, kolem poskakovali ptáci, nade mnou smoguprostý amstr-damský nebíčko s letadly ze Shipholu – a spadnout jsem mohl leda tak zpátky do pokoje. Skvěle se tam četlo.

Na tomto místě je nutno poznamenat následující:
Pí Johanssonová (rozená Fredrikssonová) obývá spolu se svým manželem milý rodinný domek ve stockholmské čtvrti Solna. V přízemí se nachází hala, obývací pokoj, jídelna a kuchyň, v patře pak ložnice, koupelna a dva další zatím nevyužité pokoje. Domek obklopuje zahrada s růžemi, altánkem a houpačkou.
Turista Meruňka žije se svou ženou Boženou a jejich třemi dětmi v typickém 3 +1 na pražském sídlišti Jižní Město.
Z výše devátého patra se nabízí malebný výhled na dalších nejmíň 360 naprosto shodných paneláků. Okolí je doplněno dálnicí, samoobsluhou a benzínovou pumpou.
Pan Clayton vlastní útulný staromládenecký byteček na Rue ďLille s výhledem na Seinu. V přízemí domu se nachází kavárna s venkovním posezením a na rohu ulice antikvariát. Kaštany pod okny na jaře zpravidla omamně voní. Pana Claytona to vždy vede k myšlence napsat o tom báseň a pak se opít. Jelikož však v opilosti pokaždé výše zmíněnou báseň ztratí, nemáme dosud o jeho literární tvorbě žádný písemný doklad. Lze se jen domnívat, že by se patrně jednalo o básnický žánr zvaný „Pařížská jarní“, který zahrnuje malebné líčení vonících kaštanů, tekoucí Seiny a adresy nejméně sedmi nočních podniků.

Své zmatené pobíhání deštěm jsem po zralé úvaze přerušil. Musel jsem konstatovat, že moknutí bez Belly je zcela jiné než moknutí s Bellou. Takové nijaké. Člověku prostě prší za krk.

úryvek z rozsáhlejší prózy; vybral -pak-