Z BALAD A ROMANCÍ
Ach! i po smrti miluje
Mickiewicz
Ve snu se mi zdáš tak živý,
Jako by tam, v té Věčnosti,
Dobrý Pánbůh ještě jednou
Vdechnul život do mrtvého prachu.
Zalézáš do rozestlané postele –
Tady tě nikdo nezastoupil –
Ty sám mě miluješ tak,
až čas odvrací zrak.
Ó, pohleď,stále jsem
Tak pružná ve tvých dlaních,
Sladká pro tvé rty,
Připjatá k bokům tvých beder.
No a Osud, směšný dotěra,
Jako obvykle nepozorný,
Vytřepává nám, jako tehdy,
Rovnou z rukou šťastný svět.
Tak tedy vstáváš a odcházíš.
Já si stále pálím dlaně
O pochodeň tvého těla
Bez ohledu na to, že sen zhas'.
Avšak nějaký nebojácný paprsek
Vine se po mém obličeji,
Jako by se na odchodu – vracel,
Jako by při mizení – trval.
Možná, že ten stín na stěně
Je odleskem tvé duše?
A možná mně tu Někoho, prosím,
Sešleš na věky,
Sešleš, aby mi byl Světlem?
BALADA
Ta nevyznaná láska, stydící se za sebe,
nesmělá jako dívenka před prvním přestupkem,
neodváží se ani dotknout tvého čela,
i když sní o polibku tvých němých rtů.
Kolikrát jsem tak stála: včera, před stoletím,
před potopou, tak dávno, že před tím je pouze tma.
Kolikrát jsem si říkala, aniž jsem tě oslovila:
miluj, miluj mne.
Města se propadala, vybuchovaly hvězdy,
řeky objímaly zemi rameny vod.
Já jsem ti hleděla do očí – ubohá Kasandra
a věděla, o všem jsem věděla tisíc let předem.
Ta nevyznaná láska má zůstat tak,
protože jenom v utajení bude spravedlivě zářit.
Tvé oči – komety, které už nesvítí pro mě
přivolám do opuštěného hrobu.
Obejdu se bez doteků, bez slepé něhy,
která potahuje prsty sametem louky.
Odejdu se bez opojení, divoké honičky těl
vyvolané explozemi útrob, šílenstvím krve.
A budu tak stát: o krok – o svět od tebe
s tím vyznáním zadrženém v koutcích úst.
Není pravda, že pláču. Nemilenka, nežena.
Zemřelá. Věrný nikdo.
OBĚŤ
Bydlí ve mně hudba.
Tajemný orchest stále hraje symfonie,
které možná poslouchá sám Bůh.
Moderato cantabile šumí violy dlaní,
allegro vivace doprovázejí lesní rohy nohou,
adagio maestoso halasí violoncella beder
largo nebo furioso naříká
osamocená flétna srdce.
Zbytečně, všechno zbytečně,
bez něčích rychlých kroků, bez uší
zaposlouchaných, bez zahleděných očí.
Bez něčí jasné tváře a rukou držících
za uzdu galaxie tužeb.
Takže JÁ jsem ta námaha čekání?
Ta absence milovaných paží,
která – už nikdy? – neuslyší
šum mých tepen ani šepot kůže
za mystéria doteků?
Ó jak mě bolí Tvá věčnost, Bože,
když Ti přináším oběť
ze stesku za jeho steskem.
Když z celé duše zpívám serenádu
k chvále odříkání, jež mi ho vzala.
Toho z těla a kostí a z krve hořící
pod košilí chladu.
A – zdalipak mě za to – jednou, Pane,
odměníš: Když – už umírající –
náhle vybuchnu jako kosmická harfa
výkřikem nového zrození?
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
