TEXTY č. 8 (ZIMA 1997-98)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

RECENZE

Dalibor Malina: LESK KUNDEROVA DUCHA

Mojmír Trávníček: Chvála pohádky

Dalibor Malina: LESK KUNDEROVA DUCHA

Nejvýznamnější francouzské deníky 15. ledna tohoto roku oznámily na prvních stranách (což se může stát jen nejvýznamnějším francouzským a světovým autorům) vydání nového Kunderova románu, jeho druhého románu psaného ve francouzštině, L´identité (Totožnost). Na druhý den tyto deníky přinesly více či méně obsáhlé recenze, vesměs oceňující Kunderovo románové umění a román L´identité označily jako další autorův krok k naplnění vlastního uměleckého východiska, tj. pojetí románu jako způsobu zkoumání lidských existenciálních situací. V obou posledních románech, tedy kromě právě vycházejícího díla také v románu La lenteur (Pomalost), který vyšel v Paříži v r. 1995 u Kunderova stálého nakladatele Gallimarda, je patrná stylová pročištěnost spočívající v jazykové úspornosti přecházející až do aforističnosti, promyšlená, až hudební rytmizace textu s jeho členěním do menších jazykově a myšlenkově vycizelovaných kapitol. V posledních dvou románech zřetelněji vystupuje do popředí jejich myšlenková propojenost s eseji vydanými ve dvou knihách – Umění románu a Zrazené testamenty. Dá se říci, že bez znalosti těchto esejů je obtížné, ne-li už takřka vyloučené, Kunderu dobře přečíst.
Kunderovy eseje nelze pominout v kontextu současného uvažování o románu, o jeho možnostech, jež je současně uvažováním o jeho oprávněnosti jako uměleckého žánru schopného ještě stále něco podstatného o člověku a tomto světě vypovídat. Kunderovy eseje jsou mezi jiným příspěvkem k záchraně tohoto žánru, bez jehož pěstování a rozvíjení člověk opouští a zrazuje, a nakonec opustí a zradí, podstatnou část své existence a možnosti ji otevřeně a přitažlivě reflektovat.
Umění číst román je jedním z předpokladů otevírajících cestu k jeho pochopení a tedy i cestou k přitakání románu a jeho budoucnosti. Běžná neschopnost pozorně román číst koresponduje s neschopností číst vlastní životy, vlastní osudy zastřené falešnými obrazy, na jejichž vytváření se podílejí masmédia a všeovládající fenomén rychlosti (o tom je román Pomalost). Kunderův intelekt má stále svůj originální a neopakovatelný lesk, užitečně a strhujícím způsobem provokuje intelekt čtenáře, jakkoliv se české teoretické obci daří pouštět mlhu, aby se o této nesporné osobnosti světového románu u nás vědělo co nejméně.

