TEXTY č. 14 (LÉTO 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[studie][comics]

PRÓZA

Stanislav Zatloukal: Vzpomínka zbytečného truvéra

Igor Indruch: Figurky na střelnici

Jan Rous: Z kronik

STANISLAV ZATLOUKAL: Vzpomínka zbytečného truvéra

Barboře P.

Příčinou mého nepatrného úspěchu byla snad právě nepřipravenost na toto setkání, ačkoli musím říci, že v skrytu mé duše byla trvale usazena naděje, že ji potkám rovnou na místě nejneočekávanějším. Jen dosud nevím, zasloužil-li jsem se o něj podvědomou touhou vyhledávat místa, na nichž jsem si naše setkání rád představoval – touhou, která mě tenkrát zavedla na lavičku před altán – nebo za něj beze zbytku vděčím milosrdné náhodě. Kdykoli jsem se totiž snažil setkání s ní dopředu promyslet, vystihnout čas, kdy půjde z přednášek nebo kdy přijede do města, má snaha záhadně ztroskotala a já odcházel alespoň poučen, jak si nepočínat příště. Buďto jsem přišel s pozváním příliš pozdě nebo jsem oddaloval okamžik jeho vyřčení a ona se náhle rozloučila a pospíchala pryč. Viděl jsem pak jen její nohy, kmitající dolů po schodech, a soucitný úšklebek kamarádův, kterým zřejmě reagoval na můj bezradný výraz.
Právě jen z podoby obličeje, nekontrolovaně rozzářeného, když jsem s ní hovořil, a zaskočeně rozpačitého, když jsem neuspěl, mohli ostatní o mém milostném směřování něco tušit. Jinak jsem se nacházel v situaci Proustova Swana, jemuž jen jeho subjektivní city dokazovaly jeho lásku k Odette, zatímco mlčící okolí mu popíralo její objektivní existenci. Nebylo tomu tak mojí vinou zcela: pro vyřčení omluv, obhajob a skrytých vyznání, které jsem si v duchu připravoval a jejichž znění jsem pozměňoval vždy podle případného adresáta, se nenašla příhodná situace. Nikdo nezačal s něčím, co by mě k jejich sdělení vyprovokovalo.
Seděl jsem tehdy před altánem a v přestávkách mezi čtením pozoroval okolí. Všude kolem rostly stromy, jež jsem nedokázal pojmenovat. Uprostřed vydlážděného prostranství před altánem bylo jezírko s geometricky pravidelným výplodem moderního sochařství vyrůstajícím nad hladinu, na houpačkách povykovaly děti. Dlouhonohý pavouk vyšplhal na konec stébla, prorůstajícího mezerou v sedátku mé lavičky. Cvrnkl jsem do stébla, pavouk dopadl vedle mne. Po několika krocích ale propadl mezerou a zmizel v trávě. Do replik jednotlivých postav dramatu, které jsem četl, zaznívaly střídavě z různých stran hlasy ptáků, takže bych téměř mohl rozlišit, který je komu nakloněn.
Kdybych toto místo objevil dříve, mohl jsem dávno zjistit, že tudy chodívá, a promyslet, jak toho náležitě využít. Jakákoli příprava by však možná vedla (jako už tolikrát) k dalšímu neúspěchu a na altán a houpačky bych vzpomínal mrzutě a nerad.
Při setkání ve škole nemohla z mého chování vyčíst sebemenší náznak mé náklonnosti, neboť prostředí výuky mne spoutávalo a činilo apatickým ke všemu, co v tu chvíli nesouviselo s výkladem. Ať jsem se přemáhal jak chtěl, upadl jsem nakonec většinou do rozmrzelého přemýšlení, jak zabýt čas přestávky, zatímco ostatní v hloučcích snadno přicházeli na jiné myšlenky. A v takových okamžicích jsem býval nepřímo přesvědčován o svém citu. Projel mnou totiž závan žárlivosti, kdykoli se jí (chtěl jsem napsat Tě, v zapomenutí, že nepíši dopis) někdo dotkl. Cizí dlaně na jejích ramenou nebo ruka