TEXTY č. 14 (LÉTO 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[studie][comics]

STUDIE

Ivo Štefan: Rituály spojené se smrtí (2. část)

Mojmír Trávníček: „Jediný básník v celém okresu"

IVO ŠTEFAN: RITUÁLY SPOJENÉ SE SMRTÍ

JEJICH KOŘENY A REZIDUA

(2. část)

Začněme tedy od počátku (nebo spíš od konce ).
Ve chvíli, kdy život člověka dohasínal, shromažďuje se u jeho lůžka nejbližší rodina. Do okamžiku, než umírající vypustí duši, nesmí nikdo z přítomných plakat- jeho duši by se jinak nechtělo na onen svět. Pokud utrpení umírajícího trvá již příliš dlouho, bývá pokládán na holou zem. Jde o zvyk rozšířený
u mnoha etnik a snad bychom jej s jistou mírou opatrnosti mohli pokládat za reminiscenci představy země jako matky, z níž se vše rodí a do níž vše umírá, aby se mohlo znovu zrodit. V některých krajích odpovídali lidé na otázku proč to dělají tím, že země pak dotyčného lépe přijme. Tato praktika je doložena již v penitenciálech raného středověku. Obcházení mrtvého s hromničnou svící, či vtisknutí této svíce umírajícímu do ruky, může být stejně jako mnoho dalších úkonů interprertováno ambivalentně. Svíce jako světlo Kristovo, či světlo (oheň ) chránící proti zlým duchům, kteří mohou v tyto nebezpečné chvíle ohrožovat živé. Jde o klasický příklad reinterpretace předkřesťanského jevu křesťanským způsobem.
Ve chvíli, kdy umírající vypustí duši, vstane některý z přítomných a otevírá okno, aby duše mohla ven. Etymologická shoda mezi slovy duch- duše a dech evokuje spíše úzus „naposledy vydechne“. Představy o podobě duše se často liší- nejčastěji je však chápána jako pták (viz také církevní ikonografie ducha svatého ), pes, obláček, stín apod. Ze Slovenska známe zpěv matky při pohřbu syna: „... snilo sa mi snísko, že vyskočilo onem biele psísko, ej Jano Janíku, ej ty si to psísko“. Narážíme na problém, zda v tomto případě nezachycujeme rezidua inkarnace. Ze Slovenska známe zvyk nepřipouštět k mrtvému žádné zvíře. Jeho duše by se
v něm totiž mohla usídlit. Prozatím nevíme a musíme se už asi smířit s tím, jak už to tak v etnologii chodí, že jistě to už asi vědět nebudeme nikdy.
Dalším úkonem bylo zatlačování očí mrtvému – aby si na tomto světě někoho nevyhlédl a nechtěl si ho vzít s sebou na onen svět. Z raného středověku máme díky církevním autorům doloženo také zacpávání nosních dírek, podvazování brady apod. Podobný význam má i zakrývání zrcadel a obracení nádob dnem vzhůru, aby se tam duše nemohla schovat. Všeobecně v tomto jednání cítíme dvě proti sobě stojící tendence, ovšem se stejným efektem: uspokojit mrtvého, dát mu najevo lítost nad jeho odchodem a zároveň jej co nejúplnějším způsobem vyčlenit z komunity živých. Obojí (pokud pomineme upřímnou neritualizovanou lítost nad odchodem blízkého člověka) vede v důsledku ke stejnému cíli-zajistit mrtvému spokojený život v zásvětí a tím zabránit tomu, aby se vracel mezi živé a škodil.
Oznamování smrti hospodáře domácím zvířatům (dobytku, včelám) je podmíněno nastolením nového řádu bez hospodáře, který se pochopitelně týká i zvířat. V některých částech Slovenska se setkáváme s opačným jednáním, totiž s oklamáváním zvířat. Nový hospodář vejde do maštale řka: „Hospodář nezemřel, já jsem hospodář“.