OKNA

ukázka z eseje Milana Kundery Cesty v mlze

Není možné zajít dál než Kafka v Procesu; vytvořil nesmírně poetický obraz nesmírně apoetického světa. „Nesmírně apoetickým světem“ myslím: svět, v němž není místo pro individuální svobodu, originalitu individua, v němž je člověk pouhým nástrojem mimolidských sil: byrokracie, techniky, historie. „Nesmírně poetickým obrazem“ myslím: Kafkovo přemodelování tohoto světa ohromnou poetickou fantazií, aniž by se jeho podstata a jeho apoetický charakter změnily.
K. je zcela pohlcen situací procesu, který mu byl vnucen. Ani nejmenší chvíli nemyslí na nic jiného. A přece i v této bezvýchodné situaci jsou okna, která se nakrátko otevírají. Nemůže těmito okny utéci; otevírají se a ihned se znovu zavírají; ale je alespoň možné spatřit záblesk v prostoru, poezii světa, který je vně, poezii, která všemu navzdory existuje jako stále přítomná možnost, jež vnáší do života štvaného člověka třpytivý odlesk.
Tímto krátkým otevřením jsou například obrazy, které se před K. vynořují: přichází do předměstské ulice, kde byl povolán ke svému prvnímu výslechu. Ještě před chvíli běžel, aby přišel včas. Nyní se zastavuje. Stojí na ulici a zapomíná na chvíli na proces, dívá se kolem sebe: „Teď v neděli ráno byla okna většinou obsazena, vykláněli se z nich muži bez kabátu a kouřili
anebo opatrně a něžně drželi malé děti na okenní římse. Jiná okna byla vysokovystlána peřinami a nad nimi se občas mihla rozcuchaná ženská hlava.“ Pak vstoupí do dvora. „Poblíž seděl na bedně bosý muž a četl noviny. Na ručním vozíku se houpali dva hoši. Před pumpou stála hubená mladá dívka v nočním kabátku a dívala se na K., zatímco voda tekla proudem do konve.“
Tyto věty mi připomínají Flaubertovy dopisy: zhuštěnost; vizuální plnost; cit pro detaily, z nichž žádný není klišé. Tato síla popisu dává pocítit, nakolik K. žízní po skutečnosti, s jakou nenasytností ji přijímá, i když ještě chvíli před tím byl zahlcen starostmi s procesem. Bohužel, přestávka je krátká, následující okamžik už K. nemá oči pro hubenou dívku v nočním kabátku, jejíž konev se naplnila vodou: vlna procesu ho zaplaví.
Několik erotických románových situací patří také k letmo pootevřeným oknům, velmi letmo: K. se setkává pouze s lidmi tak či onak spjatými s jeho procesem: je to například slečna Bürstnerová, jeho sousedka v pokoji, v němž došlo k zatčení. Znepokojený K. jí vypráví, co se stalo, a nakonec se mu ji podařilo u dveří obejmout: „Uchopil ji a zlíbal na ústa a pak po celé tváři jako když žíznivé zvíře krouží jazykem po prameni, který konečně nalezlo.“ Podtrhuji slovo žíznivý, příznačné pro člověka, který ztratil normální život a může s ním být ve spojení pouze pokradmu, skrze okno.
Během prvního výslechu se K. rozhovoří, ale brzy je přerušen zvláštní událostí: v sále je přítomna žena soudního sluhy a nehezký hubený student, kterému se podařilo ji na zemi uprostřed přítomných pomilovat. Toto neuvěřitelné spojení rozporných událostí (vznešená kafkovská poezie je groteskní a nepravděpodobná!) je dalším oknem, které se otevírá do krajiny vzdáleného procesu, do hravé vulgarity, hravé vulgární svobody, která byla K. ukradena.
Tato kafkovská poezie mi protikladně připomíná jiný román, který je také příběhem o zatčení a o procesu: Orwellův román 1984, který sloužil po desítky let bojovníkům proti totalitarismu jako vzor.
V tomto románu, který chce být hrůzným portrétem imaginární totalitní společnosti, nejsou okna; tady nezahlédneme hubenou dívku s konví naplňující se vodou; tento román je poezii neprodyšně uzavřen; román? politická myšlenka přestrojená za román; myšlenka jistě jasnozřivá a spravedlivá, ale její románové přestrojení ji činí nepřesnou a aproximativní. Jestliže románová podoba zastírá Orwellovu myšlenku, dává jí oplátkou něco? Proniká tajemstvím lidských situací, k nimž nemají přístup sociologie ani politologie? Ne: situace a postavy jsou tady povrchně plakátové. Je tedy ospravedlnitelná alespoň jako vulgarizace správných idejí? Nikoliv. Neboť ideje vložené do románu už nepůsobí jako ideje, ale přesně jako román a v případě 1984 působí jako špatný román s neblahým důsledkem, který špatný román může vyvolat.
Neblahý důsledek Orwellova románu spočívá v nepřijatelné redukci skutečnosti na čistě politický aspekt a v redukci tohoto aspektu na to, co je v něm exemplárně negativní. Odmítám promíjet tuto redukci pod záminkou, že byla užitečná jako propaganda v boji proti zlu totality. Neboť toto zlo spočívá přesně v redukci života na politiku a politiky na propagandu. Takto je Orwellův román, přes dobré úmysly, sám součástí totalitárního ducha, ducha propagandy. Redukuje (a učí redukovat) život nenáviděné společnosti na jednoduchý výčet jejich zločinů.
Když hovořím, rok nebo dva po pádu komunismu, s Čechy, slyším v každém hovoru obrat stávající se rituálem, tu obvyklou preambuli všech jejich vzpomínek, všech jejich úvah: „po čtyřiceti letech komunistických hrůz“, nebo: „hrozných čtyřicet let“ a zejména: „ztracených čtyřicet let“. Ty, kteří tak hovoří, vidím takto: nemuseli emigrovat, nebyli vězněni ani vyhozeni ze svého zaměstnání ani sledováni; všichni žili své životy ve své zemi, ve svém bytě, ve své práci, na svých dovolených, se svými přáteli, svými láskami; výrazem „čtyřicet hrozných let“ redukují svůj život na jediný politický aspekt. Prožili opravdu politickou historii minulých čtyřiceti let jako jediný blok nerozlišitelných hrůz? Zapomněli na léta, kdy sledovali Formanovy filmy, četli Hrabalovy knihy, navštěvovali malá nonkonformní divadla, vyprávěli si stovky vtipů a rozverně se smáli moci? Jestliže všichni hovoří o čtyřiceti hrozných letech, pak orwellizují minulost vlastního života, která se takto, aposteriori, v jejich paměti a v jejich hlavách znehodnotila nebo přímo zrušila (čtyřicet ztracených let).
K., sám v krajní situaci ztráty svobody, je schopen vidět hubenou dívku, jejíž konev se pomalu naplňuje vodou. Řekl jsem, že tyto okamžiky jsou jako okna, která se letmo otevírají do krajiny položené daleko od procesu K. Do jaké krajiny? Upřesním metaforu: otevřená okna v Kafkově románu jsou obrácena do krajiny Tolstého; do světa, kde si postavy v nejkrutějších chvílích chrání svobodu rozhodování, která dává životu tu šťastnou nevypočitatelnost, jež je zdrojem poezie. Mimořádně poetický svět Tolstého je v protikladu ke Kafkovu světu. A přece díky pootevřenému oknu vstupuje do Kafkova příběhu dech nostalgie, sotva vzdálený vánek, a zůstává v něm přítomen.