přiložená k pasu - musel jsem odvrátit hlavu, semknout rty a v duchu si opakovat, že nepatří žádnému z nich a jen mlčky přijímá projevy obdivu, který jí právem patří. Že mně není zapotřebí připojovat se tímto způsobem k ostatním, neboť jsem přece v jistém směru dál. Odmítal jsem nezávazný dotek jako gesto příliš kořistnické, ale nikdy ve mně nepřestala hlodat pochybnost, že všechny důvody, které jsem pro obhájení svého odstupu vymýšlel, měly jen zabránit, abych si přiznal, že za vším stojí z mé bázně pramenící nemohoucnost.
Jen můj pohled při rozhovoru s ní, v němž jsem nedokázal uhlídat odstín zasnění, jí napovídal o upřímnosti mého citu, a sama mě na něj musela nevěřícným pousmáním upozornit. A tak, když i pohledy mi byly odepřeny, zůstávala mi nezcizitelná říše snění. Při snění v bdělém stavu jsem se nezáměrně dopracoval k jakési fantazijní zdrženlivosti: nejen ji, ale ani kamarádky, na kterých mi záleželo, jsem si nedovolil svléci úplně, dohrát hru až dokonce. Věděl jsem, že hodně z toho, co jsem na nich obdivoval, pramení z jejich nepřipoutanosti, z rovnoměrného rozdělení jejich citů ke všem, a nechtěl jsem jim toto postavení ani v představách vzít.
Marně jsem se snažil dostat ji tedy do snů, které se zdají ve spánku. Nejprve tak, že jsem na ni myslel před usnutím s nadějí, že příběh bude ve snu pokračovat, později – když se výsledek nedostavoval – jsem si zakázal na ni myslet, s nadějí, že potlačené touhy se do snu prolomí.
Seděl jsem tedy na lavičce u altánku, ale musel jsem se přesunout pod střechu, neboť drobné kapky deště, který se před chvílí spustil, začaly propadávat i mezi větvemi stromů. Déšť do altánku zahnal také děti z houpaček. Společně jsme pozorovali duhu, která se vyklenula nad siluetou města. Déšť na chvíli zesílil a kapky vytvořily svislé provazce, z nichž vzniklé pramínky se stékaly v prohlubních dláždění. Stejně rychle jako déšť přišel, také ustal. Slunce vysvitlo naplno a duha se rozpustila na pozadí odplouvajících oblak.
Když jsem sestupoval po schodech altánu, zastavil se můj pohled na mostě přes říčku, která obtékala park. Nejprve jsem se obvinil z podlehnutí klamu: často se mi stávalo, že jsem ji vlivem toužebného očekávání viděl přicházet v jiných dívkách. Nyní však, když pro úsměv, jímž mne z dálky vítala, nebylo pochyb, pokusil jsem se o vyrovnaný a přitom nenuceně vstřícný pohled.
Věděl jsem, že nejdůležitější bude nepokazit začátek. K omšelým frázím a studijním záležitostem jsem se uchylovat nechtěl a inteligentně vtipné průpovědi mě napadaly vždy až s odstupem, když už by nepřišly vhod. V duchu jsem tedy zrekapituloval události posledních dní a vyhodnotil možné styčné body nadcházející konverzace. Výstava na nádvoří radnice, vydání prvních titulů v nové beletristické edici, vyřídit pozdrav od Terezy... Musel jsem však pokud možno bez známek nervozity vyčkat, až přijde blíž.