Pokud nebyl mrtvý pohřben hned, což se stávalo jen výjimečně, zůstal minimálně první noc v domě. Bdění u mrtvého pak představuje další fázi tohoto přechodového rituálu. Ještě před tím však bylo mrtvému zvoněno na umíráček, mužům třikrát, ženám dvakrát. Vedle informativní funkce je v tomto aktu skryto nesporně také magické pozadí. Zvuk zvonu, stejně tak jako každý hluk (bouchání, hlasitý zpěv apod.), odhání zlé duchy (tady má asi své kořeny i známé zaklepání na dřevo, jehož sepětí s magií si už člověk konce 20. stol. neuvědomuje.
Arnold van Gannep rozdělil každý přechodový rituál na tři fáze: odlučovací, pomezní a přijímací. Obávám se ovšem, že první dvě fáze nejsme v případě pohřbu schopni chronologicky odlišit. V poslední, přijímací fázi se již musí zemřelý postarat sám o sebe, ovšemže s pomocí živých.
Když se snesl večer, sousedé se sešli v domě nebožtíka, vzpomínali na jeho život, popíjeli a jedli. Ještě v první polovině našeho století máme ze Slovenska doloženy „hry u mrtvého“, které mají silně archaický ráz. Popíšu zde scénář jedné z nich, tak jak byla zachycena v hornatých částech středního Slovenska. Hra se nazývala „Ďido a Baba“ (děd a bába ). Mladí muži či chlapci, jejichž totožnost se nesměla prozrazovat, se převlékli do masek. Ďido měl převrácený kožich ovázaný povříslem a u pasu „velkou bidu“- imitaci penisu. Baba měla mošnu se senem a vepředu měla převázanou „zajdu s ditvakem“, kterou oplakávala jako mrtvého. Oba měli začerněnou tvář a v rukou kosu a hrábě. Ďido žal, Baba hrabala. Kosu snad i v tomto kontextu můžeme chápat jako symbol smrti. Přítomní se váleli po zemi, v některých případech napodobovali koitus. Hry mají pochopitelně mnoho variant. Na Zemplíně se Ďido identifikoval s medvědem. V některých regionech byly zachyceny hry, v nichž vystupovala téměř výhradně zvířata. Vtíravá myšlenka, že zde máme co do činění s pozůstatky totemismu (pochopitelně ne v jeho institucionalizované podobě ), se dá ovšem těžko prokázat, ale i vyvrátit. Takže jsme opět tam, kde jsme byli. Etnologie bohužel zůstává hlubší analýze tohoto materiálu ještě hodně dlužna a není snad třeba dodávat, že témata jako je toto, se v minulých čtyřiceti letech nacházela na okraji zájmu a pokud jde o interpretaci, pak zcela mimo něj.
Patrně nejrozšířenější hrou, která udivuje svou zdánlivou profánností, je hra zvaná „lopatky“. Mládenec poklekl a ostatní ho bili přes paty lopatkou, přičemž on, maje zavázané oči, musel uhádnout o koho jde. Hry se často nesly ve veselé atmosféře a nebylo výjimkou, že byl mrtvý svržen na zem. Není pochyb o tom, že máme co do činění, v raném středověku tolikrát tepanými hrami u mrtvého.
Zaznamenaly však tyto hry od té doby výraznější změny? V případě, že ano, jak vypadaly původně? Otázky, otázky, otázky. Porozumění funkci těchto her v obecné, natožpak v jejich konkrétní podobě, je věcí nesmírně složitou. Ocitáme se tady opět na bázi rezidua, jejichž živý, ideový kontext nedokážeme rekonstruovat. Petr Sommer se ve své studii o duchovním světě raně středověké české laické společnosti domnívá, že tyto praktiky v 10. století netvořily ucelený systém. Ze zpráv církevních autorů se nedozvídáme nic jiného, než konstatování faktu existence těchto jevů – tedy her a ďábelských zpěvů.

