TEXTY č. 14 (LÉTO 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[studie][comics]

RECENZE

Zdeněk Mitáček: Jan Balabán: Boží lano (Vetus Via, Brno 1998, 56 str.)

Zdeněk Mitáček: Jan Balabán: Boží lano (Vetus Via, Brno 1998, 56 str.)

Jedním ze zajímavých myšlenkových problémů se pro mě stala kniha Boží lano mladého ostravského autora Jana Balabána, kterou jsem v loňském roce četl několikrát. Stranou bych ponechal matoucí vnější stylistické experimenty - ony nedomykavé věty, jimiž autor autobiografického příběhu naznačuje patrně to, že ví cosi o nemožnosti až tak dopodrobna a úplně vyprávět svůj osud. V devětatřiceti. Ta kniha je především o cestách. Z nich cesta do Ženevy je vnímána jako cesta do povrchního světa výkladních skříní, v němž není možno bydlet. Daleko hlouběji se zjevně zaťala cesta do USA. Před čtenářem jsou promítána rozostřená panorámata několika amerických měst (Pittsburgh, Toronto, Hamilton, Montreal), mezi řečí o smrti, dívkách, rodině, přikázáních, o protestantském sboru. Americká města jsou pojata vesměs jako Ostrava. Přesto je návrat domů vnímán jako kulturní šok („Znovu jsem nastoupil do tramvaje a najednou tu pro mě nebylo místo.“ str. 22).
Zkratkovité informování o amerických městech na mě zprvu působilo dojmem, že se autor poněkud stydí za exklusivitu svého zaoceánského pobytu. Určitý odstup od četby mě vede k méně skeptickému uvažování v tomto směru. Balabán byl na stopě srovnání dvou podobných, vzájemně se ovlivňujících a přece tolik jiných životních stylů. Na základě amerického životního stylu se mu vyjevil životní styl ostravský, a to jej přivedlo k vypsání této knihy, která je na svůj způsob vyznáním - určitého souboru zkušeností, typických a přece osobitých zážitků, způsobů, životních pravidel a nakonec i životem na Ostravsku těžce zkoušené víry. Boží lano ovšem celkově působí ani ne jako záležitost literární, spíše jako nějaká současná výtvarná performance, při níž divák sedí na nepohodlné židli, v bílé cele (ovšem odemčené), na stěnu se promítají rozostřené diapozitivy, hlas z reproduktoru na zdi cosi mumlá. Ta nezřetelnost vzbuzuje otázku, co si vlastně o celé záležitosti myslet. Nechtěl nebo nemohl být Balabán jasnější? Možná bylo jeho záměrem vyvolat právě takový dojem. Koneckonců píše-li někdo převážně o sobě v jeho věku, je snad vždy lépe, píše-li poněkud „neuvěřitelně“. Viz např. Praha J. A. Pitínského. Zatímco se však Pitínský nad Prahou lehce vznáší, je Balabán k Ostravě pevně připoután. A to není ku prospěchu jeho knihy. Boží lano autora nevede, Balabán po Božím laně ani nekráčí. Ve stejnojmenné knize se jím spíše nechává svazovat.

© Texty