V černé sukýnce nad kolena, s brašničkou přes rameno a složeným deštníkem v ruce odbočovala za mostkem k altánku. Vlasy stažené do culíku, poodkrývající kroužky nevýrazných náušnic, tváře a rty vybarvené mládím, které střeží své tajemství – jak zesilovaly tlukot mého srdce s každým jejím krokem. Ještě nikdy jsem se jí nedotkl, připomínal jsem si dnešní možnost a zároveň svůj cíl. Pomohlo by mi, kdyby věděla, že mimo držení při tanci byla mou jedinou nezamýšlenou „důvěrností“ s děvčetem spolupráce při svlékání halenky? Poprosila mě kdysi jedna, abych jí podržel dole cíp trička, a zatímco si převlékala halenku přes hlavu, sklopil jsem oči před vlnou, která se jí při vzpažení na tričku mohutně zvýraznila. S tou, jež ke mně přicházela, jsem podobný zážitek nemohl očekávat: tričko nosila sice také volně vykasané, ale zabezpečené svlečení halenky zvládala hravě sama.
Už byla u mne, už jsme se pozdravili, a moje odhodlanost najednou vyhasla, můj úsměv přešel v rozpačitý výraz a jazyk zdřevěněl. Sama mi pomohla otázkou po mém pobytu v parku. Chvíli se mi dařilo bystře odpovídat a do konverzace zakomponovat i připravená témata. Ta mi však nadlouho nepomohla: na výstavě byla včera – tedy přímo na vernisáži, s Terezou se viděla ráno a na nové knihy už dokonce četla recenze. Už jsem chtěl navrhnout, že ji doprovodím, když přerušila mé mlčení návrhem, který předčil všechna má očekávání.
„To mě ani nepůjdeš pohoupat?“ zeptala se hlasem, jehož žertovný přízvuk jsem pro v tu chvíli závažná a vybízející slova nevnímal. Zmateně jsem zakoktal něco na způsob o velké poctě, kterou by pro mne splnění jejího přání znamenalo, a začal jsem svetrem utírat sedátko nejbližší houpačky.
Jejímu nápadu se dnes nedivím. Tak jako mne dříve tolikrát nenuceně odmítala, dovedl jsem si představit, že naopak ve své nespoutaně rozhodné divokosti provede něco, čím mne zaskočí a vyvede z rovnováhy.
„Tak prosím,“ vyzval jsem ji, když jsem přehodil mokrý svetr přes nejbližší větev.
„Ale, zepředu přece,“ zadržela mne v prvním rozmachu, ačkoli si sama mohla sednout opačně, když už jsem byl připraven.
„Samozřejmě,“ snažil jsem se zakrýt rozechvění, neboť jsem si plně uvědomil smysl její poznámky. Sám jsem však vůbec neměl kdy si při soustředěném přemáhání nervozity představit, kam bych jí dlaně při houpání kladl.
Park byl po dešti prázdný, ale má někdejší žárlivost by jako odškodnění uvítala, kdyby okolo procházel některý z těch, kteří mě s dotekem u ní předešli, jak nás nevěřícně zdraví a pokračuje spěšně svou cestou. Už jsem se chtěl sehnout k jejím kolenům, když ke mně napřáhla své rozevřené dlaně. Zapřel jsem se tedy do nich svými a švihem ji odrazil od sebe. Uskočil jsem nazpět a připravil se na další odraz. Následoval třetí a čtvrtý, a jak se dostávala na obou stranách výš a výš, nemohla sehnou dlaně až ke mně, a kolena přece jen přišla na řadu. Ani jsem v tu chvíli nelitoval, že houpačka není zařízena pro dva: takto jsem mohl vidět její rozjařený úsměv z několika úhlů, mít ji střídavě nad sebou, před sebou a v dálce, v dlaních cítit vždy na okamžik její hebkost a uskakovat před vějířem její sukně, odhalujícím vzadu se sbíhající stehna. Zatočila se mi z toho všeho hlava a musel jsem si sednout na lavičku.
Oddechoval jsem zhluboka a trpně snášel její úsměv, v němž neskrývala radost z dalšího vítězství nade mnou. Několikrát skrčila a natáhla nohy, brzy však nechala houpačku dohoupat a chystala se k seskoku.
„Teď tedy!“ sbíral jsem odvahu a hledal slova, jimiž bych vyjádřil svůj nárok na jistě zaslouženou odměnu. Na lavičku si sice sedla těsně ke mně, ale mou ruku, chtějící při pronášení připravené žádosti obvinout křivku jejího boku, odsunula s něžným zapředením, proti němuž nebylo odvolání.