Mojmír Trávníček: „Jediný básník v celém okresu“

Vsetínský rodák Jaroslav Macháček vydal za války dvě básnické sbírky. První, Krajina královna, vyšla v květnu 1942 pod patronací Kamila Bednáře. (Macháček mu věnuje báseň ve své druhé sbírce Prohlubeň jasu z roku 1943, ale zdá se, že jejich vzájemné vztahy mezitím poněkud ochladly. „Bednář je hodný člověk,“ píše 5. 2. 1943, „ale já jeho umění neberu vážně.“)
Macháčkovu prvotinu ocenil Bedřich Fučík v Akordu, básník s ním okamžitě navázal spojení a usiloval, aby druhá sbírka vyšla v prestižní edici nakladatelství Melantrich Tvar, kterou Fučík redigoval (spolu s Vilémem Závadou, jehož funkce však byla v tomto případě spíše reprezentativní). Je zajímavé sledovat v listáři Bedřicha Fučíka 26 Macháčkových dopisů, napsaných v letech 1943-1947. Byly napsány vesměs v Jablůnce (nejednou jsou ukončeny „pozdravy z valašských kotárů“) a týkají se čtyř okruhů: především vydání druhé sbírky básní; neúspěšného úsilí o členství Syndikátu českých spisovatelů, které mohlo Macháčka uchránit před „totálním“ pracovním nasazením; básníkovy situace v jablůnecké Zbrojovce a nakonec při kopání zákopů v Rožnově; a jako epilog můžeme číst o marně hledaném východisku z básnické krize po osvobození (v příloze k poslednímu dopisu z roku 1947 načrtává Macháček témata asi desíti zamýšlených povídek a projekt rozsáhlé románové pentalogie, rodové kroniky, jejíž osnova působí značně problematicky).
V dopisech Jaroslava Macháčka je v dojímavé směsi až groteskně nepřesvědčivá dávka ctižádostivých předsevzetí a plánů, a pokorná nejistota o způsobilosti a možnosti dostát jim. Důležitější než tato svědectví o horečných tvůrčích představách je svědectví o růstu a kompozici druhé knížky a cenné informace životopisné: „Byl jsem zemědělským dělníkem, pracoval jsem na stavbách, při úpravě silnic, v Německu, byl jsem v továrně brusičem, pomocným dělníkem, leštičem kovů, dělal jsem alba a nyní jsem skladníkem. Nedovedu si představit dobrého spisovatele, který by nedělal tyto věci.“ Potvrzuje také, že krajinné motivy první sbírky jsou těženy na Jesenicku, nikoliv na rodném Valašsku.
V překotné tvorbě jako by se Macháček zahltil: nedokončil ještě druhou sbírku, a píše již o básních do třetí a čtvrté, a zároveň posílá ukázky z rozpracované prózy: „...k tomu nemám ještě ani zápisníku. Zato jsem si pořídil zápisník k jiné prozaické práci, Chudý hoch, který se neproslavil.“
Předkládáme jeden z dopisů (nedatovaný, z druhé poloviny roku 1943), který hodně vypovídá o Macháčkově situaci i o jeho vztahu k tvorbě:
              Vážený pane doktore,
posílám Vám korektury a zároveň několik slov o sobě. Četba Prohlubně působila na mne jaksi podivně, měl jsem zvláštní dojem, že se mi líbí jen druhá část. Báseň Žaly bych dnes již neotiskl, no, ale ať to zůstane tak všechno, vždyť dnes mám téměř obavu, že budu psát ještě hůře.
Těšil jsem se, že se dostanu z fabriky, ale kdepak! Představte si, že v továrně je práce jen tak tak, lidé se flákají a dostaneme prý ještě 60 dalších, a prosím, jednoho člověka, jediného spisovatele z celého okresu nechtějí uvolnit. Ostatně pramení to z toho, že je to kraj úžasně kocourkovský, vymyslel jsem se sestrou latinský výraz, jenž je měřítkem zdejších kulturních poměrů: pyga mundi. Pán, jenž by jinak měl sedět volantem, jistě nemá smysl pro krásu, pramenící z veršů. No, snad to jednou přerosteme.
Jedinou věc, kterou jsem si vymohl je to, že nemusím pracovat na nočních směnách. Hledím se stůj co stůj udržet při nějaké duševní činnosti. Béřu si lístky s verši, s cizojazyčnými úryvky, a čtu to při práci, učím se zpaměti, cvičím vůli, a tu a tam se mi podaří shlobit nějaký verš. Je to pracné; ale největší lítost mám z toho, že se nemohu dostat k próze. Není na to času. Potřeboval bych na ni mnoho volného času, a vyslovuji mínění, že dobrá próza musí bát výslednicí dlouhého snažení a zápasu, a že nemůže být teda napsána po práci anebo v dopoledních nedělních prázdnech. Plánuji si tedy pro budoucno, že budu pracovat jen v literatuře, že budu žít sám, skrovně, třeba i chudě, ale jen pro svou práci.
Učím se jazykům, anglicky, rusky, čtu Verlaina v originále, budu ho překládat. Jen čas, jen jiné okolnosti!
Slečna Hauková mi psala, že četla záložky, a že je to pěkné, dále, že frontispice mi kreslil Svolinský, jsem na to zvědav. Vy to, myslím, budete také ještě číst, doufám že tam nebude žádné hrubé chyby, která by trkala. Jedna věc mi dělala potíže. Začínám mnohé verše s ó a nevím, zda-li je to dobré, když to na některých místech odděluji čárkou, ale na mnohých místech se mi zdá, že je ta čárka na místě. Dále výrazy ržál a ržaní mají být podle nového pravopisu s ž, mně se ale líbí se z. Opravte to podle svého úsudku. Člověk si při korektuře uvědomuje, jaká je to zvláštní hmota ten jazyk, jak je nutno s ním zacházet opatrně s láskou.
Zdraví Vás srdečně Váš
                            Jar. Macháček.
K dopisu jen několik poznámek. Pro nelatináře: pyga mundi je – jak jinak – řiť světa. – Sbírka Prohlubeň jasu je dedikována Bedřichu Fučíkovi. On je také autorem textu na záložce; citoval v něm převážně ze své kritiky Macháčkovy prvotiny. – Jiřina Hauková debutovala sbírkou Přísluní v téže edici Tvar společně s Macháčkem (1943); ve své vzpomínkové knize Záblesky života o přátelství s Macháčkem nehovoří. Z Verlaina básník skutečně překládal, ukázky publikoval v IX. roč. čas. Řád 1944. – Co se týče připomínek ke korektuře, dr. Fučík respektoval jeho přání: tiskne rzání, a exklamace „ó“ jsou ve 27 případech bez čárky, v 8 případech s čárkou (v 18 básních – což je přesně polovina všech básní ve sbírce – je to skutečně trochu nahusto).
Jaroslav Macháček, básník dnes prakticky zapomenutý, se narodil 31. ledna 1915 ve Lhotě u Vsetína. Ani Slovník osobností Valašska nezná datum jeho úmrtí. Před časem mi někdo vyprávěl jako nezaručenou zprávu, že zemřel v padesátých letech (po válce se usídlil v severomoravském pohraničí), když se utopil při pokusu o záchranu tonoucího dítěte. Odpovídá-li to skutečnosti, byl konec života ve shodě se silným nábojem romantismu a s nedočkavě vyčerpávajícím úsilím o dosažení maxima v umění i v životě, jak o tom vypovídá jeho dílo i korespondence.

© Texty