Z francouzštiny přeložil Dalibor Malina
Citace z Kafkova Procesu v překladu Dagmar a Pavla Eisnerových

Mojmír Trávníček: Chvála pohádky

Nevysedávám před televizní bedýnkou a dozvěděl jsem se tudíž až z novinových referátů, že na konci roku, jak se stalo zvykem, se obrazovkami přehnala „smršť pohádek“ filmových i specificky televizních. Znám dobře dětskou schopnost pohádkového obžerství, které se ještě vystupňuje, spojí-li se s chronickou televizní infekcí. Je-li pak dítě vtaženo do takového maratónu či uragánu (je to obojí:v kontaktu s pohádkou není dítě pasívní), bojím se, že je v akutním nebezpečí pohoda jeho srdce a hrozí i rozkotání svěžího básnického vnímání. Toto nebezpečí nemůže hrozit, vrátí-li se pohádka k pramenům, obnoví-li se jako jeden ze způsobů komunikace a dorozumění mezi lidmi prostřednictvím svých osobitých smluvených znaků. Pohádka je přece prvotně spojena s vyprávěním, s kouzlem intimního srozumění mezi vypravěčem a posluchačem, s bezprostředním kouzlem slova. Už pouhá četba pohádek je jistou náhražkou, ale svým ztišením, možností návratů a repetic, svobodným ovládáním tempa četby a utkvěním ve zvlášť zdařilých odstavcích, rovnomocně nahradí dávné kouzlo důvěrných chvilek dětského vstupu do pohádkového světa.
Je pravda, že svět pohádek je vším jiným než světem klidu a nezčeřelého uplývání času. Je to svět plný úkladů, nebezpečí a překážek, hemží se zlými lidmi, démony a nestvůrami – ale také lidmi čistého srdce, dobrými bytostmi a statečnými obránci pravdy a spravedlnosti. Je to svět pevného řádu. Na začátku a na konci pohádkového příběhu, který bývá věru nesnadným putováním ze stálého ohroženía s nezbytností rychlého rozhodování, září zpravidla domov jako východiště a jako cíl. Pohádkové dění mívá zpravidla blíže k živlům, z nichž jsou tkány naše sny, než k realitě všedního dne, ale neústí do hrůzy a úzkoprsých můr, od kterých vysvobozuje jedině probuzení, nýbrž vrcholí slávou a radostí. V tom je zvláštní povzbudivá síla pohádky. Pohádky neodvádějí do světa iluzí a mátožného snění bez odpovědnosti a opravdovosti. Ať jsou sebevíce naplněny fantastickými tvory a netvory, mluvícími živočichy a němými příšerami, víme neustále, že jde o převlek, masku či metaforu reality, s kterou se v životě potýkáme a která nám kouzlem básnického slova pohádky zjevuje svou nejvnitřnější, nejskutečnější a věrohodnou podobu a hodnotu. Podobenství a metafory pohádek nejsou jen básnickou projekcí krásy a děsu tohoto světa, ale také a především naučením morálky. Dovolíme-li si luxus upřímnosti, poznáme v nich sami sebe, vlastní zmatky a zrady, vlastní touhy a otisk zdařilých i méně šťastných kroků k cílům, jejichž falešnost nám zrcadlo pohádky představuje s nepříjemnou strohostí.
Vzdalujeme-li se v dospělosti od pohádky, nebývá to ani tak proto, že jsme poučeni životem a osobili jsme si, zkušení a zralí, právo shovívavého úsměvu nad její naivitou; měli bychom si přiznat, že nám vadí spíš přímočará moudrost pohádky, která tak často usvědčuje z bloudění a ne-pravosti naše počínání. Řekněme naplno, jak to dělají moudré bytosti v pohádkách: utíkáme před pohádkami ne proto, že jsme vyspělí, nýbrž zbabělí.
Tak nějak mi to procházelo myslí, když jsem místo vstupu do televizní pohádkové smrště vstoupil do pozoruhodně živého světa pohádek a vyprávění Henri Pourrata, které vybral a skvěle přeložil Jiří Reynekv knížce O řeřavých očích a jiné příběhy. Pourrat před pohádkami neutíkal,a ve svém zralém věku vložil do zpracování zápisů lidových vyprávěnek, pohádek a báchorek z Auvergne celou svou lásku a slovesnou zkušenost, kterou jsme měli příležitost obdivovat v Čepově překladu epopeje Kašpar z hor. Jsou to texty, které pohnou snad i srdcem okoralým. A spojuji si je s texty básníků – neboť to byli u nás básníci, od Erbena po Zuzanu Novákovou, kdo u nás byli s to vyprávět pohádky jazykem stejně zemitým i melodickým zároveň. Naposled jsem se stejně potěšil nad nezapomenutelnými svazky slezských pohádek Františka Lazeckého a ještě novějším převyprávěním pohádkových syžetů z nejrůznějších etnických oblastí od básníka Karla Křepelky.
Ale o všech těchto kouzelných knížkách by měli psát rovněž jen básníci.

© Texty