Igor Indruch: Figurky na střelnici

Viewegh nebo Indruch?

Igor Indruch je třicetiletý rodák z Valašského Meziříčí žijící v Praze. V roce 1994 vydal ve Votobii román Děti mrtvol,který měl, i přes nízký náklad a distribuční a knihkupeckou ukoptěnost, slušný ohlas. Román, jak se říká, prozrazoval nesporný autorův talent. Téma, rok 1989 z pohledu skupiny studentů, avizovalo dramatičnost samo o sobě. Byl tady navíc dobře napsaný a živý dialog, i pokus o svébytnou kompozici kunderovského typu. Přes četná myšlenková klišé se román dobře četl a otevíral vskutku originální pohled do světa studentů, o němž oficiální zprávy předlistopadové doby neměly ani tušení. Pravda, světa poněkud tristního, neboť jeho metaforický záznam začíná cynismem a končí akcentovaným cynismem.
V letošním roce dokončil Igor Indruch román nový, jemuž dal název Mozkodlab. Nezastíranou inspirací se mu stala Vieweghova kniha Výchova dívek v Čechách. Indruch ve svém románu vede dialog nejen s Vieweghem jako sympaticky a interesantně vyhlížejícím mladým spisovatelem, ale také s Vieweghem jako fenoménem dnešního literárního světa a polosvěta, s Příběhem obecně, ale především s příběhem Beáty, hlavní hrdinky Vieweghova románu. Indruch posiluje své sympatie k této přitažlivé dívce tak, že její příběh modifikuje, přetváří, žene ho poněkud jinými cestami, než jí vyznačil románový otec Michal Viewegh, ale také ho vulgarizuje, koloruje ho skrze vlastní vidění dnešní, nejen rozmarné, ale i agresivní skutečnosti. Ale zase: vyprávění je to přitažlivé až provokativní, s posunem ještě hlubším do kunderovské románové konstrukce, včetně využití románového eseje (u Indrucha však daleko méně koncizního a místy proklamovanými tezemi až banálního). Ukázka, kterou uvádíme je samostatnou kapitolou knihy a týká se jedné z vedlejších postav příběhu.

Celý rukopis Dětí mrtvol a úryvky z Mozkodlaba naleznete na této adrese: http://www.armadillo.cz

–dm–,–pk–

Zatímco Karlík dozunkával v klidu a pohodě svůj toho dne již devátý lahváč, doškobrtal se pokořený pan ředitel do svého příbytku. Vsunul klíč do zámku a s citem otevřel dveře jen natolik, aby se mohl s krajní opatrností vsoukat dovnitř. Obezřetnost byla skutečně na místě, neboť stačil jeden neuvážený pohyb a na příchozího se zřítila pyramida zabalených napařovacích žehliček, která zabírala větší část chodby. Naskočilovi žádné takové nebezpečí nehrozilo, neboť veškeré záludnosti svého bytu dokonale znal a potřebná bezpečnostní opatření a návyky mu již dávno přešly do krve. Dříve než vsunul svou pravou nohu do pootevřených dveří, svlékl si propocené sako a uchopil ho do levé ruky. Potom oběma rukama maličko upažil a otočil se ke dveřím zády tak, aby jeho pravá noha i pravá ruka směřovaly do uzoučké škvíry, která byla jediným vstupem do jeho domova. Provedl první opatrný úkrok stranou -sun-krok – a dostal se k nejožehavějšímu místu celé operace. Necelou polovinu těla byl již doma, zatímco druhá polovina plus jeho mužství byla stále ještě venku. Právě jeho přirození bylo nejslabším článkem řetězu. Bylo totiž zapotřebí prosmyknout se okolo zárubní, což bylo samo o sobě velice příjemné, ale byl v tom háček. Pan ředitel se na toto droboučké každodenní povyražení nesměl již dopředu těšit, ani se obírat jinými erotickými představami. Stačilo totiž, aby se jen drobátko vzrušil, a průlez do bytu se pro něj stal neprůchodným. Pokud se tak stalo (a za extrémně teplých dní to nebylo nikterak neobvyklé), nezbylo mu než utéci do sklepa a tam si za další hromadou krabic chvatně ulevit do kapesníku jsa při tom trýzněn mučivou představou, že ho při tom někdo přistihne – nejlépe některý z žáků jeho školy. Dnes byl naštěstí psychicky zdeptán natolik, že neměl na sex ani pomyšlení. Nacvičeným pohybem se protáhl do bytu a když se mu levé futro důvěrně otřelo o poklopec, byl tím dokonce maličko překvapen. Opomíjený podnájemník zareagoval téměř okamžitě, ale to již byl Jarda v bezpečí domova. Zaklapl za sebou dveře a dál se soukal podél stěny, přičemž si špičku plodníka brousil o tapetu. To mu nevadilo, ba naopak – byla to taková příjemná tečka za jinak dost smolným dnem. Postupoval dál a přitom si tajně užíval. Když minul věšáček, pověsil naň jediným nacvičeným pohybem sako a bylo mu jedno, že se mu tam bez ramínka do rána prověsí. Slastný okamžik se blížil, a pan ředitel byl zvědav, zda to stihne do koupelny nebo si bude muset vyprat kalhoty. Ještě jeden krok-sun-krok, teď pozor – áno, po paměti procouval „tunel“ do koupelny, zavelel si „vpravóóó vbok!“, škrknul zipem a přitisknul se k umyvadlu. Stihl to jen taktak. Bylo mu však blaženě.
Opláchl se vlažnou vodou a zamířil krabicovou soutěskou k obývacímu pokoji. Manželka nebyla doma. To mu bylo ostatně jasné už v okamžiku, kdy otevřel dveře bytu. Její pach (byla to vlastně docela příjemná vůně, akorát že on už o tom jako o vůni nějaký ten pátek nepřemýšlel) byl již mírně zvětralý. Ona, jak ji v duchu nazýval, nebyla pryč dlouho. Prima. tím pádem se jen tak nevrátí. Čas na snění. Dorazil do obýváku a namířil si to rovnou ke knihovně. Než otevřel dvířka, přece jen se obezřetně rozhlédl – co kdyby? Hmátl rukou za první řadu knih a vytáhl odtamtud ohmataný a rozklížený svazek pohádek Boženy Němcové. Přiložil knihu ke skráním a chvíli se s ní jenom tak mazlil, přičemž lačně vdechoval její lehce zatuchlou vůni. Vzpomínky mu zavířily hlavou. Přesně tak voněla půda babiččina domečku v Posázaví. Byla to vůně starého dřeva, čerstvě vypraného ložního prádla, dávno osiřelých pavučin, obleků po dědečkovi ošetřených naftalínem, starých svatebních fotek a dopisů z italské fronty, vůně letních prázdnin, vůně tajemství. Donesl si knihu k malému stolečku a namátkou ji otevřel. Vstříc mu vyjel rytíř ve zlaté a stříbrné zbroji. Věrný bílý kůň srdnatě cválal do boje s lítou saní. Jaké štěstí! pomyslel si Jaroušek. Právě pohádku o princi Bajajovi měl ze všech nejraději. Znova se s láskou zadíval na barevný obrázek. Nic naplat. Tenkrát se ještě v Čechách vědělo, jak se mají dělat knížky. Jakou až nepochopitelnou péči věnoval ilustrátor každičkému detailu! Kůň byl skutečně kůň. Oči mu jiskřily a na těle mu hrál každičký sval. Také jeho postroj byl bez vady. Na udidle , které nebylo na obrázku větší než pár milimetrů, byl jasně patrný tepaný nebo rytý vzor. Vyšívaná uzda. Čabraka posetá květinami, ptáky a erby, spletenými do bohatého, ale nikoliv kýčovitého ornamentu. A tak by mohl pokračovat dál, téměř donekonečna. Na každém čtverečním centimetru papíru se tu odehrával jiný, vzrušující děj. Naposledy pohladil obrázek očima a pustil se do čtení. Jistě, znal ten příběh už skoro nazpaměť, a co má být? Bylo to tak dokonce mnohem lepši. Nemusel nikam pospíchat. Nechvěl se nedočkavostí a nepřeskakoval stránky, aby zjistil jak ta která šarvátka dopadne. Místo toho labužnicky vychutnával každé slovo krásné, zvukomalebné češtiny stejně, jako si dobrý vinař pochutnává na víně – nejprve se kochá jedinečnou, jiskrnou barvou, potom natáhne do nosu bohaté, syté aroma, pak teprve pomaloučku usrkne a dlouho, předlouho převaluje doušek na jazyku a pátrá po každém, i tom nejjemnějším odstínu chuti, než mu dovolí skanout do žaludku.
„...a teď musíš dostát svému slovu,“ řekl bílý koníček. „Vezmi meč, a utni mi hlavu.“
„Ale co to povídáš, bratříčku!“ zhrozil se princ. „Něco takového po mně nemůžeš chtít!“
„Slíbils mi to!“ trval na svém kůň. „A neboj se. Já vím, co dělám.“
A tak se Bajaja rozpřáhl a jediným seknutím bělouše sťal. Hlava dopadla na zem, ale místo krve vylétla z těla běloučká holubička a zamířila k nebesům...
Ředitel Naskočil sklapl knihu. Choulil se na gauči a po tváři se mu koulela jedna slza za druhou. Náhle se z chodby ozvalo cvaknutí, následované lomozem hroutících se krabic a bolestným syknutím. Jarouš vyskočil, utřel si slzy do rukávu a chvatně zasunul pohádkovou knížku zpět do knihovny. Potom tiše jako myška proklouzl do kuchyňky a rychle nachystal vše potřebné pro přípravu kávy – to aby to vypadalo, že se dotyčnou činností již nějaký čas zabývá. Když bylo vše připraveno a voda ve varné konvici se začala ohřívat, hačnul si na židličku a tvářil se, jakoby nic. Trvalo ještě několik vteřin, než se v ústí papundeklového kaňonu objevila manželka. Ihned se zastavila, zjevně překvapena manželovou přítomností v kuchyní, a ani se nesnažila zakrýt své rozpaky z nenadálého shledání. Pro Naskočila, duševně očištěného četbou kouzelného příběhu, to byl okamžik drobného vítězství. Zpravidla to totiž býval on, kdo chodil domů jako druhý, a cítil se při tom vždy tak trochu jako vetřelec. Dnes mu ale přálo štěstí. On to byl, kdo obsadil důležitou kótu a hezky se na ní opevnil. Mohl tu tedy hezky sedět a drze se koukat ženě do očí. Věděl dobře, jak se teď cítí a bylo pro něj skutečným zadostiučiněním sledovat, jak šoupe nohama po linoleu a marně hledá slova, vhodná pro daný okamžik. Jasně, tou nejpříhodnější větou by bylo něco na způsob: „Ahoj zlato, tak jsem doma!“ Ale stejně jako jemu nešla slova tohoto druhu poslední dobou vůbec přes rty, nešla ven z pusy ani paní Naskočilové. Když se na nesnázích své ženy dostatečně napásl, rozhodl se, že jí, stejně jako v jiných dnech ona jemu, udělí laskavou milost. Nasadil si na tvář přívětivý úsměv a medovým hláskem se zeptal: „Tak copak je nového ve městě, matko?“ Paní Naskočilová vydechla úlevou a poněvadž správně odhadla, že Naskočil odpověď neočekává, odvětila věcnou otázkou: „Bude tam troška kafe i pro mě?“ Ani ona nečekala na odpověď a bez dalších řečí se posadila naproti svému muži. Ten bez váhání vyskočil, vylovil z kredence další hrníček s podšálkem a nasypal do něj porci kávy. Tou dobou začala voda v konvici bublat a tak kávu v obou hrnečcích rovnou zalil. Jeden šálek postavil před manželku, druhý na druhou stranu a usadil se zpátky ke stolku. Bylo nepsaným pravidlem domácnosti, že ten, kdo opanuje půdu jako první, je až do odvolání druhému hostitelem. Nehodilo se přece, aby se vetřelec choval v kuchyni, obsazené dočasně „tím druhým“ jako doma.
Chvíli tak proti sobě mlčky seděli a srkali kávu. Nezúčastněnému pozorovateli by se museli dozajista jevit jako dvě pohyblivé figurky na střelnici, správně zasažené brokem. V téměř dokonalé rytmické souhře se vždy jeden z nich maličko nachýlil kupředu, uchopil pravou rukou ouško hrníčku, zvedl porcelánovou nádobku k ústům, maličko zaklonil hlavu, znova se předklonil, položil šálek na talířek, chvíli zůstal nehybně civět do černého zrcadélka, zatímco se dal do pohybu panáček na druhém konci. Tik-tak-tik-tak. Potom káva v hrnečcích došla. Oba paňácové provedli zrcadlovou otočku hlavy směrem k oknu, načež znehybněli, jako by čekali, až další pouťový střelec zasáhne cíl. Tento okamžik tiché strnulosti trval několik minut. Potom se paní Naskočilová beze slova zvedla a přemístila se do obývacího pokoje. Po chvíli zaťukal na ušní bubínky pana Naskočila hlas televizní hlasatelky, seznamující diváky s nejzajímavějšími událostmi dne. To pro něj byl signál k tomu, aby vstal, vyklepal lógr z obou šálků do odpadkového koše a oba hrnečky umyl. Tím pro něj hostitelská úloha skončila. Až do zítřejšího odpoledne budou on i jeho žena rovnocennými uživateli bytu, kteří se snaží jeden druhému pokud možno nepřekážet. Mlčky a svorně vyslechnou zprávy, zhlédnou kdovíkolíkátkýuž díl amerického televizního seriálu, jeden po druhém se umyjí a půjdou spát. Ráno se zrovna tak tiše vykradou z bytu, každý do svého zaměstnání. A pak to celé začne nanovo, nebo si možná své úlohy vymění – podle toho, kdo z nich dorazí domů dřív.

Jan Rous: Z kronik

Umrlec na koni
Kdesi u Hranic byl jeden člověk, který střílíval do mračen. Když umřel, jezdil po lesi na koni a měl při sobě černého psa. Jak se to lidé dověděli, šli do toho lesa hlídat. Chlapa chytili a poslali pro katy. Položili ho do truhly a vezli na Smolnou horu. Měli zapřažené tři páry koní a pořád jim hemovalo. Koňům tak pěny od huby chlópaly, nemohli toho chlapa utáhnout. Ten z truhly vždycky hlavu zdvihl a pravil: „Hrome, bij z jasna!“ A hrom pořád bil z jasna. A jak tu hlavu zdvihl, kat ho vždycky udeřil palicú po hlavě. Jak ho na tu Smolnou horu dovezli, kati mu uryli hlavu.

Strašidlo
Bechní dyž šrotili zboží, dycky jich cosi strašilo. Jednou když zase šrotili, házelo jim hlinu do mlýna a klocky po nich házalo a Juhanu to lisklo. Juhana sa šla podívat ven, kdo to, ale žádného neviděla. Šrotili dál, ale dyž jim to pořád tak házalo, šli dom.

Uvázal „nedobrého“
Šavrda jednúc uvázal „nedobrého“. Pod Rúžčkú na kopečku se střetnúl s „nedobrým“, jak leťél v povětří. Svítil mu; on je světlý. On Šavrda sa ohlédne a praví mu: „Já nepotřebuju, abys ně svítil, já vidím.“ A uvázal ho – nejakýma slovami – tak, že „nedobrý“ pustíl ze sebe lejno ta jak kolomaz a chrstnúl to po Šavrdovi. Byla z toho bařina, když to spadlo na zem, ale ohnivá. Ale Šavrda věděl napřed, co bude a rychle uskočil. Jen kúšček mu padlo na župicu a spálilo mu ji na tem místě. Kdyby nebyl uhnúl, bylo by ho to spálilo.

Čert a dráb
Jan Dančák, Tkalcův, slýchal od předků, že na „Bobrkoch“ – dvůr mezi Jablůnkou a Vsetínem – kam lidé z Bystřičky a Růžďky chodívali na robotu, byl jeden tuze nedobrý dráb. Pořád jen klnul a nadával. Jednou sušili seno a mračilo se zle. Dráb naporučil lidem, že musejí být do jisté doby s prací hotovi, kdyby je měl čert zebrat. Zrazu přiletěl čert, uchytil drába a už sa s ním nes k Radhoščom. Drábovi tak sa nohy kombélaly. Křičál: „Kdo dobrý, pomožte!“ Až na druhý deň sa vrátil z Rožnova. Čert ho nezahrdlíl.

Čert a hajný
Jeden hajný šel za bouřky horú. Vidí na veliké skale ogara, jak se tam divně chová. Jak sa zablesklo, ogarec smýk pod skalu a zas ven. Tak se to několikrát opakovalo. Hajnému to napřed bylo divné, ale pak si pomyslil, že je to cosi nedobrého a že ogara střelí. Nabíl si flintu „nazpátek“, střelíl po ogarovi, ten sa zvalíl a rozlél jak kolomaz. Hajný spokojeně bere se domů a tu potká pěkného velkého mládence. Ten se před ním zastaví a ptá se ho, jak a čím střelil, že toho chlapa hned trefil. Hajný však se nechtěl cizímu člověku svěřit a dělal, jako by nerozuměl. „Jen se neboj,“ utišoval ho mládenec, „a řekni ně pravdu, jaks to udělál a já sa ti odměním. To byl můj nepřátel. Už po něm biju sedn roků a trefit sem ho nemoh.“ Hajný se mu tedy přiznal a své tajemství mu vyzradil. Mládenec vyňal hrstečku střelného prachu a, podávaje jej hajnému, pravil: „Nabiješ-i tímto prachem svú flintu, budeš mět vždycky šťastnů ranu. Ale to ti pravím, nedávej věc jak jedno zrnko. Dáž-i věc, budeš neščastný. Až ti prach vyjde, stačí, dyž jediné zrnko přidáš do jiného prachu a ten bude mět také takovú moc.“ Hajný poděkoval neznámému mládenci a slíbil podle rady jeho se zachovati. Také nač namířil, všecko trefil. Byl hon. Střelci si dobře všimli, že hajný tak skrblí prachem a přesto, že ani jednou ranou nechybí. Smáli se však jeho lakotě. Hajný, aby dokázal, že není takový, za jakého ho považují, nasypal do flinty větší množství toho prachu, však že mu ho dost ještě zbude. Střelil, ale flinta se roztrhla a hajného zabilo.

Čert a dívka
Za jednou dívkou chodil čert. Ale ona nevěděla, že je to čert. Měla ho ráda, až se s ním zapletla. Jednou vymiškovali barana a ta dívka si ta baraní vajca usmažila. Sedla si na borovu lavku a dala sa ty vajca jest. A tu přišel ten její milý. Ona mu pravila: „Dám ti hádanku, jestli ji uhodneš, budu tvoja. Na bora sem sedla, živého sem jedla, živo ono, živa já, uhodneš-i, budu tvá.“ Čert marně hádal, dlouho hádal, uhodnout nemohl. V tom kohouti zakokrhali. Čert se ztratil a víckrát nepřišel.

Hastrman
Když strýc Chalupecký býl ješče pohůnkem, tož pásal voly u „Chladnéj vody“. A dyž to nebývalo prvéj ta jak včiléj. Prvéj nedostál svačinu, mosél si vzíť párů surových zemňáků do kopce, naklasť ohňa a svačinu si upécť. Tož on si takéj vzál tych zemňáků, dyž hnál ty voly pasť a naklad ohňa. A jak sa zemňáky už dopékaly, mosél iť obrátiť ty voly. Než sa vrátil, tož kde sa vzál, tu sa vzál u ohňa chlapík. Mjél červené katě, modrú plúzku, červenů čepicu, v ruce hůlku a na hůlce samé pentličky všelijakých barev. A jak sa pustíl do zemňáků, tak. Bez pobízaní. Tož strýc dyž býl hladový, nebylo mu to velice po chuti. Ale ogar chťél všecky zesť. Tož strýc mu praví: „Už dosť, ogare, už mně neber! Co si bezedný?“ Ale milý ogar nedbá a dál sa v ohni kuce. Tu si strýc povšimnúl, že mu z levého rožka z kabáta kapká voda, že je to hastrman. Strýc uchytíl „kožeňák“ – bič z řeménku po délce stejně tlustého – a škrabýc ogara po chřbetě. Hastrman utěkál k vodě, enem sa za zadnicu držál. U vody sa zastavil a volál na strýca: „Šak já ťa okúpu!“ A věckrát už za strýcem nepřišél. A strýc aji na to zapomňél. Dlúho nebylo nic. Až jednú večér, jak sa prvej chodilo do mlýna, každý kdo měl ve mlýně, mosél si to sám iť zemleť, tak, tak milý strýc Chalupecký takéj šél do teho mlýna, na Konvicu. Ale šél napřeď. Bývala prvéj cesta, jak je včiléj Michalíkův stav. Byly tam šraňky. Tám dyž páni Tonéti plavili dřevo z Klenova, tám na tych šraňkoch chytali to dřevo. Aji lavka tam přes potok byla. Hastrman ale vysypál přes vodu na velikéj zhlani řezinami chodník. A strýc dyž šél, jako potmě, myslél, že sa to tak značí chodník, stúpí na něho a – dzbuk! do zhlaně. Hastrman seďél na šraňku a enem sa škébíl. Povídá, jak strýc leze z vody: „Hahaha, šak sem ťa okúpal!“ A jak šél strýc zpátky, hastrman ležál na lavce napříky, tak že strýc nemoh přejít. Strýc ho poznal a osopíl sa na ňéj: „Co tu děláš, ogare?“ A hastrman povídá: „Čekám na ťa. Daj ně do fajky, daj!“ Tož mu strýc dál a hastrman mu takéj dál teho svého tabáku. A strýc kúřil, až sa zeleňalo, celů noc, a pořád byla fajka plná. Ráno si chce strýc fajku vyklepať a z ní vypad zlaťák. Strýc sa zaradovál, že bude mět zaséj na tabák, až přídu z Uher šverci, že si kúpí dva funty.

© Texty